Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 10. kapitola

21.08.2012 (19:00) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2956×

Čtvrtek, 14. den dovolené

„Vstávej, lásko. Je půl desáté. Jestli chceš před odletem ještě něco stihnout, musíš vstát,“ šeptal mi do ucha Edward. Na tváři jsem ucítila jeho rty a vlasy mě pošimraly na čele.

„Nech mě ještě spát,“ zašeptala jsem a přetočila se na bok. Po slepu jsem vyhledala jeho ruku a lehce ji stiskla.

„Chtěl jsem tě vzít na nákupy, ale když nechceš…“ prohlásil Edward, pustil mou ruku a postel se mi odlehčila. Edward vstal.

„Tys mě chtěl vzít na nákupy?“ zeptala jsem se už o něco aktivněji. Představa Edwarda nesoucího mé oblečení, ověšeného spoustou tašek a vybírajícího to, co se mu líbí, se mi zamlouvala. Konečně bych poznala, co se Edwardovi na mně líbí. Vždycky jsem totiž tak nerozhodná, když jdu někam s ním. Nikdy nevím, co si mám vzít za oblečení. Má Edward raději šaty, šortky, sukně? To jsem za celé dva týdny nezjistila.

„Ale ty nevstáváš, tak to asi nemá cenu.“ Edward schválně protahoval slova. Jako by věděl, že přesně tím mě na určitou věc navnadí.

„Tak to já bych možná i vstala,“ řekla jsem a otevřela oči.

„Najednou?“ zasmál se Edward.

„Pod jednou podmínkou,“ řekla jsem tajemně.

„A jakou?“

„Půjdeš si za mnou ještě na chvilku lehnout.“ Hodila jsem po Edwardovi svůj nejsvůdnější pohled, ale asi tak svůdně nevypadal, protože Edward vyprskl smíchy.

„Co se směješ?“ rozčílila jsem se na oko.

„Když ty po ránu vypadáš tak legračně. A k tomu, když se na mě takhle díváš… Co je to vlastně za pohled? Něco jako Edwarde, dej mi granule!“ Edward nedbal na můj nevrlý obličej a dál se smál. Teď už velmi hlasitě…

„Edwarde, dej mi granule? Tak to si ze mě děláš jenom srandu, ne?“ zeptala jsem se zděšeně. Vážně jsem neplánovala vypadat jako hladový pes. Chtěla jsem být jako nějaká svůdná kočka z plakátů. Očividně se mi to ale nepovedlo.

„Edwarde, tak už se aspoň tak nesměj a pojď za mnou.“ Posunula jsem se a na posteli tak uvolnila docela dost velký prostor.

„Jsem převlečený.“ Pokrčil rameny Edward a zašklebil se na mě.

„Tak když za mnou nechceš, nutit tě nebudu,“ prohlásila jsem a otočila se zády k němu.

„Já bych byl rád k něčemu nucen,“ zašeptal mi Edward do ucha a objal mě svými svalnatými pažemi. Věděla jsem, že neodolá. Sice jsme spolu ještě nespali, ale to nic neměnilo na tom, že bychom nemohli provozovat ranní hrátky v posteli… Chvíli jsem se nechala od Edwarda líbat na krku, ale potom už jsem to touhou po jeho rtech nemohla vydržet a otočila se k němu čelem. Okamžitě jsem spojila naše rty. Naše polibky nebyly jemné a něžné. Byly vášnivé. Rukama jsem jezdila po Edwardových zádech, on se rozhodl pro můj zadek. Drsně mi po něm přejížděl chladnýma rukama a ve mně, spolu s polibky, vyvolávalo toto počínání ještě větší touhu po něm. Chvatně jsem mu rozepla košili a líbala ho na hrudi. Chtěla jsem ho. Tady a teď…

„Jsou tu ty palačinky,“ vyrušil nás cizí hlas. Dveře se otevřely dokořán a stál v nich zaměstnanec hotelu. V jedné ruce držel podnos s palačinkami. Když si všiml, v čem nás zrovna vyrušil, celý zrudnul.

„Omlouvám se, omlouvám se. Já klepal, ale asi to bylo moc potichu,“ koktal a hlavu měl odvrácenou.

„Ne, to je v pořádku. Palačinky můžete dát na stůl,“ řekl klidně Edward a z kapsy vylovil nějaké peníze.

„Děkuji a už se to nebude opakovat,“ koktal dál. Edward si jeho rozpačitost užíval. I když byl navenek tvrdý a neúprosný, v jeho očích zase poskakovaly ty veselé jiskřičky, a i přes velký pud sebezáchovy mu cukaly koutky.

„To doufám,“ zdůraznil ještě svá slova, když číšník odcházel. Jakmile se ovšem zavřely dveře, neudržel se a začal se smát.

„Vidělas, jak byl rudý?“ zeptal se mě, jakmile se přestal smát.

„Ano, viděla,“ přitakala jsem mu. Já ale asi byla momentálně ta nechápavá, protože mi nepřipadalo vtipné to, co se tady právě odehrálo. Mohlo se stát to, kdyby nás ten blbý číšník nevyrušil. Edward se tomu ale i nadále pochechtával jako malý kluk a očividně mu to bylo jedno. Asi po sexu se mnou netoužil tolik, co já. 

„Tak pojď si dát palačinky, ať ti nevychladnou,“ pobídl mě Edward a zapínal si košili.

„Palačinky? Myslela jsem, že dokončíme to, co jsme začali, než nás vyrušil,“ řekla jsem zklamaně.

„Bello, vždyť tady máš přece palačinky s jahodami a šlehačkou! Tvé nejoblíbenější jídlo,“ pobízel mě Edward dál.

„Jo a tady mám oblíbenou postel, ve které dneska ležím naposledy! Palačinky můžu jíst kdykoli,“ upozornila jsem ho.

„Co ty víš? Třeba se u tebe dneska objeví vážná alergie na mléko. Potom bys nemohla jíst palačinky.“

„Otekl by mi jazyk a nemohla bych se ani líbat s tebou,“ připomněla jsem mu.

„To by bylo jen dočasné,“ prohlásil Edward a sedl si ke stolu.

„Edwarde, ty si takovej debil!“ zakřičela jsem a ze srandy po něm hodila polštář.

„Bello, ty si zase strašně nadržená,“ zasmál se Edward a polštář hodil zpátky. Samozřejmě se skvělým dopadem přímo do mého obličeje.

„To je lidský pochod!“ bránila jsem se a tentokrát hodila dvěma polštáři. Ovšem moje naprosto nulová koordinace mohla za to, že ani jeden z nich netrefil svůj cíl.

„Super trefa,“ pochválil mě Edward a napil se vody.

„Jíš mi snídani?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Zakazuješ mi to?“

„Já jen, že jsem tě nikdy neviděla jíst, zatímco já se před tebou cpu jako prase.“

„Tak to nebudu jíst ani dneska,“ pokrčil rameny Edward a dál do sebe lil vodu.

„Víš, jak blbě si před tebou připadám, když se furt jenom cpu?“ zaúpěla jsem.

„Jednou zjistíš, proč před tebou nejím,“ slíbil mi Edward.

„Jednou? Proč až jednou?“

„Protože ještě tě neznám tak dobře na to, abych ti to řekl,“ uzemnil mě Edward.

„Teď se toho trochu děsím. To jako neumíš jíst? Nebo strašně mlaskáš? Slintáš? Chrochtáš? No tak, Edwarde, skoro tohle všechno dělám i já, když mám velký hlad!“

„Bello, já se prostě necítím na to, abych ti to řekl, rozumíš? Časem ti to možná řeknu, ale teď prostě ne! A teď pojď, vystydnou ti palačinky.“

Tímhle naše ranní debata skončila. Já už neměla chuť se Edwarda dál vyptávat, a tak jsem si své palačinky prostě v klidu a tichosti snědla, vypila si kakao a potom si skočila do sprchy. Edward, který slíbil, že počká, svůj slib nedodržel a na posteli mi nechal jen malý lísteček se vzkazem.

Promiň, Bello, že jsem na tebe byl hnusný, ale vážně ti to teď nemůžu říct. Mně letadlo letí ve čtyři odpoledne a tobě už ve dvě. Ve dvanáct na tebe počkám před hotelem. Měj sbaleno, pošleme ti na letiště kufry. A vem si prosím ty šaty, co jsem sem položil, strašně ti sluší, Edward.

Ten je tak milý… Sice zdrhnul, což mu teda nijak na popularitě nepřidalo, ale nechal mi tady vzkaz a vybral šaty, co se mu na mě líbí a… Prostě je úžasný a mně se asi rozpouštějí nohy.

Sakra, Bello! Vzchop se! Seš jak nějakej magor! Teď si prostě sbalíš věci, asi si zaběhneš na pláž, zajdeš si na oběd do hotelové restaurace, a taky jsem se chtěla vyfotit se Simonem. Musím mít přeci navždy schovanou fotku kluka, který mi ukázal tu nejhorší závislost… Bože, teď jak o tom tak mluvím, mám chuť jít hrát Play.

_

„Je tu Simon?“ zeptala jsem se zavalitého recepčního. Zrovna jsem na cestě na pláž a rozhodla jsem se, že fotku musím udělat co nejdřív, jinak na to zapomenu.

„Potřebujete ho nutně?“

„Vlastně jo.“

„Tak chvilku počkejte,“ zabrblal recepční, vzal do ruky telefon a začal do něj něco mumlat španělsky. Nebyl teda moc příjemný… Nechápu, jak někoho takového mohou zaměstnat v hotelu. Na místě, kde se bude pravidelně setkávat s lidmi.

„Za chvilku tu bude,“ oznámil mi o něco milejším hlasem, jako by vyslechl mé myšlenky. Co když je to magor, co slyší myšlenky a svým vnitřním kouzlem nutí lidi dělat to, co chtějí?! Ne, počkat, to je hovadina! Nevyzařuje z něj žádné vnitřní kouzlo…

„Děkuju mockrát,“ řekla jsem až nechutně přeslazeným hlasem. Nevím proč, ale dneska jsem prostě měla chuť být hnusná na lidi, co jsou hnusní na mě. To je asi tím, že už na mě dopadá to, že dneska musím odletět. Nechce se mi z Floridy pryč!

„Zdravím, Isabello. To vy jste mě sem volala?“ podivil se mladý blonďáček, když přišel.

„Ano, to já.“

„Potřebujete ode mě něco? Nějaké tipy na další skvělé hry?“

„To už raději ne. Dva dny mi trvalo, než jsem pochopila, že mi Playstation ubližuje,“ řekla jsem se smíchem.

„Měl jsem vás jít v pátek zkontrolovat. Vždycky to dopadne špatně, když to člověk hraje poprvé,“ zahuhlal Simon provinilým hlasem.

„Ale ne, to je v pořádku. Mně to nevadilo. Odpočinula jsem si,“ uklidňovala jsem ho.

„Tak to jsem si oddechl.“

„No, ale k tomu, proč jsem tady. Potřebuji s tebou fotku!“ vychrlila jsem na něj.

„Se mnou? Proč?“ podivil se Simon.

„Protože ty jsi byl důležitou součástí mé dovolené,“ vysvětlila jsem mu a už podávala foťák tomu protivnému recepčnímu.

„Tak to jsem rád, že jsem vás taky nějak obohatil,“ zasmál se Simon.

„Úsměv!“ zakřičela jsem a objala Simona kolem ramen.  I on si zaslouží být v mém prázdninovém albu, protože i on výrazně přispěl do jedné z kapitol dovolené.

Cvak

_

„Nezlobíš se na mě?“ zeptal se mě Edward, když jsem přesně ve dvanáct vylezla před hotel. Já ho okamžitě políbila.

„Na tebe se nikdy nebudu zlobit,“ usmála jsem se. „Teda pokud mi nezničíš nejoblíbenější šaty.“

„To jsem rád a neboj, šaty ti nikdy nezničím. A slibuju, že až ti je někdy budu prát, rozhodně si přečtu cedulku,“ řekl a usmál se.

„Pereš?“ podivila jsem se.

„Dost často. Bratr to neumí,“ vysvětlil Edward.

„Tak to si nechám líbit,“ zasmála jsem se.

„Jestli chceš, tak tě i na rukách budu nosit.“ Políbil mě znovu.

„Vypil jsi nějaký silný lektvar lásky? Protože já mám pocit, že kdybych si řekla, tak bys mi snesl modré z nebe.“ Pořád jsem se smála.

„Chceš?“

„Edwarde, já si dělám srandu! Ale vážně, co to s tebou je? Jasně, pořád si na mě hodný, ale takhle moc? To je až přehnané.“

„Já nevím, co to se mnou je, Bello. Prostě na tebe chci být až přehnaně hodný,“ řekl Edward smutně. Jako by se bál, že za to, že je na mě tak hodný, se na něj budu zlobit.

„Vypadáš jako štěně,“ řekla jsem a políbila ho.

„Promiň… Už toho nechám. Budu se ovládat,“ slíbil mi Edward a nasadil tvrdý výraz.

„Teď vypadáš jako mafián…“

„Myslíš? Vždycky jsem chtěl být mafián.“

„Edwarde, nech toho,“ zasmála jsem se a praštila ho.

„Dobře, už se vážně uklidním. Takže, máš všechno?“ zeptal se s pohledem upřeným na mé kufry.

„Já myslím, že jo. A když ne, tak co. Stejně to vidím tak, že v New Yorku půjdu nakupovat.“

„Až tak moc miluješ nakupování?“ udivil se Edward.

„Je to hobby každé druhé holky. To si pamatuj.“

„Myslím, že by sis dobře rozuměla s mými sestrami.“

„Máš sestry? Tos mi neřekl.“

„Stejně se s nimi moc nevídám. Jenom párkrát za rok, když se s bratrem rozhodneme jet do Washingtonu.“

„Tak až tam pojedete příště, pojedu s vámi. Aspoň se podívám za dobrým kamarádem.“

„Nevím, jestli by si přežila cestu s mým bratrem. Je docela divoký a rád si dělá z lidí legraci.“

„Mám chuť ho poznat,“ zasmála jsem se. Dnešní odpoledne očividně bude velmi smací.

„Myslím, že by sis dobře rozuměla i s ním,“ poznamenal.

„Takže bych si rozuměla s celou tvoji rodinou?“

„Vlastně jo. Možná líp než já,“ poznamenal Edward a stopl taxík. S taxikářem potom začal skládat mé taky do kufru.

„Neboj, i když mě tvoje rodina po prvním setkání určitě bude mít radši než tebe, nebudu tě nijak shazovat.“

„Proč bys mě měla shazovat? A počkej, neříkalas, že pojedeš do Washingtonu za kamarádem?“

„Věř mi, tvůj bratr si mě po cestě letadlem tak oblíbí, že mě vymění za tebe.“

„Rozmyslel jsem si to. S námi do DC nepojdeš.“

„Takhle mě odříznout. Jak myslíš…“

„Promiň, ale je to tak. Umím být krutý, když chci,“ řekl Edward, zaplatil taxikáři a spolu s mými taškami ho poslal na letiště.

„Počkej, kdo vyzvedne na letišti mé kufry?“ zeptala jsem se zděšeně, když jsem se dívala za odjíždějícím taxíkem.

„Neboj, na letišti je všechno domluvené. Budou tam na ně čekat a schovají je do úschovny zavazadel. Až bude čas, sami je pošlou do letadla.“

„Jak si to dokázal tak zařídit?“

„Jsem prostě nejlepší.“

„Co to tady tak smrdí?“

„Co myslíš?“ zeptal se Edward a začal nasávat.

„Nevím, takový nasládlý zápach. Myslím, že je to samochvála.“

„Bello, tak jsem se prostě pochválil no. To se smí,“ obhajoval se Edward.

„Jo, jasně. Jenom, že teď to tady kvůli tomu dost smrdí.“

„Nebuď hnusná,“ napomenul mě Edward.

„Budu,“ řekla jsem se smíchem a vyplázla na něj jazyk.

„Jak tak vidím, tak se u tebe žádná alergie neprojevila,“ poznamenal Edward, když si prohlédl můj jazyk.

„Máš štěstí.“

„Proč štěstí?“ zeptal se Edward.

„Protože kdyby mi napuchl jazyk, tak teď sedím v nemocnici a nejsem tady s tebou.“

„O Bože, děkuji, že si Bellu ušetřil alergie na laktózu!“ zakřičel Edward směrem k nebi.

„Nech toho, lidi se na nás dívají,“ napomenula jsem ho.

„Já jsem zvyklý na pohledy od okolí. Jsem totiž okouzlující.“

„Už to zase cítím,“ řekla jsem a začala čichat.

„Teď se zase lidi dívají na tebe,“ upozornil mě Edward.

„Myslíš, že mi to vadí?“

„Ne?“

„Neodpovídej mi otázkou! Nesnáším to! Copak tobě to nevadí?“

„Co by mi na tom mělo vadit?“

„Nech toho!“

„Nebudeme řešit naši nesmyslnou debatu. Pojď, za hodinu musíš být na letišti. Musíme toho ještě hodně stihnout,“ řekl Edward, popadl mě za ruku a utíkal se mnou směrem od hotelu do ulic Miami.

„Počkej, mám podpatky! Nedokážu tak rychle běhat,“ křičela jsem, ale zbytečně, Edward běžel dál, a tak mi nakonec nezbylo nic jiného, než se ho pustit, sundat si boty a doběhnout ho bosá. Měl pravdu, musím si tu poslední hodinku užít. A to mi půjde jenom, když zažiju to, co pro mě naplánoval.

_

„Budeš mi strašně chybět,“ zašeptala jsem a objala ho. Stáli jsme na letišti a já měla každou chvilku nastoupit do letadla.

„Vždyť se uvidíme. V New Yorku, pamatuješ? Taky tam bydlím.“

„Edwarde, nech toho. Co když ne? Co když to prostě v New Yorku nevyjde? Tobě se nikdy nestalo, že ti nevyšlo to, co sis plánoval?“

„Mně vždycky všechno vychází,“ řekl Edward.

„Úplně všechno?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Možná jednou,“ připustil Edward.

„Tak to máš štěstí, protože mně velmi často něco nevychází.“

„Ne, já ti slibuju, že se ještě uvidíme.“

„A jak mi to pojistíš?“ zeptala jsem se.

„Máš tady něco velmi cenného?“

„Můj foťák.“

„Tak mi ho dej.“

„Cože? Zbláznil ses?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Ne, proč. My se ještě uvidíme, takže nemůžeš mít pochyby o tom, že ti ho vrátím.“

„Já nevím… Mám tam celou svou dovolenou. A pozítří už musím do práce a tam potřebuju foťák,“ vymýšlela jsem argumenty. Jasně, věřila jsem Edwardovi, ale přeci jenom tohle je můj foťák a…

„Máš doma jenom jeden,“ zeptal se pochybovačně Edward.

„Ne, mám jich asi pět…“ připustila jsem.

„Tak vidíš. Šup,“ řekl a nastavil ruku.

„Ale dávej na něj pozor,“ napomenula jsem ho a opatrně mu položila foťák do ruky.

„Neboj, nic se mu nestane. Budu ho opatrovat jako dítě,“ slíbil mi Edward a jako důkaz si foťák přivinul k hrudi.

„Tak sbohem, miláčku.“

„Sbohem, Bello.“

„Mluvila jsem na svůj foťák, ale dobře.“

„To bylo hnusný,“ poznamenal Edward, ale smál se, tak to bylo dobré.

„Jo, trochu.“

„Taky mi budeš chybět,“ řekl Edward a znovu mě k sobě přivinul. Samozřejmě opatrně, aby se něco nestalo mému malému děťátku.

„Uvidíme se co nejdřív?“ zeptala jsem se ještě jednou.

„Zavolám ti hned, jak dorazím do New Yorku a domluvíme se,“ slíbil Edward.

„Dobře,“ řekla jsem a naposledy Edwarda políbila. V tomhle polibku bylo všechno, co jsem mu chtěla sdělit, ale nedokázala jsem to, protože jsem prostě nemohla.

„Bello, už musíš jít. Hlásí tvoje letadlo,“ upozornil mě Edward. Měl pravdu, cestující už museli nastupovat. Dala jsem Edwardovi pusu na čelo, otočila se a odcházela. Když jsem byla asi v půli cesty, naposledy na mě zavolala.

„Bello!“

„Ano?“ zeptala jsem se a otočila se.

„Řekni sýr!“ řekl Edward a přiložil si foťák k oku.

„Nefoť mě!“ vykřikla jsem a zakryla si obličej rukama.

„Jen jedna fotka…“

„Dobře, ale jen jedna!“

Cvak

„Sbohem, Bello!“

„Sbohem, Edwarde.“ Naposledy jsem se na něj usmála, zamávala mu a potom už se vydala ke frontě na mé letadlo.

Kdyby byl Edward obyčejný chlap, řekl bych: „Co se stalo v Miami, zůstane v Miami.“ Ale v tomhle případě jsem věděla, že to bude: „Co se stalo v Miami, najde své pokračování v New Yorku…“

Když jsem začala psát tuhle kapitolu, měla jsem strašný blok. Prost jsem nevěděla, jak začít. Začátek kapitoly je tedy poněkud kostrbatý. Potom jsem si ale pustila jednu písničku a za stálého poslouchání jí dokola jsem ji nakonec dopsala. Asi uprostřed mě napadl konec, a tak jsem se už nemohla dočkat, až se tam dostanu... :D.

Jestli jste povídku dočetli až sem, patří vám velký obdiv a díky. Za každý komentář budu ráda, a i když je v soutěži mnoho jiných, o dost lepších pisatelů, jsem ráda, že jsem se mohla alespoň zúčastnit.

Celkem jste si v těch deseti kapitolách přečetli asi 30 354 slov což je na mě docela dobrý výkon.

Takže ještě jednou všem děkuji.

Na závěr ta písnička, bez které by tahle kapitola možná ani nevznikla... ;)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 10. kapitola: