Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 18. kapitola

29.08.2011 (07:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 3100×

18. kapitola

EDWARD

Nemocniční chodba kolem mě utíkala nějak moc rychle. Jedny dveře míjely druhé, lidské obličeje rozmazaně splývaly do jednoho, a přestože jsem si uvědomoval, že jsem patrně reagoval možná až moc přehnaně a měl bych se někde zastavit a pokusit se uklidnit, nějaký vnitřní motorek mě stejně pořád hnal dál a dál.

Přivezli k nám vaši pacientku…

Jedná se o Isabellu Swanovou…

Pravděpodobně šlo o pokus o sebevraždu…

Myšlenek na tyhle tři prosté věty jsem se ani zaboha nemohl zbavit. Ozývaly se mi v hlavě znovu a znovu, odrážely se od všech koutů mozku a drtily mě pořád dokola hlasitou ozvěnou. Nikdy bych si nemyslel, že se mi něco takového stane, že zrovna já se budu takhle bezhlavě někam hnát a všechny moje podvědomé instinkty se mi rázem stočí až přehnaně ochranářským směrem. Ochranářským vůči Belle…

„Počkej, Edwarde… Sakra, zastav se na chvíli!“ Jasperova ruka mi přistála na rameni a znemožnila mi udělat další krok vpřed. V první vteřině jsem měl sto chutí se na něho otočit s nějakou hodně nepříjemnou poznámkou a doporučením, aby si šel po svých, ale naštěstí jsem se včas zarazil. Neměl jsem právo na něj být hnusný a nepříjemný. Kdyby sem nejel se mnou, nejspíš bych byl na silnici schopen způsobit několik dopravních nehod, protože značky a předpisy mi v tu chvíli opravdu nic neříkaly.

Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch prosycený pachem dezinfekce mi naplnil plíce, jak nejvíc to jen šlo, ale tolik potřebný klid mi nepřinesl. Spíš jen další a další nutkání rozběhnout se, abych byl co nejdřív u ní a abych co nejdřív zjistil, co se vlastně stalo.

Cítil jsem, jak kolem mě Jasper rozlévá pocit uvolnění a pokojnosti, ale moje vlastní emoce byly v tu chvíli mnohem silnější, takže všechna jeho snaha stejně přišla vniveč.

„Podívej, já nemám právo ti mluvit do toho, co uděláš,“ promluvil ke mně tiše a upřeně se mi přitom zadíval do očí. Po obvyklých veselých a škádlivých jiskřičkách, které snad musely být odjakživa jeho součástí, jako by se najednou slehla zem. Působil až nepřirozeně vážně. „Nemám právo ani na to, abych ti přikázal, aby ses hned teď někam odklidil a nevylezl odtamtud dřív, dokud se nepřinutíš k trochu serióznímu a normálnějšímu jednání. Ale prosím tě, hlavně nevyveď žádnou blbost, jo?“

„Jasně…,“ zamumlal jsem tiše. Moje netrpělivost už mě zase nutila se dát do kroku, protože jsem koutkem oka na konci chodby zpozoroval jejího doktora. Svižným krokem kráčel naším směrem s pohledem zabodnutým do záplavy papírů ve svých rukou.

Jakmile ho zaznamenal i Jasper, pomalu a opatrně mě pustil.

„Já se do toho plést nebudu. Počkám někde tady poblíž, kdyby náhodou něco… Ale ty hlavně moc nevyváděj.“ Bylo zvláštní, že najednou o postoji a způsobu chování poučoval on mě. Jedna zastrčená a méně významná část mojí mysli si uvědomovala, že to vždy bývalo naopak. Nicméně jsem mu za to teď byl vděčný. Věnoval mi poslední váhavý pohled a pak se otočil na podpatku a zamířil k plastovým sedačkám na druhém konci chodby.

S dalším hlubokým nádechem jsem udělal několik kroků opačným směrem. „Doktore Stevensi?“ Při zvuku mého hlasu se lékař odlepil pohled od papírů a zadíval se na mě.

„Á, zdravím, pane Cullene,“ řekl a přátelsky se na mě pousmál a kolem unavených očí se mu vytvořily vějířky nepatrných vrásek. Zdvořile ke mně natáhl ruku a jemně si jí se mnou potřásl. „Oceňuju, že jste přijel tak rychle. Upřímně – tak bleskovou reakci jsem nečekal.“

Zastrčil papíry v rukou do plastové složky a tu si zastrčil do podpaží, aby se mohl věnovat plně mně.

„Rád bych svou pacientku viděl co nejdříve.“ Pokusil jsem se o nervózní úsměv, ale výsledkem jsem si nebyl ani trochu jistý.

„Teď asi bude spát, dostala nějaké léky. Ale když už jste tady, pojďte se mnou. Předpokládám, že sestra vám toho do telefonu moc neřekla, takže neznáte žádné podrobnosti toho, co se to vlastně stalo.“

„Ne, to neznám,“ přiznal jsem, stále stejně napjatý a s patrnými známkami nervozity.

Doktor zamířil zase tam, odkud před chvíli přišel, a zatímco jsem ho následoval, odborně znějícím hlasem pokračoval. „Záchranka ji po telefonátu jejího bratra dovezla krátce po druhé hodině ranní. Na pravém zápěstí má ošklivou řeznou ránu, ze které už předtím stihlo uniknout spoustu krve – sem dorazila napůl v bezvědomí. Je pro nás ohromným štěstím, že ji bratr doma v té koupelně našel včas a okamžitě jí poskytl náležitou první pomoc. Kdyby se třeba jen o pár minut zpozdil, pravděpodobně už by bylo pozdě…“ Na okamžik se odmlčel a pomalu zahnul do další chodby. „Víte, já nikdy nemám příliš pochopení pro lidi, co se rozhodnou sáhnout si na život…,“ pokračoval o něco tišším a už ne tolik profesionálním hlasem, „ale doufám, že tahle holka bude co nevidět v pořádku.“ Hlasitě si povzdechl. „Vždyť má ještě celý život před sebou.“

Nic jsem mu na to neodpověděl. Jen jsem počkal, dokud nedojde k jedněm z mnoha dveří a opatrně je neotevře.

„Tak, jsme tady,“ oznámil mi, ale to už jsem ho vlastně ani moc nevnímal. Pohled, jaký se mi vzápětí naskytl, okamžitě upoutal všechnu mou pozornost a já jsem cítil, jak se mi na chvíli zastavil dech. Bylo to stokrát horší než cokoliv jiného, co jsem doposud viděl. Cítil jsem, jak jsem pomalu, ale jistě na místě doslova zkameněl.

Několik přístrojů v pokoji pomalu a pravidelně pípalo, z některých z nich se odvíjely hadičky. A tam, kde na druhé straně končily, ležela pod tenkou přikrývkou a ve velké nemocniční košili Bella… Ta Bella, se kterou jsem krůček po krůčku postupoval stále dál a možná se dokonce i dostával do jakéhosi normálního stádia jejího života. Ta Bella, se kterou jsem se v poslední době vídal tak často. Ta Bella, se kterou mi všechna setkání s ní přirostla k srdci.

Ta Bella, která se dnes rozhodla sáhnout si na život… Ležela tam se zavřenýma očima, tiše oddechujíc, s obličejem nepřirozeně bledým a rty mírně namodralými.

Pocity, které se ve mně v tu chvíli mísily, mi najednou připadaly až nemožně silné. V okolí žaludku mě tížilo něco těžkého, hlava jako by se mi nějakým hodně podivným způsobem točila, končetiny skoro jako by přestaly poslouchat mozek. Ale hlavně, měl jsem pocit, že se mi v místě, kde jsem dřív míval srdce, ve chvíli kdy jsem ji spatřil takhle zuboženou, usadilo něco těžkého, ostrého… a palčivého. Možná nějaký kus kamene, drsný a na dotek nepříjemný, nebo možná jenom nějaký nežádoucí oblak nejistoty. Ale ať už se jednalo o cokoliv, jistě jsem věděl jenom to, že nikdy dřív jsem to tam ještě neměl…

Doktor mlčel, a byl jsem mu za to vděčný, nedokázal jsem si totiž představit, že bych mu momentálně dokázal na něco smysluplně odpovědět. Jen tiše vyčkával vedle mě.

Zabrousil jsem pohledem po zbytku místnosti. V nemocničním pokoji byly ještě dvě další lůžka, nicméně se zdálo, že je momentálně nikdo nevyužívá. Pokračoval jsem dál pohledem až k oknu a k několika židlím v rohu. A v tu chvíli jsem si napůl zděšeně a napůl zahanbeně uvědomil, že jsem v první chvíli úplně přehlédl Bellina bratra, který trochu napjatě seděl na jediném kousku nábytku určeném pro návštěvníky, a podle zavřených očí se zdálo, že spí.

„Neměl jsem to srdce ho poslat domů,“ zašeptal tiše doktor, když zpozoroval, kam se dívám. „Celé ho to nejspíš pořádně vzalo, a asi se mu nemůžu divit, že chce být aspoň prvních pár hodin u ní. Sice by se to nemělo, ale tady jsem byl ochotný udělat výjimku.“

Přikývl jsem na znamení toho, že souhlasím. Zběžně jsem ještě prohlédl zbytek místnosti a možná mě i trochu zarazilo, když mi došlo, že Bellina sestra tu není. Pak jsem si ale hned vzpomněl na to, v jakém stavu byla včera, a něco jízlivého si ve mně pomyslelo, že právě teď někde klidně může vypadat úplně stejně a o Belle a o tom, co se stalo, nemusí ani vědět.

„Rád bych tady byl, až se probudí. Smím?“ Prosebně jsem se otočil na doktora.

„Ale ona bude spát ještě několik hodin,“ namítl. „Ty prášky jsou docela silné a její tělo si navíc potřebuje pořádně odpočinout, nabrat síly a celé to pořádně vstřebat. Klidně se teď ještě můžete jít domů prospat a dorazit ráno,“ odmlčel se se doktor. Pátravě přejel po mém rozhodném obličeji a snad, jako by tam viděl něco, o čem já jsem neměl ani tušení, že tam je, nakonec s hlasitým povzdechem přikývl.

„No dobře. Ale asi vám nemusím říkat, abyste ji zbytečně nebudil a ani ji nijak nerozrušoval… I když to vy jste tu odborník, to vám vykládat nemusím.“ Protřel si rukou obličej a postřehl jsem, jak potlačil zívnutí. Po dlouhé noční směně už byl nejspíš hodně unavený a vysvětlovat nebo se snažit někomu něco vymluvit by pro něj znamenalo vynaložit příliš mnoho energie. A já byl za to nehorázně vděčný.

„Kdyby se něco dělo, zazvoňte na sestru,“ kývnul k tlačítku vedle Belliny postele. „Já musím jít ještě zkontrolovat pár pacientů, takže…“ Hlasitě si povzdechl. „Hodně štěstí.“ S těmi slovy se pomalu otočil a šouravou chůzí se odporoučel pryč.

Počkal jsem, dokud mi nezmizí z dohledu, a pak jsem se tiše a skoro neslyšně vydal k Bellině lůžku. Přestože jsem slyšel pravidelné pípání - ale i bez toho jsem dokázal při troše soustředění zachytit tlukot jejího srdce - něco mě vybízelo, přímo mě nutilo se přesvědčit, že ta křehce a jemně působící osůbka na posteli je živá.

Zastavil jsem se u nohou postele. Měl jsem dokonalý výhled na pravidelně se zvedající hrudník, na její klidně odpočívající obličej… A taky na pravé zápěstí spočívající na peřině, kolem kterého byla omotána silná vrstva obvazů. Při představě toho, co je pod tím, mi přejel mráz po zádech.

Opatrně jsem udělal malý krůček blíž k ní. Byl jsem dost blízko na to, že stačilo, abych natáhl ruku a mohl bych ji pohladit po té její. Překvapilo mě, když jsem v sobě zpozoroval určitou dychtivost a naléhavost po tom to udělat. A že jsem se musel opravdu přemáhat, abych tyhle dvě touhy potlačil.

Nakonec jsem raději ustoupil zase o několik kroků zpět, až jsem se octl jen kousek od dřímajícího Emmetta. Usoudil jsem, že nejlepší bude zůstat vedle něj a tiše s ním čekat, dokud se Bella neprobudí.

Usadil jsem se na jednu z volných židlí a s pažemi založenými na prsou vyčkával.

Neměl jsem ponětí o tom, kolik je hodin. Neměl jsem ponětí ani o tom, jak rychle nebo pomalu čas utíkal dál. V hlavě se mi míhala jedna otázka za druhou, pod kůží mi pulzovalo napětí a netrpělivost. A to šílené nutkání něco udělat, pohnout se z místa a vědět konečně o něco víc, bylo silné.

Po nějaké chvíli se vedle mě ozvalo zašustění. Otočil jsem se tím směrem. Emmett se právě na židli trochu napřímil a o další vteřinu později se jeho ospalý pohled upřel na mě. A v tu chvíli mu do očí vstoupil smutek a pocit obrovské, těžké viny.

„Omlouvám se. Nevěděl jsem, že vás tu zavolají už takhle brzy v noci.“ Jeho hlas odpovídal jeho výrazu. Provinilost byla slyšet z každého jeho slova a v kombinaci s jeho ospalým a lehce nakřáplým tónem to působilo skoro až zuboženě.

„Jsem tady dobrovolně,“ ujistil jsem ho šeptem, pokoušejíc se alespoň trochu pousmát, ačkoliv jsem měl pocit, že moje mimické svaly jsou podivně tuhé.

Ještě víc se na židli napřímil a sklopil pohled na své boty. Hlasitě si povzdechl. „Jak se zdá, naše rodina vám tak akorát komplikuje život až do základů… Nejspíš jsme se sem nikdy neměli přistěhovat.“

„Tohle přece není pravda, Emmette…“

Přerušil mě zakroucením hlavy. „Přiděláváme vám starosti v jednom kuse. Včera Tanya, dneska Bella…“ Při Bellině jméně se mu zlomil hlas a musel se zhluboka nadechnout. „Zajímalo by mě, co přijde zítra. Škoda, že neexistuje nic, jak bych vám to mohl všechno oplatit.“

Ani já jsem se povzdechu neubránil. „Tohle přece není pravda. Nesmíte si to všechno tak brát. S Tanyou to byla prostě náhoda. A Bella je přece moje pacientka, je samozřejmé, že jsem teď tady. Prostě si to nemůžete všechno tak spojovat dohromady.“

Chvíli mi neodpovídal. Jenom mlčel, oči nejprve upírajíc stále do země, ale po chvíli je zvedl a zatoulal se jimi k Belle. V tu chvíli se mu obličejem mihlo několik silných, nečitelných emocí. Hlasitě se nadechl, a aniž by z ní spustil pohled, bezděky změnil téma. „Už jsem si myslel, že se všechno zase vrací k normálu. Někde hluboko uvnitř už jsem byl přesvědčený, že brzo zase uvidím tu starou a smějící se Bellu, že se doopravdy po letech stal zázrak a ona začala někomu naslouchat. Jenomže když teď udělala tohle… Bojím se. Bojím se, že se všechno zase vrátí zpátky, že to bude ještě horší. Co pak budu dělat? Co když se rozhodnou, že když má sebevražedné sklony, musí ji zavřít někam do léčebny?“ Opět mi svým postojem připomněl, kolik starostí na něm musí ležet. Stejně jako ten večer, kdy jsme mu s Jasperem přivedli Tanyu. Jeho mladý obličej jako by zestárl. A nepatrné vrásky, které se mu vytvořily na čele a okolo očí, ten dojem jenom umocňovaly.

V marném pokusu mu nějak dát najevo, aby se tolik nepřepínal a neviděl svět tolik pesimisticky, i když jeho obavy i ve mně příliš hlasitě hlodaly, jsem mu položil ruku na rameno a jemně ho stiskl. „Slibuju, že Bella v blázinci neskončí. Musíme věřit, Emmette. Oba. To je to jediné, co můžeme dělat.“

Ano, klidně mě zabijte, že to takhle natahuju. Ale slibuju, že v příští kapitole už bude Bella vzhůru a Edward se konečně pokusí si s ní promluvit... Řekne mu něco?

Jinak upozorňuju, že nic, dokonce ani ta sebevražda, nemusí být ve skutečnosti taková, jak se navenek jeví. ;)

A moc děkuji za komentáře. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 18. kapitola: