Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 7. kapitola

27.02.2010 (21:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1457×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

7. Kapitola

Edwardovy rysy najednou ztvrdly, jak prudce stiskl čelisti. „Carlisle, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad-,“ chtěl pokračovat, ale Emmett ho přerušil.

„Brácho, už jste to nakousli, a jak ji znám, bude do vás hučet, dokud jí to neřeknete,“ uchechtl se a ignoroval můj zamračený pohled. „Mě by ani tolik nevadilo, kdyby to věděla.“

„Emmett má pravdu, už jste to nakousli, tak mi to můžete říct!“ ohrazovala jsem se netrpělivě.

„Víš, ono to není zas tak snadné…“ vykrucoval se Edward a mračil se střídavě z Emmetta na Carlisla a naopak.

„Já bych jí to řekla,“ ozvala se ode dveří Alice. „Ostatně, svým způsobem už patří do rodiny, je jako moje sestra, měla by to vědět,“ pokračovala a přitancovala až ke mně, vzala mi talíř a odložila ho do myčky.

Nechápavě jsem se podívala do těch zamyšlených tváří. „Nerada vás vyrušuji, ale já bych opravdu ráda věděla, o čem je řeč,“ pokračovala jsem už trochu podrážděně.

„Ono se to těžko vysvětluje…“ vymlouval se Edward a zaujatě hleděl na svoje boty.

„Mám nápad!“ vykřikla Alice, až jsem leknutím nadskočila. „Řekneme jí to, až se vrátíme ze Seattlu,“ pokračovala vesele a naprosto přehlížela můj zamračený pohled.

„Jazzi, o co, že to nevydrží a vyklopí jí to při první příležitosti?“ zařval Emmett do prostoru, až se okenní tabulky začaly nebezpečně chvět.

Jmenovaný se téměř okamžitě objevil ve dveřích. „Beru! Mám pocit, že tentokrát to vydrží,“ prohlásil a podal si s Emmettem ruku, přitom věnoval Alici povzbudivý úsměv.

„No fajn, když už jste se tak krásně domluvili, mohly bychom vyrazit, ne?“ zabrblala Rosalie, jež se objevila po Emmettově boku.

„Jasně, jasně, už jsme měli být na cestě. Všichni do aut!“ poháněla nás Alice.

Všichni znamenalo já, Edward, Rosalie, Emmett a samozřejmě ona, naskládaní ve stříbrném Volvu, přičemž Alice řídila. Pochopila jsem, že se se mnou už nehodlají bavit o té nakousnuté věci, ale já přímo umírala zvědavostí.

„Proč s námi nejede Jasper?“ zeptala jsem se Alice, když jsme nasedali.

„Nechce se mu,“ odpověděla s pokrčením ramenou a zabrala si místo řidiče. To je fakt skvělé! Tak jemu se nechce a nejede, zato já to mám povinné? Tohle že je spravedlnost?

Emmett mě chytil a prudce strčil doprostřed zadních sedadel, sám si přisedl vedle, za sedadlo spolujezdce. Edward se jen ušklíbl a nasoukal se z druhé strany, čímž mě namáčkl na Emmetta. Bože, za co? úpěla jsem v duchu a věnovala jim oběma nasupený pohled. Ještě že netrpím klaustrofobií, to bych tohle utiskování celou dobu nevydržela ani omylem.

Začátek cesty probíhal celkem normálně, už jsem si zvykla, že Alice jezdí jako drak, avšak náhle vjela na nějakou špatně udržovanou silnici, samý výmol a díra. Házelo to se mnou ze strany na stranu, z Edwarda na Emmetta a naopak, samozřejmě za jejich rýpavých poznámek. Snažila jsem se zapřít nohama, ale moc mi to nepomohlo.

„Zkratka,“ prohodila Alice ledabyle, ale smála se tak, že jsem se až divila, jak dokáže sledovat cestu.

Když to začínalo být opravdu neúnosné, Edward se nade mnou slitoval, dal mi ruku kolem ramen a přitáhl blíž k sobě, jeho silné tělo tlumilo nárazy na snesitelnou míru. Vděčně jsem se na něj usmála a uvelebila se v jeho náručí. Zabořil mi nos do vlasů a vdechoval jejich vůni, potom se sklonil k mým rtům a já si znovu uvědomila, jak moc ho miluju.

Líbali jsme se dobrých deset minut, oddálil se ode mne, jen když jsem se potřebovala nedechnout. Až Emmettovo důrazné „ehm, ehm,“ nás vrátilo do reality a mě se okamžitě na tváři rozlil krvavý ruměnec.

„Nic si z toho nedělej, ono je to brzo přestane bavit,“ zašeptal mi Edward do ucha, ale Emmett ho nejspíš zaslechl, protože se začal klátit smíchy.

Pokusila jsem se ho nakopnout do holeně, ale výsledkem byl pouze další záchvat smíchu z jeho strany a ukopnutý palec z té mé. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že ho to přestane bavit hodně brzo.

„Už jsme tady,“ zatrylkovala Alice vesele, když jsme vjížděli na parkoviště obrovského nákupního centra. Tohle je nejspíš Alicin ráj, soudě podle toho, jak se tady vyzná.

Jen co zastavila, Emmett svižně vyskočil z vozu a otevřel dvířka Rosalii. „Neříkala jsi nedávno, že ti dochází spodní prádlo?“ mumlal svádivě, až jsem se musela smát, nebyla jsem ale ani zdaleka jediná. „Co myslíš, Alice, mohl bych jí pro změnu pomoct s výběrem já?“ otočil se k jmenované, ta jen převrátila oči v sloup.

„Když ti to udělá radost…“ uchichtla se a chytila mne za paži s úmyslem uhonit mě k smrti, načež se má druhá ruka ocitla v Edwardově jemném sevření.

„Neboj, postarám se o to, abys to přežila,“ zašeptal mi do ucha a já se na něj jen vděčně usmála. Alice opravdu někdy nevěděla, kdy má přestat.

„Jestli se nám budeš celou dobu tahat za zadkem, vyberu jí takové oblečení, že by i nahá toho měla na sobě víc. Schválně, co uděláš potom,“ vrčela výhružně, ale ve zlatých očích jí tančily veselé plamínky. Edward na ni taktéž zavrčel a něco zamumlat tak tiše, že jsem ho ani neslyšela.

Nevím, jak dlouho měli v plánu tam na stát a zírat na sebe, já jsem se jim prostě vytrhla a zamířila ke vchodu. Trochu jsem se zarazila, když jsem se prodrala davem lidí dovnitř. Na parkovišti sice stálo několik stovek aut, ale lidí tu mohlo být na tisíce.

Prodírala jsem se dál, zoufale hledaje toalety. Štěstí mi přálo, našla jsem je téměř okamžitě, navíc poloprázdné. Ta dnešní jízda mi pořádně promasírovala močový měchýř. Když jsem však vycházela z kabinky, nechtěně jsem vrazila do možná o trochu starší dívky.

„Promiň,“ omluvila jsem se rychle a pohlédla jí do obličeje. Náhle jsem ztuhla. Přes celou pravou tvář se jí táhla obrovská, nepěkná jizva. Nemohla jsem dělat nic jiného, než na ni fascinovaně zírat.

„Je to moje vina, měla bych dávat větší pozor,“ zeširoka se na mě usmála. Nejspíš si ze svého zohyzdění nic nedělala. „Já jsem Emily, a ty?“ představila se takovou rychlostí, až mě to udivilo. Ta holka asi fakt nemá žádné komplexy.

„Já, víš, ono se to blbě vysvětluje…“ soukala jsem ze sebe sledována jejíma nechápavýma očima. „Abych byla přesnější, měla jsem nehodu a nic si nepamatuju, ani svoje jméno,“ svěřila jsem se jí. Nějak ve mně probouzela důvěru, nejspíš díky své vadě na kráse.

„To je mi líto,“ odpověděla upřímně. „Asi bychom měli jít,“ dodala a pokynula směrem ke dveřím, ve kterých se právě objevila šestičlenná skupinka příšerně zmalovaných dívek.

„Jo, to bude nejlepší,“ souhlasila jsem a vyšla s ní na hlavní chodbu.

„Ty jsi tady sama?“ zeptala se mě, když jsem se rozhlížela kolem, hledaje Alici nebo Edwarda.

„Ne, ale asi jsem se ztratila,“ zamumlala jsem. „Co ty?“ oplatila jsem jí otázku.

„Já jsem tady se svým snoubencem a jeho kamarády,“ uchichtla se vesele. „Jsem ráda, že jsem jim alespoň na chvíli utekla, ty jejich vtípky se nedají vydržet,“ pokračovala a já si vzpomněla na Emmetta. Kde je mu konec, když ho člověk potřebuje? Nejspíš se teď ale muchluje s Rose ve zkušební kabince, takže by byl stejně nepoužitelný.

„Jak to vlastně myslíš, že si se ztratila?“ otočila se na mě zvědavě.

„No, potřebovala jsem si odskočit, tak jsem jednoduše zdrhla, dokud byla možnost. Víš, Alice je jako drak, nákupy s ní jsou jeden velký maraton. Vždycky ji musím hodinu přemlouvat, abychom si dali na chvíli pauzu,“ odpověděla jsem jí stále se rozhlížejíc, i když byla velmi malá pravděpodobnost, že bych někoho z nich v tak početném davu zahlédla.

„Neboj, určitě je najdeš,“ uklidňovala mě. Vzápětí však nadšeně vykřikla: „Támhle je můj snoubenec Sam i s tou jeho partičkou, přidej se k nám, pomůžeme ti je najít.“

Než jsem se stačila pořádně zorientovat, stála před námi tříčlenná skupinka urostlých a svalnatých mužů. Wow, Emmette Cullene, oproti nim vypadáš jako přerostlé párátko.

„Tohle je moje nová kamarádka,“ představila mě Emily samozřejmě, až mě to překvapilo. Neznali jsme se ještě ani pět minut a už jsem byla její kamarádka. Ta holka se mi začíná líbit.

Její snoubenec, poznala jsem ho podle toho, jak ji majetnicky objal kolem ramen, se na mě vesele usmál, ale najednou mu ztvrdly rysy. Prudce strhl Emily za sebe a začal na mě podivně vrčet.

Co to má znamenat? podivila jsem se v duchu, moje nechápavost byla určitě zřejmá i navenek. Rozhlédla jsem se po ostatních, ale i ti se podivně mračili.

„Co se děje?“ ptala se Emily deroucí se zpoza zad svého nastávajícího s podobně nechápavým výrazem, jaký se nejspíš objevil i na mé tváři. Tak a teď nechápu už vůbec nic.

6. Kapitola

Shrnutí

8. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 7. kapitola: