Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 44. kapitola

01.05.2012 (07:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2717×

Jen jedno objetí – 44. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota činí smrt bolestivější. 

Ty oči…

Zlatavě hnědé.

Při střetu našich pohledů jsem sebou trhl. Vždy jsem si myslel, že takovou nepřirozenou barvu mívá jenom naše rodina. A jeho palčivý pohled, který na mě upíral, mě absolutně odzbrojil. Jak bych jej už někde viděl, což ale nebylo možné, jeho bych si pamatoval. Stoprocentně bych jeho obličej nikdy nezapomněl.

Udělal jsem dva nerozvážné kroky dozadu, až jsem narazil na maličký stolek. Muž přede mnou se zamračil a nabídl mi ruku. Nepřijal jsem ji. Místo vřelého vděku jsem neprojevil žádný zájem.

„Na něco jsem se vás ptal,“ vytýkal jsem mu nemilým hlasem. Stále se mi zpříma díval do očí, aniž by ze sebe vydal hlásku. Podivní chvění v celém těle vystřídal třes s hněvem. Natiskl jsem se na pelest postele a stále ho sledoval. Snažil jsem se číst jeho myšlenky, ale byly tak zmatené a nečitelné, že jsem sám měl pocit, jako bych neměl v hlavě nic srovnané.

„Já -“

„Edwarde,“ zaskřehotala tichým hláskem Bella. Okamžitě jsem zaregistroval její výraz, ve kterém byly znát stopy po pláči, a myšlenky na cizince byly ta tam. U srdce mě bolestivě píchlo. Chytil jsem ji za ruku a pevně stiskl. Byla tak ledová, skoro totožná s tou mou. Přiblížil jsem se k ní a políbil ji na každičký prstík. Připadala mi v těch poduškách tak křehká a zranitelná. Teď jsem měl mnohem větší potřebu chránit ji.

„Jsem u tebe, už jsem s tebou,“ mumlal směrem k ní. Atmosféra v místnosti houstla. Bella se stále převalovala na posteli a křičela ze spaní moje jméno, zatímco neznámý muž stál za mými zády a tiše nás pozoroval. Na čele se jí perlily kapičky potu, které stékaly až do jejího dekoltu. Připadal jsem si opravdu divně, když jsem jí tam mokrou plenou zajel, abych ji očistil, ale nedalo se nic dělat. Snad mi to později nevytkne.

„Nejlepší bude, když jí sundáš tílko a dáš jí obklady,“ poradil mi tichý hlas, „musíme vysokou teplotu co nejdříve srazit, aby neporušila plod.“ Během chvíle stačil doběhnout do koupelny, odkud nesl lavor plný namočených ručníků. Celá místnost se rázem zaplavila vlhkostí. Klekl si na kolena a začal ždímat froté.

„Já to udělám,“ jal jsem se činnosti a vehementně jsem začal ždímat. Koutkem jsem se díval na Bellu a musel uznat, že ten muž měl pravdu. V kontrastu s bílými poduškami doslova hořela. Tváře měla červené, jako by ji právě někdo přichytil při nekalé činnosti. Pot jí stékal po lících a usedal na klíční kosti.

„Sundej jí tričko, Edwarde,“ poručil mi a já sebou trhl. Křečovitě jsem zdvihl hlavu a zamračil se na něj.

„To nemyslíte vážně, že ne?“

Jeho oči zažhnuly. „O tomhle bych nikdy nežertoval, svlékni Belle to tričko, abychom ji mohli zchladit,“ jeho hlas nabíral na intenzitě, „buď to uděláš ty, anebo se toho ujmu já. Musíme ale jednat rychle, nebude se dívat na to, jak mi před očima trpí.“ Nerozuměl jsem jeho spěchu a náruživosti co nejrychleji se ujmou iniciativy, ale poslechl jsem ho. Z neznámého důvodu jsem věděl, že ví, co dělá, a tak jsem se nezdržoval ani tím, že bych Bellu zvedal z postele. Jedním trhem jsem tričko přetrhl a pak jsem se zastavil; je úplně nahá, napadlo mě.

Polilo mě horko. Nemohl jsem ji tady odhalit před někým, koho ani nezná. „Na co, sakra, čekáš?“ zeptal se mě netrpělivým tónem. Nemusel jsem se vyjadřovat, poznal mou ostýchavost. „Ach, nemusíš se bát, že bych ti na ni koukal. Jsem,“ odkašlala si, „býval jsem doktorem a viděl jsem mnoho ženských těl, můžu tě ale ujistit, že ani v nejmenším bych nepomyslel na něco, co by se ti nemuselo zamlouvat, jen mě, prosím tě, poslechni a začni už něco dělat!“ Na konci věty zvýšil hlas a zdůraznil poslední slovo.

Teď nebo nikdy, řekl jsem si a odhalil Bellu. Začala se nekontrolovatelně třást, když se studený obklad dotkl jejího rozpáleného těla. Namočil jsem cíp utěrky a zlehka jím přejížděl po dolním rtu. Studená voda se jí vpíjela do rtů a Bella hltavě přijímala veškeré tekutiny.

„Vydrž, jenom mě tady prosím tě nenechávej,“ promlouval jsem k ní, ačkoli jsem pochyboval o tom, že by mě slyšela. A jestli mě alespoň trochu vnímala, měl jsem jisté obavy, že na mě ani nepromluví, až bude plně při vědomí. Opět si uvědomí, co vlastně jsem za zvíře, kolik jsem toho už zabil, a její nenávist a odpor ke mně bude ještě mnohem větší.

Ve chvíli, kdy jsem se chtěl otočit pro novou utěrku, jsem ucítil na pravé dlani lehký stisk. Zareagoval jsem okamžitě. Stisk jsem ji tak pevně, jak jen jsem mohl. Její ledové prsty jsem si přitiskl k obličeji a jeden po druhém jej obdarovával polibky. „Všechno bude zase dobré, určitě,“ utěšoval jsem ji a přitom si neodpustil letmý polibek do vlasů. To byla jen zástěrka, popravdě jsem uklidňoval sám sebe, že bude vše v pořádku. Nikoli Bellu.

„Edwarde,“ zaskuhrala znovu, moje srdce rázem zrychlilo tepovou frekvenci.

„Jsem tady u tebe, jsem tu s tebou,“ ujišťoval jsem ji. Přilehl jsem k ní a jemně ji objal. Její drobné tělíčko bylo v mém objetí jako v ohromné cele.

„Odpusť mi to,“ vydala ze sebe. Rty měla popraskané a vysušené. Příjemným hlazením po rameni jsem jí chtěl sdělit, aby si z toho nedělala vůbec žádné starosti, ale její tvrdohlavost se nedávala na ústup ani v téhle chvíli.

Zakroutila hlavou. „Ne,“ další hluboký nádech, „udělala jsem velkou chybu, Edwarde, a moc mě to mrzí.“ Dlouhé věty ji vyčerpávaly. Lapala po dechu a snažila se najít svůj rytmus. Políbil jsem ji na líčko a přejel nosem po její tváři.

„Neunavuj se,“ přikázala jsem, „vůbec se tím teď nezatěžuj. Teď je hlavní, abys byla v pořádku ty a tvoje dítě. Naše dítě,“ dořekl jsem po bezmyšlenkovitě a pak jsem si uvědomil, že si přivlastňuje něco, co není moje. Ale v téhle chvíli mi to bylo putna. Byl jsem rozhodnut vychovávat Eathenovo dítě, kdyby se mnou Bella chtěla i nadále zůstat. Miloval bych ho stejně tak, jako kdyby bylo moje vlastní, na tom se stále nic nezměnilo.

Nemohl jsem si nevšimnout jejího letmého úsměvu, který jí přeběhl po obličeji. Pak už se její mělký dech uklidnil a Bella začala po chvilce pravidelně oddechovat. „Vyspinkej se,“ šeptal jsem jí do ouška, „nic mě neudělá šťastnějším než pomyšlení na to, že jsi opět zdravá. Nesmí se ti nic stát, nemohl bych tady bez tebe být.“ Cítil jsem, jak se mě zmocňuje úzkost; byl to velmi zvláštní pocit. Jako by všechny moje vnitřnosti drtila železná ruka a každým dalším nádechem svůj stisk zesílila.

Na tváři jsem cítil nepříjemné mokro.

Nechal jsem Bellu odpočívat a potichu se vykradl z ložnice na terasu, kde svěží vánek prosvištěl mými vlasy. Tiché kroky cizince mě následovaly. Postavil se vedle mě a společně jsme se dívali na hladinu rozbouřeného moře. Jak takhle vedle mě stál, poslední zapadající paprsky slunce mu svítily do vlasů, viděl jsem v něm ztělesnění dobra. Statný upír s andělskou krásou, ostrými a přesto milými rysy v obličeji a úctyhodný chováním. Potkat mladou, krásnou ženu někde uprostřed džungle a nemyslet na zvrhlé návrhy, které se přímo nabízí, to je čin hodný gentlemana. A ačkoli jsem v první chvíli měl nutkání rozdrápat mu hrdlo za to, že byl v blízkosti Belly, musel jsem uznat, že mu patří mé poděkování.

„Děkuju vám,“ vydal jsem ze sebe.

Věnoval mi úsměv. „Nemáš za co, tohle by udělal každý muž, který někdy ve svém životě miloval.“ „Vím, jaké to je,“ vmísil se do mé intimní chvilky blonďatý zachránce, jeho těžká ruka se ocitla na mém rameni, „díval jsem se do obličeje své lásky, když jí zhasínalo světlo v očích. Musel jsem vydržet bolest, která mě zžírala, a ačkoli jsem chtěl být silným, nedokázala jsem to.“ Svou veškerou pozornost jsem věnoval jemu. Stále jsem měl pocit, jako bych jej znal. Jako by to byla součást mého života, o které jsem ani nevěděl.

„Moje Bella neumírá!“ protestoval jsem.

„Samozřejmě že ne,“ souhlasil, „jen jsem ti chtěl říct, že vím, jaké to je.“ Jeho unavené oči vyhledaly ty mé. „Ztratil jsem toho ve svém životě hodně, a moc toho lituju,“ jeho mysl se přede mnou najednou celá uzavřela a bolest, kterou cítil, mě udeřila stejnou vlnou, až jsem se zapotácel, „kdybych mohl, vrátil bych to celé zpět a nikdy bych neudělal stejnou chybu. Uvědomil jsem si, co všechno jsem ztratil, kdy už bylo pozdě.“

„Viděl jste svou ženu umírat?“ Trefa do černého, pomyslel jsem si a zároveň si v duchu nadával do pitomců, když jsem viděl, jakou bolest jsem mu tím způsobil. Nakonec ale přikývl.

„Zamřela při porodu,“ ztěžka se nadechl, přitom stále hleděl před sebe, „myslel jsem si, že jako doktor dokážu zabránit tomu, aby se porod stal kritickým. Zachránil jsem nespočet žen, jež měly život na vlásku, ale u ní jsem to nedokázal, selhal jsem jak v lásce, tak ve svém řemeslu.“

„Nedokážu si vysvětlit, jak jste mohl být doktorem, když jste tím, čím jste.“ Neměl jsem odvahu na to, abych vyslovil to nekontrolované monstrum, které mám uvnitř sebe i já. Právě díky němu můžu přijít o jedinou ženu, kterou miluju a se kterou jsem šťastný.

„Myslíš upírem?“ zeptal se posměšně. „Léta trénování, nikdy jsem nechtěl být zabijákem, nechtěl jsem zabíjet nevinné oběti za cílem, abych přežil. A jak nejlépe se můžeš tomuhle vzepřít? Tím, že budeš den co den krvi neustále nablízku. Bylo to samozřejmě utrpění, ale dokázal jsem se včas vzpamatovat a vždy si připomenout, proč to vlastně dělám. Díky doktořině jsem potkal tu nejkrásnější, nejmilejší a nejinteligentnější ženu na světě. Ta si získala mé srdce a já ji zklamal.“

„Nemohl jste za to, že při porodu zemřela, nebyla to vaše vina,“ vyvracel jsem mu, ale při těchto slovech jsem se cítil poněkud divně.

„Vím, že bych jí nemohl pomoci, nechtěla se stát upírem, ale dávám si za vinu to, že jsem potom jako zbabělec utekl od své rodiny.“ Panika, vztek, radost a nevědomost mě zasáhly najednou. V tu chvíli jsem nevěděl, jak bych vyjádřil své pocity. Nutně jsem vyhledal jeho pohled, ten mě vší silou udeřil do obličeje.

To je on! Musí to být on! To on se na mě vykašlal, když jsem vyrůstal bez rodičů, říkal jsem si v duchu a vzpomínal na všechny své narozeniny, když jsem se jako dítě ptal po nich. Oni byli osobami, které bych na své oslavě viděl nejraději a nikdy jsem se jich nedočkal.

„Je mi to líto,“ pronesl šeptem, „opravdu jsem ti nechtěl ublížit, nikdy jsem -“

„Nechtěl? Co mi to tady patláš kolem pusy,“ stoupl jsem si a udělala dva kroky dozadu, „vždyť já vím, že ses na svoji rodinu, a hlavně na mě, vykašlal. Zmizel jsi jako pára nad hrncem po tom, co moje matka zemřela, a ty jsi ještě tak odvážnej a ukážeš se mi před očima?!“ Nevěděl jsem, odkud se to ze mě bere, ale měl jsem potřebu říct mu, jak jsem se cítil po celá ta léta, co nebyl se mnou. Co mě nechal a jako zbabělec utekl.

„Byl jsem zbabělec, Edwarde, nemohl jsem se na tebe každý den dívat a vidět v tobě její rysy, já ji viděl umírat, já ji držel za ruku, když odcházela se slovy, abych tě ochránil! A věř mi, že v té chvíli bych byl nejradši na jejím místě já, někdo s tak čistou duší neměl odejít na onen svět.“ Poklesl na kolena a sklopil hlavu k zemi. Jeho mohutná záda se otřásala pod návalem pláče a já na něj jen koukal. Nesáhl jsem na něj ani mu nepodal ruku, aby mohl opět vstát.

„Nedodržel jsi slib, který jsi dal,“ vyčetl jsem mu, „nebyl jsi se mnou, když jsem tě potřeboval.“ Podíval se na mě; byly tam známky po lítosti a odpuštění, které jsem v sobě zatím nenacházel. A nemohl jsem s jistotou říct, jestli na to vůbec mám dostatek sil.

„Vím, že jsem udělal chybu, které budu litovat až do konce mého života, ale ten, kdo by se měl stydět snad ještě víc jak já, je tvůj pravý otec, Edwarde. Tvůj pravý otec přišel o syna, který nejenže scelil celou rodinu dohromady, ale umí se postarat o ty, které miluje.“ Svého pravého otce jsem znát ani nechtěl. Považoval jsem za něj vždy jen jeho, Carlislea.

„Pro mě jsi byl otcem vždy jen ty,“ připustil jsem v tichosti, „cítil jsem k tobě nenávist za to, že moje matka zemřela a že jsi nás opustil, ačkoli zbytek rodiny tě vehementně bránil.“ Dotkl se mé ruky a já ucukl, aniž bych sám chtěl. Ublížilo mu to.

„Mrzí mě, že jsem tě zklamal, dal bych cokoli za to, abych ti to mohl alespoň z části vynahradit, ale já nemám nic.“ Potácivě se opřel o sloup verandy a pomaličku se zvedal. „Můžeš se vžít do mé kůže. Jak by ti bylo, kdyby ses musel dívat na to, jak Bella umírá. Prosila by tě, aby ses postaral o její dítě, které by jí bylo tak podobné. Vydržel bys to?“ Otázka na tělo. Přitom, co jsme si my dva už vytrpěli, by mě neodradilo nic v tom, abych ji nechal odejít, ale dívat se na její dítě po její smrti, by byl pořádný oříšek.

„Vždy jsem tě miloval jako svého a v hloubi duše jsem věřil, že se spolu jednou potkáme a já budu mít šanci ti vše vysvětlit,“ poprvé se usmál, „když vidím, jak bezočivě jsi zamilovaný, mám drobnou, možná i naivní představu, že mě pochopíš.“

„Nemůžeš ode mě žádat, abych ti hned odpustil,“ skočil jsem mu do řeči.

„To po tobě nechci,“ dělil nás pouhý metr, jen sto centimetrů bylo mezi našimi těly, „přál bych si jen, abys pochopil, proč jsem to udělal, a až poté mě můžeš znovu odsoudit, teprve až poté mě zavrhni.“ A v tom byl ten problém – já to nedokázal. Ať už jsem si před lety sliboval, že budu ke Carlisleovi vždy cítit nenávist, právě v této chvíli jsem cítil, jak ta silná slupka hněvu opadává a vystřídalo jej pochopení.

Udělal jsem jeden váhavý krok vpřed a pak… jsem Carlislea objal. Drtil jsem ho v náruči a cítil teplo rodiče, jenž vás miluje. Co na tom, že to nebyl můj pravý otec, ale byl u mě ve chvíli, kdy jsem přišel na svět. Miloval moji matku, která zemřela díky mně, určitě by si nepřála, abychom mi dva byli nepřátelé.

Objetí mi Carlisle okamžitě oplácel, a ačkoli to byl muž, vzlyky dojetí nedokázal potlačit. Dokonce i já jsem měl na krajíčku. Byl to úplně jiný pocit být objímán otcem.

„Máš velké srdce jako Elizabeth, zdědil jsi po ní jen to nejlepší, Edwarde.“ Zadíval jsem se na nebe, kde se nad námi vyhoupl měsíc. Byla bys na nás pyšná, mami, poslal jsem jí v duchu a věřil jsem, že nás vidí.

„Já vím,“ utřel jsem si oči, „jen to nejlepší.“ 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 44. kapitola: