Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 23. kapitola

08.10.2011 (14:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 2711×

23. kapitola

EDWARD

Stěrače mi kmitaly před očima závratnou rychlostí. Hustý a neustávající déšť bombardoval přední sklo a zanechával za sebou nesčetné množství rozmazaných kapiček, skrz které téměř nebylo vidět na liduprázdnou silnici před námi. V tuhle noční dobu jsme maximálně jednou potkali jeden rychle jedoucí náklaďák. Nic víc.

Bella na sedadle vedle mě klidně spala. Sice jsem nemohl popřít, že se opravdu dlouhou dobu snažila s únavou bojovat, a chvíli se jí to dokonce i statečně dařilo, nakonec ale s hlavou opřenou o okýnko a koleny přitaženými až k bradě začala pravidelně oddechovat, její tlukot srdce se opět ustálil na tom příjemném pravidelném rytmu a stopy po pláči a všech těch zmatených pocitech, které ve tváři měla ještě i potom, co jsme nastoupili do auta, se pomaličku vytratily.

Neubránil jsem tomu, abych se na ni každých pár vteřin podíval. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem to dělal, protože jsem se prostě jen potřeboval ujistit, že je s ní všechno v pořádku, ale stejně jsem v koutku mysli dost dobře věděl, že je to jinak. Prostě jsem si jen užíval toho příjemného pocitu, pomaličku se mi rozlévajícího celým tělem pokaždé, když jsem se zahleděl na její nevinnou tvář.

Zachumlaná v dece skoro až po bradu vypadala tak drobně, tak křehce, že se ve mně pokaždé probudily stovky všemožných ochranitelských instinktů, které se všechny už při pouhém pohledu na ni okamžitě napjaly, připravily se do pozoru, ačkoliv žádné nebezpečí nebylo ani zdaleka v dohlednu.

S povzdechem jsem se vrátil pohledem zpět před sebe – aspoň na okamžik – a tok myšlenek se mi opět stočil zpátky k realitě. K ponuré, zmatené a nelogické realitě.

Z hlavy jsem nedokázal vyhnat jedno protivné a stále dokola na mě dorážející slovíčko. Únos. Cíleně si to zahrávalo s mým svědomím a několikrát už jsem měl téměř nepotlačitelné nutkání to auto otočit a okamžitě se vrátit zpět do Forks.

Jistě, ve skutečnosti to takhle, s celým tím „únosem“, vlastně vůbec nebylo, protože Bella sama byla ta, která celý tenhle útěk vymyslela. Ale přesto jsem si při pomyšlení na to, co to asi udělá s Emmettem, až najde dole na ledničce připnutý ten prostý a jednoduchý vzkaz, připadal neskutečně provinile. Byl jsem to koneckonců já, kdo mu jeho sestru odvedl. Byl jsem to já, kdo jí to nerozmluvil, a byl jsem to já, kdo ji v tom naopak ještě – dalo by se říct – podpořil. Do háje… jak mi po tomhle bude moct ještě někdy věřit?

Stiskl jsem volant o něco silněji a zhluboka se nadechl. Celý vnitřní prostor auta byl prosycený Bellinou sladkou vůní. Nejprve jsem si ji ani pořádně neuvědomoval, ale teď na mě dorážela při každém nádechu a stále dokola mi připomínala to, co právě dělám. Co naprosto šíleného právě podstupuju.

Mohl jsem jenom tajně doufat, že mi Emmett nevynadá do ne zrovna milých pojmenování a že mi nezakáže se s Bellou do budoucna ještě někdy vídat.

Další hlasitý nádech. Další dávka Belliny vůně. Další stisknutí volantu o něco silněji.

Ne, dobře… jestli jsem něco doopravdy nepotřeboval, bylo to propadnout stresu a zoufalství a začít se chovat jako blázen.  A fakt, že to už se možná stalo, když už jsem vůbec tady, jsem ignoroval.

Dělal jsem dobrou věc. Anebo jsem si to mohl přinejmenším aspoň namlouvat.

