Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden den nestačí! I.

Hudba je povinná

„Dnešní večer bude úžasný,“ zašeptala má rudovlasá bohyně a pohodila vlasy tak, že připomínaly spršku jisker. „Cítíš to?“ zeptala se a laškovně na mě mrkla. Přistoupil jsem k ní a lehce si ji přitáhl k tělu.

„Bude dokonalý,“ řekl jsem přesvědčeně a políbil ji na krvavě rudé rty. Malou chvíli, která mi ovšem připadala jako věčnost, jsme se líbali. Victoria mě pak lehce odstrčila a usmála se.

„Tak jsem to ale nemyslela. Musíme rozšířit mou malou armádu. Nezapomínej, Riley!“ řekla a znovu jsme se políbili. Tuhle noc se mi vůbec odcházet nechtělo. Ale Victorii jsem odporovat nechtěl. Občas se mi ale zdálo, že je až příliš posedlá zničením těch divných žlutookých. Jako by ani nevnímala, co se kolem ní děje. Proč to všechno dělala?

„Máme jich dvacet šest. Copak to nestačí? Nemohou se vystát. Už teď jsou nezvladatelní! Další nováčci by mohli ohrozit to, co jsi vybudovala, to co jsme vybudovali my!“ snažil jsem se argumentovat, ale Victoria se na mě nešťastně podívala a bolestně poodstoupila.

„Jsou to hlupáci, Riley. Jsou živi jen díky představě čerstvé krve, ale já potřebuji někoho, kdo bude dostatečně schopný vést přední útok. Někoho, kdo se dokáže dostečně ovládat a přinutit je ke spolupráci!“ Celou dobu co mluvila, se mi dívala do očí. Ty její byly rudé divoké a... nešťastné.

„Ale proč? Proč je tak důležité ty žlutooké zničit?“ Otázek bylo tolik a tak málo odpovědí. Victoria chvíli zatvrzele mlčela, a pak pomalu promluvila.

„Už jsem ti přeci říkala, že mi vzali někoho velice důležitého. Už tak musím trpět a ty se pořád ptáš. Přiveď mi silného vůdce. Společně je pak porazíme, a pak budeme navždy spolu.“ To byla dostatečná motivace. Nadlidskou rychlostí jsem vyrazil otevřenými dveřmi do chabě osvětlených ulic Seattlu. Pro další chudáky, kteří poslouží Victoriinu plánu. A pro někoho, kdo by zaplnil prázdné místo vůdce.

Hledání potenciálních upírů nebylo těžké. Victoria měla pravdu – úžasná noc. Pár mužů, kteří se do armády skvěle hodili. Mohli být dobrým přínosem, ale pravého vůdce jsem neviděl ani v jednom z nich. Schylovalo se k ránu. Nedokázal jsem přesně určit, kolik hodin do svítání. Stíny začaly ustupovat. Čas návratu.

Běžel jsem rychle, neohlížel se. Po střechách polorozpadlých budov to bylo snadné. Odsud byl slyšet každý šepot, dokonce i pištění krys na ulici pode mnou. A lidé, ti byli slyšet nejvíc. Ubohá stvoření, jak já jimi opovrhoval. Byli vhodní jen k tomu, aby z nich byla potrava. Chytit, zabít a vypít krev. K tomu jsme zas byli stvořeni my. Nádherní, bledí zabijáci s věčnou touhou po jediném. Po tekutině, která nás jako jediná dokázala zasytit a učinit šťastnými. Po krvi.

Už začínám přemýšlet jako ti novorození parchanti, pomyslel jsem si a zatřepal hlavou, protože při přemýšlení o krvi ve mně začala žhnout strašlivá žízeň. Kdy jsem byl vlastně naposled na lovu? Starání o ta děcka mi zabralo tolik času, že jsem ani neměl čas pořádně se starat sám o sebe. Měl jsem žízeň a byl jsem lovec. Naštěstí mi štěstí přálo. Z ulic se do ranního šera začaly ozývat výkřiky. Vysoký ženský hlas. Křičela a... vzlykala?

Seskočil jsem ze střech a vydal se k rohu ulice, odkud se výkřiky a vzlyky ozývaly. Zahlédl jsem dívku okolo 15-ti let. Opírala se o mokrou prohnilou zeď nějaké polorozpadlé barabizny. Blonďaté vlasy jí splývaly na ramena a z modrých očí jí stékaly slané potůčky. Nevypadala jako holky, které jsem normálně lovil. Chci říct, byla slušně oblečená, žádná děvka z ulice.

Kolem ní byli půlkruhově rozestavěni nějací opilci. Byla v pasti. Jeden ten chlápek ji chytil pod krkem. Ten druhý vytáhl kudlu a nebezpečně se k dívce přibližoval. Třetí to samozřejmě pobaveně sledoval.

Není dnes příliš brzy na dobrý skutek? pomyslel jsem si a ušklíbl se. Zabít prvního byla hračka. Byl tak zaujatý pozorováním svých kolegů, že si ani nevšiml mého příchodu. Muž s kudlou se pokusil bezúspěšně bránit. Pokud se tak dá nazvat mávání nožem a nepřítomné výkřiky. Dívka vyjekla, když ji třetí obejda pustil a sesula se po zdi k zemi. Utíkal pryč, ani se neohlédl. Já ho nechal jít. Jeho krev byla stejně nasáklá alkoholem jako u těch prvních dvou. Takovou nekvalitní kořist stejně nemělo cenu chytat.

„Děkuju,“ zašeptala dívka a svírala si krk. Neměla ani tušení, co ji čeká. Přistoupil jsem k ní. Vyděšeně na mě pohlédla, jako by si náhle uvědomila nebezpečí.

„Neboj se. Pokusím se, aby to nebolelo!“ Slib, který jsem nemohl splnit. Jen se zhluboka nadechla a zavřela oči. Bylo to zvláštní. Kdybych já byl člověk a viděl jsem to, co viděla ona, jistě bych utekl. Ale ona tu jen stála a čekala, co s ní udělám. Nebála se.

Chytl jsem ji za ruce, ústa přiložil k jejímu bledému krku a... kousl. Sladká tekutina do mě začala proudit a já v tu chvíli nevěděl, jestli se dokážu ovládnout.

***

„Výborně!“ řekla Victoria a pochvalně pokývala hlavou. „Dnes se ti nábor povedl, Riley. Jen tak dál!“ zašeptala a naše rty se setkaly. Poté se usmála a řekla: „Dej mi, prosím, pozor na tu maličkou. Nechci, aby se jí něco stalo.“ Victoria plynule přešla místnost a pohladila ji po blonďatých vlasech. „Jed už začal působit. Bude z ní úžasný upír,“ zamumlala si pro sebe, a pak se opět obrátila ke mně.

„Riley! Odveď ji k ostatním a ať se jí nikdo ani nedotkne!“ Victoria vyštěkla rozkaz a já se vzdal myšlenky společně stráveného dne.

Zpět k povinnostem.

Pokračování příště