Takže další kapitola. První část je z pohledu Edwarda a ta druhá z pohledu Belly. Edward přemýšlí, jestli má Bellu opustit. Do toho se samozřejmě vloží Alice. Jak se Edward rozhodne?
S Belliným pohledem se vrátíme k telefonátu s Edwardem a tím, co se stalo potom. Co se stane v lese?
No, myslím, že příští kapitolu udělám z části z pohledu Belly a Tanyi. No máte se na co těšit. Tak se pusťte do čtení. ;D
16.11.2010 (10:45) • Han • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2761×
... život má plno nástrah a jedna z nich je láska...
Pohled Edwarda:
Spěchal jsem do lesa. Na okraji jsem se hned vydal za pachem pumy.
Když jsem dolovil, sedl jsem si pod strom na okraj lesa. Přemýšlel jsem, když mě někdo vyrušil. Alice, kdo jiný?
„Edwarde, pojď domů. Bella se za chvíli probudí do nového života,“ přemlouvala mě Alice.
Nemělo cenu se tam vracet a koukat jak Bella trpí. Měl jsem ten jed okamžitě vysát, nebo ještě lépe, neměl jsem si začínat nic s Bellou.
„Já tam nemůžu, Alice, vždyť kvůli mně se jí to stalo. Kvůli mně trpí!“
Alice si sedla vedle mě a objala mě.
„Ty tam musíš! Dobře, Bella trpí, ale to není nic oproti tomu, jak bude trpět, když tam nebudeš. Ona tě potřebuje. Navíc bys chyběl ostatním. Obzvláště Esmé,“ přemlouvala mě.
Mlčel jsem.
Alice se vedle mě napjala. Otočil jsem se na ni a uviděl její oči v dálce. Dostala vizi. Hned se mi naskytl pohled do jejích myšlenek. Ty se ubíraly okolo mě a Belly. Jediný pohled na Bellin úsměv mě přemluvil.
Vstal jsem a společně s Alice jsme pospíchali domů.
„Já věděla, že se Belly nevzdáš. Bude úchvatná po proměně,“ konstatovala Alice.
Už jsme byli skoro u domu.
„Ona byla vždycky úchvatná,“ lehce jsem zavrčel.
„Jo, já vím,“ řekla a už vcházela do domu.
Hned jsem se vydal za ní.
V celém domě se změnila jedna věc. Už jsem neslyšel to nejkrásnější srdíčko na světě. Jen jsem doufal, že tu pořád je.
Edwarde!
Pohled Belly:
Rose mi předala mobil.
„Haló?“ zeptala jsem se váhavým hlasem.
„Bello,“ oddechl si můj anděl.
„Edwarde, chybíš mi,“ vzlykla jsem.
„Bells, ty mi taky chybíš. Rád bych byl u tebe, ale víš, že nemůžu,“ odpověděl mi láskyplným hlasem.
„Edwarde, opravdu musím zítra do školy? A ty, Alice a Jasper tam nebudete?“
Nechtěla jsem jít do školy, a už vůbec ne bez něho. Stejně by si mě ostatní dobírali.
„Ano, my tam nebudeme, ale je to pro tvoje dobro.“ Spustily se mi slzy a nešly zastavit.
„Bells, neplakej, prosím, ničíš mě tím,“ snažil se mě utěšit, ale marně.
Co bych dala za jeho bezpečnou, láskyplnou a laskající náruč?
„Bells, promiň, ale už musím. Miluju tě a doufám, že se brzy uvidíme,“ pronesl můj anděl medovým hlasem.
„Taky tě miluju, Edwarde,“ řekla jsem než zavěsil.
Slzy se mi opět spustily. Ležela jsem naprosto nehybně na posteli a přemýšlela.
Edward mě miluje, a proto mě musí chránit. Zajímalo by mě, co teď asi dělá. Nedalo mi to a zvedla jsem se. Ze skříně jsem vytáhla bundu a boty, oblékla jsem se.
Vzala jsem slepeckou hůl a vyhodila jí z okna. Neslyšně spadla do trávy. Čekala jsem, jestli to Emm nebo Rose zaznamenali, ale nic. Opatrně jsem vylezla z okna po pergole.
Asi si říkáte, jak jsem to udělala, když nevidím. Bohužel nevím. Prostě se ve mně najednou vzala odvaha a já to v klidu slezla. Sama jsem se tomu strašně divila. Možná bych mohla říct, pár let praxe ve škole pro nevidomé? Nevím.
Dole jsem zjistila, že Emmett má docela nahlas puštěnou televizi, to bude asi to, proč mě neslyšeli.
Nahmatala jsem na trávě svou hůl a opatrně vyrazila do lesa. Chtěla jsem to vzít přes les, jelikož je to kratší ke Cullenovým a navíc, není to po silnici. Šance riskovat, že někomu spadnu pod auto s mojí nešikovností, je docela velká.
V lese bylo přímo hrobové ticho. Občas jsem zakopla, ale pořád jsem šla pomalu.
Najednou jsem za sebou uslyšela zašustění. Zastavila jsem se a zaposlouchala se. Zřejmě to byl jenom vítr.
Šla jsem dál a znovu uslyšela ten zvuk. Tentokrát se to ale několikrát zopakovalo. Byla jsem docela vystrašená, a tak jsem se dala do běhu. To jsem neměla dělat. Po čtyřech metrech jsem zakopla a svalila se na zem. Zřejmě jsem se bouchla o kámen, jelikož jsem cítila, jak mám na hlavě tržnou ránu. Z pachu krve se mi navíc začal zvedat žaludek.
Uslyšela jsem kroky a později i hlas.
„Hm, čerstvá svačinka,“ smál se ženský hlas.
Osoba, které patřil ten hlas, ke mně přistoupila. Ledové prsty mi podepřely krk a já ucítila ostré kousnutí.
Byla to neuvěřitelná bolest a já ji nemohla skrývat. Můj křik se rozléhal po celém lese a v ozvěnách se vracel zpátky k nám.
Moje myšlenky se točily kolem té osoby a Edwarda.
„Edwarde,“ křikla jsem. Bylo to jediné na co jsem se zmohla. Potom jsem padala do černé tmy. Ještě jsem stihla zaregistrovat, že ostré zuby opustily moje tělo.
Autor: Han (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jediné přání - 11. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!