Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 6. kapitola

20.02.2010 (19:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1673×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

6. Kapitola

Stála jsem přede dveřmi jeho pokoje a nervózně si kousala ret. Mám zaklepat? Není moc pozdě? Odhodlávala jsem se celé odpoledne, teď bylo jedenáct pryč, dost pozdě na návštěvu. Zpod dveří však bylo vidět světlo, takže ještě nespí.

Odhodlala jsem se zaklepat. Nic. Znovu jsem zaklepala, ale stále nikdo neotvíral, proto jsem se odvážila nakouknout dovnitř.

Jeho pokoj byl asi stejně velký jako můj, ale zařízený do šedo-zelených tonů. Psací stůl, židle, knihovna, skříň, velká postel, dvoje další dveře, ale Edward nikde. Vešla jsem dál a zavřela za sebou dveře. Není tady? Možná bude v koupelně nebo v šatně. Nahlédla jsem do obou místností, ale byly prázdné. Nevadí, promluvím si s ním ráno, stejně ještě musím promyslet, za jakým účelem ho navštívím, protože přijít jen tak je fakt dost trapné.

Raději půjdu spát, rozhodla jsem se a opustila místnost.

Nevěda jsem, co mě probudilo, ale najednou jsem byla vzhůru. Posadila jsem se na posteli a rozhlížela se ve stínech. Když se jeden z nich pohnul, chtěla jsem vykřiknout leknutím, avšak ledová ruka, jejž se mi přitiskla na ústa, mi v tom zabránila.

„Klid, to jsem jen já,“ ozval se mi u ucha Edwardův hlas, což mi na klidu moc nepřidalo.

Můj pohled se stočil k hodinám na nočním stolu.

„Víš kolik je vůbec hodin?“ zasyčela jsem na něj vztekle. Jak si to jako představuje, lézt mi v tuto hodinu do pokoje?!

„Ano, velmi brzo. Říkal jsem si, že budeš ještě spát, ale chtěl jsem ti oplatit tvou návštěvu,“ ušklíbl se a posadil se vedle mě na postel.

„Oplatit mi návštěvu?“ zamračila jsem se na něj nechápavě.

„Nebo jsi dneska,“ jeho pohled sklouzl k hodinám, „opravuji, včera, nebyla u mě v pokoji?“

„Eh,“ vyrazila jsem za sebe udiveně. „Jak to víš?“

„Já vím víc věcí, než si myslíš,“ trhl lhostejně rameny, ale na tváři se mu objevil pobavený úsměv. „Taky vím, že se ti každou noc zdají podivné sny. Mluvíš ze spaní, někdy dokonce křičíš.“

„No, viděla jsem, že svítíš a na klepání neodpovídáš, tak jsem jenom nakoukla, jestli třeba nespíš,“ vysvětlovala jsem rychle a kousala se do rtu. „Teď vážně, jak to víš?“

„A za jakým účelem jsi mě navštívila, smím-li to tedy vědět?“ ignoroval mou otázku.

„Prozradíš mi, kde ses toulal v jedenáct večer?“ nedala jsem se.

„Ne,“ odpověděl bez váhání. „Do toho ti nic není.“

„Pak nevidím jediný důvod, proč bych se ti měla svěřovat já.“

Čekala jsem na odpověď, ale jen mlčel, seděl a díval se na mě. Nevím, jak dlouho jsme setrvávali v tichosti.

Najednou jsem ucítila chladný dotek na tváři. Chtěla jsem něco říct, ani si nevzpomínám, co to bylo, avšak jako ústa mě umlčela. Lehce přejížděl svými rty přes mé, bylo to jako dotyky motýlích křídel. Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla ho blíž k sobě, mé srdce se vydalo na zběsilý pochod. Náhle se však odtáhl, div že nesletěl z postele.

„Promiň,“ zašeptal tiše, skoro jsem ho ani neslyšela.

„Za co se omlouváš?“ nechápala jsem.

„Za to, že jsem tě políbil. Nechci tě do ničeho nutit,“ vysvětloval tiše.

On mě nutil? No, tak mi to zrovna nepřipadalo. Chtěla jsem mu říct spoustu věcí, třeba aby pokračoval, ale vyrazila jsem ze sebe pouhé „Hmm.“

„Měl bych jít,“ začal se zvedat, ale chytla jsem ho za paži, abych mu v tom zabránila.

„Jak ses dostal do mého pokoje, když jsou zamčené dveře?“ vyzvídala jsem zvědavě.

„Oknem,“ jen se uchechtl. „Smím se tě teď zeptat, cos mi včera chtěla?“ oplatil mi otázku.

„Chtěla jsem udělat tohle,“ zašeptala jsem a prudce přitiskla své rty na jeho. Nenechal se dlouho pobízet a polibky mi stejně vášnivě oplácel. Trochu jsem se odtáhla, až když jsem se potřebovala nedechnout. Měla jsem pocit, že něco tak úžasného, než líbat se s Edwardem, jsem ještě nikdy v životě nezažila.

Dlouho jsem mu jen tak ležela v náručí, občas jsme se políbili, občas mi zašeptal do ucha vyznání lásky. Milovala jsem ho, tím jsem si byla stoprocentně jistá. Nemohla jsem si vybavit, jestli jsem někdy alespoň tomuto podobný cit někdy zažila, ale moje paměť byla pořád za podivnou bariérou.

„Opravdu už musím jít,“ zašeptal, ale nevypadalo to, že se chce odtáhnout.

Pevně jsem ho stiskla. „Ještě neodcházej,“ zaprosila jsem,

„Kdybych tady zůstal a spal až do rána, tak moji milovanou sestřičku klepne, až tě půjde vzbudit,“ tiše se zasmál.

„Alice mě půjde vzbudit? Proč?“

„Plánuje s tebou a s Rose celodenní nákupy. Chtěla mě taky vzít, ale šikovně jsem se vyvlékl. Možná ale donutila Emmetta…“ uvažoval se smíchem.

„Ona se snad zbláznila! Vždyť jsme byly minulý týden,“ zděsila jsem se. „Na co ses vymluvil?“ vyzvídala jsem ještě.

„Spi, budeš unavená a ten maraton nezvládneš,“ zašeptal mi něžně do ucha, a když jsem chtěla něco namítnout, prohlásil: „Dobře, jsem kvůli tobě ochotný obětovat své duševní zdraví, pojedu s vámi,“ naposledy mě políbil a téměř neslyšně odešel.

Netrvalo dlouho a ponořila jsem se do říše snů.

Znovu jsem běžela neznámým terénem, nejspíš lesem jako už po několik minulých nocí. Znovu mě pronásledovala ona mužská tvář, stažená v děsivém úšklebku. Přibližovala se ke mně neskutečnou rychlostí, a přestože jsem věděla, že nemám sebemenší šanci uniknout, běžela jsem v pudu sebezáchovy dál. O něco jsem zakopla a spadla na zem, tvář se zastavila a sklonila se nade mnou. Uviděla jsem ty oči, pekelně červené oči, jako by sršely blesky. Co nejrychleji jsem se zvedla a utíkala pořád dál. Najednou jsem vyběhla z toho temného strašidelného lesa na silnici, zahlédla světla a ucítila náraz, který mě odmrštil několik metrů daleko…

„Klid, klid, to je jenom sen, jen pouhý sen,“ uslyšela jsem nad sebou známý hlas a otevřela oči.

„Alice!“ vykřikla jsem úlevně. „Co tady děláš? Kolik je vůbec hodin?“ vyptávala jsem se zmateně a snažila se vymotat z přikrývek.

„Nemusíš spěchat, vyjíždíme až za hodinu. Věděla jsem, že ti to řekne,“ povzdechla si zklamaně, ale rty se jí zase stáhly do úsměvu.

„Jak víš, že mi to řekl?“ sondovala jsem udiveně. Bože, ta holka snad ví všechno.

„Dalo se to očekávat,“ pronesla tajemně a hodila po mně několik kousků oblečení. „Tohle si obleč, snídani máš nachystanou. Pohni!“ křikla za mnou ještě a už jí nebylo.

Čerstvě umytá a oblečená jsem sešla do kuchyně, kde už na barovém pultu ležel talířek s míchanými vajíčky a topinkami.

„Najez se,“ přistrčila mi Esme vidličku a přinesla čaj.

„Ale, koho nám to sem čerti nesou,“ zahlaholil Emmett, právě když jsem dojídala poslední sousto. „Nazdar, sestřičko, koukám, že ses vyspinkala do růžova,“ zacvrlikal.

„Emmette, nejsi nemocný?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Jeho veselý, upřímný tón byl velice podezřelý.

„Ale ani zdaleka, má sklerotická sestřičko,“ odpověděl vesele a mně se v hlavě ozvalo hlasité cvak, když mi to konečně došlo. Já mu dám takovou sestřičku, až mu bude zle!

„Jak to víš?“ zděsila jsem se.

„To víš, v tomhle domě se nic neutají, tady i stěny mají uši. Když jsem navíc viděl z tvého pokoje vycházet Edwarda s výtlemem od ucha k uchu, nemusel jsem si toho ani moc domýšlet,“ chechtal se vesele a poskakoval kolem mě.

V tu chvíli zrovna vešel jmenovaný s omluvným výrazem ve tváři. „Já jim to opravdu neřekl, promiň,“ zamumlal tiše.

„No, nevadí,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a uchopila ruku, kterou mi podával.

„Edwarde,“ uslyšela jsem za sebou Carlislův hlas. „Měli bychom jí říct, co jsme. Skutečně by pro ni bylo bezpečnější, kdyby to věděla,“ pokračoval.

„Co bych měla vědět?“ otočila jsem se na něj nechápavě.

5. Kapitola

Shrnutí

7. Kapitola

!VÝZVA!

Chcete, aby se to hlavní hrdinka dozvěděla nebo ne?

Neříkám, že se vaší radou budu řídit, ale možná ji veznu v potaz. =)

Vaše Petruška17

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 6. kapitola: