Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 45. kapitola

03.05.2012 (21:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3731×

Jen jedno objetí – 45. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota činí smrt bolestivější. 

Vlhkost byla všude kolem mě. Sáhla jsem si instinktivně na břicho a nahmatala jsem vlhkou utěrku. Zděšením jsem otevřela oči do slunečného rána. Ležela jsem v posteli, kterou jsem důvěrně znala. Byla jsem v domě na pláži. Takže je tady někde se mnou i Edward, napadlo mě a po těle se mi v tu chvíli roznesl mravenčivý pocit.

Pokusila jsem se zvednout hlavu, a když jsem usoudila, že se mi nemotá, pomaličku jsem se posadila. Ručníky jsem stále měla jako přísavky na kůži. Snesla jsem nohy z postele dolů a dotkla se chladné podlahy. Bylo příjemné pocítit chlad na chodidlech, připadala jsem si jako rozpálené těleso. Zapřela jsem se do matrace a chytila se dřevěného sloupu, na němž byly těžké, zlaté závěsy. Připadala jsem si jako v pohádce, když jsem se zvedala. Všechno bylo tak měkké a příjemné na dotek.

Nepříjemně mě zaškrábalo v krku. Polykala jsem na sucho. Pocítila jsem nutkavou potřebu napít se něčeho studeného, a tak jsem zaměřila pohled na jedny ze tří dveří. Za některými z nich by měla být koupelna.  

Nejdříve jsem se postavila, abych zjistila, jestli mě moje vlastní nohy unesou. Kupodivu ano. Neměla jsem ani tendenci padat k zemi jako hruška, a to jsem se cítila opravdu slabá. Ovšem představa, že někde pár metrů ode mě sedí Edward v té své bílé košili, s rozcuchanými vlasy a pokřiveným úsměvem, mě hnala do koupelny, abych mohla být co nejrychleji u něj a prosit o odpuštění za to, jak jsem se zachovala. Jaká ironie.

Zprvu jsem se šoupala po malých krůčcích, a když jsem uznala, že jsem si jistější, přidala jsem. Chvíli jsem bloudila mezi dveřmi. V koupelně jsem ještě nebyla, alespoň ne v téhle, a tak jsem byla nucena otevřít všechny dveře. Narazila jsem na ohromnou šatnu, kde mě udeřila vůně jeho šatů, dveře do nitra domu a, světe div se, jedny do koupelny. Údivem jsem otevřela ústa.

„Páni,“ vydechla jsem obdivně. Ačkoli jsem si zvykla na přepych, který se kolem mě točil, tohle bylo něco jedinečného. Cullenovi měli opravdu vkus, to se muselo nechat. Nebylo to nic přeplácané ani kýčovitého. Naopak v tom byla jednoduchost a krása. Dlaždičky barvy průzračného moře byly sladěny s vanou a umyvadlem. Dokonce byly na zdech vzory mořských živočichů, nad čímž jsem se usmála. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se k umyvadlu. Nezdržovala jsem se tím, že bych si napustila vodu do kelímků, sehnula jsem se ke kohoutku a hltavě pila. Nepříjemná, pichlavá bolest v oblasti beder mě upozornila na to, abych se narovnala. Zrychleně jsem zvedla hlavu, až se mi zamotala. Připadala jsem si jako napuštěný barel vody.

V odrazu zrcadla jsem viděla vanu. Sice jsem byla polámaná a necítila jsem určité části těla, ale neodolala jsem tak slibné představě a dmoucí se pěně. V duchu jsem se v ní viděla.

Napustila jsem si vařící vodu, až se pára vznášela ke stropu. Ve chvíli, kdy jsem se natahovala po pěně do koupele, ze mě spadl navlhčený ručník a já spatřila siluetu svého těla v zrcadle. Co je to za nápad dávat do koupelny tak velké zrcadlo? Akorát tak na šok, pomyslela jsem si skepticky a žena naproti mně se zašklebila. Nalila jsem si jedno víčko třešňové pěny a postavila se před zrcadlo z profilu. Pohladila jsem si bříško, na kterém skoro nebylo znát, že se v brzké době bude kulatit, ale musela jsem uznat, že bylo mírně vyboulené po dvou měsících těhotenství.

