Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 1. kapitola

27.06.2011 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6058×

Pět let po svatbě...

Jen jedno objetí - 1. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Se slzami v očích jsem tiskla telefon ke svému uchu a bedlivě naslouchala jeho slovům. Naslouchala jsem jeho trápení a sama jsem neřekla ani hlásku, abych ho nepřerušila. Tak jsem toužila slyšet jeho hlas.

Jak je to dlouho, co jsem jeho krásné, modré oči viděla naposledy? Jak je to dlouho, co mě držel v náruči a šeptal mi do ouška slovíčka lásky? Nepamatuju si, kdy by mě vzal do náruče a společně jsme se oddávali lidské rozkoši. Chtěla jsem cítit jeho teplé ruce na mém pasu, chtěla jsem se otočit čelem k němu a políbit ho na rty. Opět ochutnat jeho rty, které jsem si zamilovala hned, co jsem ho viděla.

S tichými vzlyky jsem stále nečinně seděla na sedačce a předstírala smích.

„Lásko, ani si nedokážeš představit, jak je to tu skvělé,“ lamentoval nadšeně a štěstí z něj jen sálalo. „Udělal jsem jedině dobře, když jsem odjel z toho zapadlého města. Otevřely se mi tu brány do světa a já mám možnost konečně někam prorazit.“ O nic jiného ti taky nikdy nešlo, pomyslela jsem si v duchu.

Když odjížděl a dával mi poslední sbohem, které mě následující měsíce stále provázelo bolestí, ani očkem nemrkl a nestydatě nasedl do letadla. Věděl, že já bych s ním nikdy neodletěla. Milovala jsem svou rodinu, nebyla jsem z kamene jako on, abych je opustila, a on to moc dobře věděl.

„Dokonce jsem se poznal s generálním ředitelem společnosti Light. Myslí si, že jsem velice atraktivní a mám potenciál na řízení firmy. Jen pár měsíců a dostanu se mu pod kůži, pak bych vlastnil konečně nějaký majetek, který by stál za něco, a bylo by nám dobře.“ Vlastníš mě, to ti nestačí? Sakra, to nemá žádné srdce? Nevidí, jak tady pro něho trpím a roním slzy?

Nikdy jsem z jeho úst po celé ty měsíce, co jsem tu sama, neslyšela ‚Bello, jak se máš?‘. On snad zapomněl, že tu má ženu, která na něj čeká jako pes na žrádlo. Ale mohla jsem si za to z části sama. Když mi Renée domlouvala, abych se nevdávala, abych zůstala svobodná, neposlechla jsem. Dodnes si pamatuju její slova: Mužských, jako je on, je na světě jako máku. Ale žena, která by byla věrná poctivá a krásná, těch je na světě velice málo, Bello.

Mohla jsem však odolat jeho šarmu? Jednoznačně ne. Když jsem ho spatřila, myslela jsem si, že si mě konečně našlo štěstí, které mě celou tu dlouhou dobu jen míjelo a obcházelo obloukem.

„Je mi opravdu líto, že tu se mnou nejsi.“ Taková lež. „Ale doufám, že to bude brzy, abychom se zas mohli vidět. Když tě slyším jen přes telefon, vůbec si nedokážu představit, jak se cítíš.“ Taky by ses mohl zeptat, sykla jsem na něj potichu, tak aby to neslyšel. „Chybí mi tvoje tělo a doteky,“ zašeptal. To bylo jediné, čemu jsem věřila, i když náš poslední styk byl před mnoha měsíci a já si ani pomalu nepamatuji, co to rozkoš je.

Věřila jsem, že by mě nikdy nepodvedl. V určitých chvílích jsem měla takový vztek z toho, že jsem sama. Kolikrát jsem si přála zvednout telefon a říct mu, jak se tu sama cítím. Taky jsem jen člověk, který potřebuje lásku a něhu, ne jen peníze. Ty, když budu potřebovat, mě neutěší ani nezahřejí.

„Možná bych pro tebe mohl poslat Charlese, aby tě přivezl. Paříž se ti bude líbit, je tu plno módních trendů, krásné památky a francouzština je nádherný jazyk, romantický.“ Krásně se to poslouchalo, ale realita byla jiná - krutější. Nemohla jsem to tu opustit, když si mě ještě tak šikovně pojistil.

„Sám víš, že nastupuju na vysokou v New Yorku, jak se mám teď sebrat a odejít za tebou?“ Můj hlas zněl příkře a vůbec mi to nevadilo. Naopak jsem byla ráda, že jsem měla záminku pořádně mu to vytmavit. Ale jsem toho schopná?

„Ach, já bych úplně zapomněl. Tak dlouho jsem nestrčil nohu za školní práh, že na to už vůbec nemyslím.“

„Já bych ji tam taky nestrčila, kdybys mě tam ty nepřihlásil,“ řekla jsem podrážděně. „To sis mě jako chtěl pojistit? Nestačilo ti, že jsem si tě z lásky vzala?“ Ani jsem na odpověď nečekala. Dokázal mě akorát rozpálit, až jsem nevnímala okolí.

„Slečno Isabell, budete oběd- “ Do obývacího pokoje vešla Sarah.

„Nejsem Isabell,“ vřískla jsem na služebnou a zaryla nehty do sedačky, „jak dlouho vám to budu opakovat?“ Sarah se na mě podívala ublíženě, bylo vidět, že jí můj křik přišel líto. I když jsem byla sakra velká mrcha, Sarah mi přišla jako fajn holka a vztek, který jsem si na ni vybíjela, nebyl vůči ní spravedlivý.

Už jsem na jazyku měla omluvu, ale po služebné jako by se slehla zem. Zřejmě odešla do kuchyně.

„Miláčku, proč tak řveš?“ Jeho hlas mi tak akorát dodal další salvu vzteku. Drtila jsem zuby o sebe, abych nekřičela do telefonu, ale bylo to obtížné i na moje ovládání, a to nejsem cholerický člověk.

Stále jsem mlčela a němě se dívala na černou obrazovku plazmové televize. Co z toho, že tu mám všechno, po čem by každá žena toužila? Mám obrovský dům, služebnictvo, peníze, velký šatník, ale ani jedno mi nedokáže na tváři vykouzlit úsměv právě jako jeho přítomnost.

„Omlouvám se,“ zaznělo z reproduktoru chraplavým hlasem. „Nechtěl jsem ti nikdy ublížit, na to tě moc miluju, ale chci, aby ses v budoucnu měla dobře, chci, abys nemusela chodit po ulicích a v duchu si říkat, proč si to nemůžeš koupit. Chci, abys měla všechno, na co si jen prstem ukážeš.“ Zakroutila jsem hlavou, ale stále jsem mlčela. Věděla jsem, že bych se rozplakala a nechtěla jsem mu ukázat, že mě jeho nepřítomnost tolik bolí.

„Bells, lásko, promiň,“ omlouval se znovu, stále prosebněji. Jako obyčejně jsem pookřála a na tváři se mi zas objevil náznak úsměvu. Proto ho tak miluju, pomyslela jsem si.

Povzdychla jsem si. „Nezlobím se.“ Na chvíli jsem se odmlčela. „Jen se mi po tobě moc stýská, už bych chtěla, abys přijel domů. Chybíš mi.“ Zněla jsem opravdu zoufale, ale nemohla jsem si pomoc. Všechno to lezlo ven a já nebyla schopná tomu zabránit.

„Mně se taky po tobě stýská, ani nevíš jak. Budu se snažit, abych přijel co nejrychleji, alespoň na návštěvu, ano?“ Na to jsem jen zamručela.

Moc dobře věděl, že bych za ním neodjela ze dvou důvodů; neopustila bych své rodiče, ačkoli s nimi nebydlím, každý den je navštěvuji, nebo si s nimi volám, a za druhé… musím nastoupit na vysokou. I když se mi tam nechce, chtěla bych vyhovět Renée. Přeje si, abych měla vysokoškolské vzdělání. Kdybych se nevdala, neměla bych možnost dostat se na vysokou, on mi pomohl jak finančně, tak psychicky.

„Dobře, budu na tebe myslet,“ zašeptala jsem a stírala si na líčku studenou slzu.

„Musím jít, ještě musím řešit finanční problém kapitálu. Jessica totálně nezvládá naše tempo…“ Práce, Jessica, firma, nic jiného do telefonu nemluví. U něj byla rodina jako poslední bod na seznamu.

„Samozřejmě, chápu.“

„Miluju tě, Bells,“ šeptl a telefon oněměl. Ani nepočkal, až se s ním rozloučím, což mě mrzelo.

„Já tebe taky, Eathene,“ zamumlala jsem tiše a telefon jsem položila na skleněný stůl. Podívala jsem se na hodiny a říkala si, že je čas jít do postele. Vždy jsem po našem telefonátu poněkud citlivá a smutná. Cítím se tak osamocená…

Hlasitě jsem si povzdychla a pomalu se šourala do svého pokoje. Cestou jsem narazila na Sarah. Samozřejmě se mi do obličeje vehnala červeň za to, jak jsem na ni byla protivná. Chytila jsem ji za zápěstí a obličej mi zjihl.

„Sarah, chtěla bych se ti omluvit, moc mě mrzí, jak jsem na tebe vystartovala. Jen…“ Sklopila jsem zrak, abych skryla skelný pohled. Nedokázala jsem o Eathenovi mluvit, jako by se nechumelilo.

„Já vás chápu, slečno, zkrátka námi opovrhujete,“ řekla mi tichým hláskem. Toho jsem se obávala. Nechtěla jsem, abych byla označena za dámičku, která se nad někým povyšuje.

Vehementně jsem zakroutila hlavou. „Tak to není!“ Skoro jsem vykřikla. „Nikdy jsem se nepovyšovala nad nikým, jen je pro mě těžké využívat všechen luxus, který se mi nabízí, a takto mě oslovoval jen Eathen.“ Zatracené slzy. „Sarah, nikdy bych nad nikým neovrhovala nos, jen je mi za ním smutno a cítím se sama. Prosím, neber si to osobně.“

Sarah se na mě překvapeně podívala. Zoufalstvím jsem nevěděla, jak bych se měla v dané situaci chovat. Obvykle jsem se zavřela do svého pokoje, kde jsem plakala a nereagovala na okolí. Možná, že to bylo ponižující, doprošovat se služebné, ale Sarah byla jedna z dívek, která v tomhle velkoměstě bydlela od malička. Jako služebná si u Eathena přidělávala jen proto, aby měla na školné.

„Nic se neděje, slečno. Já bych se na vás neměla proč zlobit.“ Její přívětivý úsměv mi povytáhl koutky. Natáhla jsem k ní ruku, abych se jí oficiálně představila. Váhavě si se mnou potřásla.

„Jsem moc ráda, že jsi tak rozumná. Od teď bych byla ráda, kdybychom spolu vycházely jako kamarádky. Žádné rozdíly mezi námi.“ Mrkla jsem na ni. „A jsem Bella…“ představila jsem se.

„Mé jméno znáte, Sarah,“ usmála se.

„Prosím, nevykej mi. Jsem starší maximálně o čtyři roky, necítím se jako stará.“ Zasmála jsem se svému vlastnímu vtipu. Sarah přikývla. Cítila jsem opět tu prázdnou atmosféru. Pustila jsem její ruku a mile se usmála – tedy, o úsměv jsem se pokusila.

Víčka mi padala a bylo na čase, abych se uklidila do svého pokoje. „Půjdu si lehnout. Ještě jednou se omlouvám a klidně se na zbytek práce dnes vykašli. Nejsi přeci robot.“ Otočila jsem se na patě a pomalu vyklusávala schody. Ještě jsem zahlédla Sarah, jak se na mě s úsměvem kouká. Zamávala jsem jí ze schodů a pak se ztratila v dlouhé chodbě, na jejímž konci byla naše společná ložnice.

Vešla jsem dovnitř a do nosu mě hned udeřila jeho kolínská. Tak dlouho tu nebyl a stejně ho cítím na každém kroku, při každém pohybu, zkrátka všude. Sáhla jsem na poličku pro saténovou noční košilku a vlezla jsem do sprchy. Na vlasy jsem si nanesla jahodový šampón, umyla si tělo a vodou jej spláchla. Když jsem otevřela dveře sprchy, mlžný opar zahalil zrcadlo a já se raději ani na svůj odraz nepodívala. Sundala jsem ze dveří župan a ledabyle si jej oblékla.

Neměla jsem ani náladu rozčesat si vlasy. Kam jsem se podívala, tam jsem ho viděla. Jeho oči, vlasy, rty, postavu… Když si vzpomenu, jak mě držel za pas a šeptal mi sladká slovíčka do ouška, začne se mi chvět celé tělo. Podívala jsem se na noční oblohu, kde se svou krásou vyjímaly hvězdy. Každá byla jinak velká a každá měla při sobě jiného souseda – žádná z nich nebyla sama.

V koutku úst jsem ucítila něco slaného. Hned mi svitlo, že to bude slza. Rychle jsem si ji utřela a schovala se do peřin, kde jsem se cítila bezpečně a hlavně s ním. Cítila jsem jeho pach, představovala jsem si naše první chvilky po svatbě a tím jsem se uspokojovala už dlouhé tři roky. Celé tři roky se snažím svůj chtíč držet na uzdě a stále doufám v to, že se jednou vše změní; Eathen bude zas se mnou doma a možná přijde na to, že bychom si pořídili maličké.

S krásnou představou o budoucím životě jsem zavřela víčka, cíp peřiny jsem si přisunula k nosu, abych vdechovala jeho vůni. Se slovy ‚Chybíš mi‘ jsem se ponořila do říše snů.

Tak se do mě můžete pustit.

Možná, že se vám námět bude zdát podobný povídce "Nesmím tě milovat, musím tě svést". Slyšela jsem to z názorů, ale ujišťuju vás, že to s touto povídkou nemá nic společného - to jen pro upozornění.

A teď bych ráda vaše názory. Myslíte, že bych mohla pokračovat? Jaké to ve vás vyvolalo pocity? Budete-li tak hodní, prosím o písmenkový komentář.

První kapitolka je věnovaná Shindeen - bez ní by povídka začala až o pár týdnů později.

Předem moc děkuju, KQC. 

» 2. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 1. kapitola :