Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 8. kapitola

01.03.2010 (09:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1432×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

8. kapitola

„Ona je…“ vrčel na mě dál Emilyn snoubenec Sam nepřátelsky.

„Ne, není,“ opravil ho jeden z jeho společníků. „Je jen hodně načuchlá,“ pokračoval a měřil si mě ne zrovna přátelským pohledem. Já že jsem načuchlá? Čím, proboha? Vždyť jsem se ráno ani nestačila navonět.

Naráz všichni zvedli oči a podívali se někam za mě. Okamžitě jsem je napodobila a spatřila Edwarda s Alicí, jež se snažili protlačit davem směrem k nám.

„Edwarde!“ vykřikla jsem úlevně a padla mu kolem krku. Okamžitě mě objal tak pevně, že mi málem vyrazil dech. Najednou však udělat to samé co Sam; prudce mě strčil za svá záda a začal vztekle vrčet. Copak se všichni zbláznili? Podívala jsem se na Emily, ale její výraz se změnil na zvědavý. Taky by mě zajímalo, co se děje a jak to dopadne.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala mi Alice do ucha, odpovědí jí bylo hromadné zavrčení ze Samovy skupinky.

„Myslíš, že s námi by se jí něco stalo, pijavice?“ pohrdavě si odfrkl ten, co mě označil za načuchlou.

„Klid, Jarede,“ položila mu Emily ruku na paži a stále si mě prohlížela, jako by mě právě viděla v jiném světle.

„Půjdeme,“ zavelel Edward a táhl mě pryč.

„Nashledanou, neznámá, doufám, že se ještě někdy uvidíme!“ zavolala na mě ještě Emily, než jsme se vmísili do davu.

„Co to bylo?“ vyjela jsem na oba vztekle, jen co jsme se dostali do alespoň trochu klidného zákoutí.

„Ani nevíš, jaký jsme o tebe měli strach!“ padla mi Alice do náruče, naprosto ignorujíc mou otázku. „Málem jsem se zbláznila, když jsem zjistila, že tě nevidím!“ pokračovala a prohlížela si mě, jako by hledala nějaké zranění.

„Ale já jsem šla jenom na záchod,“ ohrazovala jsem se, odhodlaná se alespoň v tomhle bodě něco dozvědět. Už mi to tajnůstkaření leze krkem.

„Myslím-,“ začal Edward, ale byl hrubě přerušen.

„Nemysli!“ utřela ho Alice, už o něco klidnější. „Kvůli partičce čoklů z La Push si přece nenechám zkazit den. Navíc potřebuju všem doplnit šatníky, a v průběhu příštího týdne bude slunečno.“

„Jaký vliv má slunečné počasí na nakupování? O co tady vlastně jde? Sakra, řeknete mi to, nebo ne?!“ štěkala jsem po nich.

„Všechno se dozvíš večer,“ zašeptal mi Edward do vlasů a poté se přesunul na moje rty. Věděl, že takovému přesvědčování neodolám.

Když se konečně odtrhl, lapala jsem po dechu.

„Ty ji jednou udusíš,“ zakroutila Alice pochybovačně hlavou, ale oči jí už zase vesele jiskřily. Nejspíš byla ráda za nezrušené nákupy, což se o mně říct nedalo.

Jakmile jsme opustili to klidné místečko, kde jsme se ukrývali, začalo to pravé peklo. Alice mě okamžitě odtáhla do prvního obchodu a zavřela do zkušební kabinky, kam následně létalo oblečení po kilech. Já celou dobu jen zkoušela a zkoušela, provrtávána zvědavými pohledy prodavaček. Když mě navíc Edward pevně chytil za ruku a políbil, pohledy se změnily skoro v nenávistné. Není se čemu divit, je to nepochybně nejhezčí chlap v celých Státech, alespoň mě to tedy tak připadalo.

Netrvalo to ani dvě hodiny a už se k nám připojila Rosalie s Emmettem, obtěžkáni spoustou tašek. Tedy, spíš byl obtěžkán Emmett, jako pravý džentlmen. Na jejich tvářích se skvěly veselé úsměvy, Rose mi dokonce pomáhala nasoukat se do několika kusů oblečení, se kterými jsem si sama nevěděla rady.

„Eh, já… chtěla bych se ti omluvit za své chování,“ zamumlala tiše, když se mi snažila zavázat stuhy na šatech, které bych si na sebe na veřejnosti nikdy nevzala. Nevím sice, kdo jsem, ale jsem soudná.

Překvapeně jsem se na ni otočila. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tohle že řekla ta chladná Rosalie?

„Víš, pro mě je moje rodina vším,“ na chvilku se odmlčela. „Když nám Carlisle řekl, že k nám přibudeš do rodiny, myslela jsem, že to pro nás bude nebezpečné, hlavně kvůli Jasperovi, on se totiž nedokáže tolik ovládat. Ale ty jsi nás dokázala znova stmelit,“ zamyslela se, avšak když spatřila můj dokonale nechápavý výraz, pokračovala. „My jsme nebyli taková jedna velká šťastná rodinka, jak to možná vypadalo. Byli jsme hodně rozdělení, hlavně Edward. Hrozně ho žralo, že je sám a úplně se odcizil, čímž doháněl Carlisla s Esme k šílenství. Já… děkuju,“ zašeptala a usmála se na mě.

„Nemáš za co,“ oplatila jsem jí úsměv a objala ji.

„Tak, to bychom měli,“ zatrylkovala Alice vesele, když odhrnula závěs. „Že vám to ale trvalo, děvčata.“

„Nemyslíš, že toho bylo dost? Co kdybychom už jeli domů?“ změnila jsem téma, než to začala rozebírat.

„Ale-,“ nadechovala se Alice.

„Už jsem unavená,“ dodala jsem rychle.

Edward nezklamal a okamžitě zareagoval. „Alice, jestli je unavená, měli bychom už jet,“ prohlásil rozhodně.

„Ty by ses pro ni klidně i rozkrájel, kdyby to bylo možné,“ bručela si pod vousy, ale v očích jí hrály veselé jiskřičky a koutky cukaly v úsměvu.

„Tak jedem, děcka!“ zařval Emmett na celý obchod, až se lidé otáčeli, za což schytal od Rose pohlavek, jen to mlasklo. „Au! Tohle je domácí násilí,“ ohrazoval se a třel si místo, kam dopadla její malá ruka.

„Vážně? Já jsem si myslela, že sis už zvykl,“ zářivě se na něj usmála a svůdně zamávala dlouhými řasami.

Než jsme došli k autu, padlo ještě několik podobných vtípků a atmosféra byla více jak uvolněná. Zajímalo by mě, co mi chtějí říct, že kolem toho dělají takové cavyky. Nějaké tajemství, o kterém mimo rodinu nikdo neví?

Tentokrát jsem si dozadu vlezla bez námitek, hlavně když jsem okamžitě spočinula v pevném objetí Edwardových paží. Pohodlně jsem se uvelebila, byla jsem příjemně unavená, ale odhodlaná neusnout, i přes Edwardovo tiché broukání. Oči se mi už začínaly klížit, proto jsem učinila bezpečnostní opatření: otočila jsem se a vášnivě ho políbila, což mě dokonale probralo. Já mu dám, uspávat mě!

„Jsme doma, vystupovat,“ zavelela Rosalie, která tentokrát řídila. Jestli Alice jezdí jako drak, Rose překonává nadzvukovou rychlost. Autíčko si jen úlevně vydechlo, když konečně sundala nohu z plynu.

Vylezla jsem z auta a málem se zabila o schody, když jsem se ve tmě snažila dostat ke dveřím, Edwardovy rychlé reakce ale nezklamaly. Jestli si nevzpomenu a zůstanu mu viset na krku, bude to mít chudák těžké.

„Večeři už máš na stole,“ usmála se na mě Esme vedla mě do jídelny, kde stál pouze můj talíř.

„Vy jíst nebudete?“ udiveně jsem se rozhlédla kolem, když si sedali ke stolu.

„Díky, ale ne,“ zhnuseně se zašklebil Emmett, zatímco jsem radši bez dalších otázek plenila talíř.

Jakmile jsem dojedla a Alice uklidila talíř, Carlisle, sedící v čele stolu povstal a prohlásil: „Jako rodina jsme se domluvili, že tě zasvětíme do našeho tajemství. Nikdo jiný, až na pár nepříjemných výjimek, o něm neví a ty musíš slíbit, že jej také nikomu, a to za žádných okolností, neřekneš.“

Lekla jsem se jeho vážného tónu, ale přikývla jsem. „Ano, slibuji, ať je to cokoliv.“ Panenko Maria, co je tohle? Chtějí mi snad oznámit, že jsou rodinka masových vrahů, nebo nějakých jiných uprchlíků před zákonem?

Edward mi povzbudivě stisk ruku. „Říkáme ti to jedině proto, že už jsi svým způsobem členem rodiny.“

„Víš, my všichni jsme…“ nakousla Esme nervózně.

„Upíři,“ dořekl Edward rychle a nejistě se na mě zadíval.

Prudce jsem vyskočila na nohy a pustila jeho ruku. Vždyť to přece není možné! Ach, Bože…

7. Kapitola

Shrnutí

9. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 8. kapitola: