Edward už opravdu začíná být zoufalý... Možná by už si doopravdy konečně zasloužil z Belliny strany nějakou tu odezvu, co myslíte?
Jinak ke konci vás čeká zbrusu nový pohled. Z toho mužského rodu už mi začínalo hrabat...
Přeji pěkné čtení. :)
17.09.2011 (14:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 2907×
20. kapitola
EDWARD
Možná usnula, napadlo mě po nekonečně dlouhé době. Její tělo vypadalo naprosto klidně. Od chvíle, co svůj obličej vyprostila z mého pohledu, se její poloha vůbec nezměnila. Klidně oddychovala, rytmus jejího srdce byl až na pár občasných klopýtnutí naprosto klidný, stejně jako téměř neslyšný dech. Teoreticky by skutečně usnout mohla. Možná prostě jenom byla po tom všem, po těch mnoha šocích, kterým své tělo vystavila, stále ještě dost unavená a prostě ji to vyčerpání přemohlo…
Jo, anebo jsem si to možná jen všechno parádně nalhával.
S tichým povzdechem jsem dnes nejmíň po milionté upřel zrak na hodinky. Čas byl momentálně můj největší nepřítel. Ticho, jež v pokoji nastalo, se díky němu stávalo ještě horším, protáhlejším a čím dál více děsuplnějším. Jako by každá další promarněná vteřina, každý maličký posun té titěrné ručičky, znamenal ještě větší prohloubení propasti, která se mezi mnou a Bellou pomalu a jistě rozprostírala. A zároveň jsem z toho každou další vteřinou šílel a šílel…
Bylo těžké mlčet. Ale na vybranou jsem neměl. Co taky dělat, když se dvě části vaší osobnosti pustí do prudké hádky, z čehož jedna vám radí, abyste jí pěkně vytmavili, že se tváří, jako byste neexistovali, a že dělá, jako by několik posledních týdnů vůbec nebylo, a ta druhá vás pro změnu nabádá k tomu, abyste ji tiše a něžnými slůvky začali utěšovat a přesvědčovat ji, jak bude všechno v pořádku a jak se nemusí bát, že by se v jejím životě ještě někdy něco mohlo jakkoliv pokazit? Jak se člověk v takových situacích má rozhodovat?
Jelikož jsem o tom neměl ani ponětí, prostě jsem radši držel jazyk za zuby. Nechtěl jsem říct něco, čeho bych později mohl litovat, a už vůbec jsem neprahl po vypuštění z pusy něčeho, co by ji mohlo vyvést z míry a co by jí v hlavě udělalo zmatek. Byl jsem si jistý, že už teď ho tam po tom všem musí mít spousty, a jakási část ve mně mi prostě zakazovala, abych udělal něco, čím bych všechny ty její smíšené pocity ještě zhoršil. Z čehož naprosto logicky vyplývalo, že jsem tu pusu vlastně vůbec otevřít nemohl.
Ale jak dlouho budu schopný to vydržet?
Odpověď na tuto otázku se nestihla dostavit, protože v další vteřině se dveře do pokoje rozlítly dokořán a dovnitř vpadla mladá sestřička s širokým úsměvem na rtech. „Vezu oběd!“
Před sebou tlačila několikapatrový stříbrný vozík, z kterého popadla jeden z mnoha tácků a už s ním cupitala k Belle.
„Být vámi, tak si tohle opravdu vychutnám. Dneska se nám kuchař pořádně vyznamenal. Takhle nádherné kuřátko už jsme tu dlouho neměli.“ Popostrčila k Bellině posteli malý a zároveň úplně prázdný stoleček, na který tác položila, a pak se spěšným rozloučením zase vypochodovala ven z pokoje, skoro jako by ani nezaznamenala to napětí, jaké tady vládlo. Ovšem jakmile se za ní dveře zavřely, měl jsem pocit, že to všechno ještě několikanásobně ztěžklo a zhoustlo. Všechno se ve mně v tu chvíli ještě víc sevřelo.
Hlasitě jsem polkl a na několik krátkých vteřin pevně stiskl oční víčka k sobě. Potřeboval jsem klid. Potřeboval jsem myslet. Potřeboval jsem prostě něco, a vůbec jsem netušil co.
Co jsem to tady vlastně dělal?
Připadal jsem si opravdu zvláštně. Skoro jako bych se v tomhle pokoji octl nějakým nedopatřením, pouhým omylem, a v podstatě tady ani neměl co dělat. Neměl jsem náhodou plnit svou práci? Nebyl jsem náhodou její psychiatr? Nepovolali mě tu tak náhodou kvůli tomu, abych s ní promluvil?
Jistěže ano! Tak proč jsem si najednou připadal jen jako nějaký cizí, vzdálený přihlížející, jako někdo, s kým ona nechce mít absolutně nic společného? Proč jsem to všechno vzdal tak rychle? Proč jsem ztratil všechno to počáteční odhodlání? A proč se ve mně objevily tyhle pochybnosti? Proč mě ubíjel každý další nepatrný okamžik v její tiché společnosti? Proč jsem cítil strašnou potřebu ji obejmout, anebo ji alespoň chytit za ruku? Proč, proč, proč…?
Potlačil jsem silné nutkání chytit se pevně za hlavu v marné snaze tím nějak utišit ten bouřlivý příval otázek, bombardujících každičkou část mého mozku. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem tohle napětí, nechtěl jsem tuhle šílenou situaci.
A v šíleném nutkání to celé nějak změnit, něco udělat – cokoliv – jsem oči zase prudce otevřel. A obraz, jaký se mi naskytl, jsem v tu chvíli uviděl úplně jinak než předtím. Ačkoliv se vůbec nic nezměnilo, Bella ležela ve stále stejné poloze, její oběd netknutě stydnul vedle ní, pro mě jako by celá tahle chvíle nabrala úplně jiný odstín.
Ani jsem si pořádně neuvědomoval, co dělám. Jako by moje tělo někdo přepnul na autopilota. Pouze jsem věděl, že v jednu chvíli jsem seděl přimáčknutý zády ke stěně pod okny a vzápětí už jsem židli stavěl na opačnou stranu pokoje – na tu, na kterou se upíral její pohled.
Pomalu a s rozvahou jsem se usadil. Židli jsem umístil jen kousíček od jejího lůžka – stačilo by mi natáhnout ruku a mohl bych jí neposedné prameny vlasů zastrčit za ucho – ale vůbec mě netrápilo, že jsem jí tím mohl způsobit rozpaky nebo něco podobného. Jen jsem se jí zadíval do očí, které se na mě překvapeně upřely, a dlouhou dobu jí ten zoufalý pohled oplácel.
Viděl jsem překvapení, viděl jsem nerozhodnost a viděl jsem spoustu dalších emocí, které jsem u ní ještě nikdy předtím nezpozoroval. A o to to bylo neuvěřitelnější, že se v jejích jasných duhovkách promítly všechny najednou…
Byla to ona, kdo se odvrátil jako první, já osobně bych tuhle chvíli neukončil nejspíš nikdy. Zhluboka se nadechla, zadívala se do protějšího kouta, jako by se na mě předtím vlastně ani dívat nechtěla a nepatrně stiskla zdravou rukou přikrývku v pěsti pevněji, až jí klouby prstů nepatrně zbělely. Její srdce se maličko zrychlilo.
Ještě chvíli jsem se díval na její nezdravě pobledlý obličej, až jsem nakonec s mírným povzdechem i já pohled odvrátil. A jakmile jsem se zadíval na netknuté jídlo, obočí se mi samovolně trochu stáhlo k sobě. Najednou se ve mně probudila jakási další starostlivá část, aniž bych tušil, kde se ve mně přesně vzala.
„Měla bys jíst,“ řekl jsem tiše. Nečekal jsem, že mě poslechne, i když je pravda, že plamínek naděje ve mně doposud nepohasínal. Hlasitě jsem si povzdechl. „Tvoje tělo je slabé, teď potřebuje živiny.“
Stále nic. Jen ticho, ticho, ticho… Pak ještě víc zavrtala hlavu do polštáře. A tím to haslo.
Snažil jsem se nedat nijak najevo, jak mě to ranilo, a raději si rychle přitáhl na klín tác s jejím obědem. Popadl jsem plastovou lžíci a nabral na ni trochu polévky. A pak, ať jsem si připadal sebevíc divně, jsem natáhl ruku jejím směrem.
„Nedovolím ti držet hladovku, ať už k tomu máš jakýkoliv důvod.“ Můj hlas zněl přísně, zároveň z něj ale vyzařovala i veškerá jemnost, jakou jsem si vůči ní hodlal zachovat.
Čekal jsem, dokud se nezadívá na nabízenou polévku, a když si pak tiše povzdechla, spadl mi jeden malý kamínek ze srdce. Tak nějak jsem cítil, že první krůček k cíli dosáhnout svého už jsem udělal. A vzápětí mě přesvědčila, že mám pravdu.
Opatrně se vytáhla do sedu a počkala, dokud jí nepoložím tác na klín. Vděčně jsem se na ni pousmál.
„Věděl jsem, že jsi rozumná.“ Pohodlněji jsem se v židli usadil a sledoval, jak si obezřetně a značně pomalu nabírá jednu prťavou lžíci za druhou a usrkává z nich, dokud se hrnek jakž takž nevyprázdnil. Sice musím podotknout, že jí to trvalo nehorázně dlouho, ale stejně jsem se cítil neskutečně vděčný, když si pak do pusy vložila i několik mravenčích soust rýže.
„Uznávám, že nemocniční jídlo nejspíš není nic moc,“ zašklebil jsem se na kuře, jehož „vůně“ mě v nose nepříjemně štípala. „Ale čím víc budeš spolupracovat, tím dřív tě pustí domů.“
V tu chvíli se její srdeční rytmus dvojnásobně zrychlil. Vyděšeně jsem sledoval, jak celá strnula, a horečnatě přemýšlel, co zapříčinilo tu náhlou změnu.
Ruka, v níž držela vidličku, se jí nepatrně roztřásla, a vzápětí příbor odložila na kraj talíře a mírným odsunutím tácku od sebe mi dala najevo, že dál už jíst nebude.
Překvapeně jsem zalapal po dechu a nevěřícně na ni upřel oči. V hlavě mi okamžitě naskočila šílená, ovšem podle okolností zcela logická teorie. Jenomže… tomu jsem přece věřit nemohl, tohle by byla blbost. Ale… Co když přeci jenom…? „Bello… co to má znamenat?“
Neodpovídala mi. Pouze popadla složený ubrousek a začala pomaličku žmoulat jeho rožek, podle všeho rozhodnutá i nadále stále hrát tuhle hru ticha.
„Já tě prosím… tentokrát mi odpověz.“ Když se nic nedělo, zoufale jsem si rukou prohrábl vlasy. Nevěděl jsem, proč jsem to dělal, jestli jsem snad nějak doufal, že mi tohle gesto pomůže nebo tak něco. Ale nešlo se toho zbavit. „Doopravdy z tebe zešílím, Bello. Nedělám si legraci. Když mlčíš, ničí mě to. Když mi neodpovídáš, mám pocit, že ve mně každou chvíli něco vybuchne. Nemůžu to ovládat, na to už prostě nemám. Prostě jsem si už zvykl na to, že se na mě umíš pousmát a že mi občas dokážeš říct, na co myslíš. Proč to tak nejde teď?“ Další hlasitý povzdech, další zoufalé zakroucení hlavou. „Šíleně mě to ubíjí a fajn, přiznávám to, nejsem dost silný, abych tohle všechno nějak dokázal snést.“ S každým dalším slovem můj hlas nabíral na hořkosti. Nevítané, ale v tu chvíli pro nějakou část mého šíleně stupidního ega nejspíš potřebné. „Proč mi to prostě nemůžeš říct? To jsem se ti tak zprotivil?“
Několikrát za sebou rychle zamrkala. A pak na mě opatrně upřela skelné, neskutečně smutné a zoufalé oči. Zdálo se mi, že nemá daleko k slzám, ačkoliv jsem vůbec netušil, jak se to tak rychle a nečekaně mohlo stát. Dopadla na mě těžká, ubíjející myšlenka, že za všechno můžu já. Jako vždycky.
„Edwarde,“ hlesla slabým, třepotavým hláskem. A všechno se v tu chvíli změnilo. Celý jsem strnul – až moc jasně jsem si uvědomoval, že mě ještě nikdy - skutečně nikdy - jménem neoslovila. Vlastně, jak jsem se nad tím rychle zpětně zamyslel, ona mě neoslovovala vůbec. Když už mluvila, byly to buď jen odpovědi na otázky, nebo popisy nějakých okolních vjemů a situací. Ale tohle… Co ji k té změně teď mohlo vést? „Nemůžu,“ zašeptala s hlasem silně podbarveným obrovskou beznadějí a opět tím na sebe upoutala veškerou mou pozornost. „Už dál nemůžu, já… nevím, co mám dělat, nebo co ti říct. Nevím nic.“ Při posledním slově se jí hlas zlomil a spolu s tím se jí u oka objevila první lesklá slza, kterou se okamžitě zdravou rukou pokusila setřít a skrýt ji tak přede mnou. Jenomže na to už bylo pozdě.
Neměl jsem ponětí, co bych v podobné situaci měl dělat. Jak ji začít utěšovat, nebo jakými slovy se ji přesně pokusit ukonejšit – i když jsem si někde v koutku mysli byl jistý, že bych to vědět měl. Jenomže to jediné, co jsem si v tom momentě dokázal opravdu uvědomovat jasně, bylo něco úplně jiného. Cítil jsem, že na tuhle chvíli to všechno, co jsem kdy četl ve všech těch odborných knihách a učebnicích, všechno, co jsem se kdy naučil na té spoustě univerzit, nestačí, že je mi to tady a teď naprosto k ničemu. Bella přece nebyla nějaký vědecký exemplář, na kterém bych si mohl dovolit zkoušet různé metody, co tam popisují ostatní. Ne. Ona byla někdo úplně jiný, někdo, kdo se od všech těch dalších lidí lišil celou svou podstatou, a svou duší především.
Pořádně jsem si ani neuvědomoval, co dělám. Opatrně jsem odložil tác z jejích nohou zpět na prázdný stolek. A pak jsem konečně po té nekonečně dlouhé době udělal to, co mě dneska okolnosti podvědomě nutily dělat už tolikrát. Tak přeopatrně, jak jen jsem toho byl schopný, plně si uvědomujíc její křehkost, jsem položil svou kamennou dlaň na tu její, a v tu samou chvíli mnou prostoupilo nezvyklé ale neskutečně příjemné teplo vyzařující z její pokožky. Bylo to tak… nádherné. Její ruka tak příjemně hřála a zahřívala zároveň i tu mou. Najednou jsem vůbec nemyslel na to, že by jí můj ledový dotyk mohl být nepříjemný.
Měl jsem chuť zavřít oči a vychutnat si ten okamžik ještě intenzivněji, prožít ho prostě tak naplno, jak jen to bylo možné, ale naštěstí jsem se plně ovládl a zachoval oči otevřené. Musel jsem se na ni dívat. Musel jsem počkat, dokud zmateně uslzenýma očima nepřejede po mojí ruce přikrývající tu její, a pak mi s šílenou směsicí všemožných pocitů pohled konečně neoplatí.
Pokusil jsem se o něžný, smířlivý úsměv. Něco mi říkalo, že právě to teď mělo být na místě. „Neměl jsem to takhle říct, jasně že jsem schopný to všechno nějak přežít, jen když mi dáš najevo, že mě posloucháš. Nikam nespěchej, ano?“ zašeptal jsem tiše. „Všechno má svůj čas. A já s tebou zůstanu celou dobu, aby až budeš připravená, ses mi mohla svěřit se vším, co tě trápí.“
Popotáhla a němě zakroutila hlavou. To gesto bylo tak bezbranné, tak beznadějné; ničilo mě to.
„Nikdo tě nikam nežene, Bello. Můžeš se sama svobodně rozhodnout, kdy budeš o tom všem chtít s někým mluvit.“
„Nemůžu,“ špitla tak tiše, že bych ji možná jako obyčejný smrtelní ani nemusel slyšet. „Nedokážu to. Nedokážu se někomu s něčím svěřovat, nedokážu se s někým bavit o všem tom zmatku ve mně. Vždyť já ani nevím, jestli se dokážu vrátit domů a podívat se Emmettovi do očí.“ Hlasitě popotáhla a odvrátila ode mě hlavu. Další slzička si našla cestu po její tváři.
„Jak jsem řekl, Bello,“ zopakoval jsem znovu. „Budu tu celou dobu s tebou. I kdyby to mělo trvat roky, uvidíš, že jednou to půjde. Jen budeme postupovat pomalu. Hezky krůček po krůčku. Dovolíš mi, abych ti pomohl?“
Nejdřív se zdálo, že mě s dalším přívalem slz jen zakroucením hlavy znovu odmítne. Ale i když to trvalo několik dlouhých vteřin, měl jsem pocit, že se jí hlavou opravdu honí všemožné možnosti. Až nakonec nepatrně přikývla a volnou rukou si utřela obě uslzené oči.
Pousmál jsem se na ni a jemně jí svíranou dlaň stiskl. „Děkuju. Ani nevíš, jaká čest to pro mě je.“
***
ROSALIE
Když vám někdo řekne, abyste někoho odvezli domů a cestou se ho snažili rozpovídat, měl by počítat s tím, že ne všichni jsou tak ochotní a přizpůsobiví, jak se na první pohled můžou ostatním jevit.
V tomhle případě jsem musela uznat, že Edwardovy domněnky, že by Emmett zrovna se mnou chtěl trávit nějaký čas mimo pracovní dobu, byly někde na míle vzdálené od pravdy.
Nejdřív se mnou nechtěl ani nasednout do auta. Přesvědčoval mě, že to fakt není nutné a že mu nedělá problém dojít těch pár kilometrů domů pěšky nebo si případně zavolat taxíka, že se kvůli němu přeci nemusím takhle obtěžovat. Trvalo mi skutečně pěkně dlouhou dobu, než jsem ho nevím jakým způsobem dokopala ke dveřím spolujezdce a on s hlasitým povzdechem nastoupil.
Nutno však podotknout, že se tvářil, jako bych ho neměla odvést domů, ale na popravu. Obočí měl celou dobu zamyšleně stažené k sobě, v očích téměř mrtvolný výraz a tvář nezvykle unavenou a skleslou. Dobře, později jsem i já uznala, že tohle nejspíš nemuselo být způsobeno tím, že sedí v miniaturním prostoru jen kousek vedle mě, ale dost možná na to mohla mít dopad jeho probdělá noc spolu s velkou tíhou té události, co se mu v rodině přihodila… Tak fajn, ne možná, ale určitě.
Cestou k jeho domu jsem se snažila plně vžít do role, do které mě Edward obsadil, jenomže ono to nebylo zas tak lehké. Nevěděla jsem, o čem s ním mluvit, skoro jsem ho neznala. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo to, co stálo na jeho životopise – a z toho se opravdu jen těžko vycházelo. Neznala jsem jeho koníčky, nevěděla jsem, jakou hudbu poslouchá, prostě jsem netušila, jaké téma hovoru zapříst, aby mi neodpovídal jen nepřítomným „Hm…“ a „Nejspíš…“ a „Možná…“. Ale to bych mu musela umět číst myšlenky.
Takže když jsem o pár minut později dojela k jeho domu, nejspíš se mu muselo pořádně ulevit, protože dveře otevřel snad jen setinu vteřiny po tom, co auto úplně zastavilo.
„Díky za odvoz,“ zamumlal zvláštním, podivně hlubokým tónem. „Fakt to nebylo nutné, ale… prostě díky.“ Už vystrkoval jednu nohu ven, když se ve mně cosi bolestně sevřelo.
Představila jsem si, jak přijdu domů a Edward se mě okamžitě zeptá, jak to celé probíhalo. Představila jsem si, jak mu otráveně říkám, že se mnou vůbec nemluvil. A představila jsem si, jak se asi bude tvářit… A najednou jsem pocítila silnou tíhu obrovské provinilosti. Uvědomila jsem si, že měl pravdu, když říkal, že tu Emmett vlastně nikoho nezná, a před očima mi naskočila scéna, jak Emmett sám vstoupí do svého domu, do domu, kde se to celé odehrálo, s hlavou plnou výčitek svědomí, přesně jak říkal Edward.
Sám.
Najednou mi nepřipadalo zas tak těžké si připustit, že on je skutečně jedna velká oběť celého svého života. Několik let se stěhoval z místa na místo, pokaždé hledal všemožnou pomoc pro svou sestru, a pokaždé to místo pak opustil jen s jedním velkým neúspěchem. Jaký tohle byl život? Pro někoho tak mladého jako on?
Znenadání se ve mně odkudsi objevila velká a naprosto nevítaná lítost. Lítost k němu.
Ať už mě k tomu vedlo cokoliv, náhle jsem měla v hlavě jasno. Samotného jsem ho prostě nechat nemohla, něco ve mně mi to důrazně zakazovalo, a tak jsem rychle vypnula motor a vytáhla klíčky ze zapalování.
„Vím, že jsi asi unavený, ale… vlastně bych s tebou ještě potřebovala něco probrat. Máš chvilku?“
Zarazil se v půli pohybu a hlavu natočil zpět mým směrem. Upřel na mě ty velké, unavené oči. „Slečno Cullenová, fakt nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale na práci teď doopravdy nemám ani pomyšlení.“
Skousla jsem si spodní ret. „O práci teď nejde,“ zamumlala jsem váhavě. Tak nějak jsem si nebyla jistá, co bych u něj doma měla dělat. Už těch pět minut jízdy autem byl pořádný trapas. Práce by byla dobrá záminka, jenomže… nemohla jsem mu teď na hlavu házet všechny ty kupní smlouvy a ostatní kraviny, to prostě nešlo.
Ale nějaký červený alarm uvnitř v hlavě mi stejně nedovoloval teď odjet. Jednoduše to bylo v tu chvíli naprosto nemožné.
Tázavě pozvedl jedno obočí. „Koukejte… Já nevím, kdo nebo co vás k tomu vedlo, ale nějakej soucit fakt nestojím, takže jestli jde o tohle…“ S povzdechem vystoupil z auta a těsně předtím, než zavřel dveře, se na mě ještě trochu dotčeně zadíval. „… můžete zase v klidu odjet. Ještě jednou děkuju za odvoz. Nashle.“ Načež se ke mně otočil zády a dlouhými kroky zamířil k verandě.
Ale to jsem já nehodlala nechat jen tak. V další vteřině už jsem naštvaně zamykala auto a vzápětí se octla vedle něj. Takhle jsem se prostě nehodlala nechat odbýt, to bych nebyla já. „O soucit tady nejde. Takže si ty svoje poznámky o něm můžeš klidně strčit někam.“
Další kulatiny jsou za námi! :) Abych pravdu řekla, v posledních dvou měsících bych si rozhodně nemyslela, že až sem dojdu. Ale stalo se tak, a za to patří dík Vám všem, vaše komentáře jsou totiž prostě boží. :)) ♥
Jako snad u každých kulatin bych měla takovou malou prosbičku... On si každý autor přeje vědět, kdo jeho povídku čte i mimo ty, co pravidelně komentují. Takže kdybyste mi tu při té dvacítce mohli zanechat třeba jen smajlíka nebo prostě jenom obyčejnou větičku „Já čtu...", opravdu byste mi udělali radost. :) Ale samozřejmě to je jen na Vás. ;)
Jinak v další kapitole se můžete těšit na další rozhovor Belly s Edwardem. A snad se tam objeví i Rosalie s Emmem. :)
Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 20. kapitola:
pěkně ses poprala s Rosalie a jsem zvědavá, co vymyslí jako téma rozhovoru s Emettemm
ja čtu!! a to velmi pozorne a vzdy sa na dalsiu kapitolu velmi tesim a paci sa mi cim dalej tym viac A gratulujem ku gulatinam
Rosalie se nám hezky rozjela fakt skvělá kapitola A Bells se nám alespoň trošinku rozpovídala
těším se na další kapitolu
Já čtu, já čtu, já čtu, ale to ti asi nemusím říkat, že? Ani nevíš, jak jsem byla šŤastná, když tu na mě vykoukla další kapitola a hádej, co... byla nádherně úžasná!!!
Zlato, jak ty to děláš, že jakmile si přeštu první větu, rozbuší se mi srdce a nervózně čekám, CO se tam bude dít.
Ty Edwardovy myšlenky, jsou úžasný, ale přiznám se jak tam chudák seděl a nevěděl, co dělat, tak jsem si říkala, je jedno, co uděláš, prostě jen NĚCO udělej!!!
To jak ji skoro přinutil se najíst, to jsem tekla po klávesnici až pod stůl...
Obdivuju Bellu, jak se více méně dokáže v jeho přítomnosti chovta, jako kdyby tam nebyl. To moje srdce by slyšeli až na druhým konci města a broz bych se z něj složila.
Pak přišlo zase to - řekni něco a ona zase nic. No to jsem měla chuť chytit Bellu za ramena a třást s ní dokud nevydá aspoň jednu hlásku...
Naštěstí promluvila a já skákala radostí do stropu, jenže jsme se zase nic nedozvěděli. Bojí se jít domů nebo to je jen kvůli Emmettovi? Já jsem tak nedočkavá!!!
A co pohled Rosalie?? Skvělý!! Čekala jsem, že Emmett bude trošku upovídanější, ale když si teď prožil takové peklo, tak se neí čemu divit. A že se Rose nakonec zachová jako 'kamarádka', to jsem už vůbec nečekala.
Už by se mohli trošičičku sblížit, ne? Edward ten na tom už pomalu, ale jistě pracuje, tak Roselii by to taky neuškodilo.
Shin, já jsem opět nadmíru spokojená a šťastná! Kulatinky se ti povedly, lepší kapitolu bys nemohla napsat.
Doufám, že další na sebe nenechá čekat, nebo tě budu zase otravovat.
BRAVO!
P.S. Omlouvám se za ten ... komentář.
Krásná kapitolka, konečně razantní postup vážně naprosot suprová kapitolka neuvěřitelně krásné povídky
Ou jééé! Milý Krôčik, dovoľ, aby som ti z celého srdca zagratulovala k tak prenádhernému číslu, ktoré označuje dvadsať predošlých, skvelo spracovaných a úžasne vymyslených kapitol! Prajem si, aby ich tu v budúcnosti pribudlo najmenej dvakrát toľko. A aby si si, drahý Krôčik, vychutnával každé jedno slovíčko rovnako ako my, tvoji čitatelia.
A aby si si nemyslel, že gratulujem len a len tebe, dovoľ mi, aby som svoju hlbokú vďaku mohla vysloviť aj tvojej ctenej autorke, ktorá si to možno neuvedomuje, aká je skvelá! A ako veľmi si zaslúži náš hlboký obdiv, ktorý ani zo štvrtiny nedokáže poukázať na to, aká je ona aj s touto poviedkou dokonalá! Shindeen, na kolenách sa ti klaniam.
A ide sa oslavovaaaaať!
Okey, tak nie. Najprv by som sa, ak to nebude vadiť, vyjadrila ku kapitole.
Áno, áno, áno! Ona s ním rozpráva! Ona mu verí, ona... Ja tomu snáď ani nemôžem uveriť. Žeby sa to práve od tejto osudnej udalosti začalo uberať novým a správnym smerom?
Uf, tak v takéto niečo si zatiaľ dúfať nedovolím. Radšej...
Pretože ak Bella kryje Tanyu (ak to takto nie je, tak ma prisámfakt porazí! ), tak sa to bude riešiť asi ešte dosť dlho. Alebo to Edwardovi vyklopí už niekedy teraz? No neviem, ale Bella mi nepríde ako typ človeka, ktorý by to na Tanyu v prípade, že sa nemýlim, prezradil. Mám veľmi silný pocit, že má Bella Tanyu rada, nech sa deje čokoľvek. Sú prosto sestry.
Alebo sa to Bella snaží udržať v sebe preto, lebo sa bojí, že by jej neverili? Mno, to je tiež dosť nepravdepodobné. Emmett by stopercentne uveril skôr Belle, než Tanyii, to je snáď jasné.
Jop, a Rosalie s Emmettom?
Snáď budú spolu už čoskoro. Po reklame.
Ale nie, myslím to naozaj smrteľne vážne. Určite budú skvelý pár. Aj keď je Emmett kvôli starostiam vážnejší, než v knihách, k Rosalie sa určite hodí. Alebo sa skôr ona hodí k nemu, dračica jedna!
Hlavne som za jej povahu neskonale vďačná. Je jednoducho odhodlaná a nebojí sa povedať si svoj názor apod.
Vlastne len vďaka týmto jej povahovým vlastnostiam nezmizla niekde za stromami, ale ostala s Emmettom. Alebo sa mýlim?
Ehm, mno, predpokladám, že týchto mojich nezmysloch a všelijakých teóriách, ktoré moja hlavička znova splodila ma máš už vážne dosť. A ja sa ti vlastne ani vôbec nečudujem!
Kapitolka bola božská! Ďalšia perfektná kapitola neprekonateľne úžasnej poviedky!
super super snad bude i další desítka
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!