Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jediná svého druhu - 4. kapitola

24.01.2011 (22:00) • XXKatherineXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1456×

Pohled Neznámé/Catherine

Cítila jsem se hrozně. Bolelo mě celé tělo, ale nejvíce břicho. Začala se mi vracet vzpomínka na to, jak mě Aro zradil. A chtěl mě zabít, ale to se plete. Já se jen tak zabít nenechám.

Otevřela jsem oči a snažila se zvednout do sedu. Ležela jsem na posteli v nějakém pokoji. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Všechen nábytek tu byl ze dřeva, světlého dřeva. Pokoj byl vymalovaný světlými odstíny hnědé, béžové a bílou barvou. Světlo se do pokoje dostalo přes skleněnou stěnu, která byla jedinou ochranou před poryvem studeného větru, který venku řádil. Sedla jsem si, ale dalo mi to hodně práce a dostavila se i vlna bolesti. Ozývala se rána, kterou mi daroval Aro. Povytáhla jsem si top, který jsem měla na sobě při boji. Doufala jsem, že oblečení nebude moc poničené, ale to se mi nesplnilo. Top na mě jen tak tak visel a u kalhot jsem přišla o jednu nohavici. Také byla od krve. Rána byla skoro zahojená, jen vyndat stehy, které mi udělal asi Carlisle. Pomalu jsem se ze sedu dostala do stoje, ale stálo mě to mnoho sil. Udělala jsem jeden krok a myslela jsem, že se z té bolesti zblázním. Podívala jsem se, jak je to daleko k mým zbraním, kterých jsem si všimla, když jsem očima prozkoumávala pokoj. Byly položené na stole, který byl na druhé straně pokoje. Zatnula jsem zuby a pajdala k nim. Udělala jsem poslední krok a pošoupla zbraně o kousek dál, abych si mohla sednout na stůl. Sedla jsem si a zavřela oči, abych si mohla odpočinout. Nadechla jsem se a ucítila vůně. Upíří vůně. To je určitě vůně Carlislea a jeho rodiny. Znám jeho rodinu, ale jen ze složky, kterou mi dal Aro a poznatky při tom, jak jsem je sledovala. Nevšimli si mě jen díky tomu, že jsem mocná upírka a má polovina je vlkodlak. Mám dar, ze kterého se může stát mnoho darů. Jednoduše, co chci, to dostanu. Možná se vám to zdá, že jsem asi pořádně rozmazlená, ale měli byste vědět, že svoje schopnosti používám jen, když je to potřeba a to hlavně v boji.

Otevřela jsem oči a k pasu si připevnila opasek s pouzdry na pistole, nože a dýky. Na záda si připnu pochvu na meč. Meč si nechám v rukou. Slezu ze stolu a otevřu jedny ze dvou dveří. Naskytne se mi pohled na krásnou koupelnu. Nechám dveře otevřené a dojdu k druhým dveřím, které by měly vést na nějakou chodbu. A také, že ano. Objevila jsem se v dlouhé chodbě, která vedla jen na jednu stranu, protože tento pokoj byl poslední na chodbě. Zaposlouchala jsem se do dění v domě. Slyšela jsem zvuky a hlasy o patro níže, bylo jich devět. Všechny hlasy jsem si dovedla přiřadit k jejím majitelům, jen jeden ne. Ten jsem neznala.

Chůze mě unavovala, a tak jsem se přenesla na konec chodby. Naskytl se mi pohled na schody, které vedly o patro níž. Znovu jsem se přenesla a objevila jsem se v chodbičce, ze které bylo vidět do obývacího pokoje. Byli tam všichni. Všichni byli posazeni na sedačce, křeslech nebo na zemi. Jediný Carlisle stál a ke mě zády.

„Ahojky,” řekla jsem sladce a na všechny se usmála. Carlisle se otočil, aby se na mě mohl podívat.

„Děkuji, že jsi se o mě postaral,” poděkovala jsem, protože jsem byla slušně vychovaná.

„To byla samozřejmost,” odpověděl.

„Ano, u tebe to je samozřejmé. Proto jsem také přišla za tebou, Carlisle,” odpověděla jsem a šla pomalými kroky ke křeslu, které bylo prázdné a sedla si.

„Kdo jsi?” zeptal se Edward.

„Catherine,” odpověděla jsem s úsměvem. Zavrčel na mě. Zvedla jsem oči v sloup.

„Dcera upírky a vlkodlaka. Přítelkyně Carlislea,” odpověděla jsem.

„Kde je Lilliana?” zeptal se Carlisle.

„Tu jsi nepoznal, byla to moje matka.” řekla jsem.

„Ale ano, byla ve Volteře,” řekl znovu.

„To jsem byla já. Říkali mi tak, protože si mysleli, že se tak jmenuji, protože jsem to měla vyšité na dečce, ve které jsem byla zabalená,” odpověděla jsem.

„A o Volteře se mi mluvit nechce,” řekla jsem a podívala se po všech v pokoji. Všechny jsem znala, jen jednoho ne.

„Kdo je tohle?” zeptala jsem se a ukázala na něj.

„To je Daniel, můj vnuk,” odpověděl.

„No, to jsem si o tobě nemyslela,” řekla jsem se smíchem a ke mě se přidal Emmett. Nechala jsem se přenést před Daniela, který stál před Edwardem a Isabellou. Vedle nich stáli po levé straně Alice a Jasper a po pravé Emmett a Rose. Všichni sebou cukli.

„Těší mě. Jmenuji se Catherine,” řekla jsem s úsměvem.

„Daniel, mě také těší,” odpověděl a usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem. Pootočila jsem hlavu na Carlislea.

„Mohla bych si zatelefonovat?”

Kývl a na chvíli zmizel. O pár sekund později mi podával do ruky telefon.

„Děkuji,” řekla jsem a namačkala číslo. Po pár vteřinách mi to zvedl Sam.

„Same, tady Catherine. Mám problém. Zavolej všechny, kteří jsou na naši straně. Budeme bojovat,” řekla jsem stručně.

„Co se stalo?” zeptal se rozrušeně.

„Pokusil se mě zabít. Prosím, potřebuji, aby jeden z vás byl u mě a druhý svolával armádu,” řekla jsem.

„Kde jsi? Abych věděl, co si mám vzít na sebe,” řekl už se smíchem. Usmála jsem se.

„Tobě je to stejně jedno, buď tu do tří hodin, Samueli,” řekla jsem.

„Dobře, očekávej mě,“ odpověděl a položil mi to.

„Máte volný pokoj?” zeptala jsem se s nadějí Esme.

„Jen ve kterém jsi se vzbudila,” odpověděla.

„A mohla bych tady chvíli zůstat, jen pár dní? A kdyby to nevadilo, mohl by tu být i můj přítel? My si klidně najdeme nějakej hotel,” řekla jsem.

„No co si to o mě myslíš?” zhrozil se Carlisle. „Může tu být tvůj přítel, ale máme jen jeden pokoj,” odpověděl mi. Usmála jsem se na něj a odpověděla.

„Nám jeden pokoj bude stačit. On stejně nespí. Děkuji Carlisle,” a objala ho.

„Chyběl jsi mi,” pošeptala jsem mu do ucha, ale nepochybuji, že mě všichni slyšeli.

„Ty mě taky,” odpověděl.

„Půjdu za Eleazarem. Mohl by po nich jít Aro,” řekla jsem a vyšla jsem směr hlavní dveře.

„Dobře. Buď opatrná,” odpověděl.

„Jako vždy,” řekla jsem

Soustřědila jsem se na svou moc. Chtěla jsem, aby Sam věděl kam má jít. Za pár vteřin z mé dlaně vylétávalo světlo, které sílilo, až z něj byla malá koule, která svítila jasným světlem.

„Co to je?” zeptal se Jasper.

„Je to kouzlo, aby Samuel věděl kam má jít. A kde na mě má počkat,” odpověděla jsem.

Zavřela jsem oči a soustředila se na Eleazara, Carmen, Irinu, Kate a Tanyu. Po pár chvílích jsem je otevřela a stála naproti nim.

Autor: XXKatherineXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jediná svého druhu - 4. kapitola: