Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 11. kapitola

08.08.2011 (10:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3519×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jen jedno objetí – 11. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Pohlédl jsem na ni a pocítil jsem takovou nenávist, až jsem se divil, kde se to ve mně vzalo. Já ji zachránil, já jí pomohl z toho pokoje a ona sní o svém manželi? Zakroutil jsem nechápavě hlavou a zavřel za sebou dveře do koupelny. Byl jsem rozrušený a potřeboval jsem zchladit, to mohla zařídit jen ledová sprcha, pomyslel jsem si a začal se svlékat.

Stoupnul jsem si pod sprchu a pustil na sebe ledovou vodu. Otřásl jsem se, když první kapky dopadly na mou kůži, ale jakmile byla sprška větší, dokázal jsem snést nával chladu a moje tělo se přizpůsobilo. Mihotající kapičky jsem zachytil do dlaně a pozoroval jejich trajektorii po svém těle. Byly neuspořádané a nekontrolovatelně narážely jedna do druhé, nebraly ohledy na druhé – připomínaly mi mě.

Také jsem byl nestálý a zajímal jsem se jen o sebe, ale právě teď jsem činil pravý opak. Nikdy mi na nikom nezáleželo, byl jsem samostatný a rozhodně jsem nebral ohledy na dívky, jejíž tělo bylo využíváno jen pro dobro muže, ale moje svědomí a hlavně nutkání ochránit ji mi nedovolalo, abych Bellu nechal napospas Luisovi, ačkoli jsem si zadělal na pěkný problém. Jasper měl pravdu – jestli se to dozví její manžílek, naše rodina se může rozloučit s obchodem v Evropě.

Zatracený Hunt, nezaslouží si takové štěstí, kterého se mu dostalo. A hlavně si nezaslouží takovou ženu, jako je Bella. Kdyby jen tušila, co dělá za jejími zády. Určitě by svého manžela nechránila a nebyla by myšlenkami vždy jen u něj. Nemusel jsem mít dar Jaspera, abych věděl, že trpí úzkostí po objetí a že trpělivě čeká na jeho příchod. Když jsem slyšel její příjmení, ohrnoval jsem nosem. Myslel jsem si, že bude stejná jako on, ale ona je pravým opakem.

Vždyť by Eathen nikdy nevolil, aby šla na party, kde by neměla žádný dozor. Viděl jsem jejich honosnou vilu a musel jsem přiznat, že na tak mladého týpka má peníze. Musí v něm být nějaký skrytý talent, jak si vydělávat jako podnikatel, anebo… Ne! Ty myšlenky jsem zahnal. Přeci by nebyl tak prozíravý, aby zpronevěřil akcie, nebo ano? Ačkoli když přijde téma na obchody v Evropě, Jasper zarytě mlčí, nesvěřuje se nám.

Edwarde, Edwarde, s takovými myšlenky se ženeš do problému, říkal mi můj tichý hlásek v hlavě.

A měl pravdu. Takové myšlenky jdou mimo mě. Vždyť já jsem vlastně ani nestál o to, abych se vměšoval do obchodních problémů, či zpronevěřených peněz, mně šlo o to, abych si získal Bellinu náklonnost, byť by mě to mělo stát trochu sebeobětování.

Když jsem tam tak stál pod ledovou sprchou a před očima se jsem viděl mihotající se kapky, vzpomněl jsem si na den, kdy mě opustila moje jediná opora. Kdy jsem poznal, co je to bolest, a možná právě proto jsem se změnil. Možná právě proto jsem se k ženám choval tak arogantně a povýšeně. Protože jsem zjistil, že něžné zacházení s ženským pohlavím nevede k ničemu dobrému.

Natáhl jsem do plic vzduch a mermomocí se snažil zahnat obličej mé matky – usměvavý, starostlivý a ochranitelský. Vlastně jsem svou matku nikdy neviděl, pouze v myšlenkách mé rodiny. Zemřela hned po mém narození. Část její smrti pokládám za svou vinu, neboť porodit napůl upíří dítě musel být výkon nad lidské síly, a právě proto opustila tento svět.

V ten den, co jsem přišel na svět, jsem vnímal jen mihotavá světýlka a nesrozumitelné výkřiky. Přecházel jsem z náruče do náruče, ale stále jsem nenacházel obličej mé matky. Poznal jsem, že to není ona, neboť mě u srdíčka nezaplavil ten pocit lásky, jež dává svému dítěti každá matka. Rok míjel rok a já jsem rostl nadpřirozenou rychlostí bez rodičovské opory, ale měl jsem svou rodinu, která mě držela, a hlavně se mi pokoušela vynahradit mateřskou a otcovskou lásku.

Čas od času jsem se jako malý ptal, kde je moje maminka, ale nikdy jsem nedostal přímou odpověď, alespoň do té doby, dokud jsem jim to neviděl v myšlenkách. Pamatuju si na ten moment, jako by to bylo včera.

Seděl jsem na pohovce u televize a sledoval ničím zajímavý pořad, když si ke mně sedl můj prostřední bratr s úsměvem od ucha k uchu. Podezíravě jsem si jej změřil, ztišil televizi a otočil se na něj. Poznal jsem, že něco není v pořádku. Jeho úsměv byl sice veselý, ale jeho oči plály smutkem. Spatřil jsem v nich záchvěv bolesti, která drtila mé napolovic splašené srdce. A to už bylo něco, když Emmett smutnil.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se hned, jakmile jsem byl schopen slova. Emmett zakroutil hlavou a chytil mě kolem ramen, jako to dělával, když se chtěl pošťuchovat. Do obývacího pokoje přišel i zbytek rodiny. Zvláštní bylo, že všichni měli v očích ten záblesk bolesti, ale jediný já jsem nevěděl, co přesně to má znamenat. Zamračil jsem se a vyprostil se z Emmettova objetí. Stoupnul jsem si před televize a dramaticky rozhodil rukama.

„Já vím, že se tu něco děje, vidím vám to na očích a Rosalie má neuspořádané myšlenky,“ vyrukoval jsem s tím, co mě tížilo. Všichni se zatvářili provinile a Rosalie se zhroutila do Emmettovy náruče. Strnule jsem tam stál a snažil se pochopit, co mi uniká. Když ke mně přišla Alice se sametovou krabičkou a mašlí. Nechápavě jsem se na ni podíval a pak mi to došlo.

„Všechno nejlepší, Edwarde,“ zašeptala mi do ucha a políbila mě na čelo. Jasper ji napodobil a přidal bratrské poplácání po rameni. Vlastně jsem ani nevěděl co říct. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale já jsem si zakázal brečet. Byl jsem chlap a chlapi nebrečí, pomyslel jsem si vzdorovitě a zatnul čelist.

„Otevři to,“ pobídl mě Jasper a s Alice se posadil do křesla. Rosalie se na mě skrz bolestivý úsměv dívala a vzduchem mi poslala mateřskou pusu. Cítil jsem horkost v tvářích, a tak jsem sklopil pohled a začal rozbalovat dárek. Třásly se mi prsty, což jsem nechápal. Jako bych byl nervózní, ale ve skutečnosti jsem nebyl. Pouze jsem hořel zvědavostí, co se ukrývá uvnitř a co přede mnou moje rodina tají.

Zatajil jsem dech, když jsem spatřil zlatý řetízek s madonkou. Vzal jsem ji do dlaně a bedlivě si ji prohlížel. Zezadu bylo vyryto 20. června 1901 – moje datum narození, došlo mi a už jsem nepotlačil slzy, když jsem si přečetl větu „Stále jsem tu s Tebou, jen na Tebe dohlížím po boku pána Boha. Miluji Tě, Edwarde…“. Moje srdce mi říkalo, že osoba, které patřil tento řetízek, byla velmi blízká mému srdci. Mně.

„Čí to je?“ zeptal jsem se skrze slzy, jež stékaly po mém obličeji, a hledaly si cestičku k srdci. Alice se zvedla z Jasperova klína a přešla ke mně. Vzala mi řetízek z ruky a prohlížela si jej stejně pečlivě jako já.

„Tohle,“ pípla a připnula mi jej na krk, „je od tvé matky. Tvé pravé matky. Edwarde,“ chytila mě za ramena a otočila mě čelem k sobě, „je na čase, abychom ti řekli, kdo byla tvoje matka, a aby ses s ní poznal. Byla to velmi velkorysá žena, ale osud jí nepřál, aby viděla svého zdatného, krásného a chytrého syna – tebe.“ Rozklepala se mi kolena a já se musel posadit. Čekal jsem cokoli, ale ne tohle.

Zbaběle jsem si schoval obličej do dlaní a dusil v sobě pláč, bolest, samotu. Na obličeji jsem ucítil ledovou ruku, zvedl jsem uslzený pohled a podíval se Rosalie do obličeje. Bylo vidět, že jí je také do pláče, ale ona plakat nemohla. Ona byla jiná, než jsem já, říkal jsem si v duchu.

„Vím, že je to pro tebe bolestivé, protože, ač tomu nebudeš chtít věřit, i nám to působí bolest. Elizabeth byla velmi hodná žena a právě díky její velkorysosti a nutkání starat se o ty, co své štěstí v životě nemají, jí přivedlo k našemu stvořiteli, Carlisleovi.“ O něm jsem už slyšel. Byl to upír, který svou rodinu – nás - nechal napospas osudu. Ačkoli jsem na to možná neměl právo, jeho jsem za to odsuzoval.

„Ano, ten mizera, co nás nechal,“ procedil jsem skrz zuby a zavrtal pohled k zemi. Rosalie začala vehementně kroutit hlavou a vyžadovala si můj pohled. Její ledové prsty se přemístily na mou bradu a přinutila mě, abych se jí podíval do očí, které zely prázdnotou.

„Ne, Edwarde, Carlisle není špatný muž! Opustil nás, protože –“ Zastavila se. Zoufalým pohledem se podívala na zbytek rodiny. Jako by se s nimi radila, ale já čekal na to, co mi chce říct.

„Tak proč?! Proč by jinak opouštěl svou rodinu, Rosalie? Proč by nás nechal samotné a neprojevoval žádný zájem?“ zachraptěl jsem. Její studená dlaň se octila na mém obličeji a hladila mě po tvářích.

„Odešel, protože se nemohl vyrovnat z bolesti a ztráty tvé matky. Carlisle ji miloval, Elizabeth pro něj byla velkým pokušením, neboť ona nebyla upírem. Byla obyčejným člověkem, stejně tak jako ty, který přišel do jiného stavu právě s nadpřirozenou bytostí. Carlisle ji našel zmoženou v lese, kde se zmítala v bolestech. Ten darebák ji tam nechal bez pomoci, nekoukal na to, zda přežije. Naše rodina se jí ujala a stala se věrným členem, neboť v sobě našli s Carlislem zalíbení.“ Všechno to znělo jako v pohádce.

Rosalie pokračovala v příběhu, zatímco ostatní bedlivě naslouchali se mnou. „Bylo zřejmé, že porod nepřežije, vždyť počala dítě s upírem. Navíc její nemoc byla velmi vážná.“ Její stisk zesílil, až jsem ucítil tlak v rukou. „Nadešel den, kdy ses rozhodl podívat na svět. Všichni jsme usilovali o její a tvůj život, ale bylo to marné. Buď tvůj, anebo její. Pro všechny to byla těžká volba, toužili jsme vás mít oba, ale Elizabeth sama rozhodla.“ Podívala se mi zpříma do očí a já v nich znovu spatřil tu bolest.

Na chvíli jsem strnul, když mi ukázala své myšlenky. Obrazy v její mysli byly rozmazané, ale zaostřil jsem mladou, uřícenou ženu, která se ze všech sil snažila, aby přivedla svého syna na svět v pořádku. Pomáhal jí anděl v bílém plášti a všichni členové rodiny.

„Chtěla, abys přežil ty. Když se ji Carlisle snažil proměnit v to monstrum, jako jsme my, tvá matka odmítla a udělala dobře. Nikdy bych jí nepřála stále tentýž život v jedné době a nemít možnost posunout se krok vpřed. Před svou smrtí trpěla, spílala, prosila nás, ať zachráníme hlavně tebe. Byl jsi pro ni vším, Edwarde, Elizabeth byla statečná, milující matka, který za svého syna položila život, a to se cení více, než jakékoli obětování.

Její nemocí byly úbytě. Carlisle dělal všechno možné, aby ji zachránil, ale bylo pozdě. Nemoc byla v takovém stádiu, kdy se nedala zastavit, a v té době vlastně ani nebyly žádné léky, které by jí pomohly. Než zemřela, předala nám tento zlatý řetízek,“ ukázala na medailonek, které jsem měl teď na krku, „řekla nám, že ti jej máme předat v té chvíli, kdy si uznáme za vhodné, že je ta pravá chvíle. Ten čas nadešel a my všichni jsme se shodli na tom, že je čas, aby ses dozvěděl, kdo byla tvoje matka.“ Moje statečná matka, pomyslel jsem si zlomeně.

Rosalie zavřela oči a ukázala mi v myšlenkách scény z té doby, kdy jsem přišel na svět. Spatřil jsem krásnou, mladou ženu bojující o život. Ležela na nemocničním lůžku přikrytá bílým prostěradlem a celá od krve. Zpocené prameny vlasů se jí lepily na spánky a v očích jí pomalu vyhasínal život. Na tváři měla samolibý úsměv a v ruce drtila bílý kapesník nasáklý krví. Kontrast červené barvy dominoval s její bledou pokožkou.

Přiložila si kapesník k ústům a začala kašlat. Jako by dostala záchvat kašle, nedal se zastavit a právě v ten moment anděl v bílém plášti vykřikl a sesul se k zemi. Žena se zelenýma očima a vševědoucím úsměvem zavřela oči a zvuk kašle utichl. Po bradě jí stékal pramínek krve a stisk její ruky povoloval.

Odešla na onen svět.

Zalapal jsem po dechu a sáhnul si na medailonek na svém krku. Byla to ukrutná bolest, která se nedala vstřebat ani po tak dlouhé době. Poklekl jsem ve sprše na kolena a nechal vodu stékat po mém obličeji. Moment, kdy jsem svou matku viděl umírat pouze v myšlenkách, se mi neustále vtíral do mysli a viděl jsem ji jej před sebou.

Možná právě proto jsem se stal tak bezcitným kamenem, pomyslel jsem si a spolkl slanou slzu. Přicházela další a další, dokud jsem se nezačal otřásat v návalu pláče. Nikdo si neumí představit, jaká to je bolest, když ztratíte osobu sobě tak blízkou. Jako by část vás odešla a nemáte možnost ji dostat zpět.

Čím víc jsem poznával život, tím více jsem se kolem sebe kopal. Vytvořil jsem si ohromnou zeď, skrz kterou neprojde nikdo. Potřeboval jsem mít jistotu, že moje city jsou uzavřené a není možnost, aby podlehl zas té ukrutné bolesti. Právě proto jsem si rád užívat s dívkami, ale nic víc jsem v tom nehledal. Neunesl bych tíhu toho, kdybych se zamiloval, a měl bych se dívat na to, jak přede mnou má vysněná umírá. Už nikdy bych k nikomu nepocítil žádnou náklonnost, krom své rodiny, kterou nadevše miluju, ať je jakákoli.

Jasper má pravdu. Bella musí ráno odejít, nesmí se v mé přítomnosti zdržovat. Bude to lepší pro obě strany. Nejenže tím ničím její štěstí a manželství, ale také ona otevírá staré rány, které jsem se tak dlouho snažil zacelit. Isabella Huntová je pro mě zakázaným ovocem a já nesmím dopustit, abych jej ochutnal. Nesmím!

Snad jsem vám alespoň trochu vysvětlila, co pro Edward znamenala ztára vlastní matky a co zapříčinilo jeho chladnou stránku k ženské maličkosti. Sice jsem neodpověděla na vše, ale to základní zde bylo, a více toho se budeme postupně dozvídat, jakmile Bella dovolí svému srdci, aby udělalo krok vpřed. 

Moc děkuju za komentáře - bylo jich nejvíce za celou dobu, a to pro mě byl signál, že se vám kapitola líbila. Když budete tak hodní, ráda bych věděla i váš názor tady. Jestli se kapitola alespoň trochu líbila, prosím, alespoň smajlíka zanechte pod článkem, ale do ničeho nenutím, přeci jenom je to vaše vůle. Jste zlatí, KQC. 

» 12. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 11. kapitola :