Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 16. kapitola

21.08.2011 (17:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2846×

16. kapitola

EDWARD

Naše setkání s Bellou pomaličku jako by splynuly v jedno. Scházeli jsme se čím dál častěji, někdy dokonce i každý den, a slova, na která jsem se od ní pokaždé těšil, najednou přicházela mnohem lehčeji a dokonce i znatelně uvolněněji. Někdy už jsem dokonce ani nemíval pocit, že ji do toho musím nutit.

Ještě nepostoupila do stádia, kdy by mi byla schopná odpovědět na všechny otázky, to vůbec ne. Například pokaždé, když jsem se jí pokusil nějak opatrně zeptat na její zájmy, na to, co ji baví, jen sklopila hlavu a já jsem z toho gesta jasně poznal, že tudy cesta nevede. Ale na druhou stranu se zase dokázala v jistých mezích rozpovídat například o svém bratrovi. A už to, že o něm řekla více než tři věty najednou bez mého dalšího pobízení, jsem považoval za obrovský úspěch.

„Často se hádá s Tanyou,“ svěřila se mi jednou. Její oči se při vyslovení jména její sestry trochu přivřely a postřehl jsem, že se ode mě trochu odvrátila, abych jí neviděl do obličeje. Dělala to často. A mě to pokaždé značně znervózňovalo. „V noci, když si myslí, že tvrdě spím, po sobě křičí a navzájem si všechno vyčítají. Je to moje vina.“ Sklopila pohled na svoje ruce a několikrát rychle zamrkala.

„Proč si to myslíš?“ ptal jsem se se špatně skrývaným zájmem.

Ale ona jen pokrčila rameny a z jejího těla jako by vystoupila ostrá vlna chladu. Pochopil jsem, že ani tohle není téma, které bych si mohl dovolit nějak víc rozvíjet. A při pohledu na ni jsem nedokázal nijak naléhat. Prostě jsem to nechal být a doufal jsem, že jednou přijde chvíle, kdy mi i tohle dokáže upřímně povědět.

Ale dokázala se rozpovídat i o jiných věcech. Někdy to byly květiny, jindy zvířata, jednou dokonce zmínila i místa, na kterých kdy bydleli.

Jak jsem řekl, s každým dalším okamžikem v její společnosti, když jsem poslouchal její tiché, nenaléhavé a trochu nervózní slova, když jsem vdechoval její vůni, když jsem si uvědomoval její blízkost, jsem měl pokaždé pocit, že ji znám zase o něco líp…

„Haló, Země volá Edwarda!“ Jasper mi zamáchal rukou před obličejem, a když jsem se na něj trochu nasupeně podíval, hlasitě se rozesmál. „Měl by ses vidět, jsi úplně mimo. Tak schválně – o čem jsem právě mluvil?“

Probodl jsem ho pohledem a napřímil se v barovém křesílku, abych působil trochu důstojnějším dojmem. „O tom, že si chceš najít novou práci,“ odpověděl jsem mu klidně, snažíc se předstírat, že jsem doopravdy dával pozor. Což pravda tak úplně nebyla…

„No to máš sice pravdu, bratříčku,“ vesele se zašklebil, „ale o tomhle jsme skončili asi tak před půl hodinou.“ Znovu se zasmál a skoro až nevěřícně zakroutil hlavou. „Nikdy bych neřekl, že zrovna ty, ten chytrý, důstojný a všechna předsevzetí dodržující Edward, budeš takhle mimo z jedné lidské holky.“

„Nech toho.“ Zamračil jsem se na něho. Nelíbilo se mi, že si mou chvilku nepozornosti vyložil zrovna takhle… Ale ještě víc se mi nelíbilo, že o Belle mluvil jako o „jedné lidské holce“. Než abych mu něco nehezkého řekl, radši jsem do sebe najednou obrátil sklenku jakéhosi pití, které jsme si dneska objednali, abych se nějak zaměstnal. Cítil jsem, jak se mi spolu s hnusnou pachutí v puse rozlévá i znechucený výraz v obličeji. Fuj…

Hlasitě si povzdechl a znovu hlavou zavrtěl ze strany na stranu. „Dobře… Nemám o tom mluvit, fajn, beru to. Jen ještě jednu věc.“ Zazubil se a v očích se mu zaleskla podezřele vypadající jiskřička.

„Pořádně si rozmysli, co řekneš, Jaspere.“ Zněl jsem možná trochu otráveněji, než jsem měl původně v plánu. Ale nejspíš jsem si nemohl pomoct.

„Když už jsi z ní takhle vedle…“ Zavrčel jsem na něj a on v obranném gestu komicky zvedl ruce do vzduchu, jakože se vzdává. „Nemyslel jsem to zle,“ ospravedlňoval se s širokým úsměvem na rtech. „Dobře, zapomeň na to, co jsem teď řekl, jo? Jen jsem tím chtěl opatrně přejít k tomu, že by ses možná měl pořádně zamyslet nad tím, co tě k ní vlastně táhne, protože to možná není jenom ta primitivní zvědavost, jak si celou dobu namlouváš.“ Jeho výraz v obličeji se trochu uklidnil. Vypadal teď mnohem víc vážně, seriózněji, ale… Ale já jsem měl chuť ho i přesto praštit.

„Tohle téma je už pasé, Jaspere. Ona je moje pacientka a já jsem její psychiatr.“ Lhostejně jsem pokrčil rameny, snažíc se nedat nijak najevo, že tím, co řekl, ve mně doopravdy probudil malý osten pochybností. Jak měl ostatně zcela jistě v plánu, že… „Konec, tečka. Jasné?“

S povzdechem přikývl. „Tobě taky někdy něco vysvětlit…“ zabrblal. Ale přece jenom velkoryse upustil od tématu a otočil hlavu směrem k baru. „Mimochodem – jak dlouho ještě máš v plánu si hrát na beznadějného alkoholika a mě s sebou tahat jako ubohého a bezbranného společníka?“ Zastavil se pohledem u mladého barmana, který právě s širokým úsměvem na tváři naléval skupince mladých a chichotajících se holek nějaký koktejl, a zašklebil se.

Neubránil jsem se protočení očí. „Kdybych byl alkoholik, seděl bys tu se mnou každou noc, a ne jenom párkrát do měsíce.“ Zadíval jsem se na čirou tekutinu, kterou barman právě naplňoval jednu sklenku, a nakrčil jsem nos při vzpomínce na tu pachuť. „A navíc by mi alkohol musel chutnat,“ dodal jsem mírně znechuceně.

Jasper se obrátil zase ke mně a oči mu zakotvily na prázdné skleničce přede mnou. „Ale musíš uznat, že na upíra to s tím chlastem přece jenom trochu přeháníš.“

„Bože, nech už toho… Dneska ze sebe vážně chrlíš jednu kravinu za druhou.“

„A ty máš zase velice milou a přívětivou náladu,“ zabrblal sarkasticky. Pohodlněji se usadil v polstrovaném křesílku a založil si ruce na prsou. „Doopravdy… Ještě chvíli a budeš tu chodit sám.“

„Nemohl už bys toho nechat?“ zamumlal jsem se otráveně.

„Jo, jasně, tobě se to řekne. Ale mně z té tvojí nálady div nevstávají chlupy na zátylku…“ Zatvářil se ukřivděně. Nicméně postupně doopravdy přesunul předmět rozhovoru k Alici a konverzace se tak aspoň trochu uvolnila. Obvyklé dvě hodiny, co jsme tu pokaždé strávili, uběhly už v mnohem poklidnější atmosféře a my jsme se zvedali na nohy s uvolněnými úsměvy na tvářích.

Jasper se naposledy rozhlédl kolem. „Už se fakt nemůžu dočkat, až se konečně nadechnu čerstvého a žádným puchem nenarušeného – jáu!“ Překvapeně se zarazil a pohled mu sklouzl na malou blondýnku, která mu najednou přistála v náruči. Vyjeveně na ni chvíli zíral.

„Ehm… slečno?“ Hlas mu trochu zhrubl, stejně jako výraz v obličeji. Opatrně se ji od sebe pokusil odtáhnout a postavit ji na vlastní nohy, které momentálně připomínaly spíš polámaná párátka. Ale ona se mu zavěsila kolem krku a nesrozumitelně něco zamumlala. Byla tak opilá, že jí nebylo rozumět ani slovo, nicméně tón, jakým to řekla, mě nutil vynaložit hodně velké úsilí na to, abych se nahlas nerozesmál. Ta s Jasperem nejspíš měla jiné plány.

Střelil vyplašeným pohledem ke mně a očima mě zoufale prosil o pomoc.

„Víte, slečno, já jsem zrovna na odchodu…“ řekl a znovu se začal vyprošťovat z jejího nežádaného objetí. Když ji od sebe jakž takž odtáhl a s vynaložením všech sil ji otočil čelem k davu, aby se případně přilepila na někoho jiného, spatřil jsem konečně z profilu její obličej a několikrát za sebou jsem překvapeně zamrkal. Ne, to se mi určitě zdá…

Zhluboka jsem nasál vzduch do nosu, snažíc se rozpoznat případnou povědomou vůni, a… mezi silným a nechutným alkoholovým odérem jsem náznaky té líbezné květinové vůně, tolik podobné té Belliné, která ale na rozdíl od téhle byla čistá a sladká, poznal. Bože…

Před očima mi naskočila scéna z obchodního centra, když jsem se tam setkal s Bellou a ona se na mě poprvé podívala. Tehdy vedle ní šla její sestra. Tanya, objevilo se mi v hlavě jméno, jakým se mi tehdy představila. A já jsem nemohl uvěřit, že ji teď vidím před sebou znovu. A v tomhle stavu.

Je pravda, že ani tehdy na mě neudělala bůhví jaký dojem, ale stejně… Nechtělo se mi věřit, že někdo jako ona může mít něco společného s tou tichou, milou a naprosto nevinnou Bellou, jakou jsem každý den vídal.

Snažila se udělat krok do davu. Klopýtla a jen za pomoci Jasperovy pohotové ruky se nezřítila k zemi. Jakmile se ujistil, že zase stojí aspoň na chvíli na svých nohách, rychle se z jejího dosahu vyprostil a popostrčil mě směrem k východu.

„Pojď, prosím tě, než se stihne nalepit ještě na tebe.“ Sám udělal tři dlouhé kroky směrem ke dveřím. Ale já jsem se zastavil na místě a obočí se mi starostlivě nakrčilo.

Ať už jsem měl na lidi pod vlivem alkoholu jakýkoliv názor, při pomyšlení na to, že bychom ji tady měli nechat v takovémhle stavu, se ve mně probudily silné výčitky.

„Měli bychom ji odvézt domů,“ zamumlal jsem Jasperovým směrem a tím ho donutil zastavit se na místě. Otočil se směrem ke mně, ve tváři nevěřícný výraz, v očích velké pochybnosti o tom, zda to mám v hlavě v pořádku.

„Ty ses zbláznil,“ vydechl ohromeně. „A prosím tě, tentokrát se mi to nesnaž vymlouvat.“

Jo, možná měl pravdu. Proti tomu jsem nic namítnout nemohl. Byla to v podstatě cizí holka, o které jsme nic nevěděli a se kterou ani jeden z nás neměl nic společného. Ale vědomí, že je to Bellina sestra… Nemohl jsem tušit, jaký mezi sebou mají vztah. Třeba v době, kdy byla Bella ještě normální, byla tohle její kamarádka. Jak by jí asi bylo, kdyby se Tanye cestou domů něco stalo? Mimo to… nemohl jsem se zbavit jednoho tichého hlásku v hlavě, který mi říkal, že se mi hrozně líbí představa, že když ji zavezu k ní domů, možná tam někde zahlédnu Bellu…

Vzpamatuj se, Edwarde.

Sledoval jsem, jak se její sestra podél sloupu pomalu sesouvá k zemi a při tom volá směrem k baru něco v tom smyslu, že chce donést další pití.

Znovu jsem se podíval na Jaspera. „Mysli si o mně, co chceš. Já ji tady nechat nemůžu.“

„Hele, počkej, počkej!“ Rychle se vrátil ke mně a silně mi stiskl rameno. „Koukej, netuším, co tě to najednou popadlo, že chceš být vůči někomu tak strašně velkorysý, ale zkus se zamyslet nad tím, co jsi právě řekl.“ Zakroutil hlavou a znovu se mě pokusil postrčit k východu. „Kolem je minimálně dalších dvacet lidí ve stejném stavu jako ona, a prosím tě, hlavně mi neříkej, že si chceš najmout vyhlídkový autobus a rozvést je domů všechny.“

Vykroutil jsem se z jeho sevření a přísně jsem na něho pohlédl. „Je to Bellina sestra, Jaspere. Nemůžeme ji tady takhle nechat.“ S těmi slovy jsem se k němu otočil zády. Nepotřeboval jsem vidět údiv v jeho obličeji. Dokázal jsem si ho docela živě představit.

Vrátil jsem se k Tanye, která ještě stále seděla na zemi. Oči se jí klížily a zdálo se, že momentálně neví skoro nic o okolním světě. A ani mě to nepřekvapovalo.

Natáhl jsem k ní ruku a počkal jsem několik vteřin, dokud na ni nezaostřila zrak. Po tváři se jí rozlil přihlouplý úsměv a z hrdla se jí vydralo cosi, co mělo nejspíš připomínat smích.

„Já nechci tančit,“ namítla chichotavě a mohutně při tom zaklonila hlavu, až se jí odhalil obnažený krk po celé jeho délce.

S mírným povzdechem jsem se rozhlédl okolo sebe, jestli tu náhodou není někdo, kdo postrádá její společnost, ale jak se tak zdálo, do klubu přišla sama.

S dalším povzdechem jsem se pro ni naklonil, vzal ji do náruče a snažíc se ignorovat ten nechutný alkoholový odér jsem i s ní zamířil k východu. Jasper se ke mně s podmračeným výrazem připojil.

„Ale hlídat, aby nepoblila auto, budeš ty,“ řekl nekompromisně.

Když jsme o necelou hodinu později zastavili před malým dvoupatrovým domkem, naše společnice už – díkybohu - tvrdě spala. Po tom, co jsme si oba dva vyslechli sice trochu zamotanou, ale zato skutečně podrobnou analýzu našeho zevnějšku, na mě Jasper házel do zpětného zrcátka jeden výhružný pohled za druhým a ruce na volantu zatínal tak silně, že tam určitě zanechal nějaké stopy. Když se tedy o chvíli později začalo místo narážek na náš zadek ozývat tiché chrápání, oběma se nám výrazně ulevilo.

Znovu jsem ji zvedl do náruče a s brblajícím Jasperem po boku došel až ke dveřím.

„Už se fakt nemůžu dočkat, až přijdu domů a Alice se na mě vrhne s milionem výčitek,“ stěžoval si s řádnou dávkou sarkasmu, když na stěně hledal zvonek.

Nic jsem mu na to neřekl a následujících několik minut, kdy jsme čekali, až nám někdo přijde otevřít, jsme venku prostáli mlčky.

Až po další chvíli jsme za dveřmi zaslechli šourající se kroky. Na okamžik jsem se zaposlouchal do jejich rytmu a hlasitosti… A neubránil jsem se mírnému zklamání, když mi došlo, že tahle chůze Bellina není.

Ozvalo se zachrastění klíčů v zámku a hned na to se dveře s tichým zavrzáním trochu pootevřely.

Emmett Swan vypadal trochu dezorientovaně. Měl na sobě jenom kalhoty od pyžama, vlasy rozcuchané do všech stran, na pravé tváři měl skoro neznatelný otlak polštáře a oči tak nevidomě rozšířené, že mi bylo hned jasné, že jsme ho vzbudili. Což ve dvě hodiny ráno nebylo zas tak nečekané.

Jakmile mu ale pohled padl na spící Tanyu, několikrát překvapeně zamrkal a zděšeně na mě pohlédl, okamžitě o něco čilejší.

„Jak jste…“

„Řekněme, že na nás náhodou narazila v klubu,“ ušklíbl se Jasper v odpověď na nedokončenou otázku.

„Pane bože…“ Emmett si odkašlal, jak měl spánkem stažené hrdlo, a udělal rychlý krok směrem k nám. „Strašně se za ni omlouvám. Ona… někdy to přepískne a pak dopadne takhle. Doopravdy… doopravdy mě mrzí, že jste se s ní museli obtěžovat a -“

„To je v pořádku, Emmette,“ přerušil jsem ho zavčasu. Pokusil jsem se o přátelský úsměv. Emmett na mě vždycky působil mile a sympaticky a nechtěl jsem, aby si dělal zbytečné starosti. Už takhle vypadal, že se kvůli své sestře právě teď propadne do země. Nebyl důvod mu to ještě ztěžovat. „Nijak nás to neobtěžovalo.“

Jasper si vedle mě tiše odkašlal a já jsem měl sto chutí ho za to nakopnout.

„To si dokážu představit,“ zamumlal Emmett a jeho oči se hněvivě stočily zpátky na Tanyu. „Vážně mě to mrzí.“ S těmi slovy ke mně natáhl obě paže, aby si ji ode mě převzal. Já jsem ale zavrtěl hlavou.

„Vypadáte unaveně. Já ji odnesu, jestli dovolíte.“ V duchu jsem se sám sebe snažil přesvědčit, že to dělám skutečně jenom proto, že chci být nápomocný, a ne proto, že moje druhé já dychtí a tajně doufá, že uvnitř někde narazím na Bellu. Určitě ji zvonek musel vzbudit taky. Třeba vyjde ven z pokoje, aby se podívala, co se děje, nebo… Sakra, vážně bych se nad sebou měl pořádně zamyslet.

Emmett se se mnou chvíli sice snažil hádat a domlouvat mi, že už jsme toho pro ně udělali dost a že se nemusíme dál obtěžovat, ale nakonec mi po krátkém naléhání rezignovaně uvolnil cestu a navigoval mě do druhého patra k její ložnici.

Když jsem ji pokládal na postel, ještě stále absolutně nevěděla o světě a jenom ze spánku něco mumlala. Otočil jsem se a zamířil zpět na chodbu. A neubránil jsem se nenápadnému rozhlédnutí kolem, dokud se mi oči nezastavily na nejvzdálenějších dveřích, zpoza kterých jsem slyšel známý a pravidelný tlukot srdce. Byla blízko. Cítil jsem to. A musel jsem se opravdu ovládnout, abych se za tím zvukem nevydal.

„Děkuju, že jste ji přivezli,“ zašeptal Emmett, čímž mě donutil obrátit veškerou pozornost zase zpět na něj. Upřel na mě své upřímné oči, ze kterých bylo nad slunce jasné, jak se za tuhle nastalou situaci stydí a nejspíš se za ni i cítí částečně zodpovědný. „Cítím se za ni trapně… Skutečně, skutečně trapně.“ Povzdechl si a rukou si protřel unavené tváře.

„Nemáte proč,“ odpověděl jsem mu stejně tiše. Znovu jsem se na něj pokusil usmát. „To se stává.“

„V jejím případě ale bohužel až moc často…“

Povzbudivě jsem mu stiskl rameno. „Nic si z toho nedělejte, vážně.“

Sklopil pohled k zemi a zavrtěl hlavou. V tu chvíli jeho mladá tvář působila až neuvěřitelně staře. Tak unavená a strhaná pod náporem starostí. „Nejvíc ze všeho na tom lituju toho, že jste ji museli najít zrovna vy… Jak se zdá, pro naši rodinu toho děláte víc, než bychom mohli být schopni vám oplatit.“ S těmi slovy se ke mně otočil zády a pomalu zamířil zpátky do prvního patra ke vchodovým dveřím.

Mlčky jsem ho následoval.

Přiznávám, že na to, že jste na kapitolu museli tak dlouho čekat, se tam nestalo asi nic moc záživného, co byste čekali. Ale na dovolené jsem měla hodně času k tomu, abych si všechno pořádně promyslela, a došlo mi, že už konečně po patnácti kapitolách musím děj posunout dopředu, aby se tam začalo něco dít. A tahle kapitola bohužel byla nezbytná pro to, co by mělo následovat v těch příštích.

Zároveň bych vám chtěla – jako vždy, to už snad nikoho nemůže překvapovat – poděkovat za nádherné komentáře. :)) Jejich počet mě opravdu udivuje – i když nemůžu zapřít, že taky strašně a ohromně těší. Akorát mám pocit, že si je za to, co v poslední době píšu, ani nezasloužím. Nemůžu tvrdit, že je pro mě poslední dobou psaní lehké. To vůbec ne. Už to pro mě ale bohužel vůbec neznamená to, co to pro mě znamenalo dřív. Většinou se do něho musím nutit, a to se na povídce potom nejspíš značně projevuje. Už dlouho si opakuju, že se to časem zase zlepší a že se do psaní zase pořádně vžiju, ale tak nějak to pořád nepřichází a já mám pocit, že tuhle povídku s každou další kapitolou jenom čím dál víc kazím. Proto jsem uvažovala o tom, že by možná bylo nejlepší ji na nějaký čas pozastavit. Ještě jsem se nerozhodla, takže moc vážně to ještě neberte, pozastavit nějakou povídku pro mě rozhodně není lehké, a proto sama doufám, že k tomu nakonec nedojde. Jen mi přišlo fér vám to zavčas říct. :))

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 16. kapitola: