Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 2. kapitola

10.02.2010 (22:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1382×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 2. kapitola

„Tak tohle je tvůj pokoj, líbí se ti?“ zeptala se Esme, když jsme vyšli po schodech nahoru do druhého patra. Dům byl obrovský, větší než jsem si představovala, a takový vzdušný.

„To je… nádhera!“ vyrazila jsem ze sebe okouzleně, naprosto uchvácená. Krásnější pokoj jsem nikdy neviděla, alespoň jsem měla ten pocit. Nebyl ani příliš velký, ani příliš malý, takový akorát a úžasně útulný. Dvě stěny byly prosklené, druhé dvě vymalované světle modrou barvou, koberec jen o pár tonů tmavší. Místnosti vévodila obrovská postel ze světlého dřeva, s modře povlečenými dekami a polštáři. Na každé straně postele stál noční stolek s lampičkou, u jedné prosklené stěny byl umístěn psací stůj s židlí a vedle něj knihovna, přeplněná knihami od Shakespeara, přes různé slovníky, svazky s názvem Vyrob si sám, velké bichle o umění, až po romány typu Jana Eyrová. Z pokoje vedly ještě dvoje dveře, jedny do prostorné šatny, druhé do ještě prostornější koupelny s obrovskou vanou.

„Esme, tak krásný pokoj jsem nejspíš nikdy v životě neviděla. Modrá je moje oblíbená barva-“ náhle jsem se zarazila. Modrá je moje oblíbená barva? Jak to vím? Vzpomněla jsem si! Tohle je první věc, na kterou jsem si za celý měsíc vzpomněla.

„Vidíš, za chvíli si vzpomeneš,“ povzbudivě se usmála a pohladila mě po rameni. „Tak, nemáš hlad? Víš, vaření není zrovna moje silná stránka, ale kupuju spíš polotovary, máme toho plnou ledničku a mrazák, kdybys měla hlad, cokoli si udělej. Nemáme stanovený čas jídla, holky drží dietu, Carlisle většinou jí až v práci, kluci pořád někde lítají, já mám nařízené speciání stravování, víš, kvůli nemoci a tak… no, prostě, radši si vař jen pro sebe, to bude nejlepší,“ prohodila se smíchem a vedla mě do kuchyně spojené s jídelnou.

„Já umím vařit… asi. Teda, no, nějak mám v hlavě, jak dlouho se vaří brambory a tak, ale nepamatuji si, že bych to někdy dělala.“

„Neboj, vzpomeneš si, tím jsem si jistá,“ prohlásila pevným, přesvědčivým hlasem a najednou se zarazila. „Já tě tady vleču po domě a ty jsi mezitím určitě strašně unavená. Upaluj nahoru a trochu si odpočiň, vypadáš, že to potřebuješ.“

„Ale já nejsem unavená…“

„Nic mi neříkej. V šatně máš nějaké oblečení a pyžamo, sama Alice ti ho kupovala. Jakmile se dozvěděla, že budeme mít nového člena rodiny, vyslýchala Carlisla snad hodinu ohledně tvé postavy a on chudák nevěděl, která bije… Musela všechno vybrat odhadem, což ji dokonale otrávilo,“ vyrážela za sebe mezi záchvaty nefalšovaného veselí, a já radši se smíchem zmizela nahoru do svého nového pokoje.

Na chvíli jsem se opřela o zavřené dveře. Esme se mi vážně líbila, měla smysl pro humor a s Carlislem tvořili moc krásnou dvojici. Teď jen doufat, aby takoví byli všichni.

V šatně skutečně bylo několik pyžam, vzala jsem si tedy to úplně nahoře, krátkou bledě modrou noční košili, a zalezla si do té nádherné velké postele. I když jsem se vůbec necítila unavená, téměř okamžitě mě přemohl spánek.

Nevím, co přesně mě vytrhlo ze spánku, ale prostě jsem se probudila. Můj pohled se stočil na budík stojící na nočním stolu, jenž ukazoval čtvrt na čtyři. Bože, to jsem spala tak dlouho? Všichni už budou ze školy dávno doma a já se tady válím. Co si o mě pomyslí? No, spát je přece lidské, ne?

Rychle jsem vyskočila, navštívila koupelnu, kde jsem provedla nejnutnější hygienu s kartáčkem na zuby, a poté se vydala do šatny. Po poměrně dlouhém a pečlivém průzkumu mého šatníku jsem si oblékla tmavě zelené tepláky, bílé tričko s krátkým rukávem, a protože se do mě dala zima, přidala ještě šedivou mikinu. Musím přiznat, že Alice má dobrý vkus, ale možná až moc barevný. Tohle byly asi ty nejobyčejnější kousky.

Otevřela jsem dveře a přivítal mě hlasitý hovor, přicházející z obývacího pokoje v přízemí. Vypadalo to trochu jako poněkud hlučnější výměna názorů. Nechtěla jsem jim tam vlézt zrovna když se hádali, avšak než jsem stačila sejít schody, hovor se proměnil ve veselý smích. Usmála jsem se sama pro sebe. Tohle bude veselá rodinka.

Když jsem stanula na prahu místnosti, v níž nepochybně panovala dobrá nálada, oči všech přítomných se stočily k mé osobě, což mi nebylo zrovna dvakrát po chuti, ale není se čemu divit. Cizí žena v cizím pokoji, nebo tak něco. Sedělo jich tam přesně pět: Esme, neuvěřitelně krásná blondýnka, černovlasý svalovec a velmi drobná křehká dívka, držící za ruku světlovlasého kluka, který se tvářil přinejmenším velmi podivně, jako by ho něco bolelo.

„Nazdárek,“ vyskočil na nohy svalovec, přiběhl ke mně a stiskl mou ruku takovou silou, až jsem se zajíkla. „Promiň. Já jsem Emmet, ale asi mě znáš ze svých snů nebo z vyprávění o místním hrdinovi a krasavci číslo jedna,“ představil se a otočil se do místnosti. „Bude mi ctí ti představit mou rodinu, když to nikdo jiný neudělá-“

„Emmete!“ přerušila ho Esme s varovným pohledem, avšak koutky se jí stahovaly nahoru.

„Já vím, já vím. V klidu, děcka. Znáte mě ne?“ vyhrkl rychle, ještě než ho mohl někdo zarazit. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy, za což se mi dostalo blondýnčina nevraživého pohledu. Nechápala jsem, co jí tak vytočilo, vždyť se smáli všichni, tak proč bych nemohla já?

„Tak pokračujeme,“ ozval se znovu Emmet. „Tahle nejkrásnější dívka pod sluncem je moje láska Rosalie,“ řekl s nádechem hrdosti a mávnul rukou k blondýnce. Skutečně jsem souhlasila s jeho názorem na její krásu. „Tenhle velice sympatický a mile se tvářící mladý muž, je Jasper,“ prohlásil ironicky a otočil se na podivně šklebícího se kluka, jenž se mezitím zatvářil ještě hůř. „A to nejhorší nakonec je Alice, sluníčko našich šatníků a noční můra bankovních kont.“

Alice ke mně mezitím přistoupila a objala mě, byla přinejmenším o půl hlavy menší než já, možná i o víc. Hned na první pohled se mi zalíbila a já se na ni usmála.

Když se odtáhla, všimla jsem si, že všichni Cullenovi mají stejné oči, stejně zlaté, stejně krásné. Zvláštní, když jsou adoptovaní.

„Ještě tady chybí Edward, někam si odskočil, ale za chvíli se vrátí, Carlisle je v nemocnici, a víc nás už opravdu není,“ doplnila Emmeta Alice a táhla mě za ruku k pohovce, na které před tím seděla. Usadila mě do rohu a sama se uhnízdila doprostřed, mezi mnou a Jasperem.

„Jak se ti líbí oblečení, které jsem ti nakoupila? Vím, není toho moc, ale Carlisle mi nebyl schopen dát tvůj popis, tak jsem toho nechtěla nakupovat tolik, víš, třeba kdyby ti to nebylo. Řekl nám o tobě jenom to, že tě před měsícem srazilo auto na jedné z hlavních silnic nedaleko odtud… Je to pravda?“ vypálila na mě zvědavě hned, jak jsem se posadila.

„Já nevím, nepamatuju se na to,“ odpověděla jsem větou, kterou jsem během posledního měsíce použila snad milionkrát.

„Ano, ano, samozřejmě, to je jasné, jinak bys tu nebyla, já vím. A to si ani nepamatuješ, jak se jmenuješ? To musí být strašné!“

„Už jsem si zvykla,“ odpověděla jsem nervózně. Připadala jsem si jako blbec, když jsem tam seděla a všichni se na mě tak zvláštně dívali. Najednou mnou prostoupila zvláštní vlna a já se začala cítit líp. Alice mě ještě chvíli zpovídala spolu s Emmetem, Rosalie se dokonce jednou neurčitě usmála mým směrem a Jasper, jenž si mezitím sedl do pohodlnější pozice, vypadal hned o trochu líp.

Z venku k nám dolehl zvuk motoru a posléze také skřípění garážových vrat. Zprvu jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, ale když jsem na chodbě uslyšela kroky mířící směrem k nám, vzhlédla jsem. Ve dveřích se objevil ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla, tím jsem si byla jistá i přes vzpomínkovou bariéru ve své hlavě. Poklesla mi čelist, ale hned jsem ji vrátila na původní místo. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, od jeho vysoké vypracované postavy, od jeho bronzových vlasů, trčících na všechny strany, od jeho očí, typické Cullenovské barvy. Všichni z té rodiny byly tak zvláštně nádherní, ale na něj neměli ani omylem.

S úsměvem se na mě zadíval, ale po chvíli pozorování mé osoby se jeho výraz změnil ve značně nechápavý. Měla jsem pocit, že jeho oči začínají tmavnout… ne, to se mi určitě jen zdálo, protože když mrkl, byly zase stejně zlaté. Rychle jimi uhnul a přejel pohledem postupně všechny přítomné.

1. Kapitola

Shrnutí

3. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 2. kapitola: