Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedinečná 6. díl

02.06.2010 (18:45) • Meggie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1097×

Nevěděla jsem přesně, jak se mám teď začít chovat k Edwardovi. I když jsme oba dva věděli, že se navzájem milujeme, tak mi to připadalo dosti zvláštní. Není to až tak jednoduché mít toho nejskvělejšího, nejhodnějšího a nejgalantnějšího muže na světě? Ano, je. Ale já si říkala, proč zrovna na mě se usmálo tolik štěstí, ale byla jsem všemu vděčná. Vděčná tomu, že jsem se přistěhovala do Forks, kde jsem měla příležitost ho potkat. Vděčná tomu, že jsem byla proměněna v upíra. Vděčna Edwardovi, že se kdy narodil a že žije stejný život jako já. Že nevysává lidi jako velká většina všech upírů. Zkoumala jsem ho pohledem a dívala jsem se mu hluboko do očí, stále ležící v jeho objetí.

„Na co se tak díváš?!" zeptal se s úsměvem a přitom mě pohladil dlaní po mé tváři.

„Na toho jediného muže mého života," upřímně jsem odpověděla a čekala, co na to odpoví. On se po mě toužebně podíval.

„Co jsi ty, ve srovnání s jinými upírkami po celém světě," řekl, „jsi jediná, které kdy bude patřit mé tiché nebijící srdce." Vzal mi dlaň a přiložil ji na svou hruď. Kdybych mohla plakat, rozplakala bych se radostí. Jediné, co jsem teď mohla udělat je políbit ho. Vášnivě jsem ho líbala a lehla si na něj. On mi polibky horoucně oplácel a přitáhl si mě k jeho tělu blíž. Už jsme mohli být v tom nejlepším, když jsme zaslechli přijíždějící auto k domu.

Doprčic!

Okamžitě jsem si upíří rychlostí stoupla a Edward vedle mě. Nevěděla jsem vůbec, co mám udělat.

„Edwarde," zašeptala jsem, aby ostatní nic neslyšeli. „Meggie, je tu každou chvíli, co budeme d..."

Edward mě hned přerušil. „Pšššt, neboj se. Společně vše zvládneme," řekl. Slyšeli jsme, že se otevírají hlavní dveře od domu. Chytil mě za ruku a přicházeli jsme ruku v ruce ke společenské místnosti, kde už stála Meggie se zbytkem rodiny Cullenů. Vážně jsem se moc bála. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Přijmou mě jako Edwardovu přítelkyni? Jako partnerku, která ho bude doprovázet po celou dobu jeho existence? Všichni kromě Alice na nás zírali s nevěřícným pohledem.

„Ahoj, Bello," pozdravila Alice s úsměvem ve tváři.

„Ráda tě vidím, Alice," řekla jsem  a úsměv jí oplatila. Tak a co bude teď?! Vážně trapná chvilka...

„Chtěli jsme Vám všem oznámit naše city, které k sobě s Isabellou chováme," řekl upřímným hlasem Edward. Stále jsem se na něj dívala a nevěděla jak začít. Musela jsem mu s tím nějak pomoci.

„Ano, Edwarda velmi miluji, i když jsem to doposud vůbec nevěděla a on miluje mě," řekla jsem a věnovala mu úsměv. „Připadalo nám důležité, abyste to věděli."

Všichni se na nás nevěřícně dívali. Mysleli si, že žertuji?! To doufám, že ne. Emmett se začínal vtipně usmívat a Meggie s ním taky.

„Isabello, rád tě vítám v naší rodině," řekl Carlisle, „jsem rád, že je Edward konečně šťastný." Podíval se na Edwarda a ten přikývl.

„Bello, jsem tak ráda, že jsi členem naší rodiny," pověděla Esme a objala mě. Byla jsem ráda, že reakce na nás jsou kladné.

Uff. Tak to bychom měli za sebou. Přijde snad ještě něco horšího? Doufám, že ne.

Vše dále probíhalo vážně v poklidu. Trávili jsme celý zbytek dne s celou rodinou. Alice mě zavedla do všech koutů jejich velkého a přepychového domu, Esme mi stále říkala, že ji mohu brát za svou matku, Emmett vtipkoval o tom, že je škoda, že jsem zadaná a Megg mě objala a svěřovala se mi. Byl takový krásný klid a já doufala, že vše již půjde jako po másle.

Žádné problémy, žádné trable. Jen já a Edward po zbytek naší existence.

I když jsem chtěla moc zůstat s Edwardem v jeho pokoji, musela jsem dnes spát sama s Meggie v našem domě. Brala jsem to jako povinnost. Musela jsem pečlivě probrat každou chvilku strávenou s Edwardem a také jsem plánovala se jí zeptat, jak to vypadá mezi ní a Emmettem.

Jízda domů byla v pořádku. S Megg jsme si pouštěly nahlas vykopávky z 80. let a zpívaly při tom nahlas. Celou noc jsme si povídaly o Edwardovi a Emmettovi. Zjistila jsem, že Megg s ním randí a ví, že ho miluje a on ji také, ale nechávají tomu volný průběh. Ona není úplně stejná jako já. Ona má radši dlouhý průběh, za to já si radši vychutnám každičkou chvilku s Edwardem hned. Ať jsou hromady vzpomínek na časy, během kterých budu bez něj.

No počkat! Proč bych byla bez něj?! Blbost! Nikam přeci nepůjdu.

Další den ráno jsem jela do školy společně s Megg. Bylo chladnější počasí, tak jsem si na sebe vzala úzké džíny, bílé tílko a modrý svetřík. Přijížděly jsme ke školnímu parkovišti, kde na nás už čekal Edward s Emmettem. Meggie se s Emmettem objala a šla s ním dál. Zbyla jsem tam jen já a Edward. Okamžitě jsem po něm skočila, objala ho a políbila. Šli jsme spolu po chodbě, kde jsme měli hodinu angličtiny. Seděli jsme v lavici a dělali, že dáváme pozor. Já se stále upřeným pohledem dívala na jeho dokonalou tvář a on měl ruku na mém levém stehně. Připadalo mi to jako necelých 5 minut, když zazvonilo na konec hodiny. Rozloučila jsem se s Edwardem a vydala se na další hodinu bez něj. Slyšela jsem nějaký rozruch mezi studenty, kteří se vybavovali v učebně španělštiny. Přišla jsem mezi ostatní a sedla si vedle Jessicy.

„Ahoj Jess," pozdravila jsem. „Co se tu děje?" zeptala jsem se.

„Ó, ahoj Iss, ani se neptej," odpověděla a já zahlédla smutný výraz na její tváři. Nechápavě jsem ji pozorovala a potom dál pokračovala.

„Angele se stala nehoda! Včera v noci nabourala nedaleko Port Angeles,".

„Co že? Jak se jí to jen mohlo stát?"

„Byly jsme na menší párty, já jí říkala, ať to moc nepřehání s pitím, ale ona si nedala a nedala říct. Poté jsme se rozloučily a ona jela s Ericem, který řídil. Ale kdo měl vědět, že v půli cesty narazí Eric na své staré známé u jedné ze silničních restaurací a nechá Ang řídit samotnou přiopilou domů!" Zírala jsem  nechápavě na Jess.

Jak jen mohl!!

Po dnešním vyučování jsem se rozloučila s Edwardem a omluvila jsem se mu, že musím ještě něco vyřídit. Jela jsem rychle do zdejší nemocnice, zaparkovala a šla dovnitř. Došla jsem k recepci, kde mi starší příjemná paní řekla, kde má Angela pokoj. Najít to bylo hračka. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila dovnitř, kde už ležela Angela jistě v kómatu. Chvilku jsem seděla u ní a dívala se na přístroj, na kterém se stále ukazoval její puls. Zjistila jsem, že si stejně mou přítomnost pamatovat nebude, ale aspoň jsem se ujistila, že je stále naživu. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a vydala jsem se po světlé chodbě zpět. Mou pozornost ale upoutalo něco jiného. Muž s tmavými černými vlasy, modro-zelenými duhovkami a postavou dokonalou. Byl něčím tajemný, v něm skryté tajemství nebo tak něco. A jeho srdce bijící...

Tak to moment! Jeho srdce nebije! Jak je to možné?! Upír? Nemožné.

Zkoumavě jsem se po něm podívala a v tu chvíli jsme se střetli pohledem. Usmál se na mě záhadným úsměvem, já mu úsměv nechápavě oplatila. Náš oční kontakt přerušil křik místní zdravotní sestry, která volala o pomoc.

„Haló! Pomozte mi někdo! Panebože, haló!" křičela u jedné z místností. Vůbec jsem nevěděla co se děje. Přiběhla jsem lidskou rychlostí k ní a uviděla to. Dva muži - zřejmě lékaři, ležící na zemi a kolem nich spousta krve, srdce i tep beze zvuku. Bože, co se tady mohlo jen přihodit?! Nebyla jsem si jistá, jestli bych vydržela stát nad tou spoustou krve, tak jsem rychle šla pryč, zpátky k autu a vyrazila rovnou ke Cullenům domu. Řekla jsem jim příhodu s Angelou a pak ty 2 mrtvé lékaře. Carlisle měl dnes zrovna volno a tak vůbec netušil co se děje.

„Neboj se," řekl mi Edward. „Všechno bude v pořádku. Angela se uzdraví a ti 2 doktoři... Kdo ví, co se mohlo stát. Rvačka? Sebevražda?" dál přemýšlel, ale nic víc neřekl.

Další den jsem uznala za vhodné se jít podívat za Alici, se kterou bych si teď mohla popovídat a dát se do klidu. Šla jsem po schodech nahoru a dál chodbou. Vešla jsem do místnosti, ale nepatřila Alici. Nejspíš jsem se spletla. Byla to Esmina a Carlisleova ložnice. Chtěla jsem jít pryč, ale na komodě jsem zahlédla ten titulek ve zdejších novinách.

Záhadná smrt 2 lékařů!

Včera odpoledne došlo v místní nemocnici k vraždě 2 lékařů. Záhadou je, že nikdo neví, co se mohlo  stát. Policie se snaží tento případ vyřešit, ale také si nevědí rady. Vše se stalo ve velké místnosti  krevní banky, kde se nyní postrádá přes 20 litrů krve.

Teď jsem v tom už měla totálně guláš.

Vzal krev Carlisle? Proč by to dělal, když zaprvé - lidskou krev nepije a zadruhé - nikdy by nezabil žádné lidi. Nic nedává smysl, ale jedno je jasné. Udělal to upír!

Tak jak se vám líbil tenhle díl? Samozřejmě děkuju misppule za „dokopání"  k dalšímu dílu. :D

Určitě bych ocenila komentáře :) - to víte, taky nad tím strávíte nějaký ten čas a potěší to.

Ahoj, Vaše Meggie :)

Autor: Meggie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedinečná 6. díl: