Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 3. kapitola

13.02.2010 (11:45) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1502×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 3. kapitola

„Ahoj, Edwarde,“ vyskočila Alice, přiběhla k němu a objala ho. Potom ukázala na mě. „Tohle je ta Carlislova schovanka, říkal nám o ní, pamatuješ?“ vybafla na něj, ještě než stačil něco říct.

„Copak můžu zapomenout, když nemluvil o ničem jiném“? odpověděl jí opět s  úsměvem a při tom po mě znova přejížděl očima. V tu chvíli jsem byla rudá až na zadku a snažila se uhýbat pohledem.

Alice ale nečekala, až se vyjádří, chytla ho za ruku, přitáhla k sedačce a posadila ho na její místo. Poté se otočila ke mně: „Dáš si něco k jídlu?“

„Ne, ani ne, nemám hlad, děkuji,“ vyrazila jsem ze sebe nejistě. Ještě před chvílí jsem byla naprosto klidná a teď tohle? Nechápala jsem, co se mnou udělal jeden obyčejný, i když neskutečně hezký kluk.

„Nevadí, já ti teda alespoň přinesu něco k pití,“ řekla a než jsem ji stačila zarazit, hodila pohledem k Emmettovi a vyběhla z místnosti.

„Rose, zlatíčko, teď jsem si konečně vzpomněl, na co jsem zapomněl!“ vykřikl znenadání Emmett, až jsem leknutím nadskočila. „Pojď, rychle, než na to zase zapomenu!“ popadl Rosalii za ruku a už jich nebylo. Z dálky jsem ještě zaslechla Emmetův smích.

Vedle sebe jsem uslyšela uchechtnutí. Otočila jsem se za tím zvukem a setkala se s Edwardovým pohledem. Jeho tvář byla od mé vzdálena jen několik desítek centimetrů. Rychle jsem se zase otočila zpátky k Esme, jenž zrovna vyprovodila očima mizející dvojici. Bože, musí si o mně myslet opravdu úžasné věci, když se hned tak vylekám!

„Taky bych už měla jít, Carlisle za chvíli dorazí. Bude unavený a já jsem ještě nepovlékla postele,“ ozvala se Esme a jako jediná vyšla z pokoje důstojným krokem.

Co je to všechny napadlo, začít mizet? Otočila jsem se tedy k Jasperovi, ale s hrůzou shledala, že jeho místo na gauči bylo prázdné. Ani jsem si nevšimla, že by odešel. Znamenalo to tedy, že jsem zůstala s Edwardem úplně sama! Kdybych neseděla, rozklepala by se mi kolena.

„Tak ty si opravdu nic nepamatuješ? Jak je to možné? To sis vážně na nic nevzpomněla?“ ozvalo se těsně u mého ucha. Rychle jsem se obrátila. Vzdálenost mezi námi se podstatně zmenšila, nechápu, proč se přibližuje, když má vedle sebe tolik volného místa. Raději jsem však nic nenamítala.

„No, vzpomněla jsem si jen na takové drobnosti, jako že moje nejoblíbenější barva je modrá a že možná umím vařit, jinak na nic, ale to mi moc nepomůže. Je to zvláštní, nevědět, kdo jsem, takové nepřirozené,“ zamyslela jsem se s pohledem upřeným do zlatých očí. Srdce se mi divoce rozbušilo.

„Carlisle taky říkal, že se ti to stalo v noci při bouračce na silnici do Port Angeles,“ pokračoval a já měla pocit, že se naklonil ještě blíž.

„Ano, to je prý pravda. Svědci říkali, že jsem vyběhla z lesa a skočila přímo pod projíždějící auto. Neptej se mě proč, nepamatuju si to,“ trochu jsem se na něj pousmála, aby si nemyslel, že jsem nějaká netykavka. Sakra, kde je Alice a tou vodou? To jí to trvá tak dlouho?

„Měl bych tě upozornit, že nejpozději zítra ti Alice nabídne, jestli s ní nechceš jít nakoupit několik maličkostí. Věř mi, nebude to jen několik maličkostí, vždycky proletí všechny obchody, a to ještě v rekordním čase. Pokud si nedáš pozor, zničí tě,“ upozorňoval mě s veselým úsměvem, celkem dovedně změnil téma hovoru. Nedokázala jsem mu na to nic odpovědět, jen jsem se ztrácela v jeho očích. Byly skutečně nádherné. Bože… Doufám, že nemám kluka nebo tak něco.

Uslyšeli jsme na schodech dupot a po chvíli do pokoje vletěla Alice se sklenicí nějaké limonády. „Promiň, že mi to trvalo tak dlouho, něco mě zdrželo,“ vysvětlovala neurčitě s šibalským úsměvem na rtech a vrazila mi plnou sklenici do ruky. „Víš, něco mě napadlo. Co kdybychom zítra po škole jeli nakupovat? Musím ti dovybavit šatník a nakoupit ještě pár drobností… Končíme brzo, stavila bych se pro tebe, co říkáš?“

Edward to nevydržel a chytil takový záchvat smíchu, že se málem válel po zemi. Ale ani já jsem neudržela vážnou tvář. Měl Alici dokonale přečtenou.

„Ty podivné zvuky, co vydáváte, beru jako souhlas,“ řekla odměřeně, ale koutky úst jí cukaly smíchy. Otočila se na Edwarda. „A ty nám budeš dělat řidiče.“

„Cože?!“ vyletěl Edward s hraným zděšením. „Upal mě, roztrhej mě na kusy, ale ušetři mně takového mučení! Nepotřebuju být svědkem nákupní horečky, tentokrát v dvojí podobě!“

„No dovol, co si to o mě myslíš?“ šťouchla jsem ho loktem do žeber. „Alice, samozřejmě, že pojedu ráda, navíc s řidičem.“

„Tak, domluveno, zítra po škole,“ usmála se na mě a otočila se k Edwardovi. „A ty si namasíruj svaly, protože budeš nejenom řidič, ale také nosič tašek. Zatím se mějte, jdu hledat Jaspera.“

Když jsme znovu osaměli, zvedla jsem se a chystala se odejít do svého nového pokoje. Zastavil mě však Edwardův hlas: „Utíkáš?“

„Ne, měla bych?“

„Nevím, asi ano,“ vstal a vyšel ven z místnosti, doneslo se ke mně jen burácení motoru. Nechápala jsem ho. Jak to proboha myslel, že bych měla utíkat? Nechtělo se mi však řešit jeho myšlenkové pochody, šla jsem si raději udělat něco k jídlu, protože jsem od rána neměla v ústech.

Chvíli jsem měla pocit, že vím, kdo jsem, ten pocit však trval jen opravdu malou chvíli. Kolem mě se míhaly povědomé tváře, nedokázala jsem je však oslovit jménem. Jedna tvář, ta nejméně ostrá, se ke mně přibližovala téměř neskutečnou rychlostí. Věděla jsem, že před ní musím utéct, ale nebyla jsem dost rychlá, neměla jsem dost sil. Běžela jsem neznámým terénem, nic mi nebylo povědomé. Naráz se kolem mě rozlilo světlo a já ucítila náraz a…

S výkřikem jsem se posadila na postel. Kde to jsem? blesklo mi hlavou. Aha, ve „svém“ pokoji u Cullenových.

Dál jsem se ve svých úvahách nedostala, protože se zničehonic rozrazily dveře a já rozeznala jen tmavý stín v nich. S hrůzou jsem se stáhla do kouta postele a pomyslela si, že tajemná rozmazaná tvář z mého snu si pro mě přišla.

„Klid, to jsem jen já,“ ozval se tichý povědomí hlas. No, moc jsem se neuklidnila. Zavřel za sebou dveře a přistoupil blíž ke mně. „Slyšel jsem tě křičet, děje se něco?“

„Ne, já jen… jen jsem měla špatný sen. To nic, všechno v pohodě,“ odpověděla jsem mu přiškrceným hlasem a doufala, že přes tu tmu nepozná, jak rudnu. „Tys mě slyšel?“

„Obávám se,“ z Edwardova hlasu byl slyšet potlačovaný smích, „že tě slyšel celý dům. Já mám pokoj hned vedle a navíc lehké spaní, takže jsi mě pořádně vyděsila.“

„Vedle?“ zatvářila jsem se nechápavě.

„Jo, hned tady za tou stěnou, nic mi neunikne.“

Jestli jsem před chvilkou byla rudá, tak teď se moje barva snad ani nedala vyjádřit slovy. Dokonale mě svou dvojsmyslnou odpovědí vyvedl z míry, jakoby nestačilo, že moje srdce v jeho přítomnosti tluče ve zrychleném rytmu. Zmohla jsem se na pouhé „Aha.“

„O čem se ti zdálo?“ ozval se po chvíli zvědavě.

„O…“ nedokázala jsem si nic vybavit, jen šedé rozmazané stíny, neurčitý záblesk světla a vlastní probuzení. „už nevím, nepamatuju si to,“ zašeptala jsem tak potichu, že jsem pochybovala, jestli mě vůbec slyšel, avšak sluch měl nejspíš výborný.

„Nevadí… třeba to někdy dohoníš,“ zašeptal jen o trochu hlasitěji a přistoupil až k nohám mé postele. Měl na sobě jen volné kalhoty a jeho tělo se v měsíčním světle zdálo bělejší než normálně. Zatajila jsem dech a otevřela pusu, snad jsem dokonce chtěla něco říct.

Nevím, jak dlouho tam takhle bez hnutí stál. Několik vteřin? Minut?

Náhle však sebou trhl a jakoby se otřepal, tvář mu zkřivil podivný úšklebek: „Tak já už tě nebudu rušit, sni si dál svůj krásný sen. Zítra musím vstávat do školy.“ Po těch slovech se jen otočil a vyšel z místnosti. Jen jsem nechápavě pokrčila rameny nad jeho ironií a zabalila se do přikrývky. Byla jsem moc unavená, abych řešila jeho myšlenkové pochody.

2. Kapitola

Shrnutí

4. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 3. kapitola: