Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 9. kapitola

31.07.2011 (09:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3507×

Věnováno čtenářkám, které pravidelně komentují!

Jen jedno objetí – 9. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější.

Po tvářích mi tekly horké slzy. Mé zápěstí surově drtil a ruce jsem měla za hlavou zaklíněné. Jeho mohutné tělo nalehlo na mé a ještě ze mě rval kusy látky. Chtěla jsem se bránit, ale každý pokus o pořádnou ránu kolenem mezi nohy zmařil, jakmile spatřil zoufalý pohled v mých očích.

„Nech mě,“ zasýpala jsem. Odpovědí mi byl hrubý smích a jeho jazyk na mé šíji. Bylo to nechutné a slizké. Nechtěla jsem ukázat svou slabou stránku a strach před ním, ale neubránila jsem se slzám. Proudem stékaly po mé tváři a jen mihotavě jsem vnímala jeho doteky. Hrubě mě vzal za kolena a roztáhl je, až jsem zakňučela bolestí.

Pustil mé ruce, a tak jsem využila situace a přemístila je na klín. Zahlédla jsem prameny jeho vlasů, zvedal se obličejem ke mně a v očích mu plály nepříjemné jiskry. Stiskl mi zápěstí a drtil jej.

„Luisi, přestaň!“ okřikla jsem ho a začala kopat nohama. Celou váhou mě uvěznil pod sebe a hrdelně se usmíval. Dělalo mu radost, když jsem se pod ním zmítala zlomená a znechucená jeho náhlým chováním. „Proč to všechno děláš?“ špitla jsem a chtěla si obličej schovat rukama – marně. Nikdy se ke mně takhle nechoval, problesklo mi hlavou a to vyvolalo ještě větší záchvat paniky.

Ani jsem si nestačila uvědomit, kdy ze mě stáhl všechno oblečení. Ležela jsem před ním jen ve spodním prádle a pravé ňadro jsem měla odhalené. Poklekl na kolena a pohledem chlípníka mě sjel. Cítila jsem se tak… zahanbeně a slabě. „Jsi tak krásná,“ zašeptal vzrušeně a prstem zavadil o lem kalhotek. Všechny svaly se ve mně napjaly a čekala jsem jen na tu chvíli, kdy uskuteční svůj hanebný plán. „Vždycky jsem chtěl vidět, jak mě prosíš, abych byl tvůj.“ Zatáhnul za ramínko od podprsenky a sklonil se ke mně. Ústy mě dráždil v dekoltu a nebral v potaz mé negativní odezvy. „Chci tě, Bello! Tak moc tě chci a já tě dostanu,“ říkal mi chraplavě. Veškerou soustředěnost namířil na má prsa.

Chvíli jsem jen nečinně ležela a přemýšlela, jak bych se dostala z toho prokletého pokoje. V duchu jsem si vyčítala, že jsem se s ním vůbec zavazovala. Proboha, Bello, mohlo tě to napadnout! Vždycky se k tobě choval úplně jinak než k ostatním dívkám. Cítila jsem, že jeho sevření povolilo a chtěla jsem toho využít. Osvobodila jsem si pravou ruku a vší silou, která mi doposud zůstala, jsem jej udeřila do tváře. Luise odvrátil hlavu na druhou stranu a místností se nesl bolestivý sten.

Musela jsem ho překvapit, pomyslela jsem si a otupěle hleděla na jeho ďábelsky zkřivenou tvář. Zatínal zuby, až mu škubala čelist.

„Ty mrcho,“ zařval a v ruce držel pramen mých vlasů. Zatáhl jej tak silně, až mi vytryskly slzy bolestí. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a plakat, odejít od něj a být opět v Eathenově náruči, ale nemohla jsem. Moje šance na útěk byly mizivé. Trhl rukou a já jsem znovu zaúpěla bolestí. Pramen vlasů mi držel před obličejem a druhou rukou mi tlačil hrdlo. Malou škvírkou jsem měla přísun kyslíku, ale hrdlo mi natékalo a měla jsem pocit, že se za chvíli udusím.

Lapala jsem po dechu jako ryba na suchu a šmátrala jsem rukama ve vzduchu. Oční víčka se mi zavírala a já nebyla schopna znovu je otevřít. Byla jako z olova. Znenadání těžká váha z mého těla zmizela a stejně tak i ruka, jež tlačila mé hrdlo a zabraňovala mi v dýchání. Slyšela jsem svůj sípavý dech a zrychlený někde na podlaze. Pokojem se ozvala ohlušující rána, jako by někdo někoho udeřil, ale neměla jsem sílu na to, abych zvedla hlavu a podívala se na dotyčného. Moje hlava byla snad těžší než celé tělo.

„Bastarde slizkej!“ křikl sametový hlas a mnou projel záchvěv lítosti a štěstí. Je tu! Edward! Zachránil mě, blesklo mi hlavou a štěstím jsem začala plakat.

„Slez ze mě, hajzle jeden,“ křikl Luise a snažil se Edwarda shodit ze sebe, ale ten se nedal. Ležela jsem na boku a snažila jsem se konejšit žaludek, abych mohla vstřebat vše, co se tu odehrává, ale neměla jsem šanci. Dělal si, co chtěl.

„Ještě jednou se jí dotkneš, tak ti zlomím všechny kosti v těle, hajzle jeden,“ řekl potichu, ale výhružně Edward a jeho ruka znovu udeřila do Luisovy tváře. Slyšela jsem omámené hvízdnutí, ale žádný souhlas.

„Slyšíš mě? Odpověz mi, nebo z tebe vymlátím duši!“ Už chtěl znovu udeřit, když jsem zařvala.

„Edwarde, dost!“ křikla jsem hystericky a schovala jsem si obličej do dlaní. Nesnesla jsem ten pohled. Rvali se kvůli mně, kvůli mně tu byla prolita krev, a to jsem nikdy nechtěla. Zoufalstvím jsem začala vzlykat a převrátila jsem se v posteli na bok. Tak jsem si stlačila žaludek a všechen obsah chtěl ven. Začala jsem se dávit a malátně se zvedla na ruce, abych měla volný krk, ale byla jsem tak slabá a unavená, že jsme znovu klesla do podušek.

„Bello!“ oslovil mě sametový hlas a po chvíli jsem na svém těle cítila ledové doteky. Jeho dotek na mě působil jako obklad, za což jsem mu byla vděčná, avšak žaludek si žádal své. Edward zřejmě vycítil, že se nemůžu pohnout, a tak mi pomohl. Jednou rukou mě podepřel a druhou omotal kolem mého skoro nahého pasu. Zvedl mě z postele a společně jsme došli do koupelny, kde mě držel nad záchodovou mísou.

Chtěla jsem mu poděkovat, ale jakmile jsme otevřela ústa, začala jsem zvracet. Cítila jsem slanou vodu v koutcích a chladné paže kolem pasu. Držel mi vlasy ve vzduchu a tichými slovy mě chlácholil. Byla jsem mu vděčná za vše, co v dané situaci dělal, protože já neměla ani tušení, kde se ocitám.

Když jsem se cítila prázdná a i můj žaludek o tom nasvědčoval, zdvihla jsem hlavu a chtěla se na Edwarda podívat, ale on mě prudce zarazil a hněvivě se na mě podíval.

„Neměla jsi tak prudce zvedat hlavu,“ káral mě a já jen mlhavě vnímala jeho ukazováček ve vzduchu. Brada mi neustále klesala dolů a nohy se mi podlamovaly. Celou tíhu mého těla zachytil na rukou tak lehce a ještě si mě vyhoupl do náruče. Na bradě jsem cítila jeho studený dotek, ale nevzhlédla jsem.

„Bello, vnímáš mě?“ ptal se starostlivě a jemně se mnou zatřásl. Nic. Nereagovala jsem. Slyšela jeho prosebný hlas, ale byla jsem unavená a líná, abych zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Cítila jsem jeho odér a pach, jenž mi byl příjemný. Ačkoli jsem byla slabá, sebrala jsem veškerou sílu a chytil se lemu košile. Přitáhla jsem se k němu a zabořila hlavu do jeho voňavé košile.

„Prosím, promluv na mě,“ škemral dál a pevně mě svíral ve své náruči, „Bello, jestli mě alespoň trochu vnímáš, kývni na souhlas, ať jsem klidnější. Prosím,“ zaúpěl a sehnul se blíže ke mně. Jeho přerývaný dech jsem cítila u svého obličeje. Zaplnil celé moje myšlení. Abych jej zbavila strachu o mě, pomaličku jsme přikývla a zamumlal jsem do jeho hrudě nesrozumitelné ano.

„Díky bohu,“ zašeptal a jeho stisk ještě více zesílil. Najednou jsem se cítila tak chráněná a v bezpečí. Jeho silné paže mě objímaly a já byla ráda, že přišel. Vdechovala jsem jeho vůni a moje mysl se uklidňovala. Moje srdce zas bilo pravidelně, ale žaludek jsem měla stále na vodě. Potřebovala jsem si lehnout. Přála jsem si zavřít očí a ponořit se do bezesného spánku v náruči s ním.

„Edwarde,“ špitla jsem skoro neslyšně a doufala jsem, že mě slyšel, „prosím, vezmi mě odsud pryč. Nechci v téhle místnosti být už ani chvilku,“ vzlykla jsem zlomeně, když jsem si vybavila, co se tu právě teď stalo. Zakryla jsem si obličej a hlučně plakala. Nedokázala jsem udržet ten pocit radosti, kdy víte, že všechno už bude v pořádku. A to jen díky Cullenovi.

„Rád,“ zahuhlal a ucítila jsem na spánku jeho studené rty. Přehodil přese mě teplou deku a vykročil z pokoje. Hlava mi začala třeštit, jakmile jsem slyšela první hlasité tóny hudby. Více jsem se skryla pod jeho mohutné paže a snažila se nevnímat ten povyk okolo. Pro mě však bylo v tuto chvíli důležité jen jeho objetí a pocit, že jsem v bezpečí. Na nic jiného jsem nechtěla myslet. Na nic.

-          -

Vztek mnou proudil a měl jsem chuť někomu uštědřit pořádnou pěstí. Jedinou zdrženlivostí byla ona. To malé stvoření v mé náruči. Proplétal jsem se davem, a co nejrychleji poháněl své nohy ke dveřím. Zaskřípal jsem zuby, když se k nám řítila Lucy s ustaraným výrazem a otázkami v očích. Muselo to vypadat komicky, když jsem Bellu držel v náruči nahou, pouze omotanou bílým prostěradlem. Většina lidí si mě ani nevšímala; buďto byli opití, nebo se věnovali úplně jiným činnostem.

„Proboha, Edwarde,“ zhrozila se Lucy, „co se jí to stalo?“ ptala se vyděšeně a zahlédl jsem skelný pohled, kterým se na Bellu podívala. Pohladila ji po vlasech a políbila na čelo, ale Bella sebou začala nekontrolovatelně házet. Sklonil jsem se k ní a šeptal jí do ucha slova útěchy. Lucy na nás vyděšeně hleděla a chrlila na mě otázky, co se jí stalo. Bella zatnula ruce a v malých pěstičkách krčila mou košili.

„Lucy, teď není vhodný čas na nějaké dotazy,“ odbyl jsem ji nevrle a vydal se ke dveřím. Už jsem byl skoro venku, když mě chytila za rukáv, naléhavě na mě pohlédla a prosila mě, abych jí řekl alespoň něco. Zatnul jsem čelist, abych vydržel ten hněv, co jsem právě cítil.

„Nechci se k tomu vracet, ale možná ti to poví ten váš kamarád nahoře v pokoji, kde chtěl znásilnit Bellu. Být tebou, Lucy, tak ho vyhodím,“ skřípal jsem o sebe zuby. Vyděšeně na mě pohlédla, aby utišila svůj výkřik, dala si ruku před pusu a vytřeštila oči.

„Luise?“ Tak se jmenuje ten hnusný parchant, pomyslel jsem si a pevněji sevřel Bellu v náruči. Musela jí být zima, třásla se a neustále něco mumlala, ale v místnosti bylo tolika hluku, že jsem jí nerozuměl. „On by provedl Belle něco takového?“ ptala se, zatímco já jsem tkvěl pohledem na Belle. Vypadala v mé náruči tak neškodně a dětinsky. Měl jsem nutkání pohladit ji po tvářích, ale bránilo mi v tom prostředí, ve kterém jsme se nacházeli. Kruci!

„Edwarde, mluv se mnou, zatraceně!“ Zatřásla se mnou a umanutě jako malé dítě mě tahala za rukáv. „Zbil jsi ho?“ Upřela na mě své oči a dožadovala se odpovědi.

„To je to nejmenší, co jsem mohl udělat,“ zavrčel jsem, otočil se na patě a vyšel ze dveří. Studený vítr se vtíral pod tenké prostěradlo a Bella se zatřásla zimou. Litoval jsem toho, že je ze mě napolovic studený kámen. Nemohl jsem ji zahřát tak jako obyčejný smrtelník. Mohl jsem jí dát jen půlku z toho, co si zasloužila.

Rychle jsem otevřel dveře svého Volva a opatrně ji položil na sedačky. Než jsem se oddálil k místu řidiče, pohladil jsem ji po vlasech a upravil jí lem prostěradla, aby nebylo nic vidět. Ani jsem se nezdržoval pásem, otočil jsem klíčkem v zapalování a dupl na plyn. Za chvíli bych měl být doma, pomyslela jsem si a podíval se na Bellu ve zpětném zrcátku.

„Edwarde, kde jsi,“ křičela slabě a začala sebou házet na sedačce.

„Pšt, Bello, jsem tady,“ ozval jsem se a upřel na ni lítostivý pohled. Držela si malou ručku u pusy a přemáhala se, aby znovu nezvracela.

„Je mi špatně,“ zaskřehotala a křečovitě sevřela víčka. Zastavil jsem na kraji silnice a rychle běžel k ní. Když jsem otevřel dveře, po tvářích jí tekly slzy a barvu pleti měla zelenou. Chytil jsem za podpaždí a vytáhl ji ven. Jen co se předklonila, už házela šavli. Držel jsem jí vlasy, aby si je neušpinila, a letmými doteky ji hladil. Ruku jsem přemisťoval ze zátylků na záda a hladil ji.

„Klid, jen si ulev,“ chlácholil jsem ji a v duchu se ptal sám sebe, kde se to ve mně bere. Takhle jsem se k žádné ženě nikdy nechoval. Nezapojoval jsem se do potyček, která se mě netýkala. Ani jsem nestál o zbytečné otázky skandály, které by se mnou byly spojovány, ale cítil jsem potřebu postarat se o ni. Nemohl – nechtěl – jsem ji nechat napospas tomu prostopášníkovi, kterému šlo jen o jedno. Chtěl ji zneužít a to jsem nemohl dovolit. I když by mi to teoreticky mělo být jedno, za všechno si může Bella sama. A vůbec, co mi je po tom, jestli se jí něco stane, nebo ne? Copak je to moje žena?

Ne, není, ale záleží ti na ní, šeptal mi tichý hlásek v mé hlavě.

„Zatraceně,“ ulevil jsem si nahlas a střelil pohledem k Belle. Chytila se mě za rukáv a snažila se vyškrábat nahoru. Podepřel jsem ji a přitáhl si ji do náruče. Očekával jsem nějakou vzpouru, ale dobrovolně se podvolila a ještě ke mně přilnula.

„Je mi zle, Edwarde,“ zakuňkala a zprudka zaklonila hlavu. Lekl jsem se. Chytil jsem ji a posadil ji do auta. Chtěl jsem ji mít na očích, a proto jsem si ji dal dopředu, ačkoli jsem riskoval, že mi hlavou vletí na palubní desku, než ji přivezu k sobě domů. Utáhl jsem jí pás a přikryl jí nahé tělo.

Když jsem se posadil za volant, cítil jsem se divně. Už jsem to nebyl já – ten známý, požitkářský Cullen -, stal se ze mě starostlivý Edward, co zachraňuje vdané ženy v nesnázích. Dupl jsem na plyn a přehlížel předpisy. Přál jsem si jen jedno – být co nejrychleji doma.

Dnešní kapitola je klasicky dlouhá, takže jsem vás snad neochudila o žádné zážitly. Přišel Edward a s ním i nová kapitola. Jak se vám vpád Edwarda líbil? Za jeho pohled se omlouvám, než se do něj v této povídce vžiju, bude mi to chvíli trvat, přeci jenom tady je úplně jiný. Děkuji vám za komentář k minulé kapitole, opravdu mi pomáháte a já s radostí píšu jen pro vás.

Ještě jednou děkuju a k další kapitole můžu prozradit akorát to, že Cullenovic rodina není taková, jakou ji známe, KQC.

» 10. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 9. kapitola :