Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 10. kapitola

06.07.2011 (10:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 3414×

10. kapitola

EDWARD

Dnešní ráno bylo více než příjemné. Když se slunce začalo probojovávat na obzor, bylo kolem něj jen pár mráčků. Sem tam nějaký malý, bílý, nadýchaný polštářek, jenž vypadal spíš jako doprovodná okrasa, která pouze dodává konečnému dojmu na smyslnosti, než aby sloužil jako onen známý přenašeč hustého, nepříjemného deště, jímž by překvapivě zase jednou poctil tohle malé město. Všechny náznaky, včetně vysoké teploty, přislibovaly jeden ze vzácných dní, kdy bychom sice nesměli opustit práh domu, ale kdy by aspoň mohlo být dost krásně na to, aby se Liss s Patrickem mohli vydovádět na zahradě.

Ale stačila půlhodinka na to, aby se všechno změnilo. Během tak krátké chvilky se totiž ze západu vynořilo husté, šedé a nepropustné mračno, které všechny ty pozitivní předpoklady jednoduše zastřelo. A momentálně už dobrou hodinu lilo, oblohou se míhaly blesky jeden za druhým a hlasité hřmění otřásalo budovou už od základů.

Najednou všechno působilo příliš tmavě, mrtvě, rozsvícený lustr u mě v kanceláři vyvolával depresivní dojem a vůbec všechno už na pohled vypadalo jako bez života. Absolutně jsem si nedokázal představit, že bych tady dokázal přivítat Isabellu a pokoušel se z ní v takovémhle prostředí jako obvykle vypáčit nějaké slovo. To by prostě nešlo.

Dokonce už jsem zvážil i možnost, že bych naši schůzku přesunul na někdy jindy, ale… Vydržel jsem o tom přemýšlet možná tak dvě vteřiny. Hned potom na mě dopadly vzpomínky na včerejší návštěvu nákupního centra, na ten kratičký okamžik, kdy se naše oči střetly, a v tu chvíli se ve mně rozhořela obrovská touha po tom ji vidět znovu. Okamžitě. Mě samotného takový nečekaný nával emocí, který se mi rozhořel někde v hlavě a pomalu se usadil spolu s nervozitou v okolí břicha, docela překvapil. Nebyl jsem na něco takového zvyklý a už vůbec jsem si nedokázal vzpomenout, kdy by se mi něco podobného přihodilo naposledy – za což dost možná taky mohl fakt, že se mi to nepřihodilo ještě nikdy. Ale zkrátka jsem si nemohl pomoct a najednou jsem se přistihl, jak soustředěně hypnotizuju hodinovou ručičku, která se jako naschvál pohybovala smrtelně pomalým tempem. Než oběhla celý kruh a další ručička se posunula asi tak o tři milimetry dál, dávajíc najevo, že čtvrt na jedenáct se změnilo na čtvrt na jedenáct a jednu minutu, uběhla celá snad věčnost.

Vydržel jsem tohle pomalé tikání, posouvání a svoje neslyšné nadávání ještě přesně čtyřikrát. Pak jsem vstal od stolu a ve snaze se nějak zaměstnat jsem několikrát po sobě přešel ke dveřím, pak jsem pokračoval k pohovce s křesly a svou malou procházku jsem završil u okna, z něhož nebyl výhled o nic veselejší než tady v té ponuré místnosti. Tmavou oblohu právě proťal blesk, dlouhý, široký, táhnoucí se po nekonečně dlouhé délce, který vzápětí doprovodila ohlušující rána.

Otočil jsem hlavu k lustru, na kterém se nepatrně zatřepetaly žárovky, a se zasakrováním si pomyslel, že jestli to někde schytá elektrické vedení, nemám tu nic, co by tu trochu světla nějak nahradilo. Ne snad že by nebylo vidět i bez toho, ale to šero, které by tu nastalo, by bylo ještě víc skličující a tísnivé a to by vážně nevěstilo už absolutně nic dobrého. A já jsem si strašně přál, aby se u mě Isabella cítila příjemně. A nejen proto, že byla momentálně skoro můj jediný pacient, protože ten druhý byl zrovna na nechutně předražené dovolené v Karibiku a více psychicky narušených lidí se ve Forks momentálně nenacházelo – a komu by se tu chtělo dojíždět ze Seattlu nebo z Port Angeles, když tam jsou podobných odborníků mraky?

Pomalu jsem se rozhlédl kolem sebe, rentgenujíc očima každý detail místnosti. Stěny pokryté světle žlutou tapetou s jemňoučkým květinovým vzorkem, bílé závěsy rámující okno, podlaha z tmavého dřeva, černá kožená sedačka se dvěma křesly, skleněný stolek, můj stůl… Do háje, jak to že jsem si nikdy nevšiml, že skoro všechen nábytek je sladěný do tak tmavých barev?

Sice jsem to každé ráno, kdy jsem sem přišel, vnímal jako samozřejmost, ale najednou, jak jsem očima přejížděl z jedné věci na druhou, se mi tu prostě něco nezdálo.

Ve snaze to alespoň dneska trochu oživit jsem rychle zamířil k široké komodě v rohu a vzpomněl jsem si, že mi tu Alice jednou nechala nějakou deku pro případ, že bych to někdy potřeboval… Nechápal jsem sice proč, ale stejně jsem si ji tu s pokrčením ramen pro jistotu nechal. Alice k podobným věcem totiž pokaždé měla nějaký důvod, i když se o něj jen zřídkakdy s někým kromě Jaspera doopravdy podělila.

Prohledal jsem všechny tři zásuvky a nakonec ji našel úplně dole, zaházenou pod náhradní košilí a několika tlustými knihami s odrbanými rohy. S mírným pousmáním jsem ji vytáhl, rychle zavřel všechny pozotvírané šuplíky a pak si to zamířil přímo ke křeslu, na kterém Isabella pokaždé seděla. S úsměvem jsem sledoval, jak se pod vlivem modré a příjemně měkké látky mění kožený povrch na mnohem hezčí a veselejší. Když jsem to až přehnaně puntičkářsky několikrát přejel dlaněmi, abych uhladil všechny nerovnosti, poodstoupil jsem o několik kroků dozadu a musel jsem se pochválit. Vypadalo to do-

Klepnutí na dveře mě donutilo střelit pohledem k nim, pak se zděšením na hodiny, které ukazovaly přesně půl jedenáctou, a pak se několikrát zhluboka nadechnout, rychle se vrátit ke svému stolu a v poslední vteřině urovnat rozházené tužky na přijatelnou hromádku.

„Dále,“ zavolal jsem, uvědomujíc si, že můj hlas je o něco víc rozrušený, než by měl, a chvatně jsem zatřepetal hlavou, aby se v ní trochu utřídily rozházené myšlenky.

Kulatá klika se pomalu otočila a já jsem skoro až nedočkavě hltal očima malou škvírku, která se objevila a která se při váhavém otevírání dveří pomaloučku rozšiřovala a postupně odhalovala nejprve její ruku v mokré šusťákové bundě, pak se objevil její obličej jako vždy sklopený a skrytý před světem, až nakonec vešla dovnitř celá a neslyšně za sebou zavřela.

„Dobré dopoledne,“ usmál jsem se, ačkoliv na mě neviděla, a poháněn snahou mých lidských rodičů udělat ze mě gentlemana jsem rychle přešel k ní. „Ukaž.“ Se skoro neznatelným zaváháním jsem se dotkl jejích ramen, abych jí pomohl sundat bundu. Při mém doteku sebou cukla, dech se jí na dvě vteřiny zadrhl v hrdle a vzápětí k mým uším dolehl zrychlený tlukot jejího srdce.

Okamžitě jsem ruce stáhl, snažíc se nevyděsit ji ještě víc, a v duchu překvapivě rychle zaznamenal, že je to vůbec poprvé, kdy se pravidelnost jejího dechu a srdce změnila. Netušíc, jestli se radovat, že není jen chodící robot s přesně naprogramovanými životními funkcemi, anebo se okamžitě začít děsit, že se jí něco stalo, jsem od ní o krok ustoupil.

Ale neváhala dlouho. Zhluboka se nadechla, natáhla se sama k jednomu z rukávů a pomalu se z obou vysoukala. Sledoval jsem, jak několik kapek skáplo na podlahu, a při tom přemýšlel, jestli nemohla nastydnout. Sice jsem věděl, že ji sem musel někdo přivést, protože kdyby šla pěšky větší vzdálenost než jen těch pár metrů, které dělilo vchod na kliniku od cesty, byla mokrá minimálně desetkrát tolik a voda by z ní tekla proudem, ale přesto jsem se náznaku jisté obavy neubránil. Byla přece tak křehká…

Znovu jsem k ní váhavě natáhl ruku, jasně dávajíc najevo, že je jen a jen na ní, jak se zachová, a několik dlouhých okamžiků jsem trpělivě vyčkával, jak se rozhodne. Nakonec mi mlčky podala svou bundu a já jsem pocítil další neznatelný ždibíček radosti z úspěchu. Když ji pustila a tím mi ji oficiálně předala, bublalo ve mně skoro stejně tolik pocitů, jako by mi místo toho prostého kusu látky do rukou svěřila svou vlastní důvěru.

„Posaď se. Dáš si čaj?“ zeptal jsem se přívětivě, aniž bych čekal odpověď, když jsem zamířil přes kancelář k topení, na které jsem bundu přepečlivěle rozložil, aby za tu hodinku, kterou tady Isabella stráví, stihla uschnout.

Když jsem se pak otočil zase zpátky, zrovna si sedala. Ale při pohledu na křeslo, jaké si vybrala, jsem se neubránil smutnému zamračení. Tak nějak jsem počítal s tím, že se posadí do toho, které jsem pro ni přichystal, a nabíjelo mě to takovým zvláštním, ale velice příjemným pocitem, který mi byl doposud zcela cizí, ale který se mi velice zamlouval. Když se teď narovnala a nasadila nepřítomný pohled v tom druhém, koženém, chladném, neubránil jsem se zklamání.

Ale nic jsem neřekl. Jen jsem bez dalšího slova zapnul varnou konvici a netrpělivě jsem půl minuty čekal, dokud se zapípáním neoznámí, že dosáhla bodu varu. Vybral jsem z pěti hrnků ten, který se mi líbil ze všech nejvíc, byl sice obyčejný, ale barvou se podobal té dece a stěna spolu s uchem byla široká, takže se v něm udrží teplo déle, a co nejobratněji, jak jsem jen dokázal, jsem tam hodil sáček s jahodovou příchutí, zalil to vodou, nakonec ještě ze skříňky popadl sáčky s cukrem a lžičku a otočil jsem se zpět k ní.

Svou polohu nezměnila, ramena měla stále vypjatá, hlavu sice vzpřímenou, avšak oči sklopené, tvář naprosto prázdnou a nečitelnou. Vlasy měla stejně jako včera stáhnuté do jednoduchého culíku, z něhož se jí i tentokrát uvolnilo několik pramínků, které se jí díky vlhkosti zkroutily kolem obličeje. Bůhvíproč se mi při pohledu na ty drobné vlnky v duchu zformulovalo slovo roztomilé.

Rychle jsem zatřepal hlavou a došel až těsně k ní. Poblíž toho křesla, které si vybrala, nebylo nic, na co bych jí hrnek mohl položit, a kdybych ho dal na ten konferenční stolek, který byl dobrý metr od ní, pochyboval jsem, že by se pro to nahnula. O tom bych sice soudě podle posledních zkušeností s pokaždé netknutou sklenicí vody pochyboval tak jako tak, ale stejně nějaký hlásek ve mně řval, že chce, aby se Isabella toho čaje napila, nebo aby se ho aspoň dotkla. Připravil jsem ho pro ni, chtěl jsem, aby jí chutnal, a aby mi třeba řekla, že chce ješ- Sakra, Edwarde, ty ses musel zbláznit.

Ale ať už to bylo jakkoliv, tomu divnému pudu v sobě jsem neubránil. A dokonce jsem se kvůli němu bůhvíproč rozhodl překonat všechny hranice, které jsem až doposud přísně dodržoval. Dva sáčky s cukrem jsem odložil na širokou opěrku křesla a ruku, ve které jsem držel hrnek, jsem natáhl přímo před ni. A čekal jsem. Váhavě. Dlouho, předlouho, vnímajíc opět to jemné zakolísání jejího dechu a jedno nepravidelné uhození srdce. Ty zvuky se mi nesmírně zamlouvaly, pravděpodobně víc, než by bylo zdravé, ale… proč bych se tomu bránil? Líbil se mi ten hřejivý pocit, který mě při pohledu na ni v těch… rozpacích?… zaléval.

„Je to pro tebe,“ vypadlo ze mě neřízeně. A zarazil jsem se. Doopravdy se její postoj spolu s mými slovy změnil? Její poloha se zdála stále stejná, nedotknutelná, ale měl jsem pocit, že ve způsobu vypnutí jejích ramen se něco zvrátilo. „Udělalo by mi radost, kdyby sis to vzala,“ pokračoval jsem dál, doufajíc, že se stane ještě něco, co by mě v té domněnce utvrdilo. Uvědomil jsem si, že můj hlas není o nic hlasitější než pouhý šepot. Ale ten jako by tak nějak ladil k atmosféře kolem. Jako na povel se opět ozvalo zaburácení hromu a prudký vítr spolu s těžkým deštěm zvenčí tvrdě narazil do zavřených okenic.

A pak se to stalo. Nedýchal jsem. A ne proto, abych si dokazoval, že nepotřebuju kyslík. Důvodem bylo naprosté ochromení spojené se strachem, že když se mi třeba jen trochu pohnou ramena, nafoukne se mi hruď, všechno to zase pomine. Jako feťák nedočkavě čekající na svoji drogu jsem sledoval, jak se její víčka vražedně pomalým tempem odklopují, jak se její tvář o několik milimetrů pozvedá vzhůru, a jak její oči… Proboha, ona se na mě doopravdy podívala!

Kdybych byl schopen zformulovat nějakou rozumnou a smysluplnou myšlenku, pravděpodobně bych… sakra, ani nevěděl jsem, co bych udělal. Dokázal jsem se na ni jenom dívat. Snažit se vrýt si do paměti každý detail její duhovky, zapamatovat si přesný odstín jejího pohledu, tu sytou, dokonalou čokoládovou barvu, s jakou se do mě vpíjela… Přistihl jsem se při myšlence, že nechci, aby tohle někdy přestalo. Že bych ty dvě hluboké studánky s šílenou směsicí všech možných pocitů, od nervozity, přes nejistotu, bolest, zvědavost, strach až po ochromení, vydržel sledovat věčně. Přál jsem si pomocí nich přijít na všechno, co ji kdy trápilo, co se jí kdy přihodilo a co jí zanechalo ty očividné šrámy na duši, přál jsem si ji oprostit od všech těch bolístek pouze tím, že bych jí ten pohled oplácel, že bych jí v něm dával najevo, že stojím při ní, že se na mě kdykoliv může s čímkoliv obrátit a že mi může důvěřovat.

Bylo to skoro jako včera. Pár vteřin stačilo, aby se ze mě stala socha zírající před sebe, nehýbající se, naprosto paralyzovaná. Přesto se to ale v mnoha věcech lišilo. Stál jsem jen nepatrný kousek od ní, mnohem blíž, než když se na mě podívala poprvé. Zároveň jsem si uvědomoval, nebo jsem alespoň doufal v to, že tentokrát se na mě nedívá jenom proto, že se její pohled nedopatřením stočil ke mně. Bylo to naprosto z její svobodné vůle.

Natáhla ke mně křehkou ruku a pomaloučku uchopila hrnek za ucho. Možná jsem doufal, že něco řekne, třeba že aspoň špitne něco ve smyslu toho, že děkuje, prostě že když už udělala jeden pokrok, tak se najednou stane zázrak a já budu svědkem nějakého dalšího. I když… Byl jsem jí tak omráčený, že kdyby ještě k tomu promluvila, asi bych i navzdory všem upířím biologickým zákonům omdlel.

Když se ode mě odtáhla a její oči se opět zaměřily na bod někde pode mnou, se stále trvajícím rozjitřením z toho, co se stalo, jsem si uvědomil jednu velice podstatnou věc. A to tu, že i když jsem měl za poslední dny po našich dvou sezeních hodně pochyb, byl jsem myšlenkami mimo a kolikrát jsem se musel zamyslet nad tím, jestli tohle má nějakou budoucnost, jestli mám vůbec nějakou naději na to, že bych Isabelle mohl jakýmsi způsobem pomoct, tak to, co se právě odehrálo, tenhle neznatelný a pro někoho jiného lehce zanedbatelný detail mi vlil do žil spalující příval energie. Prostě jsem věděl, že se mi to podaří. Věděl jsem, že ta pomyslná špetka naděje existuje. Byl jsem o tom přesvědčený tak jako ještě nikdy a o ničem.

První kulatiny jsou za námi! Jako vždycky mi sice trochu trvá, než mi to docvakne, ale to číslo v názvu asi mluví za vše. Stejně jako u každé mé povídky bych měla jednu prosbičku, někteří z vás už možná ví, někteří tuší, no... prostě bych si jen přála vědět, kolik z Vás se prokousalo až sem. Nechci si vynucovat komentáře nebo tak, ale každý autor by rád věděl, kdo jeho povídku čte, někdo komentuje pravidelně, jiný je jen tichý čtenář, ale každý z Vás mi udělá radost. Takže ať už jste registrovaní nebo ne, moc by mě potěšil třeba smajlík nebo jenom jednoduchá věta ve smyslu "Já čtu...", abych měla přehled. No, snad po vás nechci nic nadlidského. Většina to stejně jenom přejede očima, že... Ale těm, kdo se na těch pár vteřinek pozastaví, moc děkuju.

A nakonec jsem se ještě chtěla zeptat, jestli byste ocenili pohled Belly - nejsem si totiž jistá, jestli ji mezi ty chlapy cpát.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 10. kapitola: