Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 6. kapitola

24.07.2012 (17:00) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2210×

 „Chci tě.“ Odlepila jsem se od jeho rtů a zašeptala mu do ucha. Aby pochopil, že to myslím vážně, nedočkavě jsem mu přejela ušní lalůček jazykem.

„Tak si mě vem.“

Úterý ráno, 5. den dovolené

„Dobré ráno, ospalče,“ ozval se Edwardův hlas pár metrů ode mě.

„Dobré,“ zahuhlala jsem a pokoušela se otevřít oči.

„Je ti špatně?“ zeptal se.

„Ne, ani ne. Proč? Co jsem včera dělala? A jak jsem se dostala do svého pokoje?“ zeptala jsem se udiveně, když jsem otevřela oči a ležela v posteli ve svém hotelovém pokoji. Edward seděl naproti mně v křesle a usmíval se. V očích mu plápolaly veselé jiskřičky.

„Prvně mi řekni, co si pamatuješ, abych ti mohl vyprávět.“

„To poslední, co si pamatuji je: Tak si mě vem… Počkej, nechceš mi říct, že si nepamatuju náš sex, že ne?“ zděsila jsem se.

„No, mohl bych si z tebe utahovat a říct, že si ho vážně nepamatuješ, ale jako hodný člověk si z tebe nebudu dělat legraci. Ale před tím mě zajímá jedna věc, jak to, že ti není špatně? Včera si vypadla, že kdyby ti někdo nabídl, abys přeplavala oceán, tak ty to s radostí uděláš.“

„Víš, já začala pít poměrně pozdě, ne v sedmnácti jako všichni. Já začala až ve dvaceti a moje tělo se tomu nějak přizpůsobilo. Takže bych mohla vypít sud whisky, sud tequily a sud mojita a stejně by mi nic nebylo. A ty mi teď řekni, co se stalo,“ požádala jsem Edwarda.

„No, takže jak bych začal…“

„Tam, kde jsem já skončila.“

„Dobře. Bylo to asi takhle: Potom jsme se strašně dlouho líbali, zrovna jsme se na to chystali, když v tu ránu z moře vyskočil žralok a ukousl mi mou třetí nohu. Tudíž se nic konat nemohlo.“

„Velmi vtipné. To bys asi tady teď neseděl, kdyby ti ho žralok ukousl, a pochybuju, že by se krvelačný žralok spokojil jenom s ním.“

„Fajn, no… Začátek je stejný: Potom jsme se strašně dlouho líbali a ty si najednou pronesla něco na způsob, že jsi nedávno zažila skvělou masáž…“ Ihned jsem ho přerušila.

„Počkej! My se chystali na sex a já ti vyprávěla o masáži?!“

„Věř mi, masáž nebyla to jediný, o čem sis chtěla povídat.“

„Bože ne!“ zaúpěla jsem.

„Takže, zažila si skvělou masáž a já ti potom navrhl, že tě teda namasíruju, jestli chceš. Ty si samozřejmě souhlasila. Sundala sis šaty, prý aby to mělo lepší účinek a já se mohl pustit do masírování. Neuběhlo ani deset minut a ty si chrněla jako zabitá. Mně, i přes to, jak jsem se na společný večer těšil, se nechtělo tě budit, a tak jsem tě odnesl zpátky do hotelu.“ Tohle mi vysvětlilo, proč ležím jen v kalhotkách přikrytá dekou.

„Odnesl si mě do hotelu nahou?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Přehodil jsem přes tebe šaty, takže to vypadalo, jako by si byla oblečená. Sice zvláštně, ale oblečená.“

„Edwarde, já se tak strašně stydím.“

„Teď už se nemáš za co stydět. Jestli ses nestyděla při zpívání a tančení, tak teď bys vážně neměla…“

„Já jsem zpívala?“ zeptala jsem se zděšeně.

„To si nepamatuješ?“

„Pamatuju si jen útržky. Třeba, že jsem ti říkala Edie.“

„A já tobě Bello.“

„A taky, že jsem chtěla tančit na baru.“

„To se naštěstí nestalo.“

„Jak naštěstí? Ty bys mě nechtěl vidět tančit pod rytmy divoké hudby?“

„No, vzhledem k tomu, jak si tančila na pláži, tak musím říct ne!“

„Já už se potom neprobudila? Chci říct, vím, že když jsem opilá, tak rychle usínám, ale obvykle se ještě probudím.“

„Probudila ses kolem čtvrté ráno a mlela si něco o tom, že tě to mrzí a hned na to, že sis to vážně užila,“ usmál se Edward.

„Aspoň něco… A počkej, ty si tady byl celou noc?“

„A co jsem měl dělat? Samotnou jsem tě nechávat nechtěl vzhledem k tomu, v jakém stavu si byla.“

„Vrtěla jsem se v noci?“

„To bych radši ani neodpovídal…“

„Vrtěla jsem se hodně?“ zděsila jsem se nad Edwardovou reakcí.

„Asi pětkrát ti spadla deka na zem.“

„Ale určitě jsem ležela na břiše, tak jako normálně, že jo?“

„Jednou si ležela na břiše, pak už jenom na zádech, nebo na boku.“

„Takže si viděl skoro všechno a to jsme spolu ani nic neměli… Skvělé! A počkej, ty si vůbec nespal?“

„Za prvé, přestaň mi pořád říkat: počkej! Já se nikam nechystám. A ne, nespal jsem.“

„Vypadáš dobře na to, že si nespal,“ zhodnotila jsem jeho vzhled.

„Jsem na to zvyklý,“ vysvětlil mi Edward.

„Počkej! Takže se vlastně vůbec nic nestalo?“ zeptala jsem se zklamaně.

„Bello!!! Když nepočítám to líbání na pláži, tak ne, nic se nestalo.“

„Promiň a… Škoda.“

„Tobě by nevadilo, kdyby se v noci něco stalo a ty sis to nepamatovala?“

„No, vadilo by mi to,“ připustila jsem.

„Tak to potom není škoda, ale štěstí.“

„Ale i tak… Třeba bych si časem vzpomněla, anebo by si mi to povyprávěl,“ zasmála jsem se.

„Na to zapomeň! Já bych ti nic takovýho nevykládal!“ zadržel mě Edward.

„Ty bys mi vůbec nic neřekl?“ zeptala jsem se udiveně.

„Já bych ti maximálně řekl, že to bylo moc fajn.“

„Tak aspoň něco…“ řekla jsem zklamaně.

„No tak víš co? Až si najdeme čas, tak si spolu zase někam zajdeme, ale ty dáš ruce pryč od mojita, jasné? Nebo si někam zajdeme v New Yorku,“ sdělil mi Edward své plány.

„Ty by si mě chtěl vidět i v New Yorku?“ zeptala jsem se s neskrývanou radostí v hlase. Přeci jenom se mi zamlouvalo, že bych se s Edwardem viděla i po dovolené, nebo dokonce, že bych se vedle něj pravidelně budila… Hezká představa…

„Sice tě znám pět dní, ale nevidím důvod, proč ne. Jsi krásná, vtipná, okouzlující, milá…“ vyjmenovával Edward.

„Ale no tak… Přestaň! Musí ti to dát strašnou práci, takhle si vymýšlet,“ zasmála jsem se a hodila po něm polštář.

„Vymýšlet? Já říkám jen čistou pravdu!“ přiznal se Edward, zvedl se, popadl polštář, který se válel asi dva metry od něho a sedl si ke mně na postel.

„To se mi ani nechce věřit,“ řekla jsem a nahnula se k Edwardovi blíž.

„Tak tomu věř,“ zašeptal Edward a políbil mě, znovu. I když tohle byl asi dvacátý polibek za tu dobu, co se známe, stejně ve mně vyvolával mrazení a příjemné bolení břicha. Jako nějaká patnáctka… Když tak přemýšlím… Známe se pět dní a líbali se už víckrát než dvacetkrát. To znamená, že kdybychom se vídali každý den, líbali bychom se minimálně čtyřikrát denně. Jo, to by se mi líbilo.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Edward, když si všiml mého zamyšleného výrazu.

„Ale nic… Nic…“ Rychle jsem zahnala své myšlenky na to, že bych s Edwardem strávila delší část života, než tyhle dva týdny.

„Červenáš se,“ upozornil mě Edward.

„To vždycky po ránu,“ zakoktala jsem.

„Jsi tak roztomilá, když se snažíš něco zakrývat,“ zasmál se Edward.

„A jde mi to?“

„Myslíš to zakrývání? Ne, vůbec!“ Edward se smál dál a mně se nedařilo ho nějak zastavit.

„Edwarde, ty se mi zase směješ!“

„Ne, to se ti jenom zdá.“

„Víš, tobě to zakrývání taky moc nejde.“ Zasadila jsem mu krutou ránu do břicha, teda obrazně.

„Já celý život žil v tom, že to umím skvěle,“ řekl Edward smutně.

„Tak to jsem tě krutě navrátila do reality, co?“

„Bohužel ano…“

„Hele, Edwarde, já tě nechci nijak vyhazovat, ale docela ráda bych se oblékla a i přes to, že si mě včera už viděl, nemyslím si, že bych se před tebou měla oblékat.“

„Jo, jasně chápu. Tak víš co? Já dojdu dolů do restaurace a objednám ti snídani. Až se převlečeš, tak dojdi.“

„Objednám ti snídani?“ zeptala jsem se udiveně.

„Já nemám hlad a navíc spěchám,“ vysvětlil mi Edward.

„Takže ty se mnou neposnídáš?“ Další otázka, tentokrát ale silně zklamaného tónu.

„Bohužel ne, ale budeš tam mít nachystané lívance s jahodami a šlehačkou.“

„Ta nejlepší snídaně,“ zasnila jsem se při představě talíře plného lívanců.

„Mně je to jasné…“

„Zase se směješ.“

„To je mi jedno.“

„Jsi fakt milý.“

„Já vím… Já tě nechám se převléct a půjdu. Mám spoustu zařizování,“ rozloučil se Edward, políbil mě a odcházel.

„Uvidíme se,“ zahuhlala jsem.

Byla jsem docela zklamaná, že mezi mnou a Edwardem nic nebylo. Ano, říkám docela, protože Edward měl pravdu. Bylo by blbé, kdybychom spolu strávili noc a já si to nepamatovala. To bych moc neocenila. Na druhou stranu, možná bych si vážně časem vzpomněla a zjistila bych, že to bylo moc příjemné…
Bože, co si to tady namlouvám? Já prostě chci s Edwardem spát!

Oblékla jsem se, načesala a plná touhy po Edwardovi se vydala dolů do restaurace, kde na mě podle něj měla čekat výborná snídaně.

_

„Is, nečekal jsem, že tě uvidím tady!“ Někdo mě lehce pošimral na žebrech.

„Ahoj Miku, to spíš já bych tě tu nečekala!“ podivila jsem se, když jsem se otočila. Moje podivení bylo zcela oprávněné, protože já právě stála v malém obchůdku kousek od hotelu a kupovala si nějaký pěkný suvenýr. Prohlížela jsem si malé sošky surfařů a nikdy bych nečekala, že zrovna tady, v tomhle mini krámku, potkám Mikea.

„Proč se tak podivuješ?“ zeptal se mě Mike.

„Odkdy si se dal na sošky, šperky a malé drobnosti? Pokud si dobře pamatuju, tak ještě na střední si byl odpůrce všech těchto serepetiček. A nesnaž se to vyvrátit, protože když jsme byli jednou v muzeu a všichni si kupovali ty malé kaktusy, tak ty jsi řekl, že se na to akorát chytá prach, a že to zbytečně zabírá místo. Byl si jediný kluk, který si na tomhle zakládal. Všichni si kvůli tomu mysleli, že jsi gay. Což nechápu, protože kdyby sis koupil kaktus, tak si víc myslím, že jsi gay, ale to je vlastně už jedno,“ ukončila jsem své dlouhé vyprávění.

„Na střední si mysleli, že jsem gay?“ Tak se snažím s dlouhým příběhem a z Mikea vyleze jedna jediná otázka…

„Jenom občas… Příležitostně,“ snažila jsem se vykroutit z toho, co jsem před chvílí řekla.

„Příležitostně? No to je snad ještě lepší no,“ řekl Mike pobaveně.

„Tobě to nevadí?“ zeptala jsem se.

„Nemá mi co vadit. Byla to střední škola a už je to jedno. Nikdo to nezmění.“

„Ty to vážně bereš v klidu. Já bych si to možná nebrala tak dobře, kdybych zjistila, že si o mně na střední mysleli, že nejsem na opačné pohlaví. Vadilo by mi, kdybych zjistila, že jsem celou střední vypadala jako lesba.“

„Jak vidíš, tak jsem úplně jiný, než ty. A neboj, o tobě se to vykládalo jen první půlku prváku,“ dodal Mike a mě tak vykouzlil velmi šokovaný výraz. Teda, neberte to špatně, já proti gayům a lesbičkám nic nemám, ale jak by vám bylo, kdybyste zjistili, že si o vás něco takového mysleli. Jak je to možný?

„Jak to?“ dostala jsem ze sebe trochu šokovaně.

„Copak ty si nepamatuješ, jak jsi vypadala, když jsi přišla na střední? Is, přestěhovala ses z druhého konce Ameriky do New Yorku, a abych byl upřímný, vypadala si trochu jako kretén,“ objasnil mi to Mike.

„Jako kretén? No tak jsem nosila trochu teplejší oblečení, dlouhé kalhoty, nebarvila si vlasy, nenosila podpatky a na všechny se vřele neusmívala,“ obhajovala jsem se.

„I když to všichni ostatní dělali a nosili,“ zahuhlal Mike. Jako by si myslel, že to neuslyším…

„Prostě jsem začala později než všichni ostatní,“ pokračovala jsem ve své obhajobě.

„Naštěstí se z tebe potom vyklubala labuť.“

„Já ti dám naštěstí! To jsem jako předtím byla ošklivá?“ zeptala jsem se, teď už se smíchem.

„Ne, že bys byla ošklivá, bylas jen zvláštní.“

„Jo, tak zvláštní… Hned se cítím o dost líp,“ zasmála jsem se a lehce Mikea bouchla pěstí do ramene.

„Posiluješ!“ uznal znalecky Mike.

„Ty jsi debil, Miku.“

„Já tě pochválím a ty mi nadáš? Isabello Swanová, ovládej se!“ pronesl Mike klidným hlasem.

„Až přiletím zpátky do New Yorku, okamžitě se objednám na kurzy sebeovládání,“ ujistila jsem ho.

„No to jsem rád.“ Na tuhle Mikeovu odpověď jsem se mohla jen usmát. Starý zlatý Mike. Na střední to byl můj nejlepší kamarád, od té doby už jsem si věrnějšího nenašla. Nebyl čas a navíc, v New Yorku moc poctivých, věrným a věčně vtipných lidí nežije…

„Chceš znát tajemství?“ zeptal se mě tajuplným hlasem. Jako malý kluk…

„No to jsem zvědavá. Povídej,“ odpověděla jsem a pokusila se o stejně tajemný tón.

„Stejně si se mi líbila už od té doby, co jsi přišla v prváku.“

„Ty jsi tak vtipný. Neříkal si náhodou před chvílí, že jsem vypadala jako kretén?“

„Ale nebavil jsem se s tebou náhodou už za tvých černých okamžiků?“ Musela jsem dát Mikeovi za pravdu. To on mi stál celou dobu po boku, i když se se mnou ne všichni bavili. To on se mě zastal, když se mě jednou jedna třeťačka škodolibě ptala, jestli jsem kluk nebo holka. To on mi pomohl udělat práci z biologie, když jsem byla v koncích. Vlastně byl pořád se mnou. Byl na mne hodný a nikdy na mě nekřičel, i když jsem byla sebevíc hnusná a nepříjemná.

„Miku, nikdy jsem ti nepoděkovala za to, jak skvělý jsi byl kamarád,“ řekla jsem dojatě. Všechny ty vzpomínky mi vyvolaly strašných emocí.

„Vždyť víš, že jsem to dělal rád,“ řekl Mike a objal mě.

„Jsi ten nejlepší kamarád, jakého holka může mít.“

„Vždycky jsem chtěl být víc, než tvůj kamarád, a když jsem tě potom v hotelu poznal, myslel jsem, že se radostí zblázním. Byl jsem tak nadšený, že tě vidím,“ chrlil ze sebe Mike. Asi jsem poděkováním spustila nějakou lavinu toho, co v sobě Mike celé ty roky dusil.

„Cože? Co jsi to říkal?“ zeptala jsem se ho trochu zděšeně. Víc než kamarád.

„Is, děláš jako by ses divila. Když ses z ošklivého káčátka přeměnila na labuť, uvědomil jsem si, že nechci být jen kamarád.“

„Miku, Miku, tohle je na mě nějak moc! Proč mi vykládáš o něčem, co se stalo už tak dávno? Jasně, staré školní historky, ale tohle mě trochu děsí… Je to, jako by sis část školních let přenesl až do teď, ale promiň, já tě nechci zklamat, ale já se tady zamilovala, ale moc ráda bych v tom pokračovala i v New Yorku a navíc, ty jsi byl vždycky jenom kamarád, a tak to i zůstane. Jasné?“

„To není, jak to vypadá!“ bránil se Mike. „Jasně, jsi krásná žena a ano, byl jsem do tebe na střední až po uši zamilovaný, ale to už je pryč!“

„Tak proč to nadšení ze mě?“

„Na škole jsi byla moje nejlepší kamarádka a holka, do které jsem byl poprvé pořádně zamilovaný. Jasně, že jsem byl rád, že tě zase vidím,“ objasnil mi všechno Mike.

„Takže teď jsem já ta blbá, co?“ zeptala jsem se, když jsem si to všechno uvědomila. Přeskočilo to ve mně strašně rychle. Nedávno úchyl, co mě sleduju a před chvíli se z kamaráda přeměnil na milujícího chlapa a potom zase na kamaráda. Bello, co si to namlouváš? Ne všichni po tobě jedou!!!

„Neoznačím tě za blbou, když zapomeneš na celou tuhle scénku v obchodě,“ určil Mike podmínku.

„S radostí!“ přitakal jsem a znovu Mike objala. „Na tuhle chvíli úplně zapomene. Teda kromě těchto sošek, protože ty jsou fakt hezký. Zapomeň na to, že jsem si myslela, že jsi do mě pořád zamilovaný. Já se teď vypařím a ty, jako by si mě nepotkal. Zavolej mi, než odjedeš, dáme si náš oblíbený závod v plavání,“ loučila jsem se s Mikem a pomalu se vzdalovala co nejdál od obchodu. Tohle ale byl zase trapas. Jak jsem si mohla něco takového myslet? Doufám, že Mike to přejde s humorem, takovýho kamaráda nehodlám ztratit, i když už ho zase nějakých pět, deset let neuvidím. Pořád je to Mike, který do mě byl na střední zamilovaný. Docela mě tím šokoval, ale dobře. Mike, můj nejlepší kamarád. Kamarád, ale nic jiného, protože to ani jeden z vás nechce a navíc já si právě přiznala, že jsem zamilovaná do Edwarda. Takže despedida bláznívé myšlenky. Opět přichází na scénu chytrá Bella, která si nic nenamlouvá, protože ta je o dost lepší, než ta hloupá...

„Měj se, Bello,“ zamával na mě Mike ještě, když jsem pozadu couvala pryč z obchodu. „A neboj, na tohle s radostí zapomenu,“ zasmál se ještě a potom už se jen věnoval nakupování. To mi připomnělo, že mi nevysvětlil, proč byl v obchodě se suvenýry. Mám záhadu, kterou budu muset zítra při plavání vyřešit. Teď ale asi půjdu do hotelu a dám si dlouhou koupel.

_

Koupel mi jako vždy pořádně pročistila hlavu. Teď nejspíš napíšu Edwardovi a domluvím se s ním na zítřek. Ano, vím, že jsem se viděla s Edwardem dnes ráno, ale to jsem měla potřebu zjistit, co se stalo včera večer a ani Edward neměl moc času nazbyt. Jen jedna krátká sms. To mu přece nebude připadat vlezlé, ne?

Edwarde, doufám, že to tvé zařizování nebude trvat moc dlouho, protože já bych se s tebou ráda zase setkala a dokončila to, co jsme nestihli včera večer. A slibuju, že tentokrát už se neopiju a nebudu tě žádat o masáž. A taky s tebou budu potřebovat vážně mluvit. Chybíš mi, Bella.

Vidíte? Jedna krátká sms, která nezní ani vlezle, ani nedočkavě. Prostě odhaluje to, že chci Edwarda vidět, že mu potřebuju něco říct, a že mi začíná chybět. To je úplně normální a nezávažná sms.

Doručeno: Pablo.

Počkat, počkat!!! Cože? Okamžitě jsem najela do zpráv a zkontrolovala stav doručené sms. Ale můj mobil nelhal, opravdu jsem zprávu místo Edwardovi poslala Pablovi. Jak je to možné? Nikdy si čísla nepletu, nikdy se mi nic takového nestalo! Kdybych to poslala komukoli jinému, ale zrovna Pablovi? To nedopadne dobře…

Měla jsem pravdu, neuběhlo ani pět minut od mého nešťastného omylu a mobil mi zapípal.

Isabello, vidím, že se na dovolené bavíš líp, než jsi říkala. Nejmenoval se náhodou tvůj bývalý spolužák Mike? Jmenoval, že? Takže Edward je nějaký další tvůj favorit? Nevím sice, jak to chodí v New Yorku, ale myslel jsem, že když už se s někým líbáš a chodíš s ním na rande, tak že to znamená něco víc než nezávažný flirt. Jak vidím, tak ale asi ne. Promiň, ale nemám čas na nějaké tvoje prázdninové bigamistické radovánky. Nikdy by mě ale nenapadlo, že když nebudu mít čas já, tak že ty si najdeš nějakého náhradníka. Pochybuju, že na tohle máš nějaké rozumné vysvětlení, takže už se prosím nepokoušej se mi omlouvat. Jo a Edwardovi nevadí, že si se vídala i se mnou? Nebo to taky neví? Jestli se rozhodneš mu to říkat, tak zvol nějaké šetrnější sdělení. Ono totiž není zrovna příjemné, když uprostřed dne dostaneš sms, která neměla být určená nikomu jinému než dotyčné osobě, P.

Sakra, sakra, sakra! Já se na to můžu vykašlat! Jedna jediná debilní sms a moje malé tajemství je pryč. Mrzí mě to, protože Pabla jsem ještě stoprocentně chtěla vidět, než odjedu do New Yorku. Ale kdo ví, třeba se za těch devět dní stane ještě spousta věcí. Později, až trochu vychladne, se ho pokusím ještě kontaktovat a sejít se s ním. Je mi jasné, že tak jak předtím už to nebude, ale přátelé snad být můžeme. Teď se budu hlavně snažit, ať se to neprovalí i na druhou stranu, tedy k Edwardovi. Ten by to možná strávil hůře než Pablo… Takhle to ale prostě dopadá, když má někdo nepříjemné tajemství a nepočítá s tím, že by se mohlo provalit…

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 6. kapitola: