Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 15. kapitola

07.08.2011 (20:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 3216×

Edit: Článek neprošel korekcí!

15. kapitola

EDWARD

Trvalo mi ještě několik minut (nebo to byly jenom vteřiny?), než jsem se dokázal pořádně vzpamatovat, přestat zírat na dveře domu, za kterými zmizela, a jako ve snách otočit klíčkem v zapalování a vyjet zpět na silnici.

Ona promluvila. Ona. Promluvila. Do háje, někdo by mě měl kopnout, jedině tak bych si možná dokázal být jistý, že se nejednalo o pouhou iluzi vyvolanou mým pomatením mysli, ale že to byla skutečná realita.

Bella. Jsem Bella.

Uvědomoval jsem si, že na tohle, na to, až se z její strany konečně dočkám nějakého slova, jsem čekal neskutečně dlouho a nemohl jsem se dočkat, až do tohoto bodu konečně dospěju. Jenomže když to teď nastalo, připadal jsem si jako naprosto vykolejený idiot. Najednou jsem neměl ani ponětí o tom, jak bych se k ní měl nadále chovat, abych něco nepokazil, abych ji nějak nevyděsil a aby celý tenhle obrovský skok vpřed neskočil zase zpět na úroveň toho nicnedělání, zpět k tomu tichu bez jakéhokoliv náznaku nějakého života.

Domů jsem dorazil ještě stále stejně ohromený, kolem zrcadla v předsíni jsem prošel bez jediného pohledu do něj a zmatenou Esmé jsem mihl bez povšimnutí. Moje kroky automaticky směřovaly rovnou k Alicině a Jasperově ložnici, najednou ještě s mnohem větším nutkáním jim všechno co nejrychleji vyklopit.

Bez zaklepání jsem vtrhl dovnitř, nehledíc na to, co by zrovna mohli dělat. Bylo mi to ukradené. Nemohl jsem se zbavit toho nutkavého pocitu, že já momentálně potřebuju vyřešit mnohem důležitější věci.

„Jo, Edwarde, taky tě hrozně rádi vidíme,“ zabrblal Jasper, když mě zpozoroval ve dveřích. Odtrhl pohled od Alice, sedící naproti němu na posteli, a vyčítavě mě propálil pohledem. Okolnosti naznačovaly, že si sice nejspíš jenom o něčem živě povídali, a díky bohu za to, ale pro ty dva i tohle mělo mnohem hlubší význam, takže jeho slabé podráždění v hlase bylo rozhodně na místě.

Alice ke mně otočila hlavu a tázavě pozvedla jedno obočí, v očích jeden otazník vedle druhého. To byla tak zamyšlená, že ani nezpozorovala, s čím za ní jdu? No, tak tohle moc obvyklé nebylo.

„Ehm… Potřebuju…“ Co jsem vlastně potřeboval? Radu? Pomoc? Svěřit se? Nebo prostě jenom nebýt sám s tím nejnovějším objevem?

„Vypadáš, jako bys právě viděl živou mrtvolu, takže co je?“  Jasper přešel z vážného tónu do lehce poťouchlého a podle toho, jak se při pohledu na mě zatvářil, bych se vsadil, že se na mých rychle se střídajících emocích musel setsakramentsky bavit.

Blbec jeden, ulevil jsem si v duchu a litoval toho, že to nemohl slyšet.

S povzdechem jsem se svalil do měkké pohovky a několik dlouhých vteřin jen zíral před sebe, snažíc si ujasnit, co jim vlastně řeknu.

Po zavrhnutí asi deseti různých verzí, které bych jim mohl vylíčit, jsem to nakonec vzdal a skoro jakoby unaveně jsem hlavu nechal zapadnout hluboko do vysoké opěrky. „Měl jsem schůzku s Is… vlastně s Bellou,“ opravil jsem se rychle a cítil na sobě jejich dva upřené pohledy. Trpělivě vyčkávali, co ze mě ještě vypadne, a nejspíš je to doopravdy zajímalo, protože se oba dva natočili mým směrem a pro jednou ani jeden z nich nic neříkal. Což bylo pozoruhodné, protože když byli ti dva pohromadě a ještě k tomu tak blízko u sebe, většinou všichni ve vzdálenosti pár metrů od nich museli naslouchat milionu milostných slovíček, vyznání a blablablá, zkrátka jako by se ti dva neznali už půl století, ale začali spolu chodit teprve nedávno. No, ale o tom jsem teď přemýšlet nechtěl, že jo.

Moje myšlenkové pochody se opět vrátily k jádru celé věci a já jsem cítil, jak se zasekly na stejném bodě jako předtím v autě. „Ona promluvila,“ řekl jsem nahlas a nervózně si založil ruce na prsou. Zvláštní… I když jsem jim to řekl, podělil se o to s nimi, tu divnou zátěž, co se mi vytvořila okolo žaludku cestou sem, jsem cítil pořád. A to jsem si byl jistý, že jakmile to ze sebe vyklopím, uleví se mi.

„Ale to je přece úžasné!“ vypískla Alice radostně a po obličeji se jí roztáhl širokánský úsměv. „To znamená, že už tě bere vážně! To je přece –“

„Já vím,“ přerušil jsem ji a pokusil jsem se na důkaz toho, že si uvědomuju, co se mi povedlo, že vím, že je to dobrá věc, trochu usmát. A nebylo to zase až tak těžké. Když jsem si jen vzpomněl na ten nádherný tón jejího hlasu, tak jemný, lehký, neskutečně příjemný, už to samo o sobě mě nutilo tvarovat mimické svaly směrem nahoru. Ale… pořád jsem někde uvnitř cítil to obrovské ale, kterému jsem nedokázal přijít na kloub.

„Co ti řekla?“ zeptal se Jasper. Když jsem se na něj podíval, zpozoroval jsem, jak mu v očích poletují pobavené jiskřičky. Že bych se cítil až takhle vtipně?

„Řekla, že nemá ráda, když ji někdo oslovuje celým jménem,“ zopakoval jsem její slova a zhluboka se pak nadechl. „A že je Bella.“ Jak krásně to jméno znělo…

Alice se potěšeně zachichotala a přitom vesele spráskla ruce. „Ach, Edwarde, to je skvělé.“ Úsměv se jí ještě rozšířil a ona se mi okamžitě vrhla kolem krku. Ladně přeskočila z postele na pohovku a zavěsila se na mě jako ozdoba na vánoční stromeček. „Mám z tebe obrovskou radost, bráško.“

Jemně jsem ji stiskl a pak ji od sebe opatrně začal odtahovat, aby si Jasper nemyslel bůhvíco. Alice to zřejmě vytušila, znovu se tiše zachichotala a odtáhla se ode mě, na tváři stále ten úsměv.

„Hlavně to teď nepokaz,“ ozval se Jasper, ještě pořád stejně pobaveně, a tentokrát už jsem se na něj trochu zamračil, když mi to nedávalo smysl. Jakmile zpozoroval, jakým způsobem se na něj dívám, nahlas se rozesmál. „Mě se radši na nic neptej, Edwarde. Spíš se zamysli sám nad sebou.“ S těmi slovy zakroutil hlavou, vstal z postele a za doprovodu tichého smíchu odešel z pokoje.

***

EMMETT

„Ne! Ne, milostivý pane, to mě doopravdy nezajímá!“ Rosalie měla obličej stažený do hrozivého úšklebku, obočí zamračené jako tisíc čertů a z očí jí šlehaly blesky. Už jen pro jistotu jsem se raději klidil stranou. Sice křičela do telefonu, ale jeden nikdy nevěděl, na koho svůj vztek přesune poté, co zavěsí.

Tak jsem se raději usadil za svůj stůl, dal se do plnění úkolů, co mi ráno naložila, a ze všech sil jsem se snažil dělat neviditelného.

„No to snad nemyslíte vážně!“ donesl se ke mně znovu její hlas, tentokrát podbarvený řádnou dávkou sarkasmu. „Jak se vůbec opovažujete… Ne, nepřerušujte mě, Marksi! Copak to nechápete, vždyť tohle je naprosto nelogické, nesmyslné a – Heleďte víte co, jděte už do háje, fakt. Sbohem!“ Třísknutí telefonu bylo tak hlasité, že jsem si byl téměř jistý, že se chudák přístroj rozpadl tak minimálně na dva díly.

Hlasitě jsem polkl a donutil své prsty jezdit po klávesnici ještě rychleji, abych zprávu o koupi dvou pozemků zpracoval co nejdřív a ona tak neměla ani nejmenší záminku mě za něco peskovat.

„Emmette!“ štěkla hlasitě, abych ji slyšel, a já jsem v duchu pořádně zaúpěl. Tohle se mi nelíbilo, tohle ne… Zhluboka jsem se nadechl a se stovkou vyslaných modliteb jsem se opatrně zvedl na nohy a udělal několik kroků k její kanceláři. Ve dveřích jsem se váhavě zastavil.

Seděla u stolu, hlavu v dlaních a hlasitě dýchala, jako by se snažila samu sebe zklidnit. Což nejspíš nebylo ta úplně od věci… Jakmile ale zaznamenala moji přítomnost, zvedla hlavu a upřela na mě čerstvě zlaté oči. Hněv jí nejspíš vehnal do očí dostatečné množství jedu pro to, aby jí spálil čočky, a ona teď bez těch zelených duhovek najednou působila ještě hrozivěji než kdy jindy.

„Vypadá to, že spolupráce s Marksem právě skončila,“ zkonstatovala suše a napřímila se na židli. „Ten kretén chtěl naši agenturu okrást skoro o půl milionu dolarů, takže…“ Odmlčela se a pak si hlasitě povzdechla. „Asi potřebujeme nového společníka.“

Přikývl jsem, jakože rozumím, ale nahlas něco říct jsem se už neodvážil. Ledový klid vycházející z jejího těla mě děsil. A za tu dobu, co jsem tu pracoval, jsem se už dostatečně poučil, že v takovém stavu není na místě na ni příliš mluvit.

Podívala se na hodinky a znovu se pořádně zamračila. „Máte odpoledne něco v plánu?“ zeptala se o něco klidnějším tónem a postavila se na nohy. „Potřebuju, abyste se mnou zajel do toho baráku paní Shefieldové. Musíme se domluvit, co a jak.“

Bez řečí jsem přikývl a sklopil oči na své boty. Nemělo cenu jí něco vymlouvat. I kdybych jí namluvil, že mám na odpoledne bůhvíco, stejně by mi zakázala to podniknout a já bych byl nucen jí dělat doprovod, takže… Povzdechl jsem si. Prostě tu nebylo co řešit.

„Pojedeme hned?“

Znovu se mrkla na své značkové hodinky a pak letmo přikývla. „Jo. Do dvou hodin totiž musím být zpátky ve Forks.“

***

EDWARD

Nevěřil jsem, že bych někdy mohl být až takhle nervózní. Byl jsem si naprosto jistý, že kdyby mohly, ruce by se mi na klíně potily a srdce by mi chvílemi bušilo tak, že bych ho cítil až v krku.

Do parku jsme dorazili už před několika minutami. Usadili jsme se na té samé lavičce jako posledně a Bella upírala svůj pohled na třpytící se hladinu jezírka. Tiše. Beze slov. Zase.

A já jsem se díval na ni.

Něco jsem jí vyprávěl. Další část svého života, další chvíle, které jsem prožil a na které jsem si vzpomínal. Jenomže dnes mi myšlenky přeskakovaly z jedné na druhou, a abych pravdu řekl, ani jsem příliš jasně nevnímal, co říkám. Sledoval jsem kontury jejího obličeje a zoufale si přál, aby se pohnuly a k mým uším se znovu donesl ten jemný tón jejího hlasu.

Snažil jsem se sice chovat normálně, snažil jsem se nedávat moc najevo, že je něco jinak, a snažil jsem se zachovat naprostý klid, abych působil co možná nejvíce uvolněně. Jenomže jsem stejně cítil, jak jsem celý napjatý a jak se všechny moje myšlenky bez mého svolení točí jedním a tím samým směrem, nebo ještě přesněji řečeno: k jedné a té samé osobě. A tam se zasekly a najednou ne a ne se stočit zase jinam.

Slyšel jsem sám sebe, jak jsem si po další krátké chvíli hlasitě povzdechl. Věděl jsem, že vyprávění o Alici s Jasperem a jejich první svatbě tím skončilo. Dál jsem se přetvařovat prostě nedokázal.

„Smím se tě na něco zeptat, Bello?“ Dal jsem si záležet, abych její jméno vyslovil pomalu a srozumitelně, ale zároveň aby v mém tónu nebyly ani stopy po jakési naléhavosti. Protože to bylo to poslední, co jsem si přál. Vyplašit ji, aby ještě začala litovat toho, že na mě vůbec kdy promluvila.

Postřehl jsem, jak změnila svou polohu. Přehodila jednu nohu přes druhou, ruce klidně založila na prsou. A zhluboka se nadechla. Znamenalo to snad souhlas? Anebo právě naopak jasné odmítnutí?

„Nechci tě do ničeho nutit,“ řekl jsem trochu smutným hlasem, o který jsem se ani nemusel snažit, jak se sám zčistajasna objevil. „Jen rád poslouchám tvůj hlas,“ přiznal jsem trochu zahanbeně.

Obočí se jí trochu nakrčilo, ale zdálo se mi, že v očích se jí zalesklo cosi jako zájem. Bral jsem to jako pozitivní poznatek a pokusil jsem se o úsměv, i když ho mohla postřehnout leda tak maximálně periferním viděním.

„Nebudu ti zazlívat, že mě stejně jako vykolejilo, tak taky nesmírně potěšilo, když jsi mi sama řekla, co máš a nemáš ráda. I když to bylo jenom ohledně jména. Nedokážeš si představit, jak dlouho jsem o tom potom musel přemýšlet a kolik dalších nejasností to ve mně vyvolalo.“

Trochu jsem si poposedl, abych na ni ze své pozice lépe viděl, a pak jsem se na okamžik odmlčel.

Její normálně klidná tvář teď trošku, tak nepatrně, že by se to snadno dalo přehlédnout, pocukávala. Tak strašně jsem si přál vědět, co se jí asi zrovna honí hlavou, že jsem se musel doopravdy držet, abych nepovolil všechny zábrany a neporušil její soukromí tím, že bych jí prozkoumal mysl. Jistě, asi by mi to hodně věcí dostatečně usnadnilo. Jenomže jsem měl díkybohu dost slušnosti na to, abych si sám sobě takové počínání zakázal.

„Víš, působíš mi v hlavě pořádný zmatek,“ přiznal jsem se po chvíli, nějak jsem prostě cítil, že to musím říct nahlas, a trochu nervózně jsem se tiše zasmál. „Před očima mi naskakuje jedna otázka za druhou, a všechny se týkají jen a jen tebe.“

Opřel jsem si loket o opěradlo lavičky, na okamžik jsem zavřel oči a hlavu si složil do dlaně. Tak rád bych jí všechny ty otázky položil, tak rád bych na ně znal odpověď. Jenomže jsem stejně tak nějak cítil, že je ještě brzo, aby mi na ně odpověděla. Že všechno si vyžaduje svůj čas a já musím zase nějakou dobu dlouho čekat, než se od ní dočkám dalšího slova. Nic se prostě neděje ze dne na den. Zvláštní však bylo, že tuhle skutečnosti jsem vždycky slušně akceptoval a nikdy mi to nedělalo žádný problém. Jenomže teď jsem z toho skoro šílel.

„Nestojím za to, aby si kvůli mně někdo lámal hlavu. Měl bys přestat,“ ozvalo se jemně a já jsem úplně zatajil dech…  Ach, bože…. Děkuju. Slyšet její hlas, to bylo jako to nejkrásnější pohlazení po duši. Tak jemné, tak hebké… nádherné. Takže mi trvalo několik vteřin, než můj mozek pobral i význam slov, co řekla, ale jakmile se mu to podařilo, okamžitě jsem cítil, jak se mi obličej stahuje do zamračené grimasy.

„Proč si myslíš, že za to nestojíš?“ optal jsem se tiše, doufajíc, že i tentokrát se dočkám odpovědi.

Ale ona jen pokrčila rameny a zase se zahleděla někam před sebe.

Trochu jsem si odkašlal a celý se napřímil, když jsem pokračoval. „Podle mě stojíš za každou, úplně každičkou myšlenku, a ještě za mnohem víc.“

Ticho. Klid. Žádná odpověď. Jen jeden zrychlený úder srdce a přerývané nadechnutí.

„Jsem si jistý, že i všichni ostatní tví psychologové a psychiatři měli podobné myšlenky.“ Nevěděl jsem tak docela jistě, jestli jsem se o tom snažil přesvědčit ji, anebo sám sebe. „Všichni v tomhle oboru jsme stejní. O tom, kdo za námi přijde pro pomoc, chceme vědět úplně všechno, chceme znát každý detail jeho života, každý důležitý krok, jaký kdy udělal…“ Odmlčel jsem se. Říkat tohle nahlas mi jenom připomnělo, že o Belle nic z toho nevím… A že i tak mám nějaký prapodivný pocit, že ji znám úplně perfektně.

Po další téměř nepatrné chvíli zakroutila hlavou ze strany na stranu. „Ale ty jsi jiný než ti ostatní,“ špitla skoro neslyšně.

Znovu jsem se celý napjal. Okamžitě jsem se upnul ke zvuku jejího hlasu a chtěl jsem udělat všechno proto, abych ho přinutil ještě znovu zaznít. Odkašlal jsem si. „Je pravda, že vypadám trochu jinak a mám asi trochu jiný jídelníček než ostatní, ale -“

„Ne.“ Překvapilo mě, když mě přerušila. Ale poslušně jsem okamžitě zavřel pusu a čekal, co ještě řekne. Zněla váhavě, skoro jako by se bála mluvit. Což ale vlastně vyloučeno nebylo… „Měla jsem na mysli, že…“ Hlas se jí trochu zatřepotal, když se zhluboka nadechla, aby mohla pokračovat. „Chováš se ke mně jinak než ostatní.“

„Opravdu?“

„Ano…“

Znovu jsem nervózně poposedl. „Co dělám jinak?“ Tohle mě neskutečně zajímalo.

Jen pokrčila rameny. Cítil jsem, že se v ní cosi zlomilo. Ta změna jako by byla téměř hmatatelná. Sklopila hlavu směrem dolů a pohled upřela na své ruce. Pak si maličko skousla spodní ret a já jsem se div nezalkl radostí, když jsem sledoval ty patrné známky nervozity v jejích projevech. To bylo poprvé, co se ta gesta skoro nesnažila nijak krotit.
„Na rozdíl od nich…“ zašeptala tichounce, s ještě větší dávkou rozpaků než kdy dřív, „z tebe… nemám strach.“

Jako vždy bych vám chtěla strašně moc poděkovat za komentáře. A tentokrát to platí ještě mnohem víc, protože to číslo, co se tam posledně objevilo, mi skoro vyrazilo dech a já jsem vám strašně, strašně vděčná. Mít tu tolik komentářu pokaždé, skoro pukám radostí. Ale samozřejmě do nich nikoho nenutím, jen ať si nemyslíte. 

Zároveň bych se ještě chtěla omluvit, že tahle kapitola trvala tak dlouho a že i její kvalita je celkem pokulhávající, tak mi to aspoň připadá. Ale psala jsem to vždycky každý večer tak po jednom nebo dvou odstavcích, protože kvůli brigády jsem to jinak nestíhala, takže jsem se do děje nikdy pořádně nevžila, a podle toho to taky dopadlo, že jo... Příště už to snad bude lepší. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 15. kapitola: