Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 6. Kapitola

04.04.2010 (18:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2097×

6. Kapitola

Písnička: Tady

Pohled: Jacob

Nedovolil jsem si nadechnout se. Zaostřil jsem do tmy, kde jsem rozeznával obrysy stromů, ale postavy nezmizely. Vypadalo to, jako by se spíše blížili ke mně víc a víc. Ruce jsem si zkřížil na prsou do obranného postoje a nehodlal ustoupit. Ať je to kdo chce, já tu zůstanu, poručil jsem si a tiše vyčkával, dokud jsem jim neviděl do obličeje.

„Embry?“ Šeptl jsem zmateně kamarádovo jméno. Až v tuhle chvíli mi došlo, jak dlouho jsem své kamarády neviděl. Za Embrym šel i Quill a Sam.

„Ahoj Jaku,“ odpověděl mi místo něho Sam. „Přišli jsme tě jenom varovat. Nezačínej si nic s tou novou holkou. Radíme ti dobře.“ Sam lehce zavrčel na znamení, že mu je tohle téma proti srsti, ale mluví smrtelně vážně.

„Vůbec ji neznáš! Jak něco takového můžeš říct? Nic o ní nevíš, tak nás nech být. Tohle je čistě moje věc.“ Okamžitě jsem se stáhnul a začal Bellu bránit. Proč sem přišli? Co po mě chtějí? „Já se Bells nevzdám!“ Ukončil jsem naši krátkou debatu a vběhl do domu, abych se ubránil dalším přátelským protestům.

Kde byli, když jsem se o ně bál? Kdo mi pomohl, když mi bylo nejhůř a bál jsem se o tátu? Jenom Bella tu pro mě byla. Oni byli mí přátelé, ale nechali mě v tom. Vykašlali se na mě a teď mi budou kazit můj vztah? To jediné, co pro mě je teď nejdůležitější? Už jim nevěřím jako dřív. Proč to dělají?

Dovolil jsem svým myšlenkám se rozutéct a trochu jsem si lámal hlavu s touhle neobvyklou návštěvou. Tři tajemné nebezpečné postavy mých kdysi dobrých kamarádů. Zmocňoval se mě pocit, že mi něco utíká. Mám to před očima, ale nedokážu vidět správně, co se děje?

Usnul jsem vyčerpáním, plný zážitků z dnešního dne. Celou noc se mi vybavovala jenom tma. Seděl jsem v neznámu a viděl jediné světlo v dáli. Něco mě táhlo tou cestou, ale tichý Bellin hlas mě držel na místě. Toužil jsem být s ní, ale zároveň jsem věděl, že musím odejít. Musím!

Probral jsem se se zmatenou náladou. Rychle jsem skočil pod sprchu a chystal se za Bellou. Ještě s vlhkými vlasy jsem nasedl na motorku, ani jsem se nestihnul nasnídat a jel pro mě tak známou cestou za NÍ.

Čím víc jsem se přibližoval, tím víc se mi vracel pocit, který jsem měl, když jsem se probudil. Trochu nervózně jsem přistoupil k domovním dveřím jejího domu a tichounce zaklepal.

Dveře se otevřely téměř okamžitě a Bella mi vpadla do náruče celá ubrečená. Mlčky jsem ji objal a hladil ji něžně po zádech. Soucítil jsem s jejím smutkem, aniž bych věděl, pročpak tak krásné stvoření jako je ona pláče.

„Bells, co se děje?“ zeptal jsem se jí. Nechtěl jsem to moc vytahovat, abych jí neubližoval.

Odpověď jsem dostal jinou, než jsem čekal. Políbila mne. Na jejích rtech jsem ještě cítil slanost slz, ale nijak jsem se tím nezaobíral. Přivinul jsem ji k sobě a oplácel jí polibek. Cítil jsem v sobě vzrušení, které mnou prostupovalo díky ní. Byla dokonalá. Nejdokonalejší holka pod sluncem a já s ní chodím. O tomhle se mi ani nezdálo.

Líbala mě pořád víc a víc, byla chtivá. Dotýkala se mé tváře a občas jí sklouzla ruka i na můj hrudník. Teprve teď jsem ocenil ty hodiny v posilovně.

Její dotek byl nabitý elektrickou energií, která pulzovala do mého těla a já jsem toužil po bližším objetí, delším doteku. Ale najednou mě přemohl chtíč a pouhé doteky mi nestačily.

Uvědomil jsem si, že domovní dveře jsou ještě otevřené. Nohou jsem je přibouchl, neměl jsem čas uvažovat nad pitomostmi, když se mi tady nabízela. Teď už to vím. Miluju ji a nechci přestat. Vzal jsem ji do náruče a vzal ji do patra.

„Kde máš pokoj?“ zeptal jsem se jí celkem zadýchaně. Nebyla pro mě těžká, to ne, ale byl jsem zadýchaný z toho, co teď a tady děláme. Kam se žene tenhle rozjetý vlak? Dojede ke zdárnému a krásnému ráji nebo vyjede z kolejí a nabourá? Není jiná možnost, než to zkusit.

Ukázala k nějakým dveřím a já k nim došel. Postavil jsem ji na zem a dlouze a procítěně políbil. Její jazyk už nebyl zdráhavý a můj taky ne. Chce mě a já ji. Dodalo mi to neuvěřitelně sebevědomí. Možná jsem ještě s nikým nespal, ale věděl jsem, že když jsem s ní, zvládnu všechno.

Jemně jsem ji položil na postel a podíval se na ni. Ach, jak ona byla nádherná a celá moje. Vím, nemůžu si ji přivlastňovat, ale jinak to nejde. Bál jsem se, že mi ji někdo vezme, zničí naše štěstí. Ale ne teď, dnes jsme tu jen já a ona.

Líbal jsem ji všude, kam jsem dosáhl, ouško, její krásný krček. Slastně jsem vzdychal, ale divné mi to nepřišlo. Neměl jsem před ní potřebu hrát si na tvrdého machra. Jsem, jaký jsem, a jí to nevadí.

Chtěl jsem okusit celé její tělo a vyhrnul jí tričko. Tam jsem ji laskal a líbal na pupík. Chvěla se pod mým dotykem a já současně s ní. Podíval jsem se na ni. Neměla na sobě chybku a já jen hledal v jejích očích pochybnost nebo strach. Nenašel jsem ani stopu po náznaku něčeho, abych přestal.

V jedné mé nestřežené chvíli se překulila na mě. Její dlouhé vlasy, které jsem na ní miloval, mi padaly do obličeje a já si s nimi hrál. Doteď to bylo ještě celkem nevinné, ale když mi začala rozepínat košili, začalo přituhovat. Sundala mi košili a tílko a začala mě líbat na hrudi a já už jsem si připadal jako muž.

Pomalounku se sápala na moje kalhoty, ale já stále neměl dost jejího těla. Překulil jsem se zase na ni a chtěl si s ní pohrát. Neznatelnými pohyby jsem jí rozepínal zip u riflí. Dokonalé bylo, jak se pod mým dotykem svíjela a propínala. Nemohl jsem to vydržet a za chvíli…

Byli jsme jedno tělo jedna duše. Chvilkami jsem si nebyl jistý sám sebou, ale kdykoliv jsem zaváhal, Bella převzala vládu a ukázala mi cestu. V tu nejkrásnější chvíli jsem si vzpomněl na Titanik. Až ke hvězdám…

Možná to nebylo dokonalé, ale bylo to z lásky. S tou nejdokonalejší ženou pod sluncem.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem potichounku. Nejspíše mě neslyšela… Ležela mi na hrudi a já si hrál s jejími kadeřemi.

„Já tebe taky,“ odpověděla mi a její hlas byl nějak… jiný. Nevím, co to v něm bylo, ale nechal jsem to plavat a dál si užíval tu nejkrásnější chvíli s nejkrásnější ženou.

Pohled: Bella

Znervózněla jsem a snažila se ten pach nějak zařadit. Nikdy jsem se s takovým smradem nesetkala. Co to sakra je? Ať je to cokoliv, je to odporné.

Skoro nedýchaje jsem se šla podívat ven na verandu. Rozhlédla jsem se po silnici, ale nic podezřelého jsem neviděla. Teprve až jsem zaostřila na les. To snad není pravda! Vždyť nemají existovat! Má to být jenom báchorka našeho rodu. A přece to je on. Vlkodlak. Nemůže to být normální vlk. Ti tak nesmrdí a nemají tyhle gigantické rozměry.

Chvíli jsem tam jenom tak stála a koukala se tomu stvoření do očí, které měl lidské. Nějak jsem se nemohla ani pohnout, ale bylo jasné, že nechce zaútočit. Je tu, aby mě varoval. Zaklonil hlavu a výhružně zavyl. Nebyla jsem zvíře, ale tomuhle jsem rozuměla skvěle. V tom zvuku mi vyhrožoval. Projevil se jako správný ochránce svého území.

Vlkodlaci, zopakovala jsem si pro sebe. Vždyť oni můžou ublížit Jacobovi! Vsadím se, že ani neví, že tu jsou. Jasně, můžu se bát o sebe, ale já jsem upír a umím se ubránit. A otec? Ten mi je ukradený! Ať ho klidně zabijí, je mi to jedno.

Celá jsem se chvěla z toho nového poznání zdejšího okolí. Vlkodlaci, vlkodlaci! Proč jsem si jich nevšimla dřív? Copak jsem už slepá? Nebo i bez čichu?!

Nevěděla jsem, co mám dělat a to první, co mě napadlo, byl lov. Musím se nějak uklidnit. Dělám to sice strašně nerada, ale čerstvá krev rozlévající se v mých vnitřnostech mi udělá nejlépe. Nemohu zapřít celou svou upíří podstatu, ale alespoň část ano. Samozřejmě, že nezabíjím lidi. To bych snad ani nedokázala, ten pocit… Brr. Nesnáším to, co jsem. Nesnáším se za to, že jsem zabila mámu. Kdyby mě nebylo… Byla by ještě živá a zdravá.

Jak strašně ráda bych to tady na tom světě skončila. Chci zemřít. Ale jak může poloupír spáchat sebevraždu? Dosti těžko. Není to nemožné, ale zase tak snadné jako žiletka to není. Trochu lidského v sobě mám, ale převažuje asi ta upíří část.

Ten vlk už někam zmizel a já mohla volně do lesa. Rozběhla jsem se rychlostí sobě vlastní do hlubšího lesa a nechala se vést instinkty. Nasála jsem vzduch a ucítila svoje dnešní jídlo. Dále jsem se nezaobírala ničím nedůležitým a stala se ze mě lovkyně. Kdyby se ke mně někdo přiblížil, neměl by šanci. Neovládala jsem se. Pouze jsem cítila tu sladkou vůni, ke které mě to nesmírně táhlo.

Dostala jsem se ke zdroji a nijak se nezaobírala taktikou a rovnou skočila tomu zvířeti po krku. Svými řezáky jsem mu prořízla tepnu a do úst nasála jeho krev. Zavřela jsem oči a jen vychutnávala ten blažený pocit. Všechny problémy byly ta-tam. Jen já a teď už mrtvé zvíře plné krve.

Bohužel to zvíře nebylo bezedné a já ho vysála úplně. Otřela jsem si ústa do rukávu, ale teprve po chvíli jsem si uvědomila, že jsem si právě zničila oblíbené tričko. Mrtvolu jsem se snažila někam zahrabat. Doufám, že ji nikdo nenajde, jestli ani, tak je se mnou amen.

Měla jsem už celkem dost, a tak jsem se vydala lidským během k sobě domů. Ta krev mi nepomohla tolik, jak jsem to doufala. Za příliš kratinký okamžik na mě zase všechno dolehlo a já musela na chvíli zastavit a dát se dohromady. Opět se mi chtělo brečet a řvát na celý les, ale to jsem nemohla. I když… „Ááááá,“ zařvala jsem z plna plic na celý les, až se listí otřásalo. Nic, ani kapička úlevy. Sakra. Já chci pryč, chci umřít. Padala na mě obrovská tíha celého mého života.

Doběhla jsem domů a zabouchla za sebou hlavní dveře. S pláčem jsem se po nich sesunula na zem. Hlavu jsem si opřela o pokrčená kolena a začala usedavě brečet. Můj úhlavní nepřítel. Ale já nechci Jacoba nenávidět. Nechci nic měnit na vztahu, který je mezi námi. Sakra! Sakra, sakra.

Byla jsem absolutně zoufalá a začal mě ovládat vztek. Vztek na všechno kolem mě, i na mě samotnou. Začala jsem kolem sebe mlátit rukama, jako nějaká psychopatka. Mlátila jsem do dveří, že jsem je mohla klidně rozmlátit na třísky.

Po chvíli jsem toho konečně nechala a trochu se uklidnila. Na dveře, o které jsem se ještě opírala, někdo zaklepal a já nadskočila. Opatrně jsem se zvedla a otevřela je. K mému štěstí tam stál Jacob. Nic mu není! Je v pořádku. Ještě se slzami v očích jsem padla Jakovi kolem krku. Na nic se mě nevyptával, ale věděla jsem, že to za chvíli přijde.

Asi tak dvacet minut jsem Jakovi brečela na rameno. Měla jsem už tak vymytý mozek, že jsem ani nevěděla, proč to dělám. Mlčel, jen mě hladil po vlasech a zádech. Bylo to uklidňující a já přestala konečně vzlykat. Odklonila jsem se od něj a podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich tu bolest, ale moje byla větší.

„Bells, co se stalo?“ zeptal se a jeho oči byly plné strachu, soucítění a… Lásky? To není možné, že by cítil to samé, co já? Doufat, musím alespoň doufat.

Položila jsem mu prst na pusu ve znamení, aby mlčel a nekazil tu chvilku nějakými hloupými otázkami. Stejně bych mu ale nemohla odpovědět, o našem světě plným mytických zrůd nesmí vědět.

Ruku, kterou jsem mu držela pusu, jsem přesunula na jeho zátylek a pohledem hypnotizovala jeho rty. Moc dobře věděl, co se mi honí hlavou a co chci a jako vždy udělal vše, co mi na očích uviděl. Naklonil se ke mně a políbil mě něžně na rty. Skoro jsem jeho dotyk necítila. Chtěla jsem od něho víc a nechtěla se spokojit s obyčejnou pusou. Já… Chtěla jsem ho jako muže. Se vším všudy.

Líbala jsem ho náruživěji a vášnivěji. Teď mi bylo nějaké nepřátelství ukradené. Teď jsme jen Bella a Jacob. Ale stále tu visela otázka jeho bezpečnosti. Dokážu se dostatečně ovládnout a nezabít ho? Musím se o to alespoň pokusit. Když budu věřit tomu, že to dokážu, tak to doopravdy dokážu. A navíc, před chvílí jsem byla na lovu.

Jaka jsem objala kolem krku a natiskla se na něj, jak nejvíce to šlo a líbala ho malinko užasle a sebejistě. Nebála jsem se odmítnutí. Podlehl mi, stejně, jako já jemu.

Jacob zabouchl domovní dveře a vzal mě do náruče. Donesl mě do poschodí, ale tam se zarazil.

„Kde máš pokoj?“ zeptal se malinko udýchaně. Vtiskla jsem mu lehký polibek a ukázala na dveře svého pokoje. Přišel až ke dveřím a postavil mě na zem. Znovu mě líbal a líbal. Vášnivě a chtivě. Chtěl to samé, co já. Možná ještě víc.

Nechala jsem se unášet vlnou vášně a pokušení. On byl pro mne zakázané ovoce.

Pomalounku mě položil na postel. Jako kdyby mi mohl ublížit. Netušil, že je to naopak. Líbal mě po celé délce krku a zastavil se u ušního lalůčku. Jemně mě laskal a současně mi i dýchal do ucha. Přivádělo mě to k naprostému šílenství.

Svými pažemi mi vyhrnul trochu tričko a polibky se přesunul na můj pupík. Po celém těle jsem měla husí kůži, která nechtěla za žádnou cenu pryč. Páni, nemohla jsem stále uvěřit, že mě tady líbá a miluje někdo tak dokonalý, jako je Jacob. Můj první…

Dýchala jsem mělce a plně vnímala jeho jemné dotyky na své horoucí kůži. Chvěla jsem se a vzrušení v mém těle stoupalo.

Najednou se mi Jacob podíval do očí a já v nich viděla otázku. Byl nejistý. Neměla jsem sílu ani chuť vzdorovat tomu pokušení, které ve mně vyvolávala jeho přítomnost. Odpověděla jsem mu celkem sebejistým úsměvem a překulila se s ním. Byla jsem navrchu. Moje dlouhé vlasy mu padaly do obličeje, ale jemu to nijak nevadilo. On si laškovně hrál s jedním pramenem.

Vydala jsem se na průzkum jeho hrudi. Byl dost svalnatý, ale ve tváři mu tkvěly ještě dětské rysy. Opatrně jsem mu rozepínala jeden knoflíček od košile po druhém. Zavřel oči a zakláněl hlavu. Klepaly se mi ruce a to by normálně neměly. Tohle byl tak emotivní zážitek, že jsem si připadala jako plnohodnotný člověk.

Chvíli mi trvalo, než jsem mu rozepnula košili a za jeho pomoci i sundala dolů. Teď jsem si už hravě poradila s jeho tílkem. Chtěla jsem pokračovat směrem dolů k jeho pásku a kalhotám, ale to už jsem ležela zase pod ním a on mě laskal polibky. Polibky tak něžnými a chtivými zároveň.

Jako první zamířil k mým kalhotám a rozepnul mi zip. Byl to nepopsatelný pocit. Cítila jsem se tak bezbranná a zároveň mocná. Ovládal mě skoro jako loutku. Chvěla jsem se pod jeho dotyky a pod náporem rozkoše vzdychala jeho jméno. Bylo to pro oba poprvé, ale bylo to dokonalé. On byl dokonalý. S ním jsem prožila něco výjimečného, něco, co už nikdy s nikým neprožiji. Dala jsem mu něco, co bude navždy jeho.

„Miluju tě,“ zašeptal mi skoro neznatelně do vlasů, ale já ho slyšela až moc jasně.

„Já tebe taky…“ dodala jsem přiškrceně. Nemohla jsem pořádně mluvit. To, co se teď stalo, bylo… Krásné? Kouzelné? Dokonalé.

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Předchozí Další

Tááák... Po dlouhé pauze další kapitola. Doufáme, že se Vám líbila a budete komentovat, protože jinak nebude další. Dejme tomu, že za 8 komentářů tady bude kapitola číslo 7. :)

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 6. Kapitola: