Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 42. kapitola

14.04.2012 (07:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3009×

Jen jedno objetí – 42. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota činí smrt bolestivější.

Jsi hrozně naivní, Bello, opravdu by ses měla nechat léčit, pomyslela jsem si, když jsem si poposedla, abych si udělala pohodlí. Nevím, kolik času jsem strávila v džungli, ani kolik je hodin, zaregistrovala jsem jen to, že se den převrátil v noc a slunce vystřídal měsíc. A ačkoli jsem neviděla skoro na svůj vlastní krok a strach svíral mé plíce v kleštích, cítila jsem se tady skvěle. Milovala jsem přírodu a tady to bylo kouzelné. A za to vše vděčím… upírům, vlastně jen jednomu.

Jakmile jsem před očima měla jeho sladký a roztomilý obličej, bodlo mě u srdce a pocítila jsem vlnu výčitek. Ovšem realita byla jiná, zcela nereálná – ironie -, při sebemenší vzpomínce na to, že je Edward nadpřirozená bytost, jsem se otřásla hrůzou.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co mi Edward prozradil. Myslela jsem si, že se probudím a budu si myslet, že je tohle všechno sen. Když jsem souhlasila s tím, že s Edwardem odjedu, měla jsem jasnou představu, co budeme strávit na ostrově. Na místě, kde budeme jen my dva a nikdo jiný. Na místě, kde jsem se konečně chtěla oddávat svému milovanému tak, jak se patří, a to i s dítětem uvnitř lůna. Usínat v jeho náruči plná energie a ráno se probouzet po noci plné milování opět v jeho náruči, tentokrát příjemně vyčerpaná.

Nedokázala jsem si představit budoucnost, ve které budu jen já a vyrůstající miminko. Už jsem věděla, a byla jsem s tím smířená, že mě Eathen podváděl a já jsem nikdy nebyla středem jeho života, jak mi kolikrát napovídal. Mohlo mi to dojít, mohla jsem tušit, že i on má své potřeby a jako každý jiný muž je potřeba, aby je ukojil, jinak se bude stávat agresivním, čehož jsem byla jednou důkazem. Co mě však mrzelo více, byl fakt, že jsem si já vyčítala své city k Edwardovi. Milovala jsem osobu, která mi otevřela oči, a já ji… zavrhla? Ne. Odsoudila? Nebo jí nedala šanci?

Panebože, já nevím.

Na jednu stranu jsem věřila Edwardovým slovům, věřila jsem tomu, že je druh upíra, který se opravdu živí jen zvířaty a na lidské životy ani nesáhne, ale stále jsem měla divné chvění po celém těle, jakmile jsem si představila siluetu jeho těla nad umírajícím zvířetem. Ústa celá od krve, tělo napjaté, stojíc proti mně v bojovné pozici s ostrými zuby. Ve snech byl jako ztělesněným zla, byl ochoten mě zbavit života, a to jen kvůli tomu, co mi koluje v žilách. Kvůli té zatracené tekutině, která mě drží při životě, stejně jako jeho.

Stále jsem nevěděla, jestli jsem se zachovala správně, nedokázala jsem se v sobě vyznat.

„Omlouvám se, ale vy jste se ztratila?“ vyrušil mě tichý, ale melodický hlas. Ležela jsem na zádech a dívala se na oblohu posetou hvězdami, a tak jsem nemohla vědět, kdo na mě mluví. Soudě podle intonace hlasu jsem vystřelila do polosedu a zadívala se na muže s velmi podobnými rysy Edwardovi. V první chvíli jsem si myslela, že je to Edward a šel mě hledat, ale nebyl to on. Necítila jsem zvláštní chvění, když se na mě cizí muž díval. A že nebyl vůbec vášnivý či chtivý, což pro mě bylo překvapení, jak by se zachoval chlap, co by spatřil opuštěnou ženu jen v bikinkách a ručníkem?

Vlastně… připomínal mi anděla v potrhané košili. Ostře řezané rysy společně s blonďatými vlasy bily do očí. Co mě však upoutalo hned po nich, byly jeho oči. Byly mi povědomé. Mandlový tvar, husté řasy a ty duhovky – světle hnědé, až zlaté. Hrklo ve mně a na kratičkou chvíli jsem lapala po dechu, jako by mi někdo silně stiskl hrdlo.

„J-á, n-e… chci říc-t,“ zakoktávala jsem se. Přívětivě se na mě usmál, jako by mi tím chtěl dát najevo, že se nemusím ničeho bát. Z neznámého důvodu jsem neměla husí kůži po celém těle, ani jsem nebyla nervózní z toho, že vidím nového člověka a jsem s ním v naprosté džungli sama, ale nejvíce mě děsila jeho podoba s Edwardem. Jako by…

„Jsem Carlisle,“ napřáhl ke mně ruku, „Carlisle Cullen.“ Nepřijala jsem ji. S kamenným výrazem jsem na něj vzhlížela, a čím více se jeho andělský obličej mračil, tím více jsem pociťovala divné chvění po celém těle.

„V-y, vy zná-te Edwa-rda?“ vydala jsem ze sebe stěží a přitom jsem polykala tlustý usedlý knedlík v hrdle. Na okamžik jsem si pomyslela, že se udusím, jestli si ihned nepřikážu, abych přestala zmatkovat. Je pravděpodobné, že je to také upír, soudě podle barvy očí, ale kdyby tě chtěl sníst, Bello, neměl by v obličeji tak starostlivý výraz o to, zda ses ztratila, přemýšlej trošku, říkala jsem si v duchu, ačkoli pud sebezáchovy se nedal ovládnout.

Sebrala jsem veškerou odvahu a udělala jeden mravenčí krok k němu. Vzhlédl jsem. Teď pro změnu on stál, jako by do něj blesk uhodil. Zmínka o Edwardově jméně jej přivrtala k zemi. Přísahala bych, že zaklopýtal, ale z toho, co jsem si o Edwardovi pamatovala, přece nemohl jako upír ztratit rovnováhu, anebo…?

„Znám Edwarda,“ zašeptal tak potichounku, až jsem si v duchu říkala, jestli to není jen pouhý výplod mé bujné fantazie. Přeci jenom; byla jsem celý den na slunci, nejedla jsem, dokonce ani nepila, a to nebyl zrovna dobrý přístup k těhotenství. Promnula jsem si oči a znovu se zadívala před sebe a on tam stále byl. Poněkud bledý, ale byl.

„Odkud -“

„Je to můj syn,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku dříve, než jsem čekala. Nevzpomínala jsem si, že by mi Edward někdy vyprávěl o svém otci. Popravdě řečeno; Edward mi o sobě nevyprávěl zhola nic. Nevěděla jsem o něm ani smítko písku, pouze to, jak se jmenoval, a že to je jediný muž, kterého miluju.

„Nespletl jste se náhodou?“ zeptala jsem se nejistě. Ale jaká byla pravděpodobnost, že bych narazila na muže téměř podobného jemu, s tím, že znal jeho jméno. Téměř nulová.

„Nikdy bych si nespletl svého syna,“ vydechl omamně, „ačkoli jsem ho opustil chvíli po tom, co přišel na svět, jeho bronzové vlasy a krásné oči po jeho matce bych nikdy z hlavy nevyloudil. Stále byl se mnou, po celé desítky let.“ Bylo krásné, jak o Edwardovi mluvil, a i když mohl lhát a vodit mě za nos, věřila jsem, že tento muž bude jeho otcem. Něco uvnitř mě mi to napovídalo.

„Neviděl jste svého syna od narození?“ vyhrkla jsem ze sebe údivem a sevřelo se mi nitro. Uvnitř mě rostl další život, byť jsem pořádně nevěděla, jestli bude mít možnost přijít na svět. Ovšem fakt, že bych své nenarozené dítě měla po porodu vidět pouze jednou, mě ubíjel a cítila jsem se prachmizerně, což bylo ovšem nelogické. Smýšlela jsem o interrupci a přitom jsem nesnesla pomyšlení, že bych neměla za sedm měsíců svírat v náruči malé stvoření. Chytila jsem se za břicho a pohladila jej tam, kde jsem se domnívala, že roste.

Zakroutil záporně hlavou. „Je to na dlouhé vyprávění a já bych vás tady nechtěl zdržovat,“ zadíval se na mě zvídavým pohledem, „vlastně přivádí mě to k myšlence, kde jste se tu vzala. Pokud vím, měl by to být soukromý pozemek Cullenovic rodiny, tedy pokud se toho moc od mého odchodu nezměnilo, což už je poměrně dávno,“ věnoval mi pokřivený úsměv a mě píchlo znovu u srdce.

Edward.

„Jsem tady s vaším synem, Bella Huntová,“ představila jsem se, natahujíc ruku s nachovými tvářemi, „omlouvám se, že jsem se nepředstavila v první chvíli,“ ospravedlňovala jsem se chvatně. S úsměvem mou ruku přijal a pevně ji stiskl.

„Těší mě, Bello, moc rád vás poznávám,“ řekl upřímně. Ať už byl tenhle muž jakýmkoli otcem, stejně jsem z něj cítila dobrotivost.

„Tak,“ promluvila jsem první, a tak přehlušila mocné nárazy vln, „já jsem vám odpověděla, posaďte se, prosím, vedle mě a povězte mi, jak je možné, že nejste se svou rodinou a jak to, že mi o vás Edward nic neřekl.“ Usmál se, čímž chtěl nejspíš poděkovat, neboť jeho pohled byl v tu ránu zoufalý a smutný. Posadila jsem se o kousek dál a nechala na kameni místo i pro Carlislea, aby nemusel sedět na zemi. S tichým zašeptáním díků se posadil a zadíval se na rozbouřenou hladinu před sebe. Při každém novém nádechu jsem cítila svěžest, a to je jediný důvod, proč jsem nesebrala nohy na ramena, abych si dokázala uspořádat myšlenky; tady jsem se cítila sama sebou.

„Víš o tom, co Edward je?“ Upír, chtěla jsem hned vyhrknout, ale zarazila jsem se uprostřed myšlenky, a tak jsem jen prkenně přikývla. Na srozuměnou se usmál. „Neboj se, prosím, přísahám, že ti nic neudělám, a jestli máš ze mě strach, klidně se posadím až támhle k tomu stromu,“ nabízel mi možnost úniku. Možná že jsem měla krapet strach, ale nepřistoupila jsem na takovou variantu. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne, zůstaňte.“ Bylo divné si přiznat, že sedím vedle upíra, a chystám se vyslechnout jeho příběh… mnohem divnější však bylo, že jsem s jedním z nich měla poměr. A to už nebylo k smíchu, nýbrž k zamyšlení.

„Nedivím se, že ti o mně neřekl ani slovo, musí mě nenávidět z hlouby své duše,“ začal po minutě ticha. S otazníky v očích jsem se na něj zadívala, a když jsem viděla, že se nadechuje, aby pokračoval, spokojeně jsem si udělala pohodlí a hladila si bříško. „Neměl jsem v plánu opustit své jediné dítě, vlastně,“ pousmál se, „on byl jediným mým tajným přáním.“ Mohou upíří brečet? Položila jsem si z nenadání otázku, když jsem pocítila hustou atmosféru, anebo to mohlo být slaným vzduchem z moře. „Nevěřil jsem tomu, že budu mít někdy dítě, a když mi Elizabeth oznámila, že budu otcem, měl jsem vztek i radost zároveň.“

„Proč?“ vydala jsem bezmyšlenkovitě a zastyděla se za své unáhlené reakce.

„Elizabeth byla dívka, lidská dívka jako ty,“ jeho pohled mě zastudil na obličeji, bůhví proč jsem sklopila pohled k zemi a skousla si spodní ret, abych neuronila žádnou slzu, i takové vyprávění mi přišlo jako citové vydírání, „miloval jsem ji, miloval jsem ji tolik, že jsem byl schopen nechat ji jít, nepřál jsem si, aby byla po boku někoho, jako jsem já, ale byli jsme na tom podobně. Oba jsme se milovali a ani jeden nechtěl od toho druhého odejít. Neumíš si představit, jak moc mě bolelo pomyšlení, že bych ji měl proměnit, vždyť… byla to žena, která měla celý život před sebou, měla si své užít a pak v pokoji zemřít, ale já byl sobec.“ Poškrábal se na týlu. „Nedokázal jsem jí jako muž odolat a podlehl jsem. Nelituju toho, že jsem dal šanci Edwardovi říct, ani bych mu nepřipisoval vinu za to, že Elizabeth při porodu zemřela, ale nemohl jsem překousnout fakt, že tu po sobě zanechala jen jeho. Odešla a ani jsem se s ní nestačil rozloučit, nebyl čas na to, abych vyprovodil svou jedinou lásku tam nahoru.“ Popotáhl a mě zabolelo u srdce.

Automaticky, nekoukaje na to, že se chystám obejmout upíra, jsem se nerozvážně dotkla jeho ramene a lehce po něm přejela. Cukl sebou, ale neuhnul. „Je mi to líto,“ vydala jsem ze sebe, ale on mě umlčel prudkým zakroucením hlavou.

„Ne, Bello, za tohle jsem si mohl jenom já sám. Když Elizabeth zemřela, měl jsem tu být oporou Edwardovi, měl jsem mu dát možnost žít jako normální kluk, aby poznal, co je to mít alespoň jednoho rodiče, ale já jsem se zbaběle sebral a odešel od své rodiny. Nechal jsem ji na holičkách a dosud jsem nebyl natolik silný, abych si sebral život, jsem akorát zbabělec,“ kapituloval se sám. Přejela jsem dlaní po Carlisleových zádech. V koutcích úst jsem cítila slané slzy, čím víc jsem si vše skládala dohromady, tím více jsem litovala toho, že jsem z té zatracené pláže utekla.

Bál se jediného. Edward mi neřekl pravdu jenom proto, že se bál toho, co jsem udělala – že bych jej opustila stejně tak jako jeho rodiče. Nechala jsem ho podruhé na holičkách.

„Vy jste měl důvod, Carlisle, zemřela vám důležitá osoba, pro kterou jste žil, a je pochopitelné, že když skonala ona, vaše srdce též,“ otřela jsem si rukou nově příchozí slzy, „ale já jsem udělala strašnou chybu. Nerozmyslela jsem se a jednala s horkou hlavou, moc mě to mrzí,“ připustila jsem nakonec a poddala se svým pocitům. Otřásala jsem se jako malé dítě, co potřebuje objetí matky, a přitom jsem to nebyla já, kdo byl ublíženou osobou, byť jsem se tak cítila.

„Je normální, že člověk nedokáže přijmout nadpřirozené bytosti mezi sebe,“ pohladil mě na ruce, „připomínáš mi Elizabeth,“ najednou se usmíval od ucha k uchu, „také byla nebojácná a později si vyčítala, že mě obvinila z tak vážné věci. Věděla, že bych nedokázal nikomu ublížit, natož zabít člověka, pomalu ale jistě jí to došlo a ona pak přišla s omluvou, na kterou jsem vůbec nečekal.“ Skoro jako má situace, pomyslela jsem si plačtivě.

„Neřekl mi o svém životě,“ svěřila jsem se, „neřekl mi vůbec nic!“

Teď už mě objímal celou a schovával ve své náruči. „Jestli ti Edward neřekl nic ze své minulosti, chtěl tebe i sebe ušetřit zbytečných slz. Není to lehké téma ani pro muže. Tomuhle se říká pravá láska a vím, proč se do tebe zamiloval – jsi stejná jako on, hodíte se k sobě.“

Nesouhlasila jsem. „Já mu ublížila, moc jsem mu ublížila,“ vzlykla jsem a chytila se znovu za břicho, když jsem se ohnula v pase. Jakmile jsem poklesla hlavou, vstřelila mi bodavá bolest do celého těla, nejvíce do hlavy. Chvilkami jsem před očima měla mlhavé obrazy, rozmazané a zcela nečitelné. Chtěla jsem se postavit, abych se prošla, ale zamotalas mi hlava a já padla do kamenné náruče, kdy mě Carlisle pevně zachytil a starostlivě se na mě zadíval.

„Bello, jsi v pořádku?“ mluvil na mě, ale já vnímala jen napolovic. Jeho pohled padl na mé dlaně; křečovitě jsem si svírala břicho a snažila se tlumit neústupné křeče. „Neříkej mi, že…“ Zavrtěla jsem hlavou, ale víc jsem toho nestihla. Zcela dehydrovaná jsem upadla do bezvědomí a bůhví, jak dlouho jsem v něm byla.

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 42. kapitola: