Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jediné přání - 13. kapitola

18.11.2010 (13:15) • Han • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3655×

... život má plno nástrah a jedna z nich je láska...

Pohled Belly:

Probudily mě dvě ostré facky. Nevěděla jsem, kde jsem, ani s kým jsem. Jediné, co jsem si přála, bylo být s Edwardem a mít svůj zrak zpátky.

Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas. „Takže to jsi ty, ta Edwardova holka. Jsem si myslela, že má lepší vkus. Navíc jsi ještě slepá,“ zasmála se nad mým neštěstím.

„K-kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Copak ti o mně Edward nevyprávěl? Já jsem Tanya,“ zasmála se. „Kdybys nevyslovila jeho jméno, tak jsi dávno mrtvá. A mohla sis ušetřit bolest. Já jsem tě ale kousla a můj jed se ti rozšířil po celém těle.“

Až teď jsem si začala uvědomovat bolest po celém těle.

„Teď ještě můžeš mluvit, ale až se bolest zvětší, budeš trpět ještě víc. A to se teprve budu smát.“

Cítila jsem, jak se pomalu ke mně přibližuje. S napětím jsem očekávala, co udělá.

Najednou se rozlétly dveře. Neměla jsem ponětí, kdo to je.

„Tak tohle je ta mrcha, které jsi daroval své srdce? Vždyť je slepá! Myslela jsem, že máš lepší vkus,“ uslyšela jsem Tanyi hlas.

Edward! On je tady, přišel mě zachránit. Měla jsem sto chutí mu něco říct, ale nešlo to. Ten oheň mě spaloval.

„Mýlíš se, Tanyo, ona je moje slunce na obloze. Ty nemáš ani trochu její krásy, skromnosti a lásky,“ pronesl ten nejsladší hlas na světě. Uslyšela jsem pár rychlých pohybů a výkřik. Ten výkřik byl velmi pronikavý a vylekal mě. Potom jsem už nic v okolí nevnímala, jen ten strašný oheň.

…

Oheň se začal stahovat a byl neústupnější. Při té teplotě by nejspíš z mého těla zbyl jen prach. Začala jsem vzlykat, kvůli té bolesti.

Zase jsem chvíli vnímala.

„Ještě chvíli,“ řekl moudrý hlas, který znám. Carlisle.

Takže mě Edward zachránil? Začnu nový život jako člen rodiny Cullenových?

Po chvíli jsem zase přestala vnímat. Bolest byla čím dál větší. Mé srdce zběsile tlouklo. Čekala jsem, kdy mi vyletí z hrudi. Nestalo se tak, za to mi vynechalo jeden úder.

Moje srdce začalo bojovat s tím ohněm. Oheň měl, ale navrch.

Neměla jsem ponětí o čase. Ani o tom, jak dlouho tady ležím.

Srdce sláblo a já s ním. Nedokázala jsem to a poddala se tomu žáru.

Oheň se mi stahoval do srdce a já neudržela bolestivý křik. Oheň dorážel svojí teplotou na mé pomalu umírající srdce.

Mé tělo bylo napjaté jako struna, když se ozvalo poslední bouchnutí srdce.

Žár v mém mrtvém srdci ustal, avšak jsem ho ucítila v hrdle.

Ještě chvíli jsem ležela. Pomalu jsem začala vnímat.

První, co jsem uslyšela bylo pět dechů okolo mě. O vteřinu později jsem i ucítila jejich dokonalou vůni.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Cítila jsem, že bych si měla skočit na lov, ale v tuhle chvíli jsem byla zaskočená sama sebou. Ani ne za vteřinu jsem si sedla z lehu.

Vzpomněla jsem si na svůj mizerný život, dokud jsem nepotkala Edwarda a ostatní Cullenovi.

Edward mi do života přinesl lásku, něhu a oddanost.

V tu chvíli jsem to riskla. Stal se zázrak, který jsem si vždycky tolik přála.

Otevřela jsem oči. Okamžitě mě zaplavila zář slunce.

Člověku by to bylo nepříjemné, ale mně ne.

Mé oči v tu chvíli znovu uviděly svět, ale hezčíma očima než předtím. Viděla jsem každičký detail na tomto světě.

Když jsem přestala být nadšená ze světa, otočila jsem se na moji novou rodinu.

Stálo tu pět překrásných upírů. Ale vždyť jich má být sedm? Kde jsou ostatní?

Nikdy jsem si nemyslela, že jsou tak krásní.

Nedokázala jsem rozeznat, kdo je kdo, jelikož jsem je nikdy neviděla. Jediné, co mi pomůže je jejich hlas.

Přistoupil ke mně ten blonďatý upír.

„Ode dneška patříš do naší rodiny, Bello,“ řekl a objal mě.

Hned jsem poznala, o koho jde.

„Děkuji, Carlisle,“ řekla jsem svým novým hlasem a divila se, jak nádherně zní.

„Nemusíš se ničeho bát, my ti pomůžeme,“ uslyšela jsem hlas Esmé.

Hned jsem se na ni podívala. Esmé se na mě šťastně usmála.

„Taky tě u nás vítám,“ usmál se na mě upír, který měl po celém těle jizvy. Jasper, poznala jsem ho. Chtěla jsem si ho víc prohlédnout, ale to mi nedovolily něčí ruce.

„Vítej do naší rodiny. Doufám, že s tebou bude legrace,“ uslyšela jsem Emmettův hlas. Pustil mě a stoupnul si vedle té nejkrásnější upírky, co jsem zatím viděla. Rosalie, vzpomněla jsem si na Emmettovu partnerku, která mě také hlídala.

„Bello, promiň nám, že jsme se o tebe nedokázali postarat,“ pronesla Rosalie smutným hlasem.

Okamžitě jsem zareagovala. „Rosalie, neomlouvej se. Taky za to můžu já. Kdybych se nevydala do toho lesa, nikdy bych nezískala zpátky svůj zrak a novou rodinu. A za to vám děkuji,“ usmála jsem se.

„Zapomněla jsi na lásku, Bello,“ uslyšela jsem Alice ode dveří. Okamžitě jsem se otočila a opravdu.

U dveří stála malá černovláska, v ruce zrcadlo a usmívala se na mě.

„Já věděla, že ti to bude slušet,“ řekla mi Alice a šla ke mně.

Chtěla, abych se podívala, ale vyrušil nás ten nejkrásnější hlas. „Belle to vždycky slušelo!“

Znovu jsem se otočila ke dveřím, kde stál ten nejkrásnější upír. Kdybych byla člověk, asi bych omdlela. Byl překrásný, v životě by mě nenapadlo, že chodím s tím nejhezčím upírem. Vzpomněla jsem si na ten okamžik, kdy jsem přemýšlela o tom, jak asi vypadá. Takhle jsem si ho, ale vůbec nepředstavovala.

V jeho očích jsem viděla radost, oddanost a lásku. Když viděl, jak jsem jím zhypnotizovaná, usmál se.

Nereagovala jsem, pouze jsem na něho koukala.

Edward ke mně přišel a zadíval se mi do očí. Neváhal a okamžitě zaměstnal mé rty.

V životě jsem necítila takovou vášeň a lásku v jediném polibku.

Odtáhl se ode mě. „Miluju tě, Bells,“ řekl a vpíjel se mi do očí.

Usmála jsem se. „Já tě taky miluju, Edwarde!“

Chvíli bylo ticho, které přerušila Alice.

„Dobře, nechte si to na potom. Teď se koukni do zrcadla, Bello!“

Otočila zrcadlo a já jsem se poprvé uviděla. Ze zrcadla na mě koukala krásná hnědovláska s sytě rudýma očima. Musela jsem se dotknout toho zrcadla, abych se ujistila, že je to můj odraz.

„Proč mám červené oči?“ zeptala jsem se nechápavě. Všichni ostatní je měly krásně zlatavé.

„Jsi novorozená, barva se ti později změní na zlatou,“ odpověděl mi můj anděl.

„Jo, Bello, abych nezapomněl. Tady máš řetízek. Je na něm znak naší rodiny,“ řekl Carlisle a podával mi ho.

Edward byl rychlejší a vzal mi ho. Stoupnul si za mě a zapnul mi ho.

„Sluší ti. Všichni máme nějakou věc s naším znakem,“ řekl Edward a ukázal na svůj náramek.

„Tak teď jsi moje nová právoplatná sestřička,“ zasmál se Emmett a všichni s ním.

„No, je čas na lov,“ řekla Rosalie a všichni vyskočili z okna až na mě a Edwarda.

Edward viděl moji obavu a vzal mě do náruče. Nebylo to tak zlé a já mu za to vtiskla polibek. Když se odtáhnul, usmál se.

„Máš vynikající ovládání, zřejmě to bude tvůj dar.“

Ruku v ruce jsme vyrazili za ostatními do lesa.

V životě jsem se necítila tak jako teď. Spokojeně jsem dál žila po boku Edwarda a užívala si nesmrtelnosti.

Život má plno nástrah a jedna z nich je láska, která mi dala novou chuť do života. A já jí zato děkuji.

Konec!

Toto byla moje poslední kapitola povídky Jediné přání. Nápad vznikl ve škole, když jsem si jen tak čmárala obrázky při dějepisu. Vložila jsem do toho i moji malinkou část života. Doufám, že se vám líbila, a že budete číst mé povídky nadále.

Děkuji všem, co jste moji povídku přečetli, moc si toho vážím.

<-

Autor: Han (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jediné přání - 13. kapitola: