Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 10. kapitola

03.08.2011 (09:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4752×

Jen jedno objetí – 10. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Vrazil jsem do dveří jako blesk a rovnou mířil ke schodišti. Nevnímajíc nechápavé a děsivé pohledy mé rodiny. Vystoupal jsem do prvního patra a instinktivně zamířil do svého pokoje. Až když jsem otevřel dveře od svého pokoje, došlo mi, že máme pokoje pro hosty, ale chtěl jsem ji mít u sebe. Chtěl jsem na ni dohlížet a ujistit se, že bude mít vše, co je potřeba. Ala hlavním důvodem bylo, že jsem ji chtěl držet v náruči, zatímco ona bude odpočívat.

Kdybych doufal, že za mnou nepůjde moje rodina, byl bych hloupý. Samozřejmě že se všichni nahromadili do mého pokoje a hleděli na Bellin bledý obličej. Byla skoro celá odhalená, ta nejdůležitější místa jejího těla halilo pouze průsvitné spodní prádlo. Já sám jsem se odvážil na ni podívat, aniž bych nepocítil vinu. Ani oni se na ni nesměli dívat, protože se mi to příčilo.

„Co tady ksakru všichni děláte,“ vyjel jsem na ně a běhal po pokoji jako fretka, abych ji něčím přikryl. Když jsem našel péřovou deku, opatrně jsem ji položil na polštář a zakryl ji. Na svých zádech jsem cítil zvědavé pohledy své rodiny, ale v tuto chvíli mi ani jeden z nich nepřišel natolik důležitý, abych od Belly odtrhl pohled.

Na líci se jí rýsovala modřina a horní ret měla natrhnutý. Vběhl jsem do koupelny a začal hledat lékárničku. Určitě tu někde musí být, pomyslel jsem si zoufale.

„Na horní poličce za zrcadlem,“ ozval se zvonivý hlásek mé sestry. Pohledem jsem střelil tam a… měla pravdu. Čapl jsem červenou tašku s potiskem kříže a utíkal zpět do pokoje. Čím blíže jsem byl její posteli, tím více jsem se cítil nervózněji a zpomaloval jsem krok. Ležela v bílých peřinách a vypadala tak zranitelně.

„Edwarde?“ zachraptěla a snažila se otevřít oči. Posadil jsem se k ní a pohladil ji po tváři.

„Pššt, neunavuj se,“ tišil jsem ji sladkým hlasem, až jsem se sám divil, kde se to ve mně vzalo. „Jsi v bezpečí,“ dodal jsem nerozvážně. Uchopila mou ruku a pevně ji stiskla. Držela ji u sebe a nechtěla ji pustit. Přiložila si ji k obličeji a mými prsty si přejížděla po tvářích, čele, rtech.

„Počkej, jen ti ošetřím rány na obličeji,“ zamumlal jsem k ní a zvedl přikrývku, abych viděl, jaké zranění ještě utrpěla na těle. Jakmile bylo její tělo odhaleno, na těle se jí objevila husí kůže. Byla jí zima a nemohl jsem ji nechat jen ve spodním prádle.

Se zoufalým pohledem jsem se otočil na Alice. „Neměla bys nějakou noční košili a teplé ponožky?“ položil jsem blbou otázku. Bylo jasné, že Alice bude vybavena. Nadšeně přikývla a vytratila se z pokoje. Otočil jsem se k Belle a pozoroval, jak se jí zvedá drobounká hruď nepravidelným dechem. Až po chvíli jsem si uvědomil, že v pokoji nejsme sami a máme společnosti. Otočil jsem se k nim a zpražil je nepříjemným pohledem.

„Nemáte co na práci?“ štěkl jsem zlobně a opět věnoval svou pozornost Belle. Na rameni se mi objevila sněhově bílá ruka a do zorného pole mi vletěla hlava s rozježenými vlasy – Alice.

„Jo, to by jí mohlo být, je asi tak stejně velká jako já,“ huhlala a v ruce držela bavlněnou košilku, asi tak ke kolenům. Podívala se na mě a já čekal, co z ní vypadne. V tu chvíli mi to nedocházelo, až když si někdo za mnou taktně odkašlal, pochopil jsem.

„Aha, asi bych měl odejít.“ Má slova Alice potvrdila přikývnutím a pohladila mě po tváři.

„Neboj se, nic se jí nestane. Já jí neublížím,“ ujistila mě a popohnala ke dveřím. Zvedl jsem se a vyšel ke dveřím, ačkoli moje nohy nechtěly, jako bych na nohou měl železnou kouli. Nestačil jsem se na ni ani kouknout a moje sestra mi zabouchla dveře před nosem. Spolkl jsem ostrou poznámku a rozhodl se, že bych mohl Belle připravit čaj, aby měla něco teplého do žaludku. Jíst zřejmě nebude, když celou cestu zvracela, ale pít by měla. Měl jsem jisté obavy, když ji nechávám s upírem v pokoji samotnou, ale Alice jsem věřil natolik, abych jí důvěřoval.

Obešel jsem dva své bratry, kteří na mě nechápavě a s pozdviženým obočím hleděli, a zamířil jsem do kuchyně. Ještě nikdy jsem tuto místnost nepoužíval, ale problémy situaci jen stěžovaly, a tak jsem k tomu byl donucen. Došel jsem ke dřezu a rozhlédl se po kuchyňské lince, kde byla konvice. Rosalie měla ve všem naprostý pořádek a výjimkou nebylo ani kuchyňské náčiní. Což mě vlastně přivedlo k myšlence, kde je. Neviděl jsem ji tu.

Popadl jsem oranžovou konvici do ruky a napustil jsem do ní vodu. Zatímco jsem čekal, než se voda ohřeje, přehraboval jsem se čaji, které jsme měli v kredenci. Abych pravdu přiznal, měli jsme snad všechny druhy. Rozmýšlel jsem se mezi jahodovým a višňovým, bylo to těžké dilema.

„Vybral bych černý,“ překvapil mě hlas mého nejstaršího bratra. Zaškaredil jsem se a dal na jeho radu. Je zřejmé, že má Bella opici, nejvíc by ji pomohla káva, ale to jsem v prvním okamžiku zamítl. Stál jsem k němu zády a nevěnoval jeho pohledu žádnou pozornost, ale jeho myšlenky na mě dorážely, až mě z toho rozbolela hlava. Slyšel jsem je jen tehdy, když jsem chtěl anebo na mě dotyčný v myšlenkách řval. Jako v tomhle případě.

„Další tvoje žába? To jsi ji tak zřídil, že nemohla dojít domů a přivezl jsi ji sem?“ zeptal se se smíchem Jasper a zkřížil ruce na prsou.

„Vypadala opravdu zmoženě,“ doplnil jej Emmett a společně se zasmáli. Neměl jsem náladu jim odpovídat, navíc se ve mně zvedla dávka hněvu, kterou jsem si nehodlal vybít na svých bratrech. Očima jsem hypnotizoval konvici a popoháněl ji k většímu výkonu. Vztek, který jsem pociťoval, by byl možná lepším poháněčem než výkon zásuvky.

„Jaká byla? Asi dobrá viď, když jsi z ní sundal i oblečení, chudinka,“ dobíral si mě Emmett a na rameni jsem ucítil medvědí tlapu. Pustil jsem hrnek a ohnal se po něm. Nezasáhl jsem jej, hbitě uskočil a vysmíval se mi do obličeje. Působilo to poníženě, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jindy bych si nenechal líbit jeho smích, povaloval by se po zemi jako hruška.

„Není to žádná žába,“ zavrčel jsem na ně, „ale Isabella Huntová,“ představil jsem ji neobvyklým způsobem a při znění jejího příjmení jsem se zašklebil. Moc dobře moje rodina věděla, kam ji zařadit, protože to prokleté příjmení znal každý, nevyjímaje nás.

Oba se na mě dívali s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Jasperův smích v tu ránu zmizel a vystřídalo jej zamračení. Nevím, jestli to mělo být obdivem, nebo dezorientací, ale ať už to bylo jakkoli, reakce mojí rodiny mě nezajímala.

V klidu jsem zalil čaj a do misky nasypal pár sušenek, aby u toho měla Bella co zakousnout, i když jsem pochyboval, že by do sebe něco dostala.

Když jsem se chystal nahoru, do svého pokoje, Jasper mě chytil za ramena a přirazil ke zdi. Byl jsem rád, že jsem zatím čaj nechal na lince, jinak bych se ošklivě opařil.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptal jsem se skrz stažené hrdlo. V jeho pohledu nebylo památky po vtipu nebo pobavení, myslel to smrtelně vážně a jeho výpad mě překvapil.

„Co to do mě vjelo?“ zasmál se a jeho stisk nepatrně povolil. „Děláš si ze mě srandu, že ano? Protože já se nesměju!“ křičel na mě. Emmett se za něj postavil a chytil jej za ramena. Snažil se ho ode mě odtáhnout, ale Jasper se nedal. Jeho tvář byla zkřivená vztekem a přesně to samé vypovídal i jeho stisk, nemluvě o pohledu, kterým mě doslova zabíjel.

„Přinesl si domů Isabellu Huntovou? Ženu Eathena Hunta?“ Spráskl ruce k sobě a pročísl si jimi vlasy, zatímco já jsem si mnul hrdlo. Otočil se ke mně a zabodl mi vztyčený ukazováček do hrudi. „Uvědomuješ si vůbec, co se stane, jakmile se to dozví její muž? Napadlo tě, co se může stát s námi?“ Jeho oči byly plné zloby a frustrace. U Jaspera jsem byl zvyklý na výkyvy nálad, ale tenhle mě nemile překvapil.

Zamračil jsem se. „Myslíš, co bude s tebou a tvým obchodem, že?“ vyštěkl jsem na něj a hněvivě si jej změřil. O nic jinému mu také nešlo. „Zajímáš se jen o sebe.“ Zatnul jsem ruce v pěst a snažil se držet vztek na uzdě. Ruce mě svrběly a nešel bych daleko pro ránu. Ačkoli bych se o jeho obličej jen otřel, ale už jen ten pocit, že jsem jej udeřil, by mi udělal o něco líp.

„Tak o sebe, jo? Přinesl jsi ji do mého domu a tím riskoval jména naší rodiny! Toleruju tvoje úlety u žen, jsi muž a máš svou potřebu, možná i větší než my, ale tohle už jsi přehnal; vzít ji do domu a ještě k tomu do své postele, kdyby alespoň byla svobodná.“ Narážel na jejího manžela. „Nemluvě o tom, že jestli se to Hunt dozví, můžu se s obchodem a akciemi z jeho společnosti rozloučit!“ sykl na mě podrážděně a opřel se o futra dveří.

Vypadal zmoženě a frustrovaně. Popravdě jsem věděl, co tím způsobím, ale nechal jsem se vést svým srdcem. Moment, srdcem? Ne, to je blbost. Kdybych se jím řídil, to už bych byl opravdu hodně zoufalý. Prostě jsem ji tam nechtěl nechat, toť celá věda. A v nitru duše jsem toužil vidět Hunta, jak je rudý a vzteká se kvůli své ženě, protože on si ji nezasloužil.

„Takže pro tebe je důležitější nějaký obchod a jméno rodiny než třeba její nevinnost?“ vyptával jsem se dál a v mém hlasu byla slyšet podrážděnost. Jasper se na mě otočil s rukou u brady a přivřenýma očima.

„Její nevinnost?“ prskl na mě ta slova s takovou nechutí a pobaveností v jednom. „Kam jsi dal hlavu, Edwarde? Ta už dávno není nevinná.“ To jsem taky věděl, pomyslel jsem si zatrpkle a vzdorovitě zvedl bradu. Byl jsem pod jeho mocným vlivem. Jasper byl hlava rodiny už dlouhá léta po smrti mé matky Elizabeth. Můj nevlastní otec a pravá hlava rodiny odjel do Evropy, kde do teď usiluje o holé životy, jenž trpí stejnou nemocí jako kdysi moje matka. Rozdíl je v tom, že dnes jsou vymoženosti, které mu mohou pomoci, v minulosti tomu tak nebylo.

Oceňoval jsem jeho vůdčí schopnosti a hlavně postoj, kterým se stavěl k celé situaci, když nás Carlisle nechal a odešel za svým cílem – zachraňovat životy lidem, kteří si to zaslouží. Jasper se postaral o to, že se smrtí nerozpadla celá rodina a každý si nešel svou cestou, ale mnohokrát jsem se, kvůli jeho snaze udržet Cullenovic rodinu od maléru, s ním málem popral, avšak vždy jsem ustoupil. Nemohl jsem se proti němu postavit a napadnout jej, byl to můj bratr a také mi poskytl pomoc, když jsem ji nejvíce potřeboval a nebyl jsem schopen se o sebe sám postarat.

„Vím, že už není panna, to mi nemusíš vysvětlovat, ale měl jsem ji nechat napospas tomu chlípníkovi, co jí chtěl znásilnit? Opravdu bys tam nechal ženu, která mohla během jedné chvíle přijít o všechno štěstí a radost ze života?“ Mluvil jsem divně a moje rodina si toho všimla. Jasper se ušklíbl a poklepal si na spánek.

„Kdo tě cestou praštil do hlavy, drahý Edwarde?“ zeptal se pobaveně, ale čím více nad tím uvažoval, úsměv z jeho tváře se vytrácel. „Udělal bys líp, kdyby ses staral o své problémy. Myslím, že jich máš dost. Navíc je to tobě cizí člověk, co je ti do ní?“

„Chováš se jako kámen bez citu,“ plivl jsem ta slova a až poté mi došlo, jak blízko jsem pravdě. Směšně se ušklíbl a na čele se mu objevila vráska.

„Možná že ano, ale já nejsem ten, komu jde jen o noční pobavení, bráško. To ty! A také jsi polovinou podobný mně,“ opáčil s pohrdáním. Otočil se ke mně zády a chtěl vypochodovat z kuchyně, když se zastavil a přes rameno se na mě podíval.

„Přes noc ji tady nechej, ale radím ti, aby zítra ráno byla pryč. Jestli se tohle dozví Hunt, roztrhnu tě jako hada a nebudu koukat na to, že tvá matka kdysi měla něco s mým otcem, je ti to jasné?“ Měl jsem takový vztek, ale nedokázal jsem si jej vybít. Nemohl jsem. Zbaběle jsem přikývl a zatnul ruce v pěst. Jeho vyhrožování mi lezlo krkem, ale nemohl jsem jinak. On tu držel hlavní slovo, on byl pánem domu, já nebyl nikdo.

Bella pro mě byla zakázaným ovocem. Dost dobře jsem si to uvědomoval, ale právě proto jsem se tolik snažil o její byť malou náklonnost. Jsem přeci Edward Cullen, který se bez boje nevzdává a ani můj bláznivý bratr mi nebude házet klacky pod nohy, o to se postarám.

Emmett stál ve stinném koutu kuchyně a nechápavě kroutil hlavou.

„Nechápu tě,“ přiznal a svraštil čelo.

„Ani se o to nesnaž, sám víš, že jsem komplikovanej. Radši se jdi postarat o svou ženu, Rosalie tvou přítomnost na rozdíl ode mě láskyplně ocení.“ Odstrčil jsem jej stranou a došel pro čaj se sušenkami. Dal je na tác a v klidu vycházel schody do svého pokoje, ačkoli jsem měl nutkání utíkat a být u ní co nejdříve. Na schodech jsem potkal Alice. Povzbudivě se na mě usmála a mrkl na mě.

„Neboj se, do rána bude zas ve své dobré náladě, o to se postatám osobně,“ zašeptala k mému uchu a ztratila se za rohem dlouhé chodby. Ať už bude v jakékoli náladě, fakt, že se mám držet od Belly dál, se mi ani náhodou nelíbil. A Jasper si dokáže vydobýt vše, co si umane, pokud to pro jeho rodinu znamená mnoho.

S hlavou plnou tíživých myšlenek jsem vešel do svého pokoje a tác jsem odložil na noční stolek. Podíval jsem se jejím směrem a neubránil se úsměvu. Byla roztažená přes celou postel a zachumlaná v dece až po krk. Doslova se v té velké posteli ztrácela. Vypadala jako porcelánová panenka a já měl to nutkání ji opatrovat, aby se nerozbila.

Zul jsem si boty a přešel ke své skříni. Vyhrabal jsem pyžamo s cedulkou a ošklivě se na něj zaškaredil. Nikdy jsem v takové bavlněné róbě nespal, stačily mi trenky, nebo slipy. Dělal jsem to jen kvůli ní, ale pádný důvod jsem vlastně ani nenašel. Prostě jsem jen chtěl, aniž bych o tom přemýšlel, a byl jsem si jistý, že toho později budu litovat, stejně z toho žádný užitek nemám, jestli budu chtít respektovat Jasperovy příkazy, tak mám na nějaké radovánky v Bellině náruči smůlu, pomyslel jsem si sklesle a odporoučel se do koupelny.

Poslední pohled patřil jejím rtům, které se nepatrně pohnuly, a vyšlo z nich jedno jméno, které mě bilo do ušních bubínků.

„Eathene,“ zašeptala a pevněji sevřela cíp přikrývky.

Určitě vám není jasné mnoho věcí (kdo byla Elizabeth, jak je to s Carlislem, Rosalie a kuchyně atd.), ale slibuju, že v další kapitole se pokusím většinu vysvětlit, alespoň to nejdůležitější - smrt Elizabeth.

Děkuju za komentáře k předešlé kapitole, pokud budete tak hodní, ocenila bych alespoň smajlíka, abych věděla, zda se kapitola líbila, nebo ne. Mně osobně se líbila a ta příští je mojí favoritkou. Ale nechám váš dojem z kapitoly na vás. Tak neotálejte a pustťe se do mě, KQC.  

» 11. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 10. kapitola :