„Bude to pořádný bojovník,“ zašeptala jsem si pro sebe. Nějak podvědomě jsem tušila, že to bude chlapec. Spíše jsem v to tajně doufala. V obličeji jsem byla strhaná, oční důlky výraznější jak obvykle. Jestli tohle jsou následky těhotenství, budu v devátém měsíci vypadat jako smrtka.

Nechala jsem toho prohlížení se v zrcadle a přehodila nohu přes okraj vany. Jakmile jsem se dotkla palcem vody, zapředla jsem blaženě jako nasycená kočka. Vlezla jsem si tam a potopila se, abych si namočila vlasy. Sice jsem si chtěla užít koupel, která mi byla víc než příjemná, ale musela jsem vidět co nejrychleji Edwarda.

Umyla jsem si vlasy, vymydlila tělo a s bublinkami na těle se zabalila do tmavě modrého županu, který jsem našla za dveřmi. Zřejmě Edwardův, usoudila jsem, když jsem si přičichla k límci. Měl jeho charakteristickou vůni. Jak se mi po něm stýskalo… a to jsem s ním nebyla jeden dva dny?

Celá svěží jsem vyšla z pokoje a zadívala se do obývacího pokoje, kde nikdo nebyl. Na konferenčním stolku jsem našla nažloutlý přeložený papír, na kterém stálo moje jméno. Srdce se mi překotně zrychlilo a dech se krátil. Měla jsem nepříjemný pocit v žaludku, když jsem brala dopis do rukou.

Nevím, jestli budeš vzhůru do té doby, než se vrátíme, ale kdyby ano, tak neměj strach, dům je dobře střežen. Zašli jsme si na lov, do večera jsme doma. Mil

Edward

Vzkaz jsem si četla stále dokola. Jednak jsem se nemohla vynadívat na Edwardovo písmo, jednak jsem se rozplývala nad jeho posledními slovy a v neposlední řadě mi v hlavě šrotovalo množné číslo, které použil. My? Copak tu je ještě někdo, o kom nevím, že je… upír? Sakra, to slovo mi nikdy přes rty lehce nepůjde.

A pak mě to trklo. V té džungli, nebo kde jsem to vlastně byla u vodopádů, jsem potkala blonďatého muže, připomínajíc anděla. Edwardova otce, Carlislea. Že by si spolu vyříkali vše, co za ta léta nestihli?

S úsměvem jsem nakonec odkráčela do kuchyně, protože mi zakručelo v břiše. Jestli Carlisle řekl Edwardovi vše, co má na srdci, udělal jedině dobře. Byl to právě on, kdo mi poradil, abych se na věc podívala i jinýma očima a abych se pokusila pochopit, že není upírem, protože by chtěl, nýbrž proto, že neměl na vybranou. Už jsem se nemohla dočkat, až mu skočím do náruče a dotknu se ho.

„Na upíra mají dost velkou kuchyni,“ zamumlala jsem si pod vousy, když jsem z ledničky vytáhla stočenou ruličku šunky a vložila si ji do pusy. Vyndala jsem si arašídové máslo, rajčata s paprikami, dva druhy salámů, majonézu a to vše završila pomerančovým džusem. Když jsem se na to tak dívala, tak jsem dostala chuť na všechno. Ze šuplíku jsem popadla příborový nůž a tři plátky voňavého chleba. Posadila jsem se za stůl, kde byla hromada jídla pečlivě naskládaná, a v očích mi zaplálo, když jsem se rozhodovala, co si dát první.

Mumlala jsem si říkanku a přejížděla prstem po jídle, když jsem se na to vykašlala a napatlala všechno na jeden plátek. Namazala jsem si chleba arašídovým máslem, ozdobila dvěma kolečky rajčat, naložila několik vrstev šunky a do ruky si vzala kus červené papriky. S chutí jsem se zakousla, a když jsem byla v půlce, blaženě jsem si povzdychla.

„Za chvíli ze mě bude koule,“ vydala jsem ze sebe přidušeně, vypila polovinu sklenky džusu a na to pokrčila rameny. Je to pro to škvrně pod srdcem, pro moje zatím nenarozené srdíčko.

Když jsem vše spořádala a zbytky vyhodila do koše, dýchala jsem jako znavený pes. Připadala jsem si jako soudek a v první chvíli jsem si nebyla jistá, jestli dojdu do ložnice, abych si lehla. Padla na mě pořádná únava a nebyla jsem schopná vzdorovat jí.

Byla jsem v polovině cesty a můj pohled padl na pohodlnou, červenou sedačku. Sice jsem ještě neokusila pořádný pohled na nebesa nad postelí, ale byla jsem přesvědčená, že ještě budu mít šanci, abych se na ně podívala, a proto jsem se vydala do obýváku, kde jsem sebou mrskla na sedačku, nohy si uvelebila na opěradla a pod hlavu si dala hromadu měkkých polštářků. Pustila jsem si nějaký pořad v televizi jen jako hudební kulisu a zamyslela se nad tím, co Edwardovi řeknu.

Nedokázala jsem samozřejmě nic vymyslet, neboť mě během chvíle pohltila hlubina sladkého spánku.

„Bello, lásko,“ někdo mi zatřásl rameny, ten sametový hlas byl tak vzdálený mým uším a stále se vzdaloval, ale já se snažila vnímat ho, „miláčku, probuď se.“ Zamžourala jsem očima do tmy. Musela jsem si přivyknout na maličké světlo z lampičky, ale stejně mě bodavá bolest udeřila do očí. Křečovitě jsem je stiskla k sobě.

„Klid, všechno je v pořádku,“ konejšil mě, když jsem na líci cítila něco mokrého. Nestačila jsem zaregistrovat ani slzy, jež mi vytekly nevědomky z očí. Chladný Edwardův prst mi ji setřel a o chviličku později jsem cítila jeho svalnaté paže, jak mě k sobě tisknou, což bylo sice méně pohodlné než sedačka, ale cítila jsem se tam lépe. Mnohem lépe.

Zavrtala jsem se do jeho náruče a nechala se odnést do ložnice, kde mě s lehkostí položil na postel. Nechtěla jsem, aby ode mě odešel, chtěla jsem být s ním, obejmout ho a cítit jeho tělo u svého, ale když se vzdálil, nesnesla jsem ani jedinou námitku. Byla jsem ještě napůl pohlcená spánkem.

Ozvalo se tiché cvak a já usoudila, že se nejspíš zavřely dveře.

„Edwarde?“ vydechla jsem ospalým, téměř jiným, hláskem.

„Jsem tady s tebou.“ Chytil mě za ruku, aby potvrdil svá slova. Cítila jsem, že se posadil vedle mě, protože se v matraci udělala prohloubeň. Já s tím ale nesouhlasila. Nechtěla jsem, aby byl tak daleko ode mě, chtěla jsem, aby se lehl přímo vedle mě, abych se ho mohla dotýkat a stejně tak i on mě. Pomaličku jsem otevřela oči a první, co mě uhodilo do obličeje, byla jeho krásná, ostře řezaná tvář. Úzké rty měl pevně sevřené v tenoučkou linku a pozoroval mě svým bedlivým, zlatavým pohledem.

„Jsou jako tekuté zlato,“ konstatovala jsem s úsměvem. Také se zasmál a to mě i mé srdce potěšilo. Převalila jsem se na bok, abych na něj lépe viděla, když se zamračil.

„Měla bys odpočívat.“

„Ne,“ zakroutila jsem záporně hlavou, „spala jsem celou noc a celý den,“

„Vlastně jsi spala dvě noci a dva dny, abych byl přesnější,“ prozradil mi s cukajícími koutky. „Ale jsem rád, že jsi v pořádku, máš mnohem hezčí barvu, než když tě Carlisle přinesl z útesů.“ Začervenala jsem se a zároveň mě přepadly výčitky svědomí. Dělala jsem Edwardovi jenom samé problémy a to kvůli své unáhlené, horké hlavě. Někdy jsem byla opravdu zbytečně paličatá, ale dokázala jsem si to uvědomit, až když jsem vychladla.

„Omlouvám se,“ špitla jsem a cítila, jak se mi oči zalily slzami, opět. Zatracené těhotenské hormony! „Nechtěla jsem ti přidělávat starosti, já -“

„Starosti?“ skočil mi do řeči. „Bello, žádné starosti, za všechno jsem mohl já. Kdybych tě nenechal odejít, nemusela ses ocitnout v tak ošemetné situaci, měl jsem za tebou jít, i kdybys mě několikrát za sebou udeřila nebo na mě křičela, udělal jsem blbost, a kdyby se ti něco stalo, vyčítal bych si to do konce života.“ Skousl si horní ret. „A že je zatraceně dlouhej.“ Věnovala jsem mu jeden ze svých uslzených úsměvů.

„Kdybych neutekla, nemuseli bychom se hledat navzájem.“ Stiskla jsem jeho dlaň tak pevně, až mi zbělely klouby. Muselo ho to bolet, on ale oddaně držel. „Mrzí mě to, měla jsem si to vše vyslechnout úplně od začátku, nevěděla jsem, žes neměl otce, vůbec jsem netušila, jak to pro tebe musí být těžké, a jednala jsem unáhleně.“ Pohladila mě po tváři a nahnul se ke mně, aby mi věnoval polibek na nos. „Odpustíš mi?“ zeptala jsem se provinilým hláskem. Pomaličku, přesto těžce, jsem se smiřovala s tím, že by mě odmítl. Bylo to sice bolestivější, ale zasloužila bych si to.

„To je to nejmenší,“ další polibek na nos, „jsem rád, že se tobě a dítěti nic nestalo. A ačkoli se to zdá bláznivé, vděčím za to všechno tobě, kdybys nepotkala Carlislea, nemusela bys tu se mnou dýchat stejný kyslík a já bych nepoznal svého ztraceného otce.“

„Usmířili jste se?“ Naděje v mém hlase byla opravdu zřetelná. Přikývl.

„Carlisle ale není mým pravým otcem,“ doplnil.

„Není?“ podivila jsem se. „A kdo tedy?“

„Upír, jehož tělo dávno hnije v pekle, po smrti mé matky se Carlisle postaral o to, aby šel na onen svět za to, co provedl.“

„To je mi líto,“ vysypala jsem ze sebe s lítostí.

„Není proč, neznal jsem ho a mým otcem byl a vždy bude Carlisle.“

„Tak to jsem ráda, doufám, že pojede zpět s námi.“ Chvíli váhal, než mi odpověděl, ale nakonec souhlasil s tím, že by si přál, aby byla jeho rodina opět pohromadě. Věřil tomu, že zbytek rodiny Carlisleovi odpustí, protože oni vždy věděli, proč Carlisle odešel a chápali to, neboť moc dobře si dokázali představit, co to znamená ztratit svou druhou polovičku. Edward to pochopil až teď; ve chvíli, kdy jsme si konečně navzájem přiznali, že se milujeme.

„Lehni si ke mně, jsi ode mě moc daleko,“ stěžovala jsem si. Samozřejmě že mi s radostí vyhověl. Měl na sobě jen kraťasy a čisté bavlněné tričko. Jakmile jsem pocítila teplo jeho těla, nedokázala jsem potlačit blažený úsměv, který se mi dral na rty. Schoulila jsem se do klubíčka a zavrtala hlavu do jeho podpaždí.

„Proč se šklebíš?“ žádal odpověď, zatímco já jsem se kroutila jako tasemnice, abych se mu nemusela dívat do očí. Měla jsem škodolibou radost z toho, že mě musí dobývat.

„Nevím, zkus to zjistit,“ utahovala jsem si z něj. Měla jsem škodolibou radost z toho, že mě musí dobývat.  Chytil mě něžně za bradu a přidržel si ji ve světle lampičky, aby na mě viděl. Teď jsem se nemohla bránit. Tekuté zlato se vpíjelo do mě i mého těla a já neměla sílu, ani jsem nechtěla, vzdorovat. Byl to krásný mravenčivý pocit v podbřišku, když mě palci hladil po tváři a přitom se jemně otíral o mé stehno. Očima jsem zabloudila k jeho rtům a rázem zatoužila po tom, aby mě políbil.

Jako by věděl, co od něj právě žádám, sklonil se ke mně a otřel se svými rty o ty mé. Připomínalo mi to dotek motýlích křidélek. Dožadovala jsem se mnohem větší reakce, když jsem se s vervou opřela do něžného polibku, tím jsem samozřejmě veškerou romantiku zkazila, ale Edward si s tím uměl poradit. Stiskl mi dlaně a nanovo začal s pomalým polibkem. Ždíbek po ždíbku okusoval spodní a potom horní ret, když byl hotov, přejel jazykem po vnější straně rtů a teprve na druhé zasténání se naše jazyky dotkly špičkami. Moje tělo se dostávalo do varu, hořící koule uvnitř mého nitra začala hořit.

„Jsi nenasytná, pomaleji,“ napomenul mě s úsměvem, přitom mi vnikl jazykem do úst a započal vášnivou, přesto pomalou, hru.

„A ty se mi divíš?“ zeptala jsem se udýchaně, když polibek přešel opět do pomalého. Přesunula jsem si jeho dlaně na záda a natiskla se k němu. Teď už jsem byla plně při vědomí, když jsem cítila jeho mužskou chloubu. Edward věděl, že jsem nedočkavá a nenasytná, ale dokázal si užívat i takové chvilky, kdy já jsem trpěla.

Mučitel! vyslala jsem k němu v myšlenkách.

Chytil mě pod kolenem a přesunul si mou nohu přes svou. Ručkama jsem bloudila po jeho hrudi, až jsem došla k lemu trička. Rolovala jsem ho až k bříšku, zatímco mi Edward mučednicky okusoval ušní lalůček. Zastavil mě ve chvíli, kdy jsem mu tričko chtěla přetáhnout přes hlavu. Zadržel mě v polovině pohybu a vážně se na mě zadíval.

„Bello,“ oslovil mě s vážností, „ nevím, jestli je to bezpečné, nechci ublížit tobě ani dítěti,“ vypálil na mě něco, co jsem doopravdy nečekala. Copak on mě odmítá? Nechce se mnou už nic mít? Do očí mi opět vstoupily slzy. A to Edwarda vyděsilo. „Nemysli si, proboha, že bych tě nechtěl, toužím po tobě a ty sama to víš,“ podíval se na bouli ve svém rozkroku, „ale nechci nic uspěchat jenom proto, že bychom byli bezohlední k drobečkovi, co máš tady.“ Pohladil mě po bříšku. Dotkla jsem se jeho tváře a pohladila ji.

„Nic se nestane,“ přesvědčovala jsem ho, „nestane se nic, když budeme opatrní a něžní. A já vím, že ty to jinak ani neumíš,“ zamumlala jsem tichým hláskem. Ticho, které mezi námi panovalo, bylo kouzelné. Cítila jsem napětí a elektřina mezi námi byla hmatatelná. Edward se na mě pokřiveně usmál a pustil mé ruce. Přiložil si je opět k tělu, kde jsem je před chvílí měla, a pomohl mi sundat si tričko. Natáhl se, aby zhasl světlo, za což jsem mu byla vděčná. Viděla jsem ho jen v měsíčním světle, při kterém mi přišel ještě mnohem přitažlivější. Zkusmo jsem přejela rty po jeho tváři, až jsem se dostala ke krku. Edward zaklonil hlavu, aby mi dal prostor k většímu škádlení. Já to brala jako romantickou chvilku, kterou jsem si užívala. Okusovala jsem mu každičké místo a pak ho políbila.

Když jsem se blížila k pupku, chytil mě za zápěstí a něžně přemístil pod sebe. Jedním kolenem mi nepatrně roztáhl nohy od sebe, ale jen natolik, aby se tam vešel. Pomalými pohyby mi začal rozepínat už tak velký župan a kochal se pohledem na mé křídově bílé tělo. V obličeji jsem se začervenala.

„Jsi krásná,“ sklonil mi poklonu, „mnohem krásnější, než si tě pamatuju naposledy.“ To bylo obdivuhodné, vzhledem k tomu, že mám minimálně pět kilo navíc. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a zatahala za ně. Francouzským oknem prosvištěl teplý vánek a usedal na mém těle. Hrbolky jako na povel ztvrdly a to nejen kvůli větru, ale i na povel Edwardových rtů. Políbil mi žlábek mezi ňadry. Dostala jsem se ke knoflíčkům šortek a rozepnula je jedním, ladným pohybem. Překvapením pro mě bylo, když pod nimi nic neměl.

„Moment překvapení,“ zašeptal mi do ouška, oba jsme se sborově zasmáli. Byl tak milý a jemný, jen při pouhých polibcích, které mi věnoval na bříško, na vnitřní stranu stehen, na lýtko i na chodidla, jsem se cítila rozpálená jako žhavý kus železa. Přejela jsem dlaní po jeho mohutných zádech a dotkla se tetování na rameni. Tentokrát neztuhl, stále se věnoval mému tělu a užíval si moment, kdy jsem mu zaryla nehty do kůže a vzrušeně sykla jeho jméno.

„Nenech mě čekat,“ vypravila jsem ze sebe přidušeně. Věděl, že bych to nevydržela dlouho, moje oči byly žádoucí, stejně tak jako jeho. Nestačila jsem ani postřehnout, jak se to stalo, ale v jednu chvíli jsme byli jedna duše a jedno tělo. Počkal, než si přivyknu na změnu, nebyl vůbec chamtivý a surový. Musela jsem se jako první pohnout, abych mu dala najevo, že je vše v pořádku.

„Nebolí tě nic?“ zeptal se mezi polibky. Zakroutila jsem hlavou. Nechtěla jsem mluvit, bála jsem se toho, že bych porušila tak krásnou, idylickou chvilku. Ve chvíli, kdy jsme společně vystoupali na obláčku do nebes, mi na mysli vytanulo jedno jméno. V té chvíli jsem se usmála a pevně stiskla Edwardovu ruku.

Po milostném aktu přikryl mé tělo prostěradlem a ulehl pode mě, abych se mohla opřít o jeho hruď. Nepřítomně jsem se usmívala a cítila se skvěle. Popravdě, nikdy jsem se necítila tak svěže a odpočatě jako dnes. Ani při večerech s mým exmanželem. Edwardovy prsty jezdily po mých zádech a dělaly na nich uklidňující kroužky. Zřejmě chtěl docílit toho, aby na mě přišla únava, a taky přišla v podobě zkázy.

„Vím, jak se bude jmenovat,“ vypadlo ze mě po chvíli ticha.

„Kdo?“

„Miminko,“ vysvětlila jsem, „bude to Elizabeth.“ Na tváři se mu usadil ohromný úsměv.

Po pěti letech

Upravila jsem si sluneční brýle a vystoupila z auta. Na parkovišti bylo mnoho aut, a tak jsem Elizabeth vzala do náruče. V druhé ruce jsem držela sportovní tašku, ve které měla věci na víkend. Už z dálky se na nás usmíval muž v elegantních kalhotách a golfovém tričku. Měl vypracovanější svaly, než si pamatuju, a černé vlasy jako uhel zbarvené do tmavě hnědé.

„Zdravím vás princezny,“ oslovil nás a Elizabeth se po něm okamžitě natáhla. S úsměvem jsem mu ji předala. Objala svého otce tak pevně, jako by už v tak brzkém věku věděla, kdo ji nade vše miluje. Eathen si ode mě vzal tašku a pokynul mi, abych se posadila. Zdvořile jsem odmítla.

„Promiň, ale pospíchám. Ještě musím odvést Carlislea s Esmé na letiště, chtějí si udělat společnou dovolenou ve dvou.“ Chápavě přikývl a věnoval další milující úsměv Elizabeth.

„Dobře, vrátíme ti ji s Mary v pondělí, říkal jsem si, že by si ráda hrála s Lucasem.“ S úsměvem jsem přisvědčila. O naši malou dcerku jsme se nehádali, vždy jsme si dokázali vyjít vstříc a Eathen to chápal, neboť sám měl svého malého chlapce s jeho novou manželkou.

„Pozdravuj Cullena.“ Nad jeho jménem se ušklíbl, ani po pěti letech si nezvykl oslovovat jej jménem.

„Nápododbně s Mary.“ Objala jsem ho kolem ramen, dala Elizabeth pusu na tvář a rozloučila se s nimi. Ještě z auta jsem jim mávala. Nemohla jsem si nevšimnout, jak si jsou podobní. Kdyby neměla v obličeji něžné, dívčí rysy, byla by celý Eathen.

 Cestou k našemu domu jsem se vrátila o pět let zpátky…

Po našem návratu z ostrova jsem se s Eathenem setkala rovnou na letišti. Bylo to nečekané, ale tak nějak podvědomě jsem tušila, že se brzy potkáme. Edward nás sice nechtěl nechat o samotě, ale domluvila jsem mu, ať jede s Carlislem napřed, že se domů dostanu. Promluvila jsem si s Eathenem o všem, co jsem měla na srdci, počínaje nevěrami a konče těhotenstvím, do kterého jsem spadla.

Bylo pro mě překvapením, že se choval tak diplomaticky a nevyváděl, jak bych od něj čekala. Vysvětlil mi, co všechno se stalo za tu dobu, co jsem v New Yorku nebyla. Nestačila jsem zírat, co na jeho machinacích bylo pravdy.

 Sám mi dal na vybranou, jestli chci zachovat příjmení jeho, anebo své. Nebylo vůči němu ani malé Elizabeth fér, abych jim měnila jména. Souhlasila jsem s jeho příjmením a podepsáním otcovství. Nemohl zapřít, že je jeho dcera, byla mu na chlup podobná. Jediné, co po mně měla, byly oči a rty. I ty havraní vlasy zdědila po něm.

Možná že právě díky usměvavému sluníčku vše proběhlo v nejlepším pořádku, nebyly žádné dohady a to bylo nejdůležitější. Eathen pochopil, že udělal špatnou věc, a omluvil se mi za vše, co provedl. Nebylo lehké to vymazat, ale dokázala jsem mu odpustit. Už jen kvůli Elizabeth.

Jelikož jsem s Edwardem chtěla být už napořád a byla jsem o tom přesvědčená, souhlasil s tím, že mě promění v nesmrtelné stvoření v den, kdy nadejde ta pravá chvíle. Bylo to období plné bolesti, ale měla jsem dva důvody, proto abych se vrátila zpět mezi živé. A nelituju toho.

Stejně tak našel i svou spřízněnou duši Carlisle. Nastoupil jako lékař do místní nemocnice v New Yorku, kde se potkal s vedoucí chirurgického oddělení Esmé Johnsonovou. Příjemná dáma, překvapeně, upírka s milým úsměvem. Každý člen rodiny chápal, že nemůže navždy zůstat sám, a nikdo neměl nic proti tomu, když Esmé poprvé pozval na schůzku. Samozřejmě mu chvíli trvalo, než se překousl přes to všechno, ale to už je jiný příběh.

Zastavila jsem na příjezdové cestě ve chvíli, kdy jsem stopla tok myšlenek. Z verandy se na mě usmíval Edward v rozepnuté košili. Okamžitě jsem vyběhla z auta a vběhla rovnou jemu do náruče. Nastavila jsem mu své rty a čekala na chvíli, kdy se jich zmocní. Chvíli mě provokoval, ale když jsem ho sevřela v náruči, vyhověl mi. Přeci jenom jsem byla o něco silnější, než je on. Prozatím.

„Vyděračko,“ kapituloval mě, když jsem ho pustila. Vítězně jsem se usmála.

„Ale no tak, jsem přeci tvoje krásná, hodná, milá -“

„Zákeřná,“ skočil mi do řeči.

„Manželka. Taky tě miluju.“ Stoupla jsem si na špičky, abych ho políbila na bradu.

„Musím odvést Esmé s Carlislem na letiště, ale pak budeme mít víkend jen pro sebe, Eathen si vzal Elizabeth k sobě.“ Podtrhl mi kolena a vynesl do prvního poschodí, kde jsme měli ložnici a Elizabeth pokojíček. Bylo od Jaspera velkorysé, že nám nechal postavit samostatný dům. Hned jsem ho měla o něco radši.

Jakmile se za námi zavřely dveře ložnice, strhal ze mě oblečení. „Hej!“ ohradila jsem se. Jako neviňátko pokrčil rameny.

„Nemusíš nikam jezdit, postaral se o to Emmett,“ pověděl mi s širokým úsměvem. A já věděla, co to znamená – další uloupené hodiny jenom pro nás dva. S hlasitým zamručením jsem Edwarda svalila do postele a zaklínila ho svým tělem.

„V tom případě se máš na co těšit, Cullene!“ 

A je konec.  Většinu z vás jsem zřejmě potěšila, ale nemohla jsem si odpustit zkrátit jim to úplně, už takhle jsem se nerozepisovala s dalšími problémy, které jsem měla na začátku naplánované. Povídka trvala víc jak 6 měsíců, což je poměrně dlouhá doba, ale nakonec se svého konce dočkala. Nakonec jsem připravila malý HE i pro Eathena, ačkoli si to nezasloužil. 

Nakonec bych chtěla poděkovat všem, kdo pravidelně komentoval anebo četl. Je to pro mě čest a stejně tak i pro naše hrdiny. Jsem nesmírně poctěna, že se povídka někomu líbila, sice jsem to poslední kapitolou shrnula letem světem dohromady, ale dle mého názoru bych akorát pokazilo kouzlo této kapitoly. Ještě jednou - děkuju! - a doufám, že se vám poslední kapitola alespoň trochu líbila. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 45. kapitola :