Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 1. kapitola

28.05.2011 (18:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 6012×

1. kapitola

EDWARD

„Jsi idiot.“ Jasper se pobaveně ušklíbl a nechal svůj vesele jiskřící pohled sklouznout ze zeleně světélkujícího nápisu, označujícího jméno baru, na mě. „Až se to Rosalie dozví, zadupe tě.“

Neubránil jsem se protočení očí v sloup. Hlasitá hudba bubnovala z reproduktorů jen kousek od nás a já jsem se ze všech sil snažil ignorovat rychlý rytmus nějakého nejnovějšího výstřelku a všechnu svou pozornost jsem věnoval jen našemu rozhovoru. Nemohl jsem sice sám sobě zapřít, že tahle jeho obava byla celkem opodstatněná. Nejednou už jsem svou drahou sestru rozčilenou k nepříčetnosti viděl - a že její vražedný pohled vždy naháněl strach každému obyvateli naší domácnosti, pavouků na půdě nevyjímaje -, ale pokoušel jsem si sám sobě vsugerovat myšlenku, že jen maluje čerta na zeď a že mě nakonec stejně Rose nezklame a zachová se rozumně. Tedy alespoň jsem se za to úpěnlivě modlil.

„Dřív nebo později jí tak jako tak dojde, že se k nim tímhle způsobem nemůže chovat věčně,“ zamračil jsem se, ale malou nejistotu jsem stejně v tónu zapřít nedokázal. Poslední pořádnou scénu, jestli jsem si dobře vzpomínal, ztropila někdy ke konci minulého týdne. A o reprízu jejího „velice zajímavého“ výlevu jsem já – a určitě ani nikdo jiný doma – nestál.

Jasper s hranou nevěřícností několikrát zamrkal a přitom si napůl vypitou sklenku s čirou tekutinou přesunul z jedné dlaně do druhé. „Mluvíme tady oba dva o té samé osobě? Blondýna, tak metr sedmdesát pět, štíhlá, krásná, zlaté oči a samozřejmě také věčně nafuněný výraz?“

„Nepochybně.“ Zvedl jsem pravý koutek do mírného pousmání a pak jsem si s vlastním sebezapřením co nejrychleji lokl obsahu mé vlastní skleničky, protože jsem na sobě už poněkolikáté během poslední minuty ucítil pohled barmana – syna jedné z mých bývalých pacientek, který mi po tom, co jsem jeho matce pomohl se dostat z depresí doprovázejících smrt jejího bratra, chtěl vyjádřit svůj vděk tím, že mi ve svém podniku zařídil doživotní pití na jeho účet; a jelikož jsme se museli chovat co nejpřirozeněji a chodit do společnosti jako každý jiný smrtelník, aspoň jednou týdně jsem Jaspera na krátké posezení vytáhnout musel.

Ostrá chuť, připomínající mi shnilé ovoce, se mi usadila na jazyku. Fuj…  Sice jsem se snažil potlačit škleb, ale mimické svaly jako by mě vůbec neposlouchaly. Díky bohu za přítmí, které kolem panovalo.

„Hele…“ Jasper se pokusil skrýt úšklebek nad mým počínáním – on to do sebe na rozdíl ode mě dostával po co nejtitěrnějším usrkávání – a dvakrát klepl prsty o naleštěnou desku kulatého stolku. „Když už jsi to podepsal, pochybuju, že bys ještě mohl něco změnit, ale teď vážně. Vždyť ona má problém i s tím, že je musí každé ráno pouštět do školy. Až jí oznámíš, že jsi pro ně pro oba právě zařídil týdenní tábor pod stanem, doopravdy se domníváš, že ti vděčností skočí kolem krku?“

„Tohle netvrdím,“ namítl jsem rychle. Představa Rosalie jako vděčné osoby byla představa skoro nemožná. „Ale sám musíš uznat, že držet je doma jako v kleci ani jednomu z nich neprospívá. Začne jim to později vadit. Budou se vzpouzet, budou se hádat a budou chtít utéct z domova. Tohle si přece nikdo nepřeje. Dokonce ani Rosalie ne.“

Hlasitě si povzdechl a pomalu zavrtěl hlavou. „Doufám, že dneska nebude následovat půlhodinová přednáška o dospívajících dětech a problémech způsobených pubertou. Slyšel už jsem ji tolikrát, že bych o tom klidně mohl jít někomu přednášet.“ Protočil oči.

„Promiň, síla zvyku,“ zakřenil jsem se.

„Vážně bys se sebou měl něco dělat. Taky by se časem mohlo stát, že už doma začneš všem lézt krkem a pak tě společně vystěhujeme k tobě do kanceláře.“ Snažil se tvářit vážně, ale koutky mu každou chvíli mírně pocukávaly.

Ignoroval jsem ho. „Jde mi jen o to, že Patrickovi bude za týden devět a Liss v srpnu už čtrnáct. Tenhle věk může být pro oba nejvíce kritický. Přiznávám, že Patrick je spíš ten typ, co se uzavře do sebe a bude hledat útěchu v samotě, takže tam se nějaké rebelie obávat nemusíme a bude stačit, když se s ním budeme snažit co nejvíce komunikovat. Ale Liss? Ta je přesný prototyp holky, co bude chtít dělat problémy. Bude si vůči nám hledat jakékoliv podněty k hádkám, bude nás chtít osočovat z toho, že jí ničíme život, a bude nás chtít nenávidět.“

„Někdy žasnu, jak takhle dokážeš lidi z fleku odhadnout.“ Jasper nechápavě zakroutil hlavou a přejel po mně pátravým pohledem. „Kdybych nevěděl, že se lidem umíš dostat do hlavy, asi bych tě obdivoval.“

Skryl jsem úsměv. „Víš moc dobře, že k tomu, abych se tohle dozvěděl, mi úplně bohatě postačily pouhé oči?“

Pokrčil rameny, působil jako dokonalé znázornění naprostého klidu. „No jen aby.“

„Jazzi,“ povzdechl jsem si, najednou už vážně, bez jakéhokoliv humoru. Vzpomínka na Liss s Patrickem, na jejich mrtvolné výrazy, oči bez stop po nějakém náznaku alespoň maličké jiskřičky radosti, to všechno mi v hlavě způsobovalo nejen zmatek, ale i velké obavy. Jak se to s nimi bude vyvíjet dál? „Tím, že se o ně Rose po té bouračce chtěla postarat, uvalila na nás všechny obrovskou zodpovědnost. Musíme udělat všechno pro to, aby se cítili co nejlépe. Copak nevidíš, jak se trápí? Hraním karet a díváním na televizi jim jen sotva můžeme doopravdy pomoct.“

Pomalu uvolnil ruce a nechal je spadnout zpátky na stůl. „Já ti rozumím,“ ujistil mě váhavě. „Ale Rose je případ úplně jiný.“

* * *

EMMETT

„No to snad nemyslíš vážně!“ Tanya se vymrštila na nohy tak prudce, že židle, na níž doposud seděla, se tím rychlým pohybem za doprovodu dunivého rachotu skácela k zemi.

„Prosím tě, uklidni se.“ Snažil jsem se znít co nejmírněji, ale zároveň jsem do hlasu nechal promítnout trochu autority, aby se její touha po tom si na mě vyskakovat trochu zmírnila. Při tom jsem pohledem střelil k zavřeným dveřím a napnul jsem uši, abych zaslechl tichý tlukot srdce. Jeho rytmus se při tom hlasitém zvuku na vteřinku trochu zrychlil, znejistěl, ale hned vzápětí se vrátil k tomu starému, pravidelnému tlukotu, který mě dokázal částečně uklidnit. Ještě spí, díkybohu. Obrátil jsem se celým svým tělem zpět k Tanye a zamračil jsem se na ni. „Pochop mě. Je to to nejlepší řešení.“

„Ale proč?!“

„Pššt!“ sykl jsem jejím směrem a bradou pokynul k Bellinu pokoji. „Nemusíš ji vzbudit hned, co usnula.“

Pohrdlivě si odfrkla, napřímila se a s obličejem staženým do přísné grimasy si založila paže na prsou. „A mohl bys mi laskavě trochu osvětlit, co že je na tom to nejlepší?“ zeptala se mě tvrdě, ignorujíc mou prosbu o ztišení svých hlasivek. „Asi mi to nějak uniklo.“ Zatnula zuby a dlaně se jí zkroutily do tvrdých pěstí. Z postoje, v jakém stála, by se jeden bál, že ho každou chvíli praští.

„Asi?“ zopakoval jsem po ní pomalu, užasle. „Tak hele, drahá sestřičko, –“

„Neříkej mi tak.“

„– možná by ses mohla alespoň pokusit nemyslet celou dobu jen a jen na sebe!“

„No dovol!“ Její tvář ještě víc zbrunátněla. Pokud to tedy stále bylo možné. Viděl jsem na ní, že je rozčilená na maximum. Nedalo se tvrdit, že by se jindy chovala zrovna ukázkově, spíš naopak, protivný a odmítavý postoj jako by byl její nedílnou součástí, ale přesto mě její arogantnost v podobných chvílích dokázala jaksepatří naštvat. Jen silou vůle jsem se donutil zůstat nehybně sedět a nenapodobit její gesto. Jeden z nás vždy musel zůstat klidný, jinak by naše rozepře mohly mít katastrofální následky. O což jsem dnes rozhodně nestál. Ale o tom, že ona by si to přála stejně, jsem hluboce pochyboval.

„Bella potřebuje pomoct,“ řekl jsem zvolna, dávajíc patřičný důraz na každou slabiku.

„Bella,“ zopakovala po mně s úšklebkem. „Už zase Bella. Uvědomuješ si vůbec, že kvůli ní se v jednom kuse stěhujeme z místa na místo?“

„Za celých sedm let jsme se přestěhovali teprve dvakrát,“ opravil jsem ji. „A tady už jsme tři roky. Je nejvyšší čas odejít, nebo lidé by mohli začít mít podezření.“

„Ale prosím tě.“ Přivřela oči do úzkých štěrbinek a čelisti se jí mírně zaťaly. „Neuniklo ti náhodou, že New York má přes osm milionů obyvatel? Doopravdy si myslíš, že když tady párkrát vyjdeš na ulici, každý si tě hned všimne?“

Hlavně se nerozčiluj, hlavně se nerozčiluj, nabádal jsem v duchu. Zhluboka jsem se nadechl a snažíc se vypadat co nejuvolněněji jsem pokračoval. „Když vyjdu na ulici já, asi ne,“ dal jsem jí opatrně za pravdu. „Ale to ty jsi tu ta, co na sebe upoutává všechnu pozornost.“

Její nepřístupný výraz trochu polevil a objevily se v něm náznaky nervozity. „Prosím tě, vždyť tohle není pravda.“ Na okamžik sklopila pohled k zemi a i přes tlustou vrstvu make-upu jsem zpozoroval, že její tváře nabraly mírně načervenalý odstín. Že by se za to doopravdy styděla? Jako moc pravděpodobná možnost se mi to nezdálo. Daleko uvěřitelnější by bylo, že jí prostě bylo trapně, kdy jsem narážel na její sexuální život. Ale ať už to bylo jakkoliv, brzy se vzpamatovala a její uhrančivé oči se opět bojovně střetly s těmi mými. Vyčkávaly.

„Myslím, že oba dva víme, co pravda je a co ne. Není důvod se kvůli tomu hádat.“

„Emmette.“ Udělala jeden krok směrem ke mně, dlaněmi se zapřela o stůl a naklonila se dopředu tak, že se naše obličeje octly ve stejné úrovni. „Hlavně se nesnaž její problémy maskovat mým osobním životem. Je to moje věc, s kým randím.“

„Možná by to byla tvoje věc, kdybys nestřídala jednoho za druhým a v polovině případů ti tví nápadníci nekončili naprosto omámení, často i v bezvědomí, a jejich těla by nebyla oslabená mohutnou ztrátou krve.“

Přivřela oči ještě víc. „Neodbočuj od tématu.“ Nedokázal jsem pochopit tu lhostejnost, s jakou se k tomu stavěla, a když se jí po tváři ještě rozlil mírný úsměv, nevěřícně jsem nad tím zakroutil hlavou. Nic dalšího jsem na to ale neřekl. Už dávno jsem jí slíbil, že o tomhle už ji víckrát poučovat nebudu. Když to celé začalo, snažil jsem se. Pokusy o to jí to vymluvit byly tehdy na denním pořádku. Ale po mnohonásobném neúspěchu a věčných hádkách už to beztak nemělo cenu. Musel jsem tolerovat to, že si zvolila jinou cestu než já. A že dává přednost raději krvi, než jídlu. Jediná věc, za kterou jsem mohl být já alespoň částečně rád, byla ta, že ještě nikdy nikoho nezabila. To snad už i na ni bylo moc.

„Fajn,“ řekl jsem o něco tvrdším tónem, než jakým jsem původně zamýšlel. „S domovníkem jsem se dohodl, že se do pátku vystěhujeme. Měla bys začít balit.“

V hraném klidu jsem se postavil na nohy a otočil jsem se k ní zády. Pomalu jsem přešel krátkou vzdálenost, která mě dělila od kuchyňské linky, a s vědomím, že se na mě pořád upřeně dívá, jsem se pustil do hromady špinavého nádobí, které tam čekalo už od večeře.

„Víš, že jí to stejně nepomůže.“ Tentokrát promluvila tiše, což se u ní nestávalo až tak často. Ale tón, jímž mluvila, postrádal onu ostrost a spíš připomínal znuděné dítě. „Jí už nic nepomůže, Emmette. Měl by ses přestat snažit a všem nám tím akorát ubližovat. Nemá to cenu.“ Pak jsem slyšel už jen rychlé klapání podpatků a tlumené bouchnutí dveří.

Rozhovor skončil.

Snažil jsem se příliš nemyslet na to, co řekla. Snažil jsem se nevzpomínat na všechny ty doktory, kteří nad Bellou jen nechápavě kroutili hlavou. Snažil jsem se nezaobírat se tím, že za poslední měsíc i se mnou prohodila sotva pár vět, zatímco na ostatní lidi zanevřela už úplně, ačkoliv se vždy předtím alespoň zkoušela chovat vychovaně, a i když trochu plaše, zdravila je. Snažil jsem se nepřipouštět si fakt, že by Tanya měla pravdu.

Na chvíli jsem zavřel oči a nechal vlažnou vodu, aby mi smáčela nečinné ruce. Pravidelný dech doléhající ke mně z Bellina pokoje byl ten jediný zvuk, který jsem dokázal vnímat dost intenzivně na to, aby mě to udrželo v přítomnosti a donutilo mě to podlehnout plané víře, že i když už je to taková doba, ještě stále tu existuje naděje, že až se jí jednou zase podívám do očí, uvidím tam kromě té hluboké propasti smutku a smířené beznaděje taky ty veselé jiskřičky, na které jsem si pamatoval ještě z doby, kdy byla malá. Z doby, kdy se ještě vše zdálo šťastné. Kdy ještě vše vypadalo normálně.

.... | > > 2. kapitola

První kapitola se asi většině z Vás zdála zmatená. Abych řekla pravdu, i já se tak trochu cítím, protože jsem se ještě s těmihle postavami neseznámila natolik, abych o nich dokázala psát trochu sebejistěji, a navíc jsem nechtěla hned všechno dopodrobna popsat a vychrlit na vás hned v úvodu. 

Kdybyste mi tady zanechali svůj názor na ten poněkud zvláštní začátek, potěšilo by mě to, ale posuďte sami, jestli to za komentář vůbec stálo. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 1. kapitola: