Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden den nestačí! III.

Kdo říká, že to nejkrásnější v životě je vždy zadarmo lže! Jsem upír - krásná, silná, prostě dokonalá. Je to to nejlepší co mě kdy potkalo, ale je to zdarma? Ne! Musím za to splácet hodně vysoký dluh. Dluh krve, smrti a cizího utrpení. Ale mám na to vůbec právo? Můžu brát cizí životy?

Jenže bez jejich životů zemřu zase já…

Seděla jsem na střeše jedné vysoké budovy, jako mrtvolná socha. Vedle mě se krčil Diego a za ním mlčky stál Riley. Tma kolem nás byla děsivá a neprostupná, ovšem pro moje nové upíří oči nebyl problém touto tmou proniknout. Navíc poblíž nás poblikávala lampa veřejného osvětlení. Čímž vlastně kouzla a magie noci ztrácela svoji přirozenou přitažlivost.

Sledovali jsme skupinku lidí. V krku mě neustále strašlivě pálilo, až mi v rukách začaly tepat žíly. Chtěla jsem pít. Tak hrozně, celý ten pocit žízně mě stravoval. Neubránila jsem se bolestné grimase. Diego na mě soucitně pohlédl a zatnul prsty do hrubého povrchu střechy… Nejspíš na tom byl stejně jako já.

Riley se chvílemi nad naším utrpením pousmál. Co je na tom sakra vtipného? Jeho zjevně žádná bolest netrápila. Jak to k čertu dělá?

„Ty nemáš žízeň?“ zašeptala jsem směrem k němu. Byla jsem obezřetná, i když jsem moc dobře věděla, že lidé pod námi nás nemůžou za žádnou cenu slyšet. Jejich uši byly příliš slabé. S našimi naprosto nesrovnatelné. Rileyova reakce na moji opatrnost byl pobavený škleb.

„Ne, já jsem jedl nedávno.“ Řekl prostě a dál si mě nevšímal. Jen pokynul rukou k lidem na ulici. Nebo spíše k dívkám na ulici. Byly to nejspíš šlapky nebo na to alespoň vypadaly. „To je vaše večeře. Jsou tři. Každý máte jednu a já se postarám o tu třetí.“

„Říkal jsi, že jsi jedl.“ Zasyčel Diego vztekle. Dost že se ozval. Riley se na něj znuděně podíval.

„To sice ano, ale vy byste se o tu třetí děvku určitě popraly. Nebudeme riskovat.“ Ušklíbla jsem se. Risk je zisk, ne? Ale v tomhle případě asi vážně ne. Snad Riley ví, co dělá. Nestála jsem o to poprat se s Diegem. Přeci jen jsem v něm cítila přítele. Možná to byl jen pocit, protože v tom byl nový, jako já a tudíž měl podobné pocity. Co já vím? Ale boj s ním by byl stejně nesmyslný, protože by mě s největší pravděpodobností zabil dřív, než bych stačila mrknout.

Proto jsem nic nenamítala. Radši jsem čekala, až nám dá Riley povolení k uhašení žízně a k... Vraždění. Hrdlo se mi sevřelo. Tentokrát za to ale nemohl žár. Budu zabíjet. Copak můžu? Mám právo vzít někomu život? Byť je to ta nejubožejší bytost? Můžu si něco takového vůbec dovolit?

Přepadly mě obavy a já nejednou nemohla. Nedokázala jsem se hnout.

„Můžete!“ sykl Riley a Diego okamžitě vyrazil. Elegantním saltem seskočil za střechy. I zezadu působil hrozivě. Dívky vyděšeně vzhlédly. Jedna z nich přidušeně zaječela. Zrzka se silně nalíčeným obličejem. V šatech, které připomínaly spíš nic, než něco. Právě tuhle si Diego vybral. Než se mohla jakkoli bránit ležela na zemi v kaluži krve a Diego nenasytně sál z její krční tepny.

Ostatní dvě ho jen mlčky sledovali s očima vytřeštěnýma hrůzou. Ovšem můj výraz tváře nebyl jiný. Riley, kterého nejspíš také popadl lovecký amok, seskočil za střech přímo mezi ty dvě. Jednu – černovlásku s jasně modrýma očima odhodil na stěnu protější budovy. Omdlela.

S tou druhou (také tmavovláskou)udělal to samé, co před chvílí Diego. Než jsem se vzpamatovala, obě leželi vysáté na zemi. Černovlasá šlapka se omráčená krčila v rohu.

Riley se spokojeně rozhlédl a pak jeho pohled dopadl zpět na střechu. „Copak ty ještě nejsi hotová?“ zeptal se spíš překvapeně než naštvaně. Jen jsem na něj tupě civěla.

„Já, já nemůžu. Prostě to nejde. Nemůžu zabít. To po mně nechtěj…“ Hlas se mi vytratil s Rileyiho výrazem. Jen si mě šokovaně prohlížel. Pak si začal tiše mumlat.

„Ještě v životě jsem neviděl čerstvě stvořeného upíra, který by odmítal krev,“ pak nahlas dodal, „ty nemáš žízeň?“ Chvíli jsem nad jeho otázkou přemýšlela. Tuhle samou jsem mu před chvílí položila já, tak proč na ní bylo teď tak těžké odpovědět? Vzduch sice byl prosycený těžkým, ale lahodným pachem krve. Ta vůně byla chvílemi až omamující, ale s každým nádechem a s každou extází způsobenou tou vůní přišla i myšlenka ubohé oběti. Která umírá v mém náručí. Sice už nejsem člověk, ale trochu té lidskosti ve mně přeci jen zůstalo. Pohlédla jsem na Rileyiho neschopná slova.

„Když ji nezabiješ, nebudeš mít krev a bez krve budeš strašně trpět. Jako první dny tvého zrození. Nakonec zemřeš v ohromných mukách a světlo světa pro tebe zajde v plamenech.“ Pronesl ta slova s tichým dramatickým syčením. To mě vyděsilo. Ještě jsem nechtěla zemřít. Ale zabíjení mi přišlo jako krutá daň za život. Přece jen tak nemůžu zabít člověka. Nebo ano? Rileyův tvrdý obličej mě přesvědčil.

Prostě jsem seskočila ze střechy a pomalu se vydala k dívce, která se mezitím probrala. Zorničky měla rozšířené děsem a její pohled spočinul na jejích mrtvých přítelkyních, ležících Diegovi u nohou.

„Prosím,“ zašeptala, „mám dceru, malou dceru, která potřebuje matku.“ Zarazila jsem se. Za mnou se ozvalo hladové zavrčení. Jestli ji nezabiju já, tak se o to postará Diego, tím jsem si byla naprosto jistá. „Ona potřebuje matku!“ špitla slabě, ale naléhavě žena.

„Neprotahuj to, jinak to bude horší.“ Obeznámil mě netrpělivě Riley a já udělala nejistý krok vpřed.

„Moc prosím,“ do očí se jí začaly drát slzy, „nezabíjejte mě.“ Nebýt upír, plakala bych také, jenže jsem byla a s tím se nedalo nic dělat. Další nejistý krok.

„Když to udělá někdo z nich,“ kývla jsem hlavou směrem ke svému doprovodu, „bude to horší.“ Jen nešťastně zavrtěla hlavou. Přes slzy už téměř neviděla.

„Odpusť!“ Další kroky byly snadné. Ucítila jsem čerstvou krev, která jí vytékala z rány na hlavě, a nic mě nemohlo zastavit.

„Ne!“ zaječela z posledních sil a její hlas utichl navždy. Z tepny na jejím krku se mi začala do jícnu vlévat teplá tekutina. Cítila jsem její blahodárný vliv na mé tělo. S každým douškem plnější a plnější energie. Teď bych nedokázala přestat za žádnou cenu.

S přívaly krve a s ohromnou energií připlulo ještě něco. Clona v mé paměti se lehce natrhla. Nečekané vzpomínky. A já si s každým lokem vzpomněla na noc před tím, než se ze mě stala ledová stvůra.

Play

Pár hodin do rána. Možná hodina nebo dvě. Nevzpomínám si přesně. Večírek u kamarádky se trošku protáhl. Všichni byli opilí, takže nebyl nikdo, kdo by mě bezpečně dopravil domů. Samozřejmě až na mé spolehlivé nohy. K našemu domu to nebylo daleko. Maximálně pár ulic.

Byla jsem skoro doma. Ulice Roven Street byla poslední na řadě. Poslední a také ta osudná. Jen pár krátkých kroků mě dělilo od zatáčky, za kterou už byl vidět roh naší zahrady. Byl tak blízko a přesto tak daleko.

Za mnou se ozývaly hlasy. Nějací opilci. Doufala jsem, že to stihnu dřív, než si mě všimnou. Zrychlila jsem. Marně! Dostihli mě hned, jak mě uviděli. Jeden z nich odporný zarostlý dědek, ze kterého táhl alkohol na míle daleko, mě chytil pod krkem.

„Neboj, holčičko, budeme si hrát! Bude se ti to líbit!“ podobné věty a mnohem horší ne mě pokřikovali. Ten druhý – odporný zrzek, se ke mně začal přibližovat s kudlou v ruce. Třetí to pobaveně sledoval, jako divák na úžasném divadelním představení.

Ječela jsem a přála si, abych byla mrtvá. Což se mi svým způsobem splnilo. Už ani nevím, jak se tam objevil Riley, ale ti chlápci byli okamžitě mrtví na zemi. Ten co mě držel pod krkem, zbaběle utekl.

Já tam jen stála u nějaké plesnivé zdi a čekala, co se mnou bude.

Rileyho jsem se nebála. Sice byl nepřirozeně krásný a měl sytě rudé oči, ale co na tom? Pomohli mi a to pro mě bylo důležité. Dokonce jsem mu poděkovala před tím, než mě kousl a udělal ze mě zrůdu…

Žár pohasl a krev pomalu přestala proudit. Stejně tak vzpomínky. Vytratily se tak rychle, jak přišly. Chytla jsem se za rozbolavělou hlavu a odhodila dívčino zohavené tělo. Diego mě celou tu dobu zaujatě sledoval. Utřela jsem si ústa.

„Páni,“ pronesl obdivně, „ty jsi ale hltoun.“ Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Kde je Riley?“ optala jsem se. Diego jen lhostejně pokrčil rameny.

„Šel uklidit mrtvoly. Musíme po sobě uklízet, abychom nebyli odhaleni. Nebo tak něco.“ Pokývala jsem hlavou. To bylo rozumné.

„A ona?“ ukázala jsem na dívku, která mi posloužila k večeři.

„Ta tu může zůstat. Na ulici každý den někdo umře. Tahle tu vykrvácela.“ Ozval se za mnou Rileyův hlas a sotva slyšitelné uchechtnutí.

„Její dcera je teď bez matky, kvůli mně.“ Řekla jsem úzkostně, ale Riley jen mávl rukou.

„Jdeme domů!“ rozkázal a k mému předchozímu dotazu se nijak nevyjadřoval. Copak nemá srdce? Pomyslela jsem si, ale co já vím o upírech? Téměř nic a to mě děsí! Nevím, co mám čekat od něj natož od sebe. Změnila jsem se hodně? Teď už ani nevím, kdo jsem. Většina vzpomínek byla stále v mlze. A já neměla ani náladu, ani čas se jimi zaobírat.

xxx

Šli jsme pomalu. Nikam nepospíchali. Riley sice tvrdil, že nesmíme vyjít na sluneční světlo, jinak zemřeme, ale do svítání bylo času dost. Já jsem tak měla alespoň čas, si v odrazu okýnek osamělých aut prohlédnout svůj vzhled. Od mé proměny jsem se neviděla. Jsem teď stejně krásná, jako Riley, Diego, Christopher a všichni ostatní? Mám také tak rudé oči? Tyto otázky mě tížily. Odpověď byla téměř jasná, ale já se potřebovala přesvědčit na vlastní oči.

Ke svému účelu jsem si vybrala o samotě stojící černý Mercedes. Pěkné auto. Na mě možná až moc honosné. Chvíli jsem na něj zírala a nakonec přistoupila k okýnku spolujezdce. Bylo dobře osvětlené lampou nade mnou, to mi zaručovala slušný odraz.

Chvíli jsem tam jen tak stála a nevěřícně na sebe civěla. To jsem vážně já? Můj jindy celkem opálený obličej, byl teď alabastrově bledý a porcelánově hladký. Polodlouhé blonďaté vlasy nebyly v porovnání s pokožkou také příliš tmavé. Bezkrvé bílé rty byly smyslně plné a oči, oči karmínově rudé! Nejspíš bych tam stála ještě dlouho, kdyby na mě Diego z dálky nezavolal:

„Co tam děláš, Val? Pojď už!“ ohlédla jsem se po něm, ale ještě před tím jsem periferním viděním zahlédla pohyb na nedaleké budově. Pro jistotu jsem se ještě ohlédla. Nic.

Zvláštní, ale vsadila bych se, že jsem viděla čtyři postavy v černých pláštích!

Pokračování příště

Diskuse pro článek Jeden den nestačí! III.: