Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedna fotka... - 9. kapitola

16.08.2012 (14:45) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2190×

Úterý ráno, 12. den dovolené

Probudil mě telefon. Zazvonil a ohlašoval novou sms, od Edwarda.

Dobré ráno, krásko. Dlouho jsme se neviděli, co takhle dneska zajít na pláž a dát si soutěž v plavání, nebo popíjení drinků v baru? Podle toho, co tvůj kotník dnes dovolí. Ozvi se mi, Edward.

Jak milé… Edward mi píše krásnou probouzející zprávu. Očividně ale za ty dva týdny, co se známe, nepochopil, že já opravdu nevstávám o půl deváté ráno! Jenom když musím, což dneska určitě není. Ano, správně, je půl deváté ráno.
Mohla bych říct, že se zlobím, ale já nelžu. Na Edwarda bych se nikdy nedokázala zlobit, ani kdyby mě probudil ve dvě ráno. Možná bych byla škodolibá a další den mu udělala to samé, ale rozhodně bych se na něj nedokázala zlobit. Můžete se do mě pustit s tím, že ho znám teprve dvanáct dní a už to s ním vidím nějak růžově, ale je mi to jedno. Vážně to takhle cítím a rozhodně to v brzké době nehodlám měnit. Ani po příletu do New Yorku, protože jak jsem zjistila, Edwardův byt je jen několik bloků od mého. Možná si říkáte, že je zvláštní, že jsme se nikdy nepotkali, ale před tím, než si to v duchu vyslovíte, zkuste si uvědomit, jak je New York velký. Potom tu nevyřčenou otázku, co ani není otázka, raději zavrhněte. A jinak, viděli jsme se včera večer…

Že bych zkusila ještě usnout? To je téměř nemožné, nikdy neusnu, když už se jednou probudím. Jenom uprostřed noci, a když jsem nemocná, nebo extrémně unavená, ale jinak nikdy. A taky když se probudím náhodně, ne cizí vinou. To pak usnu i nad ránem, ale to už jsou všechny možné případy. Možná … Ale ne, to bylo jenom jednou, to byla naprosto ojedinělá situace. To mi pouze nezabraly prášky na spaní. To už se od té doby neopakovalo…

Možná bych měla odepsat Edwardovi.
Tak, budu mít dneska čas? Plavání by klapnout mohlo, protože kotník už mě tolik nebolí a plavání skoro vůbec neovlivňuje. Takže to bychom měli, ale nebudu dnes dělat něco jiného? V hloubi duše vím, že to poslední, co bych chtěla udělat, než za dva dny z Miami odletím, je to, že chci potkat Pabla. Vážně ho chci potkat, protože i když mě teď dost možná nenávidí, mně na něm pořád záleží. Teď už ale vím, že by z toho nikdy nebylo nic jiného, než čisté přátelství. Možná bych brala i vztah jako ve filmu Kamarád taky rád, ale bez toho konce. Jen přátelství. Jasně, když si vzpomenu na ty jeho hnědé vlasy, opálenou kůži a zelené oči, tak se mi nohy podlamují a mysl se tetelí blahem, ale prostě je to jen fyzická záležitost. Za to může chemie. Svou duší a srdcem vím, že nikdy nebudu mít Pabla ráda víc, než jako kamaráda. Ty vole, tak tohle znělo fakticky divně… Jako bych byla rytíř, co skládá svou přísahu. Ale dost pošahaný rytíř. Rytíř – Bella. Nebo rytíř – Sir Isabella Swanová z Newyorkského království. Jo, jak říkám, dost pošahaný rytíř.

Tobě taky dobré ráno. Můžeme se sejít na pláži kolem třetí hodiny odpoledne. Dřív asi nebudu mít čas, musím si ještě něco zařídit, Bella.

Právě jsem odmítla celý den s Edwardem. Jsem blázen! To teplo, slunce a nedostatek výparů z aut už mi leze na mozek. Já vážně odmítla Edwarda! Za to bych měla dostat Nobelovku. Nobelova cenu za půst a odříkání. Nebo radši Nobelova cena za hloupost?

No nic, je to jedno. Stejně ji nedostanu, ani kdybych se stala fyzikem, nebo spisovatelem, nebo udělala něco fakt přínosnýho pro lidstvo. Třeba bych potom dopadla jako Sheldon z Teorie velkého třesku. Byla bych vysoký, velmi inteligentní magor, který doufá v Nobelovku.

Ale ne, já nejsem blbá. Ten den s Edwardem jsem odmítla jen proto, že vážně chci najít Pabla. Teď už stačí jen vymyslet plán jak na to. Což možná bude při mé nepříliš vysoké inteligenci docela těžké.

_

„Do sushi baru, prosím,“ oznámila jsem taxikáři ihned po vstoupení do auta. Ne, nechystám se tam jet nasnídat, ani předčasně naobědvat. Jedu tam jen proto, že jsem potřebovala nějaké místo, kam můžu jet taxíkem a tenhle sushi bar mě napadl jako první. Ne, nepotřebuju vyplýtvat peníze za taxík před odletem domů, já potřebuju jen z tohohle taxíkáře vytáhnout pár informací. Tak dobře, jen jednu informaci. 

„Mohla bych se vás na něco zeptat?“

„Vy na cokoli,“ zasmál se postarší muž za volantem.

„Vy nejste nějaký nový taxikář, že ne?“ Fajn, tak na začátek pěkně stupidní otázka…

„Ne, to opravdu nejsem. Jezdím tady po Miami už asi deset let,“ přešel taxikář hloupost mého dotazu.

„Takže asi znáte hodně taxikářů, co?“

„To znám,“ přitakal taxikář.

„A znáte i Pabla? Takového hnědovlasého, opálený, má zelené oči a původem je to Španěl,“ vyjmenovávala jsem a doufala, že taxikářova znalost kolegů není nějak omezena.

„Jo, vy myslíte Pabliho!“

„No, já nevím, jakou má přezdívku, ale jestli je to ten stejný Pabli, kterého myslím, tak je to dobré,“ zasmála jsem se nad Pablovou přezdívkou. Prý Pabli…

„A co byste o něm potřebovala vědět?“ zeptal se taxikář.

„Kde bych ho mohla potkat, nebo vidět? Pokud možno dneska,“ zdůraznila jsem poslední větu a doufala, že taxikář pochopí, jak naléhavé je moje hledání.

„Jo, tak to nevím přesně. Vím, že má Pabli dneska volno, takže by mohl být na pláži Coral beach a surfovat.“

„Pablo surfuje?“

„Myslel jsem, že ho znáte, když ho hledáte,“ poznamenal muž.

„No znám, ale asi ne tak dobře, jak jsem si původně myslela, “ připustila jsem. „Je ta pláž daleko odsud?“

„Je to jen kousek.“

„A zavezete mě tam?“

„Nechtěla jste do toho sushi baru?“ zeptal se zmateně taxikář.

„Rozmyslela jsem si to. Nemám hlad,“ zalhala jsem.

„Odkud znáte Pabliho?“ Já si s ním nechci povídat!

„Jsme přátelé,“ znova lžu, ale tentokrát ne úplně, takže to není tak strašné. Nepůjdu do pekla!

„Pabli se nezmínil, že by měl tak půvabnou kamarádku.“

„Asi nerad lže.“

„Vždyť jste říkala, že jste přátelé,“ opáčil taxikář – člověk nechápající vtip…

„Ale to je jedno. Prostě mě tam zavezte,“ poručila jsem a doufala, že z toho taxikář vyvodí, že už se s ním vážně nechci bavit. Ne, že by byl nepříjemný, ale prostě jsem na to neměla náladu. Chtěla jsem jen najít Pabla, omluvit se mu, možná zajít na snídani, nebo oběd, podle toho co stihnu dřív a potom strávit odpoledne s Edwardem. Nic víc, nic míň.

„Jistě,“ řekl a po zbytek cesty nepromluvil ani slovo.

_

Vystoupila jsem z taxíku, dala řidiči peníze za cestu, ke kterým jsem přidala velké dýško za poskytnuté informace a už se jen soustředila na najití Pabla na téhle poměrně velké pláži. Proč nemůže Pablo chodit surfovat na nějakou menší pláž? Proč nesurfuje třeba v bazénu? Tak jo, tohle je pěkně blbý nápad, ale mně by to ušetřilo hledání. Ať jsem se rozhlížela sebevíc, Pabla jsem nikde neviděla.

Co když dneska nejde surfovat? Třeba se rozhodl strávit volný den doma, pomyslela jsem si zděšeně. Doufala jsem, že moje myšlenky jsou zbytečné, protože jinak bych tomu taxikáři vyplázla slušné peníze za nic. Tak jo, za jízdu, ale já bych tady vlastně ani neměla co dělat.

Procházela jsem se po pláži a dál hledala. Pořád jsem ho ale neviděla. Asi po půl hodině jsem to vzdala a šla si sednout do plážového baru, který byl postaven nedaleko. Byla jsem zklamaná, strašně moc zklamaná. Tak jsem počítala s tím, že tady Pabla najdu, že jsem si ani nepřipustila možnost toho, že by tady třeba být nemusel.

„Jedno Cuba libre,“ požádala jsem číšníka, jen co jsem usedla na barovou stoličku.

„Takhle po ránu?“ podivil se číšník.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Půl desáté,“ oznámil mi číšník a postavil přede mě skleničku.

„A prodáváte tady snad sandwiche? Nebo něco jiného, co bych mohla posnídat?“ Byla jsem mrzutá. Nezáviděla jsem barmanovi, že musí obsluhovat zrovna mě.

„Máme tyčinky.“

„Tak mi je můžete přinést. Lepší něco než nic. Aspoň nebudu mít prázdný žaludek.“

„Co vás sem vůbec přivádí takhle ráno?“ zeptal se barman, když mi donesl dva balíčky tyčinek.

„Já chtěla jedny,“ upozornila jsem ho.

„To máte jako pozornost podniku. Když se na vás tak dívám, mám pocit, že kdybyste nedostala jídlo, za chvíli byste mě zabila pohledem,“ zasmál se a začal umývat skleničky.

„Nejde o jídlo… Hledala jsem tady kamaráda. Za dva dny odlétám domů a chtěla jsem ho ještě naposledy vidět,“ povzdechla jsem si a vzápětí se podivila, proč tomuhle mladému černovlasému barmanovi sděluju své problémy.

„A on sem chodí často?“

„Měl by.“

„Jak vypadá?“

„Vysoký, hnědovlasý, pronikavé zelené oči a opálená pleť,“ vyjmenovávala jsem.

„Vypadá podobně jako támhle ten muž?“ zeptal se číšník a bradou nenápadně ukázal někam za mě. Podívala jsem se.

„Bože, to je on! Jde sem? Dívá se mým směrem?“ vyptávala jsem se číšníka a doufala, že si mě Pablo nevšimne. Nebo jsem chtěla, aby si mě všiml? Nevím, naplánovala jsem, co udělám, až ho najdu!

„Mává na mě,“ podal mi barman první hlášení.

„Proč na vás mává?“ podivila jsem se.

„Protože ho znám,“ opáčil v klidu.

„Znáte ho?“

„Je to můj dlouholetý kamarád a spolumajitel tohohle baru,“ pokračoval barman, stále v klidu.

„Počkejte, on je spolumajitel baru a pracuje jako řidič taxíku? To mi trochu nejde do hlavy.“

„Když on chtěl mít Pablo i nějaký jiný přísun peněz než bar.“

„Pracuje tady někdy?“

„Vždycky, když má volno. Trochu si zasurfuje a potom jde za bar. Jsme nejoblíbenější dvojka všech lidí. Hlavně večer.“

„Vy tady pracujete od rána do večera?“

„Ne, já mám vždycky směnu od devíti, potom kolem desáté přijde Pablo a jedeme do půl dvanácté. Pak přijde Stela a vystřídá nás. Ve tři se k ní připojí Mike a v osm zase nastupujeme já a Pablo. Mike tady zůstává do jedenácti a Stela do devíti. Ale proč vám to vlastně říkám?“ podivil se barman.

„Protože chcete a protože mě to zajímá. Takže když tady počkám do desíti, Pablo přijde sem a bude pracovat?“

„Ano.“

„Skvěle.“

Takže můj plán se nakonec trochu začíná tvořit. Prostě stačí počkat do desíti na Pabla a potom se to nějak vyvrbí. O, Bello, ty jsi tak geniální.

_

„Jsem tady, Joshi! Dneska je voda skvělá. Nezajdeme pak po směně ještě na jedno kolo?“ Pablo přichází…

„Jsi mnohem lepší surfař než já. Zase se mi budeš smát, když sletím do vody,“ obhajoval se Josh a potajmu na mě mrkl. Pablo si mě zatím nevšiml.

„To bylo jenom jednou a ty jsi od té doby se mnou už nesurfoval.“

„Zdokonaloval jsem se.“

„Takže teď už jsi o dost lepší, ne?“ Bylo zábavné poslouchat jejich rozhovor. Byla jsem schovaná za novinami, které mi Josh půjčil a upíjela jsem colu s ledem. Přeci jenom jsem připustila, že Cuba libre není po ránu tak dobrý nápad.

„No, trochu jsem se zlepšil,“ pyšnil se Josh.

„Dohodnuto. O půl dvanácté vyrážíme směr vlny. Prkno máš tady?“ zeptal se Pablo a opřel si to svoje o stěnu. Teď mi nepřipadal jako ten obyčejný, i když sexy, taxikář. Teď mi připadal jako skvělý plážový borec, který surfuje a s kamarádem má svůj vlastní bar a… Prostě se mi jevil v úplně jiném světle.

„Přesvědčil j si mě,“ zasmál se Josh a šel obsloužit skupinu mladých kluků, kteří právě přišli. Teď už jsem tady byla jenom já, Pablo, pár se psem a skupinka holek. Je čas zasáhnout.

„Dáte si ještě něco?“ zeptal se Pablo, když jsem vedle sebe postavila prázdnou sklenici. Stále jsem byla maskovaná novinami. Když na mě Pablo promluvil, nějak jsem ztuhla a nevěděla, kdy se mám odhalit. Můj plán s tím, že se to nějak vyvrbí, očividně taky selhává. Příště si ten plán sepíšu, aby se nestalo něco podobného.

„Vlastně jsem přišla pro omluvu,“ řekla jsem tiše a odložila noviny.

„Isabello, co ty tady děláš?“ podivil se Pablo. Nevypadal překvapeně, ani naštvaně, ale ani extra potěšeně.

„Přišla jsem se ti omluvit. Za dva dny odlétám do New Yorku a nechci odjíždět, když vím, že jsi na mě pořád naštvaný.“ Můj hlas zněl jako kňučení, ale nervozita ze mě pomalu opadávala, když jsem viděla, že Pablova tvář se obměkčila.

„Kde máš Edwarda?“ zeptal se a já opět ztuhla. Asi jsem to zakřikla, no…

„Neví, že jsem tady,“ řekla jsem.

„Žárlil by?“ Prosím o další otázku. Kde je takové to tlačítko, kterým můžete přeskočit otázku, která se vám nelíbí.

„O to nejde…“

„Jak jsi věděla, kde mě najdeš?“ zeptal se Pablo a nalil mi další kolu, i když jsem si neřekla. Ale, co stejně mám úplně sucho v puse… Jsem ráda, že Pablo už se nechce bavit o Edwardovi.

„Prostě jsem si zavolala taxík, potom jsem se řidiče zeptala, jestli tě zná. Odpověď byla kladná. Zeptala jsem se, kam chodíš, když máš volno a on mi odpověděl, že sem. Tak jsem otočila směr jízdy a vydala se právě sem. Hledala jsem tě asi půl hodiny, a protože jsem tě nikde neviděla, šla jsem si sednout do baru. Tady jsem se seznámila s Joshem a ten mi řekl, že v deset přijdeš pracovat. Tak tady čekám.“ V tom taxíku, to nebylo přesně takhle, ale co… Já už si to přesně nepamatuju.

„Za těma novinama jsi nebyla moc nenápadná, viděl jsem tě, už co jsem přišel,“ poznamenal Pablo a pousmál se.

„Tak ze mě asi nebude tajný agent,“ řekla jsem a zasmála se. Doufám, že na to ještě není brzo. Nenaštve se Pablo, že jsem prolomila ledy smíchem? Bello, uklidni se! Není to vrah, je to obyčejný barman, se kterým si povídáš. A to, že ses zasmála, přece nic neznamená. Aspoň uvidí, že nejsi moc nervózní. Skvělá práce!

„Proč jsi mi neřekl, že máš vlastní bar?“

„Nebyl na to čas. Chtěl jsem tě sem vzít, ale jaksi na to nedošlo.“

„Zlobíš se na mě?“

„Vlastně ani ne. I kdybych na to nepřišel, stejně bys za dva týdny odjela a já už bych tě nikdy neviděl. Tak co… Aspoň nebudu mít nějaké odlučovací následky.“

„Odlučovací následky?“

„Jakože bys mi chyběla, víš co?“ zasmál se Pablo a přátelsky mě poplácal po rameni.

„Takže teď už ti jako chybět nebudu, jo?!“ zavolala jsem na něj, aby mě vůbec slyšel, protože zrovna odcházel obsloužit ten pár se psem. Do baru mohou psi? To jsem ani nevěděla.

„To si musím ještě rozmyslet,“ řekl Pablo rozvážně, ale bylo na něm vidět, že drží smích. Očividně nebyl tak naštvaný, jak jsem myslela.

„Ty jseš hnusnej! Jaké to je pracovat v baru? Vždycky jsem to chtěla zkusit.“ Usmála jsem se při vzpomínce na mé dětské a adolescentní přání. Odstěhovat se na pláž a otevřít si vlastní bar. Byla jsem tak naivní…

„Můžeš si to zkusit, jestli chceš, ale až odpoledne. Teď tady není moc lidí, akorát by ses nudila.“

„Vážně bych mohla?“ vypískla jsem nadšeně. Jen ta představa, že bych se oháněla za barem, míchala a nalívala koktejly, mi radostně rozsvítila oči.

„Jasně, řeknu Stele, že dneska bude mít jen do osmi a ty přijdeš s námi a vystřídáš ji.“

„A to tu jako budu celou noc?“

„My děláme jen do dvanácti,“ zasmál se Pablo nad mou vyděšenou otázkou.

„A vážně bych mohla?“ zeptala jsem se ještě jednou, protože jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

„Jasně. Joshovi to vadit určitě nebude,“ ujistil mě Pablo a mně tím vyčaroval ještě širší úsměv. Teda jestli to ještě šlo.

„Dobře, takže v kolik mám večer přijít?“

„My budeme s Joshem odpoledne surfovat, můžeš se připojit, jestli chceš. Potom asi zajdeme na oběd a pak jdeme na přátelský zápas miamských basketbalistů. Kolem šesté budeme mít čas, což vidím zase na surfování. Jestli nechceš jít s námi, přijď o půl osmé, ale my s Joshem tě rádi pozveme na odpoledne strávené s námi.“

„No nevím, vlastně už něco mám, ale ten plán mě docela láká. Surfovat bych mohla, i když velmi opatrně, protože to za prvé neumím a za druhé jsem si před týdnem vyvrkla kotník, ale už mě moc nebolí. Myslím, že stát na prkně bych mohla. Akorát bych si musela zajet do hotelu pro věci. Myslím, že můj plán by šel zrušit,“ řekl jsem po dlouhém přemýšlení.

„No jasně, přece si musíš poslední dny dovolené užít.“ To je docela dobrý argument. Prostě zavolám Edwardovi a domluvím se s ním až na zítřek. Myslím, že mu to nebude vadit.

„Tvůj argument je chytrý. Počkej, já si zavolám, hned jsem tady.“

„Ahoj, Edwarde, tady Bella. Chtěla bych s tebou mluvit o dnešním odpoledne,“ vychrlila jsem ze sebe na jeden dech.

„Ahoj, Bell. Co se děje? Zníš docela rozrušeně.“ Tak Edward si všiml změny mé intonace. Akorát to není rozrušení, ale nadšení.

„Nevadilo by ti, kdybychom zrušili dnešní odpolední plán?“

„Něco ti do toho vlezlo?“

„Našla jsem kamaráda, se kterým jsem se nedávno pohádala. Bydlí tady na Floridě, tak jsem se s ním chtěla rozloučit. No a on má bar na Coral beach a zeptal se mě, jestli mu nechci v tom baru pomoct. Odpoledne jde se svým kamarádem na basket a já basket miluju. Nevadí ti, kdybychom se viděli až zítra?“ No tak, musím při mluvení dýchat, ne to chrlit na jeden nádech!

„Na Coral beach? Tam jsem byl, je tam dobrý bar. Od kolika budeš dělat?“

„Od osmi.“

„Budu tam.“

„Takže ti to nevadí?“ ujistila jsem se.

„Bello, užívej si dovolenou. My spolu budeme v New Yorku a strávíme spolu zítřejší den. Věř mi, já se nezlobím. Dokážu se zabavit sám.“

„Děkuju, Edwarde. Ani nevíš, jak se na to obsluhování těším. Vždycky jsem chtěla pracovat v baru a teď se mi splní můj sen alespoň na jeden večer a…“

„Bello, dýchej!“ napomenul mě Edward.

„Jo, jasně. Já jenom, jsem tak nadšená,“ chrlila jsem ze sebe dál.

„To slyším,“ poznamenal Edward.

„Takže ti to vážně nevadí?“

„Říkám ti to potřetí a naposledy, ne, nevadí! Užij si to, večer se tam objevím,“ slíbil Edward.

„Děkuju. Já… Už musím… Děkuju, těším se na tebe.“

„Neděkuj mi,“ řekl a zavěsil. Určitě se usmíval, vím to.

„Pablo, čekejte mě tak za hodinu. Jedu si do hotelu pro věci, pak se vrátím a vyrážíme na společně strávený den.“

„To je skvělé. Josh bude taky rád. Zatím.“ I Pablo se usmíval od ucha k uchu.

„Zatím.“ Naposledy jsem se usmála, zamávala a jak nejrychleji to šlo, jsem se rozběhla k ulici. Rychle musím chytit taxík, ať se můžu co nejrychleji vrátit. Bože, jak já se těším!

_

„Bello, běž to obsloužit na pětku! Já tady nestíhám!“ doléhal na mě oslabený hlas Joshe.

„Už jdu, Joshi.“

„Co to bude?“ zeptala jsem se ve spěchu. Bylo devět hodin večer a tady to právě žilo na celé čáře. Stoly byly plné, lidé seděli u barů a stále přicházeli další. Nechápu, jak to tady kluci můžou zvládat každý den. Já bych nevydržela ani týden. Bylo to stresující, náročné, ale svým způsobem zábavné a zajímavé.

„Jednu colu s ledem a pusu od barmanky.“

„Co si to dovolujete?“ vykřikla jsem a vzhlédla od bločku. Až potom jsem si všimla, kdo je ten tajemný drzý, samozřejmě Edward. Okamžitě se začal smát a já ho, též se smíchem, políbila.

„Žádné ocucávání na place, Bello! Máme plno!“

„No jo, Pablo. Už jdu! Promiň, ale musím jít. Za chvíli tu máš colu.“ Naposledy jsem Edwarda políbila a potom se dál věnovala práci. Pablo na mě u baru jen se smíchem mrkl a já se provinile usmála. Byla jsem ale ráda, že to bere v klidu, i když zrovna Edward je ten muž, za kterého jsem ho vyměnila. Třeba žárlí ve vnitru. Třeba Edwarda po zavíračce zabije. Ale netváří se moc zabijácky. Jeho pohled mi připadá docela přátelský. Třeba se jen dobře přetvařuje.

„Co to bude?“ přerušil mě Pablo z mého přejímání.

„Cože?“

„Co si Edward objednal?“ vysvětlil mi Pablo.

„Jo aha… Colu s ledem,“ vykoktala jsem a začala se zase naplno věnovat své práci. Raději budu Pabla po očku sledovat a oddechnu si, až když se Edward rozhodne opustit podnik. Ne, dělám si srandu, Pablo přece není masový vrah!

Edward odešel kolem jedenácté, dohodli jsme se na zítra na jedenáct hodin. Pablo se ho nevydal sledovat s kuchyňským nožem za pasem, takže jsem si oddechla. I v jedenáct byl bar pořád nacpaný a mně se zdálo, že lidí snad neubývá. Až kolem tři čtvrtě na dvanáct se začal bar pomalu vyprazdňovat, až zde nakonec zbylo jen pár opozdilců. I ti se ale za pět dvanáct odklidili a my tak mohli začít uklízet stoly.

„Vždycky je to takový frmol?“ zeptala jsem se kluků.

„O víkendu je to i horší,“ zasmál se Josh.

„Aspoň že odchází sami a vy nemusíte vyhazovat nějaké opilce,“ poznamenala jsem.

„I to se někdy stane.“

„Hej, kluci, pojďte sem,“ řekla jsem a z tašky schované pod barem jsem vyndala foťák.

„Fotíš?“ zeptal se obdivně Josh.

„Tak trochu,“ zasmála jsem se. „Jsem fotografka.“

„A fotíš i slavné modelky?“ zeptal se nadšeně Josh.

„Fotím i kampaně na plavky a spodní prádlo,“ řekla jsem, když jsem si všimla Joshova výrazu.

„Tak to si fakt dobrá.“

„Díky. Ale teď se chci vyfotit s vámi. Foťák postavíme sem, já zapnu samospoušť. Udělá to pět snímků za sebou,“ upozornila jsem je už dopředu. Někdy se mi totiž stane, že foťák cvakne jednou a mé fotící objekty začnou odcházet. To je docela o nervy.

„Takže můžeme rychle měnit pózy a pohledy jako rychlý superhrdinové?“ zeptal se Josh ještě víc nadšeně. Pablo, který až do teď mlčel vyprskl v hlasitý smích.

„Ano, Joshi, můžeš být jako superhrdina,“ zasmála jsem se spolu s Pablem, Josh se na nás trochu uraženě díval, ale nic neřekl.

„Takže pozor! Deset, devět, osm…“

„Bello, nemusíš odpočítávat, já vím, kdy to cvakne,“ přerušil mě Josh.

„Fajn, jak chceš.“

Cvak

„Počkat, počkat! Jak to, že to vyfotilo teď? Nebyl jsem připravený!“ rozhořčil se Josh a vydal se směrem k foťáku.

„Joshi, fotí to víc snímků,“ připomněla jsem mu.

„A jo vlastně. Tak znova. Bello, pojď to nastavit!“ Josh byl jako malé dítě, které objevilo novou hračku. I když jsem s tímhle jeho chováním strávila celý den, pořád mi to připadalo vtipné. Měla jsem ale pocit, že Josh má jen takový výpadky. Mimo tyhle nálady se totiž choval jako inteligentní muž. Během nich bych ale jeho inteligenci tipovala na úrovni nemluvněte.

„Jsem rád, že jsme ještě měli možnost se vidět,“ řekl Pablo, když zamykal bar.

„Já taky,“ přitakala jsem. „Ale nezapomeň, že máš moje číslo. Máš i mou adresu v New Yorku, kdyby ses náhodou vydal na výlet,“ připomněla jsem mu pro jistotu.

„A ty nezapomeň, kde mě najdeš, když zase pojedeš do Miami."

„Zase pojedu do Miami?“ zeptala jsem se udiveně.

„No, já s tebou ještě počítám,“ zasmál se Pablo. „A myslím, že Josh tě taky moc rád uvidí. A klidně přijeď i s Edwardem. Třeba se z nás stanou kámoši.“

„Nechci tě strašit, ale já se rozhodla vyměnit tebe za Edwarda a ty chceš, abyste byli kámoši?“ podivila jsem se.

„Řeknu to takhle. Když jsem před šesti lety potkal Joshe, taky bych netipoval, že budeme nejlepší kamarádi.“

„Fajn, tak za pár let nebo desetiletí tady budu,“ slíbila jsem.

„Budu tě čekat na letišti s vozíkem a berlema,“ zavtipkoval Pablo a mě upřímně rozesmál.

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem a objala ho.

„Ty mně taky.“

Pár minut jsme stáli na pláži a objímali se. Nic jiného než přátelské obejmutí. Pár metrů od nás netrpělivě zakašlal Josh.

„Ty mi taky budeš chybět, Joshi!“ zasmála jsem se a objala i jeho. Pak už jsem se jen nechala vyprovodit k taxíku, naposledy klukům zamávala a ukončila jednu z kapitol mé báječné dovolené.

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedna fotka... - 9. kapitola: