Toto je moje první kapitola, tak doufám, že se někomu trefím do vkusu. Všichni známe Cullenovi, ale kdo je Daniel? A koho zachrání? To se dozvíte v této kapitole.
25.11.2010 (15:30) • XXKatherineXX • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2102×
Pohled Daniela
„Danieli, jdeš už?" volal na mě táta. Čekalo se už jen na mě.
Seběhl jsem ze schodů do přízemí, kde už na mě čekala moje rodina. Máma Bella, táta Edward, strejdové Emmett a Jasper, tety Alice a Rose a babička Esme a děda Carlisle.
Naše rodina není obyčejná, jsme totiž upíři, ale pijeme krev ze zvířat. Takových upírů jako jsme my, je málo. Více si zvolilo tu lehčí cestu a to je lovení lidí.
Já jsem z poloviny člověk a z poloviny upír, protože moje máma byla člověk, než jsem se narodil. Táta ji musel přeměnit v upírku, aby přežila porod.
Někteří upíři mají dary, táta dokáže číst myšlenky, Alice vidí budoucnost, máma je štít a Jasper cítí a ovládá emoce.
„Můžeme vyrazit," radostně jsem vykřikl, teď půjdeme na lov do místního lesa ve Forks. Je to stopadesát let, co tu byla má rodina naposledy a to jsem ještě nebyl na světě.
Šli jsme pár metrů za náš dům, který leží blízko lesa, a rozeběhli jsem se naší přirozenou rychlostí. Po chvilce jsme se rozdělili - Jasper šel s Alicí, Rose s Emettem, táta s mámou a já šel s Esme a Carlislem.
Rozeběhl jsem se a ucítil srnu, hned jsem běžel za ní a po pár vteřinách sál její krev. Po zahrabání vypité srny se mi nechtělo čekat na ostatní, a tak jsem šel domů. Došel jsem k zadním dveřím a otevřel je, vyšel jsem po schodech do patra. A uslyšel jsem zvonek.
„Už jdu, počkejte!" zakřičel jsem. Myslel jsem, že přestane, ale zvonilo pořád. Kdo to může být? A to musí pořád zvonit? Sešel jsem ze schodů a zvonek konečně přestal zvonit, otevřel jsem dveře, na zemi ležela dívka celá od krve. Rychle jsem ji vzal do náruče a položil na sedačku v obývacím pokoji, slyšel jsem tlouct srdce, ale v jiném tempu než u normálního člověka. Bilo hrozně rychle. Rychle jsem vyběhnul po schodech do mého pokoje, kde jsem si vzal mobil a běžel zpátky do obývacího pokoje. Cestou jsem vytočil Carlislea, vzal mi to hned.
„Dědo, musíš rychle domů, potřebuji tvoji pomoc. Před domem jsem našel hodně zraněnou dívku," řekl jsem vystrašeným hlasem a mezitím jsem bral v kuchyni nějaké utěrky.
„Dobře, budeme tam za chvíli," odpověděl děda a slyšel jsem, jak zrychlil na upíří nejvyšší rychlost,
„Pospěšte si," prosil jsem a ukončil hovor. Během našeho hovoru jsem tlačil utěrkou na ránu, aby dívka nevykrvácela.
Pohled Carlislea
Zrovna jsem zahrabával srnu, když mi začal zvonit mobil. Na tento mobil mi volá rodina, takže jsem to bez váhání vzal.
„Dědo, musíš rychle domů, potřebuji tvoji pomoc. Před domem jsem našel hodně zraněnou dívku," ozvalo se z mobilu a já ztuhl. Snad se mu nic nestane.
„Dobře, budeme tam za chvíli," řekl jsem a to už celá rodina byla u mě. A všichni jsme vyběhli k domu.
„Pospěšte si," prosil a ukončil hovor.
Pohled Daniela
Pořád jsem tlačil na ránu, když se otevřely dveře a Carlisle s tátou doběhli ke mně. „Dědo, musíš jí pomoci!" křikl jsem na něj. Děda ji vzal do náruče a běžel do své ordinace, kterou měl v patře.
„Ty jsi v pořádku?" ptal se mě táta. Podíval jsem se na něj, kývl jsem a sednul si na sedačku.
„Co se tu stalo, Dany?" ukázal jsem tátovi v myšlenkách vše, co se stalo. Nevím, jestli se mě někdo na něco ptal, protože jsem přestal vnímat. Koukal jsem na protější stěnu do té doby, než přišel děda.
„Jak jí je? Bude v pořádku?" ptal jsem se ho hned.
„Má těžké zranění, ale léčí se velmi dobře. Vypadá, jako by bojovala, měla u sebe hodně zbraní a byla bodnutá dýkou, nebo něčím podobným. A možná to nebude člověk. Uvidíme až se probudí," odpověděl.
Podíval jsem se na něj a zeptal se: „Proč by nebyla člověk?"
Děda odpověděl: „Hodně rychle se léčí, budeme se jí muset zeptat, co se jí stalo a kdo, nebo spíše co, je." Kývl jsem na souhlas.
„Měl by si jít spát, Dany," řekla starostlivě máma.
„Jo, půjdu, byl to dlouhý den. Dobrou noc," zvednul jsem se ze sedačky a šel po schodech.
„Dobrou noc. Hezky se vyspi," přála mi má rodina. Vyšel jsem schody a šel do svého pokoje, kde jsem si vzal kalhoty na spaní a věci na mytí. Šel jsem do koupelny, kde jsem se osprchoval a obléknul do kalhot a šel k sobě do pokoje. Lehnul jsem si na postel a za chvíli jsem o sobě nevěděl.
Autor: XXKatherineXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jediná svého druhu - 1. kapitola:
Kdo je zvědavý budebrzo starý
Konečně nějaká povidka kterou jsem nasla o Srmívání
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!