Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 9. kapitola

05.03.2010 (08:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1345×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

9. kapitola

Prudce jsem vyskočila na nohy a pustila jeho ruku. Vždyť to přece není možné! Ach, Bože, to přece není možné! Tohle se mi jen zdá! Když jsem však viděla jejich vyčkávavé výrazy, pochopila jsem, že si ze mě srandu určitě nedělají. Rychle jsem vyběhla z pokoje, nevěnovala jsem ani pozornost tomu, že jsem spadla na schodech, prostě jen co nejdřív někam, kde je klid a bezpečí, do mého pokoje. To přece není pravda…

Edward

Když jsem viděl, jak s vyděšeným výrazem prchá do svého pokoje, cítil jsem, jak se mé netlukoucí srdce, které dokázala rozechvět jedině ona, pomalu a bolestivě drolí. Emmett, sedící vedle mě, mi bez obvyklých vtípků povzbudivě stisk rameno a Jasper se mě pokoušel uklidnit, ale moc se jim to nedařilo.

„Je mi to líto,“ zašeptala Esme zničeně. Její mysl křičela, že nechce přijít o dceru, stejně tak jako myšlenky ostatních. Rosalie zachovala nedotčený výraz, ale uvnitř cítila bolest, Alice sklesle seděla. Nevěděla, jak se zachová a to ji ničilo. Její budoucnost pro ni byla jen šedivá mlha s občasnými rozmazanými záblesky, ale tohle nečekala. Vlastně to nečekal nikdo.

Carlisle se užíral, dával si za vinu, že to nakousl před ní, častoval se v duchu takovými nadávkami, jaké jsem ještě nikdy v životě neslyšel. Emmett se na to snažil dívat optimisticky, ale moc mu to nešlo a Jasper, zasažen našimi emocemi, jen tiše trpěl.

Zaposlouchal jsem se do tlukotu srdce přicházejícího z druhého patra. Bylo klidné, stejně tak i její dech, ale to nic neznamenalo. Jedinou nadějí bylo, že se ještě nepokusila o útěk, ale možná si řekla, že by to bylo v domě plném hladových upírů úplně zbytečné. Kéž bych slyšel její myšlenky! Alespoň na chvíli! Alespoň tak, abych věděl, na čem jsem, jestli by ke mně mohla i přes tohle něco cítit.

Zmučeně jsem se zvedl a odešel do obýváku, kde jsem se sesul na pohovku, následován ostatními. Tady, tady jsem ji uviděl poprvé. Tehdy jsem měl chuť na ni skočit a málem jsem se neovládl. Její vůně… byla ohromná. Její krev až neskutečně přitažlivá. Dokázala proniknout do nejzazšího koutku mé mysli a úplně ji omámit, ovládnout. Na první pohled jsem se do ní zamiloval, ale měl jsem také strach. Strach, že ji zabiju. Kdybych to však udělal, sám bych nechtěl žít. Kdybych zničil ten něžný kvítek, nevydržel bych sám se sebou.

Emmett si sedl vedle mě a zapnul televizi. Nevnímal, ale udělal to, aby věděla, kde jsme. Nechtěl ji stresovat, pevně věřil, že to dopadne dobře, že budeme žít jako jedna velká šťastná rodinka.

„Ani nevíš, co bych za to dal,“ zamumlal jsem směrem k němu a ostatní raději naši konverzaci nekomentovali, jak je jejich zvykem.

Seděli jsme tam hodinu, dvě, a dělali, že sledujeme baseballový zápas. Z horních pater se neozval ani jeden zvuk, jen klidný tlukot srdce a tiché dýchání. Usnula? Chtěl jsem se jít podívat, jestli je v pořádku, ale neodvážil jsem se. Kdyby mě vyhodila, asi bych se sesypal, jestli je to tedy u upíra možné. Možná jsem srab, ale… nedokážu to.

„Já tam jdu,“ zamračil se starostlivě Emmett, když to už byly tři hodiny.

„Nikam nejdeš,“ rozkázala Rosalie. „Kdybys tam vletěl, lekla by se a byla by schopná vyskočit z okna. Znám tě, vyděsil bys ji,“ syčela na něj, ale sama by nejraději něco dělala.

„Já bych tam šla s Emmem. Musí mít strach,“ pípla Alice a nervózně se po mě otočila.

„To raději ne, je klidná, tedy alespoň myslím, v jejích pocitech se moc nevyznám,“ chytil ji za ruku a vyslal k ní vlnu klidu a dobré nálady.

„Možná jen spí,“ nadhodila Esme nejistě.

„Nebo je v šoku, to je taky možné,“ šel na to Carlisle z lékařského hlediska. Ostatně, pořád to byla jeho pacientka a on za ni měl zodpovědnost.

Nevydržel jsem to. Vstal jsem a začal přecházet po místnosti sem a tam, měl jsem co dělat, abych se ovládl a neroztřískal všechno kolem. Neudělal jsem to jedině proto, že by se mohla vyděsit. Raději jsem zaťal ruce v pěst.

Najednou jsme uslyšeli tiché nejisté kroky, které se zastavily přede dveřmi. Všichni jsme strnuli v jedné poloze, když se otevřely dveře a v nich stála ona. Jakmile nás viděla, přes její klidnou tvář přeběhl stín nejistoty, to už se ale i ostatní ovládli a malinko se pohnuli, zamrkali, nadechli se.

Drobnými krůčky přišla až ke mně a pohlédla mi do očí. Z těch jejích se nedalo nic vyčíst. Čekala, i já jsem čekal. Nevěděl jsem, co mám udělat, co mám říct, jestli vůbec něco.

Vyřešila to ale sama.

„Já…“ zašeptala nejistě a začala zaujatě sledovat svoje boty. Věděl jsem, co chce udělat. Chtěla odejít, určitě. Kdo by dobrovolně přebýval v domě plném upírů?

Znenadání se její ruce obtočily kolem mého krku a přitáhla si mě na své rty. Ztuhnul jsem šokem, ale když se chtěla odtáhnout, prudce jsem ji k sobě přitiskl a zmocnil se jejích úst, jako ještě nikdy. Měl jsem nepopsatelnou radost, svět se se mnou točil, ona byla můj svět. Nechtěl jsem ji pustit, už nikdy víc. Nikdy nedovolím, aby mi odešla, zbláznil bych se.

Začala se vzpouzet, ale já jsem neměl nejmenší chuť ji od sebe byť jen na milimetr oddálit.

„Nemůžu dýchat,“ zamumlala mi do úst.

„Promiň,“ rychle jsem ji od sebe odtáhl, ale z náruče nepustil.

První se začal chechtat Emmett, poté všichni ostatní. Alice vyskočila na nohy a vrhla se k nám, chtě nechtě jsem musel svou lásku pustit z náruče, ale její ruku jsem stále držel v něžném sevření.

„Já jsem tak šťastná, šťastná, šťastná!“ poskakovala Alice, ke které se přidali všichni ostatní, a ona šla z obětí do obětí. I Jasper ji k sobě srdečně přitáhl a na její krev ani nepomyslel.

„Omlouvám se,“ otočila se zase ke mně. „Omlouvám se za své chování, ale opravdu mě to… ehm, přinejmenším překvapilo,“ pokračovala se šťastným úsměvem a dívala se mi do očí.

„Nikdo ti nic nevyčítá,“ zašeptal jsem jí do vlasů. Když se začala rozhlížet, pokračoval jsem. „Jsem si tím naprosto jistý, protože jim všem vidím do hlavy. Dokážu číst myšlenky.“

Jakmile jsem to dořekl, její brada se nacházela až u podlahy a tváře prudce znachověly.

„Ale, bohužel, tvoje myšlenky číst nedokážu. Máš nejspíš nějaký štít, protože žádná z našich schopností na tebe neplatí,“ pokračoval jsem uklidňujícím tónem, protože se začala vyděšeně rozhlížet po ostatních.

„Já vidím budoucnost,“ poskočila Alice nadšením. „Dokážu vidět, jak se lidé rozhodnou. Samozřejmě, že se má vidění mohou kdykoliv změnit. Škoda jen, že tvou budoucnost vidět nemůžu, je to jen jako šedá mlha, občas nějaký rozmazaný nerozeznatelný obrázek,“ vysvětlovala nadšeně a ona jen zaujatě poslouchala.

„Mojí schopností,“ skočil jí do řeči Jasper, aby se také vůbec dostal ke slovu, „je cítění a ovládání emocí. Je to děsná schopnost, protože cítit něčí bolest není zrovna to, po čem jsem toužil. Tvoje emoce cítím jen okrajově a ovládat je skoro nedokážu. Tolikrát jsem to zkoušel, ale nikdy to nemělo požadovaný účinek… Teď jsi klidná, ale je tam ještě něco…“ snažil se uhodnout.

„Nervozita a překvapení,“ napověděla mu s úsměvem.

„Jo, to je možné,“ zazubil se na ni vesele.

„A já,“ ozval se Emmett, protože si připadal opomíjený, „já jsem hlavně strašně rád, žes dostala rozum. Už jsem tam na tebe chtěl vletět, ale Rose říkala, že by si vyskočila z okna, ale nemusíš se bát, já ti nic neudělám,“ snažil se mi ji vyrvat z náruče, ale já ji nepustil.

„Nechceš si třeba v klidu popovídat?“ zašeptal jsem jí do ucha, což samozřejmě nikomu neušlo.

„Jen běžte,“ postrkovala nás Esme. „Všechno jí vysvětli, ať se nás nebojí,“ dodala a povzbudivě se usmála.

Uchopil jsem její ruku a zamířil jsem s ní před dům. Co na tom, že je noc. Nádherná noc.

8. Kapitola

Shrnutí

10. kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 9. kapitola: