Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 34. kapitola

13.01.2012 (21:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4041×

Jen jedno objetí – 34. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Hodiny na krbové římse odbily pátou hodinu a já nervózně přecházela po obývacím pokoji. Za okny už obloha zela temnotou a prázdnotou. Byla jsem nervózní. Na zátylku jsem cítila maličké kapičky potu, jež si našly cestu ven. V ruce jsem držela okrou utěrku a utírala si jí krk a čelo. Návaly horka a zimy se u mě střídaly jako na běžícím pásu, nemluvě o tom, že se mi stále zvedal žaludek. Už jsem měla být dávno v něčem slušném oblečená a přichystaná na Edwardův příchod, ale nějak jsem se k tomu neměla.

„Je ti něco?“ zeptala se z ničeho nic Sarah a vstoupila do místnosti. Leknutím jsem nepatrně nadskočila. Šlehla jsem pohledem k ní a pokusila usmát. Šlo to velmi křečovitě. Koutky úst mě neposlouchaly a stejně tak ani mimické svaly. Zakroutila jsem záporně hlavou a posadila se do semišového křesla, jež mi připadalo, že jeho barva je mnohem lepší a vitálnější jak ta má.

„Ne, jen se mi nějak motá hlava,“ přiznala jsem nakonec, když mi začalo hučet v uších a před očima se mi zatemňovalo. Jako by blikala žárovka. Dívala se na mě starostlivě, svým zeleným pohledem mě přímo rentgenovala. „Nedívej se tak na mě,“ obořila jsme se na ni a ohnula jsem pohledem. Nesnesla jsem tíhu něčího pohledu. Cítila jsem se jako pod pokličkou. Ba co hůř… pod mikroskopem.

„Promiň,“ zamumlala a já pocítila výčitky. Nechtěla jsem být na nikoho nepříjemná a Sarah byla tou poslední, ale nemohla jsem ta slova zastavit. Zarděla jsem se. Na jazyku jsem měla slova omluvy a už-už se chystala je vyslovit, když mě Sarah zastavila. „Možná by sis měla jít lehnout, nevypadáš moc dobře. Nerada bych tě tady nechala v domnění, že ti není nejlíp,“ poučovala mě. Tentokrát jsem s ní ale musela souhlasit. Přiložila jsem si bílou plínu na čelo a zaklonila hlavu dozadu. Cítila jsem, jak se mi zvedají žaludeční šťávy a začínají se drát jícnem nahoru. Kyselost a podivná pachuť mi moc dobře nedělala.

„Můžeš klidně jít, umím se o sebe postarat, vždyť jsem dospělá osoba, co nejspíš nastydla,“ hnala jsem ji ven, aby nepřišla na svou schůzku pozdě, ale pojem ‚nastydnutí‘ se mi moc nelíbil. Dělalo se mi od žaludku zle poslední dobou nějak často, což u mě nebylo normální. Napadlo mě, že bych mohla být těhotná, pohlavní styk jsem s Eathenem měla před skoro třemi měsíci, ale menstruaci jsem dostala, a tak jsem takové východisko ihned vyloučila.

Edward měl dneska přijít kolem sedmé hodiny a já jsem nechtěla být ta, co by schůzku rušila. Těšila jsem se na ni už dva dny jako malé dítě. Neviděla jsem jeho zlaté, uklidňující oči dva dny a připadala jsem si necelá, prázdná. Jeho ledové doteky, polibky, medová slovíčka, to všechno mi chybělo, a když jsem si vzpomněla na naše společné chvíle, zachvěla jsem se.

„Přijde dneska Edward Cullen?“ Jeho jméno vyslovila tiše, ale s pořádnou pečlivostí. Věděla o tom, že se spolu stýkáme, ale Sarah to brala čistě z přátelského pohledu. Nehledala v tom nijakou zápletku, ačkoli tam možná byla.

Přikývla jsem. Nezmohla jsem se na slova, která mi nějak nešla přes ústa.

„Dobře, ať je ti brzy lépe a…“ chtěla něco dodat, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a pusu zavřela. Poslední věnovaný úsměv na mou adresu a její bledý obličej se ztratil za rohem. Ještě chvíli jsem seděla a pokoušela se držet nevolnosti na uzdě, až jsem usoudila, že v posteli mi bude zřejmě lépe. Pomalým pohybem jsem vstala, opíraje se o zeď, a kráčela jsem podél zábradlí po schodech. Celý svět se mi před očima točil, kolena jsem měla jako z rosolu, klepala se mi.

„Zatraceně,“ zaklela jsem nahlas.

Opatrně jsem ulehala do postele, když jsem ucítila nepříjemný tlak v podbřišku, který směřoval nahoru. Pusa se mi nafoukla jako syslovi a vytřeštila jsem oči. Moc dobře jsem věděla, co to znamená. Když už jsem si všimla, že to nezastavím, odhodila jsem plenu na zem a utíkala jsem na záchod. Opět jsem si sedla k míse a objímala ji, jako by to byla moje nejlepší přítelkyně. Přitom jsem ji v duchu proklínala.

Všechny síly mě pomalu opouštěly, když jsem se dopotácela do postele a zachumlala se až po nos dekou. Přála jsem si, abych upadla do hlubokého spánku, odkud bych se neprobrala. Toužila jsem po tom cítit se zas dobře a nemít pocit závratí. Bála jsem se byť jen ohnout, neboť jsem měla tušení, že začne můj žaludek tancovat. A ne zrovna podle mého.

Netrvalo dlouho a já pevně sevřela víčka. Usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

...

Opět ten samý sen. Opět ten moment, kdy jsem vyděšeně a celá zpocená vstala, a s hrůzou v očích si prohlížela tmavé kouty ložnice. Za okny byla tma, člověk neviděl ani na krok. Odkopla jsem deku na stranu a ulehla znovu na polštář. Sáhla jsem si na čelo, které bylo celé uleptané od potu. Necítila jsem se zrovna nejlépe.

„Mohlas mi zavolat, že ti není dobře,“ pronikl do místnosti studený, přesto uklidňující hlas. Hlavou jsem trhla ke dveřím a nevěřícně hleděla na osobu – pardon, Boha – oblečeného v saku, košili, jež měla první tři knoflíčky rozepnuté, a já tak mohla vidět jeho silné hrdlo, a černé kalhoty. Vypadal tak elegantně a… sexy. Hlasitě jsem polkla. Najednou jsem se cítila vinna.

„Omlouvám se… já… já,“ zakoktávala jsem se, zatímco na jeho obličeji se úsměv zvětšoval. Moc dobře věděl, co se mnou dělá. Pohledem jsem visela jen na něm, stále dokola jsem si prohlížela jeho postoj, jeho postavu, která ač byla halena zbytečným kusem látky, stále vypadala velice slibně. Zarděla jsem se v té tmě a pevně doufala, že to vidět nemůže. Vždyť ani já jsem pořádně neviděla jeho, kdyby se neusmál a jeho oslnivé zuby by nezazářily.

Ladným pohybem jako puma se posadila ke kraji postele. Dělilo nás jen pár centimetrů, ale mně to připadalo jako hluboká propast, a tak jsem se nepatrně šourala k němu. „Nemáš se za co omlouvat,“ pronesl láskyplným hlasem, který dokázala rozvibrovat celé mé tělo. Dlaní se dotkl mé tváře a jemně ji pohladil, „nechtěl jsem na tebe útočit přímo, ale když jsem v sedm přišel k domu a zazvonil jsem, nikdo mi nepřišel otevřít. Neslyšel jsem tvoje splašené srdce z nitra domu, všude byla tma jako na hřbitově. Vylekala jsi mě,“ přiznal. Přinutil mě, abych se mu podívala do očí. Nebyl v nich ostych ani vyčítavost, ryze něžnost, vášeň a láska.

„Nechtěla jsem ti přivodit infarkt,“ dělala jsem si z něj legraci a pousmála se. Edward v první chvíli zakoulel očima, jako bych řekla tu největší blbost na světě, ale pak se tomu zasmál a přikývl.

„Ano, málem jsem ti zkolaboval přede dveřmi,“ poznamenal vesele a jeho silné paže mě objaly kolem těla. Lehl si vedle mě, opřel se o pelest postele, přitáhl si mě blíž k sobě a políbil mě do vlasů. Na jednu stranu mi bylo nepříjemné, že se k němu tisknu takhle nezkulturněná. Byla jsem jako dívka, která právě vylezla z chlíva, kdežto on… hollywoodský frajírek, kterému na stole leží několik pozvánek na ty nejlepší party pro boháče.

„Omlouvám se,“ špitla jsem potichu, ale přitiskla se k němu ještě víc. Nasála jsem do nodu jeho omamnou vůni a úlevně vydechla. Věděla jsem, že je tu a že je se mnou, to mi stačilo ke štěstí, které mě vynášelo v téhle chvíli až nad samotný obláček. Dotkl se mé tváře, hladil mě po tvářích a vlasy i zastrkával za ucho, aby na mě viděl. Hleděla jsem do jeho očí, ze kterých jsem nemohla spustit pohled. Uvěznil mě v sobě. A já se nevzpírala. Vzdálenost mezi našimi obličeji se začala krátit a jeho nos se dotýkal těsně mého.

Motýlím polibkem mě obdaroval na oční víčka, uši, nos a jemně mi okusoval horní ret. Přistihla jsem se, jak to ve mně vrní a jaké vydávám skučivé hlasy. „Líbí?“ škádlil mě. Chtěla jsem přikývnout na souhlas, když jsem si vzpomněla, jak jsem před – kolik je vlastně hodin? - několika hodinami ležela u záchodu a dávila se. Odtáhla jsem se od něj, co nejdál to šlo.

„Děje se něco?“ okamžitě se ptal.

Zakroutila jsem hlavou. „Nic, jen nemám vyčištěné zuby, nejsem vykoupaná, smrdím potem a já se k tobě tisknu, omlouvám se.“ Nabrala jsem nachovou barvu. Zvonivý Edwardův smích mě hladil po těle.

„Myslíš, že by mi tohle molo zabránit v tom, abych tě celičkou zulíbal?“ Blýskl se zuby ve tmě a sranda v jeho obličeji byla ta tam. Zvážněl. A to bylo mnohem horší. Někdy stačilo i jen malé, nepatrné gesto, kterým by ženě dokázala, že o ni stojí, a mě si dokázal získat i tímhle. Jestlipak si ale uvědomuju, jak velkou tíhu jeho slova mají a jak rychle dobývají skořápku mého srdce.

Svalil mě na postel a přehoupl se nade mě. Jeho tělo se tisklo na to mé, ale ne celou váhou, aby mě nezalehl. Bylo neuvěřitelné, jaká touha mnou projela. Viděla jsem to jiskření, které mezi námi panovalo. Díval se na mě zpříma, nedovolil mi, abych uhnula. V napjaté atmosféře jsem se začala hlasitě smát a házet sebou. „Pusť mě! Dojdu se jen vysprchovat,“ prosila jsem ho v návalu smíchu. Edwardovy prsty mi tančily po těle a já myslela, že se zhroutím.

„A co když tě nepustím?“ ptal se škádlivě a začal mě jemně líbat na krku. Vydechla jsem.

„Tak tě donutím.“ Nevěřil tomu stejně tak jako já. Nebyla jsem natolik silná, abych se odtáhla první. Pokračoval stále dolů, až narazil na můj dekolt. Chytila jsem chomáče jeho vlasů, abych jej donutila pustit mě. Když vzhlédl, jeho oči byly černé jako uhel. Vždyť ještě před chvílí byly zlaté!

Viděla jsem v nich svůj odraz a to mě vyděsilo. Jako v tom snu, v té noční můře…

„Tvoje oči!“ křikla jsem vyděšeně. Edward je křečovitě sevřel. Několikrát za sebou rychle zamrkl a jeho tíha z mého těla zmizela. Najednou stál u okna a mnul si oči. Jak se tam tak rychle dostal? Během jednoho mrknutí oka byl na druhé straně pokoje.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho, ale on nereagoval. Stále si přede mnou schovával obličej v dlaních. Shodila jsem nohy z postele a došla k němu. Chytila jsem jej za ruku a pevně ji stiskla. Nereagoval. „Nechtěla jsem tě urazit, nebo ti něco špatného říct,“ ospravedlňovala jsem se, ale zbytečně. Jako bych mluvila do zdi. Smutek v mých očích byl znát, zahnala jsem mrkáním slzy a pustila jej.

„Budu ve sprše,“ zašeptala jsem do ticha a vytratila se. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, dolehla na mě známá deprese. Najednou jsem si připadala tak sama, a i když to nedávalo smysl, odmítnuta Edwardem. Svlékla jsem se z věcí a nahá jsem vstoupila do sprchy, kde jsem na sebe spustila proud vařící vody. Jen co mi kapičky dopadly na tělo, vydechla jsem. Moje tělo se uvolňovalo a moje mysl se vyprazdňovala. Sjela jsem po dlažičkách na zem a schoulila se do klubíčka. Hubenými prsty jsem si projížděla prameny vlasů a otírala si vodu z očí.

Všechna špína ze mě opadala a já se začínala cítit svěže. Zavřela jsem oči a jako na mrchu se mi vybavily upíří zuby. Po těle mi vyvstala husí kůže a žádná vařící voda ji nedokázala zaplašit. Krvelačné zuby zrůdy, bílá pokožka, nespavost, všude kolem krev a ostré špičáky, které se vyskytují jen v mýtech, v legendách. Připadala jsem si v té chvíli jako blázen, co je zralý na chocholouška. Jenže dnes se mi zdál úplně stejný sen.

Znovu jsem viděla Edwarda tak lačného a chtivého a nebylo to jen moje tělo, které jej zajímalo. Byla to hlavně krev, jež mi proudila v žilách. Nepřijímala jsem fakt, že by byl Edward něco jako upírem – je to vůbec to správné slovo? -, ale nebyl stejný jako já. Alespoň mi tak připadal. Nikdy jsem jej neviděla jíst, nikdy nepil a ta jeho krása taky nebyla obyčejná, nemluvě o jeho přesvědčovacích praktikách.

„Jsi pitomá, Bello, určitě ti ten nudný stereotyp leze na mozek,“ říkala jsem si pro sebe. Otevřela jsem oči, zaostřila jsem před sebe a vstala. Otočila jsem se čelem ke sprše a nanesla si na vlasy šampón. Jeho vůně zaplnila celý sprchový kout a já se samovolně usmála. Zatímco jsem si masírovala hlavu a hladila si vlasy, broukala jsem si melodii z televizní reklamy na tělové mléko Nivea. Dnes jsem ji měla na očích celý den.

„Nevěděl jsem, že umíš i zpívat a ten tvůj úsměv… sluší ti, jsi nádherná,“ špitl mi těsně u ucha. Otočila jsem se směrem k němu.

Vzhledem k tomu, že jsem viděla, jaký je o povídku zájem, tak jsem se rozhodla, že povídku o něco málo zkrátíme. Vděčím všem, kteří komentují (opravdu ti toho vážím, a pokud jste sami pisálkové, víte, jak jsou ohlasy povzbuzující), ale je asi pravda, že povídka prostě upadá, a tak je čas jí uspořádat důstojný konec. Ovšem netrvdím, že bude hnedka za dvě tři kapitoly, ještě maličkou chvíli tu se mnou (kdo bude ochoten) pobude.

Další kapitola je pro mě jakýmsi významem toho všeho, konečně se nám hlavní postavy odhodlají k dalšímu kroku. Nemám ve zvyku žádat o komentáře, buď se vám povídka líbí, anebo ne. Co mě ale nejvíc mrzí, je, že nedáte svůj názor najevo ani jedním slovem. No, budiž, svět se kvůli tomu nezboří - to mám do budoucna. 

» 35. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 34. kapitola: