Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 14. kapitola

15.10.2010 (16:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1109×

14. kapitola

„Nikam nepůjdeš!“ zavrčel vztekle Jacob. „Co myslíš, že udělají, až zjistí, že jsi moje sestra? Tobě je to možná jedno, ale mně ne!“

„Cullenovi by mi nikdy neublížili. Nikdy!“ zakřičela jsem na něj, odhodlaná se s ním klidně i porvat. Možná bych… určitě bych nevyhrála, ale o to tady nejde.

„Ale já jsem se tě neptal. Prostě zůstaneš a hotovo!“

Nevěřícně jsem zamrkala. Co si to dovoluje?! Je sice můj bratr, navíc o dva roky starší, ale tohle už je příliš. Na mě si teda hubu otvírat nebude!

Vztekle jsem dupla nohou. „Ty je přece vůbec neznáš!“ zasyčela jsem už o něco tišeji, přece jenom, nedaleko odtud bylo pár dalších domků.

„Pche!“ odfrkl si pohrdavě. „Kdy se z tebe stala odbornice na upíry? Jenom proto, že si tě ještě nedali k večeři, neznamená, že to nemůžou udělat. Sám ten velký pan Carlisle nám řekl, že ta jejich zvířecí dieta neznamená, že by už nikdy nemohli pít lidskou krev. Můžeš se pořezat nebo tak něco a nebude tam nikdo, kdo by ti pomohl. Nikdo! Aby ochránili tu jejich povedenou rodinku, klidně se obrátí proti tobě!“

„To není pravda! Viděl jsi je vůbec někdy? Mluvil jsi s nimi? Je pravda, že je pro ně rodina nade vše, ale pro koho, sakra, není?!“ štěkala jsem na něj dál, odhodlaná nepovolit a vybojovat si svobodu, nebo alespoň ty klíče. „Navíc to auto není moje, takže ho musím vrátit.“

„Neboj, to auto jim chybět nebude. Mají jich ještě minimálně pět, ne-li víc,“ zavrčel sarkasticky.

Čtyři, opravila jsem ho v duchu, ale nahlas jsem raději neřekla nic. Jak se říká, není radno dráždit hada bosou nohou, v tomhle případě spíše vlka. A navíc takového zabedněného paličáka.

„Tak teda půjdu pěšky, procházka mě nezabije,“ pokrčila jsem rameny a otočila se s úmyslem vydat se zpátky po silnici, kterou jsem sem přijela. Bylo to pořádných pár kilometrů, ale jakmile překročím hranice rezervace, zvednu telefon a zavolám si pomoc.

„To ani náhodou!“ zavrčel Jacob a pevně mi stiskl paži. „Zůstaneš pěkně tady, kam patříš. Do toho jejich doupěte se vrátíš jedině přes moji mrtvolu!“

S odhodlaným výrazem stiskl mou paži ještě pevněji a prudce mě odtáhl zpátky k domku Emily. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale marně, byl na mě moc silný. Dotáhl mě až do kuchyně, kde mě posadil do křesla stojícího v rohu místnosti. Okamžitě jsem se pokusila postavit, ale zatlačil mě zpátky.

„Tady budeš a nehneš se odtud, dokud ti to nedovolím!“ zařval, v domě se nemusel krotit kvůli sousedům.

Už jsem ho chtěla začít vraždit pohledem a počastovat nějakými pěkně peprnými nadávkami, na něco jsem si však vzpomněla, jen letmý záblesk z minulosti. Stáli jsme s Jakem před budovou kina. Kino mělo dva sály, dávali tedy dva filmy najednou. Tehdy jsme se nějak nepohodli a hádali se, na jaký film půjdeme. Já jsem byla pro akční a on pro horor. Křičeli jsme na sebe, dupali, málem se i porvali, ale najednou mě něco napadlo a já nahodila ublížený pohled a sklonila hlavu. V tu chvíli jsem měla vyhráno. Na ten horor jsme ale šli druhý den.

Otevřela jsem oči dokořán a pohlédla hluboko do těch jeho. Snažila jsem si představit, jaké by to bylo, kdybych tady zůstala a už nikdy neviděla Cullenovy, už nikdy se nestulila Edwardovi do náručí. Byla to strašná představa, ale já hodlala udělat cokoliv, aby se nevyplnila. Oči mi začaly vlhnout, netrvalo dlouho a slzy mi přetekly přes spodní víčka, šinuly si to přes tváře až k bradě, zanechávaje za sebou mokré cestičky. A nezůstalo jen u dvou. S mým výrazem se měnil i ten Jakův. Nepříčetnost vystřídal hněv, hněv vystřídala nejistota a nejistotu zase provinilost.

„Bells, prosím, pochop mě. Tohle všechno dělám jenom pro tvé…,“ začal, ale větu nedokončil. Zničehonic se mi rozezvonil mobil.

Vytáhla jsem ho z kapsy a chtěla ho vypnout, ale Jake mi ho s obnoveným zamračeným obličejem vytrhl z ruky a přijal hovor.

Z telefonu se ozval zřetelný Emmettův hlas. „Ahoj, Bello. Kde prosím tebe lítáš? No, to je jedno, ale hlavně sebou hoď a vrať se zpátky domů. Máme o tebe strach a Edward doslova nadskakuje. Kdyby mohl dostat infarkt, už bychom ho oživovali. Kdybys ho viděla! Prej: Kde je moje milovaná Bellinka? Je v pořádku? Kdy se mi vrátí? A tak dále, vždyť ho znáš. Dokonce chtěl mojí Rosince zakroutit tím jejím něžným krčkem, protože tě pustila z dohledu. Jsi tam vůbec? Proč nemluvíš? Já se tak snažím a ty mlčíš.“ Nejspíš ve svém monologu pokračoval, ale víc jsem neslyšela.

„Moje milovaná Bellinka?!“ zařval na mě Jacob nepříčetně a začal se třást, mobil stále v ruce. Emmett musel slyšet každé slovo. „Jak to ta pijavice myslela? Jak můžeš… Bello…“

Zničehonic tělo mého bratra vybouchlo jako chlupatá bomba, netrvalo to ani vteřinu a přede mnou stál rudohnědý vlk, zabírající víc jak půlku místnosti. Leknutím jsem vykřikla a ponořila se co nejhlouběji do křesla. Vlk přede mnou vrčel a vypadal, že po mně každou chvíli skočí.

Naštěstí se však rozrazily dveře a dovnitř vpadl zbytek smečky, nebo alespoň ti, co tu byli na oběd. Sam si okamžitě stoupl přede mě a na Jaka křičel, aby se sakra uklidnil, než udělá něco, čeho by mohl později litovat. Ostatní se postavili každý u jedné jeho nohy pro případ, že by Samovy příkazy nepomáhaly. Naštěstí to nebylo potřeba.

Přede mnou stál zase můj bratr. Byl sice úplně nahý, ale to mi nevadilo, hlavně že to byl on. Ale jeho výraz… Tvář měl zkřivenou takovou bolestí a zoufalstvím, až mi srdce usedalo. Takhle jsem ho neznala. Ani v mých vzpomínkách, kterých sice nebylo zase tak moc, jsem ho neviděla nikdy takhle utrápeného. Odhodlaně jsem vstala z pohovky a udělala k němu jeden opatrný krok, potom další a další. Sam mi v tom chtěl sice zabránit, ale prudce jsem ho odstrčila a objala Jacoba kolem krku. I přes to všechno, co se teď stalo, to byl stále můj bratříček. Můj jediný bratříček. Milovala jsem ho, tím jsem si byla více než jistá. A stýskalo se mi po něm, i když jsem si to předtím neuvědomovala. Jak bych taky mohla.

„Bells,“ zafuněl mi do vlasů a obětí mi stejně silně opětoval. „Já… já…“

„Mlč!“ zašeptala jsem rozhodně. Neměla jsem náladu na jeho omlouvání nebo vysvětlování.

Jake mi tedy dál funěl do vlasů a mně bylo jedno, že pro Culleny budu nejspíš smrdět. On je můj bratr. Můj šílený ochranitelský bratr, který si nevidí do huby a vždycky chtěl pro mě jen to nejlepší. Muselo mu být hrozně, když jsem se ztratila a neměl o mě žádné zprávy. Být já na jeho místě… Raději nemyslet. Asi bych se přinejmenším zbláznila.

Hrobové ticho přerušil až Jared. „Hej, děcka, když jste si to tady tak pěkně od plic vyříkali a ani se u toho vzájemně nepozabíjeli, snad bychom už mohli jít, ne? Byl jsem na nohou skoro celou noc a teď jsem zralej tak akorát do postele,“ kňoural a upíral na Sama úpěnlivý pohled.

Místo Sama však odpověděla Emily, která právě napochodovala ke dveřím. Konsternovaně pohlédla na Jacobův holý zadek, a když si uvědomila, že si toho její snoubenec všiml, zamrkala a rázně ukázala prstem ke dveřím. „Jared, Paul, Quil. Ven!“

Oslovení se na sebe vědoucně ušklíbli a zmizeli zadem do lesa.

„A ty,“ ukázala tentokrát na Sama, „doneseš Jakovi nějaké kalhoty, protože nestrpím, aby se mi cizí nahatí chlapi promenádovali po domě,“ řekla, šla umýt poslední zbytky nádobí a dělala, že tam vůbec nejsme, zatímco Sam poslušně utíkal splnit její rozkaz.

Trochu jsem od svého bratra ustoupila a snažila se, aby můj pohled nesklouzl níž než k jeho krku. Jemu zřejmě nahota nevadila, ale mně rozhodně ano. Nějak jsem si zrovna nemohla vzpomenout, jestli jsem měla nějakého kluka nebo ne, ale to nebylo důležité. Svého bratra vážně nemusím vidět, jak ho pánbůh stvořil…

„Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel a málem ti ublížil,“ prolomil ticho rušené jen cinkáním příborů a tichým Emiliiným pobrukováním.

„Odpuštěno,“ odpověděla jsem. „A já se omlouvám, že jsem k tobě nebyla upřímná a neřekla ti to hned na začátku. Prostě jsem tě nechtěla znepokojit,“ přidala jsem svou omluvu.

„Odpuštěno,“ usmál se a já se zase cítila tak trochu šťastná a radostí bez sebe.

Sam se vrátil doprovázen dupáním, které by snad probudilo i mrtvého – nejspíš proto, aby upozornil na svůj příchod –, a podal Jakovi nějaké kalhoty. Zatímco se do nich soukal, dívala jsem se po pavučinách na stropě. Byly tam dvě. Jedna úplně v rohu, druhá na lustru.

„Tak, co uděláme teď?“ přivolal si opět mou pozornost.

„Nic,“ pokrčila jsem co nejlhostejněji rameny, skutečně jsem nechtěla Jaka znova rozzuřit. „Ty my vrátíš klíče od auta a mobil a já odjedu zpátky dom- ehm, ke Cullenům,“ odpověděla jsem klidně.

„Opravdu se k nim vrátíš? I když víš, že tvá rodina je tady? Ještě jsi ani neviděla tátu,“ namítal klidně a upřel na mě prosebný výraz.

„Tohle mi nedělej!“ obořila jsem se na něj. „Já už nechci žádné hádky, prostě tam pojedu a hotovo. Navíc je to slušnost, tři měsíce se o mě starali a já jsem si je oblíbila. Nebo mi snad chceš ještě bránit?“

„Myslíš, že já se snad hádat chci? Jenom si přeju, abys byla v bezpečí, což znamená co nejdál od těch pijavic!“ Zase zvyšoval hlas, to není dobré. Asi jsem se neměla zmiňovat o té oblíbenosti.

„Mám nápad. Co kdybych zase přijela a vyřešili bychom to zítra?“ Nedokázala jsem si představit, že by mě Edward pustil, ale když budu mít dobré argumenty a nezmíním se o tom, co se stalo, jistě se mi ho podaří přemluvit. Ale jestli bude chtít jet se mnou… „Dám ti svoje telefonní číslo, ty mi dáš svoje, a kdyby něco, zavolám. Co ty na to?“ tlačila jsem na pilu, dokud tu byl Sam, který mě mohl zachránit před chlupatější stránkou mého bratra.

„A já uvařím něco moc dobrého,“ přidala se Emily a za Jakovými zády mi ukázala dva zdvižené palce. „Budeme se těšit. Že ano, miláčku?“ upřela na svého snoubence výhružný pohled a nevinně se usmála. Přímo vražedná kombinace.

„Ano, jistě, klidně zase přijď,“ souhlasil rychle, ale nevypadal tak nadšeně jako ona. Má smůlu, já se tady hodlám ještě ukázat.

Jacob chvíli bojoval sám se sebou, ale nakonec se mu na tváři usadil nejistý výraz a poškrábal se za uchem. „Klíče ti možná někde najdu,“ přejel pohledem své roztrhané oblečení, jež se válelo všude kolem, „ale s tím mobilem… Ten už asi spravit nepůjde.“ Následovala jsem jeho pohled. Mobil – nebo alespoň to, co z něj zbylo – ležel v jednom rohu a byl úplně na odpis. To jsem si mohla myslet, přece ho držel v ruce, když se přeměnil. Zhluboka jsem si povzdechla. No nic, budu muset požádat o nový.

Nahlas jsem to raději nekomentovala a začala přehrabovat zbytky trička a kalhot. Viděla jsem, jak si klíče strčil do pravé zadní kapsy, ale kde mám, sakra, v těchto cárech najít pravou zadní kapsu? zoufala jsem si. Ale štěstěna přece jen není taková svině, za jakou se občas vydává, a nechala mě pátrat pouhých pět minut. Kapsa i s klíči odletěla pod stůl přímo za nohu jedné z židlí, takže byla vidět jen z několika úhlů. A ostatní rozhodně nejevili snahu mi pomoct, Emily se dokonce velice bavila. Ach jo, to jsem to dopracovala.

Nakonec jsem se však se špinavými koleny vyhrabala zase na nohy, svou kořist sevřenou v dlani, aby mě o ni nemohl nikdo připravit. Nebyla jsem pryč ani půl dne a už se mi po mých upírech strašně stýskalo. Hlavně po jednom… Kéž by se s tím Jake nějak smířil. Nevím, co bych dělala, kdybych si musela mezi nimi vybrat.

Jacob mě doprovodil k autu, a když jsem se pásala, podstrčil mi kousek papíru. „Tohle je moje číslo na mobil,“ ukázal na první řadu číslic, „a to druhý je pevná linka k nám domů. Zavolej kdykoliv, ve dne v noci, a zítra určitě přijeď. Taťka se zblázní radostí, až tě uvidí. Měl o tebe strašný strach, pořád jsi jeho holčička,“ usmál se na mě, ale bylo na něm vidět, že by mě nejraději nepustil z dohledu.

Přitáhla jsem si ho blíž a vlepila mu pusu na tvář. „Já se vrátím, bráško, přísahám. Nezadrželo by mě ani stádo upírů,“ slíbila jsem a vyjela na silnici. Poslední mávnutí a domek mi přikryla zatáčka.

Schválně jsem jela pomalu, ručička na tachometru nepřekračovala šedesát kilometrů v hodině. Potřebuju čas na přemýšlení, ostatně, těch několik desítek minut zpoždění se stejně nepozná. První, na co zeptají, bude, kde jsem byla tak dlouho. Dále proč jsem se neozvala a co to mělo znamenat v tom telefonu. Tohle vysvětlit bude trochu obtížnější. Vysvětlování, jak jsem přišla o mobil, raději vynechám, přinejhorším počkám, až se mě na něj sami zeptají. Nechci jim lhát, ale to, že se jaksi nezmíním o nepodstatných detailech, ještě není lhaní, ne?

Dál jsem se ve svých úvahách nedostala, protože jsem právě odbočovala na skrytou příjezdovou cestu - pořád mi dělalo problémy ji najít - a snažila se pracovat na svém výrazu. I přes radost, že všechno tak dobře dopadlo, se mi nitro stahovalo nepříjemnou úzkostí. A čím blíž jsem domu byla, tím byla úzkost větší a noha na plynovém pedálu povolovala, podvědomě se snažíce oddálit ten okamžik. Ale to už jsem spatřila dům a před ním sedm povědomých postav. Plynule jsem před nimi zastavila, a než jsem stačila odepnout pás, stál vedle mě Edward a otevíral mi dveře.

„Kde jsi byla tak dlouho? Proč ses neozvala? A co měl znamenat ten telefonát?“ zeptal se a měřil si mě starostlivým pohledem. Jak jsem říkala, už ho mám dokonale přečteného.

Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jak bych jim měla vysvětlit, že jsem právě poznala svého bratra, drsně se s ním pohádala a nakonec ještě drsněji udobřila.