Znovu jsem zabloudil pohledem napravo a v další vteřině cítil, jak se mi jeden koutek úst pomalu vytahuje do čehosi, co možná mohlo při troše fantazie připomínat pousmání. Ona prostě vypadala rozkošně. Ještě pár krátkých okamžiků jsem ji sledoval, a pak se očima zaměřil na matně svítící GPS na palubní desce. Malou červenou křivkou mi vykreslovala místa, kterými jsem projel. Ale cíl zadán nebyl, a to z naprosto prostého důvodu - tak docela přesně jsem ani nevěděl, kam jedu.

Sice jsem Belle řekl, že znám hodně míst daleko-odsud, a v tom jsem jí nelhal; jenomže které z nich bylo to vhodné? Takové, na které bych ji mohl vzít a na kterém by se cítila v bezpečí? Co vlastně bylo to, před čím chtěla utéct? Čemu bych se měl vyvarovat?

Odpovědět si na tyhle otázky bylo už o mnoho těžší…

***

EMMETT

Netušil jsem, který blb vymyslel zrcadla, ale upřímně – kdyby ještě žil a byl by na dosah, musel bych ho něčím pořádně praštit.

Copak na světě existoval někdo, kdo by potřeboval vědět, jak vypadá po ránu!? Při pohledu na svůj věrný odraz s rozcuchanými vlasy a snad kilometr hlubokými kruhy pod očima jsem o tom velice silně pochyboval.

Radši jsem od té nepřirozeně bledé obludy včas odvrátil pohled a spěšně si vyčistil zuby. Bylo sice teprve půl šesté ráno, ale po tom, co jsem se tak dvě hodiny jenom bezesně převaloval a záda mě z toho bolela jak prase, jsem usoudil, že jistější bude vstát a radši dělat něco užitečnějšího, než abych si pak jenom celý den v duchu stěžoval na každý sval v těle.

S tichým zabručením jsem na sebe hodil čisté tričko a tiše seběhl schody do přízemí. Jediné, po čem moje tělo momentálně doopravdy urputně toužilo, bylo hodně, ale opravdu hodně silné kafe.

Nejlépe černé. S cukrem. Nebo možná i s trošičkou smetany.

Hm… jo, to bylo ono.

Automatickým pohybem jsem zapnul konvici a šouravě se dopotácel ke kredenci na opačné straně kuchyně. S tichým zavrzáním jsem ji otevřel a zrovna natahoval ruku k tomu největšímu hrnku, červenému s bílými puntíky, mému oblíbenému. Pak jsem se ale najednou zarazil uprostřed pohybu a cítil, jak se mi obočí zmateně stáhlo k sobě.

Něco bílého, něco, co tam určitě normálně nebývalo a co jsem zachytil nejdříve jen periferním viděním, mě donutilo se ne zrovna vesele zašklebit. Okamžitě mi došlo, co to je. A nemohl jsem tvrdit, že bych z toho byl zrovna dvakrát odvázaný.

S povzdechem jsem došel k ledničce a unaveně z ní ten kus papíru strhnul.

Tanya už mi párkrát podobné psaníčka doma nechala. Nečekal jsem tedy nic veselého, milého nebo jakkoliv povzbuzujícího. Vždycky se totiž jednalo pouze o stručnou informaci, že potřebovala na pár dní vypadnout a že se za týden vrátí.

Většinou byla zpátky tak za tři.

Byl jsem si jistý, že tentokrát to bude něco podobného – a nemohl bych se vlastně ani divit, když bych pomyslel na to, jaká atmosféra doma teď vládla. A ne že by mi zrovna vadilo, že bude pár dní zase jakž takž klid. Ale když jsem se na papír poprvé pečlivěji zadíval, už první slůvko, to prosté Emmette, mi v hlavě zaselo milion pochybností. Takhle Tanya nepsala. To zvláštní zakroucení u E k ní nesedělo, stejně jako sklon celého řádku na pravou stranu. Tohle byl přece rukopis od…

Slyšel jsem vlastní zalapání po dechu. Jedno vynechaný úder srdce. A pak najednou jen jeho zběsile uhánějící tempo.

Přečetl jsem si těch několik málo obyčejných a naprosto prostých větiček znovu. A znovu. A ještě minimálně desetkrát, dokud si má poněkud zpomalená mysl konečně neuvědomila, že nemá halucinace. A že na tom papíře to fakticky stojí…

Najednou jsem přemýšlel, jestli tmavé fleky před očima náhodou nevěstí přicházející mdloby. Někde se to přece psalo, nebo ne?

Pevně jsem stiskl víčka k sobě a v duchu pomalu počítal do pěti. Nádech… výdech…

Možná jsem tak trochu doufal, že až oči znovu otevřu, zjistím, že se mi tohle celé jen zdálo a já se vzbudím do normálního pochmurného dne tak jako vždycky. Prožiju tichou snídani u stolu naproti Belly a pak se odeberu do práce, kde se nejspíš zase trochu chytnu s šéfovou a vyslechnu si, co dělám špatně a jak to dělat jinak.

Ale hlasité zapípání konvice, která hlásila, že voda dosáhla požadované teploty, mě jasně vracelo do reality. Stejně jako jemný a hladký papír, který vážil snad tunu.

Naposled jsem se na to podíval. A nerozuměl jsem vůbec ničemu.

Emmette,

strašně mě mrzí, že ti to říkám jenom takhle, ale asi víš, že jinak bych to nejspíš stejně ani nezvládla. Rozhodla jsem se na pár dní odjet. Myslím, že už konečně přišel ten pravý okamžik na to, abyste si s Tanyou užili aspoň chvíli beze mě, sami a bez neustálých starostí o to, co dělám, jak to dělám, jestli mě náhodou neruší televize nebo rádio a podobně. Jsem si jistá, že vám to prospěje.

Doufám, že se nezlobíš. Doktor Edward je se mnou.

Bella

Nevěděl jsem, co dělám, a ani jsem netušil, co bych dělat měl. Dokázal jsem jenom myslet na ni. Na mou malou a bezbrannou sestřičku. Na to, jak je křehká. Na to, jak je citlivá. Na to, jak je zranitelná. A ani náhodou jsem si nedokázal představit, jak se sama potlouká někde světem.

Beze mě.

V příští vteřině už jsem zběsile a za doprovodu hlasitého dupání uháněl zpátky nahoru, bez přemýšlení jsem rozrazil dveře do jejího pokoje, ještě stále tajně doufajíc, že je to celé jenom nějaký hodně špatný vtip.

Ale prázdná postel a několik věcí nedbale rozházených po podlaze mi jasně dávalo najevo, že tohle žádná sranda být nemůže.

Zoufale jsem se několikrát otočil okolo sebe, tep mi vyskočil někam opravdu hodně vysoko a panika, která se ve mně probudila, se vyšplhala až na samou hranici nesnesitelnosti.

Bella. Byla. Pryč.

Nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem myslet na to, co by se jí samotné někde mohlo stát, a dokonce jsem se ani nesnažil uklidňovat tím, že Edward je dostatečně silný na to, aby ji před vším uchránil. Protože co když by se stalo něco, u čeho by zrovna on nebyl? Upřímně jsem pochyboval o tom, že by ji mohl mít na očích čtyřiadvacet hodin denně, že by mohl být schopný ji chránit tak jako já, nebo že by se o ni snad dokázal tak dobře postarat… Do háje, copak on tušil, co všechno nesnáší a čeho všeho se bojí?!

Naštvaně jsem nakopl zmuchlanou přikrývku na zemi a v další vteřině už lovil z kapsy tepláků mobil a vytáčel číslo, na jaké jsem ještě nikdy předtím nevolal. Bella vlastně měla mobil jen pro případ opravdové nouze, nikdy jsem si totiž nemyslel, že by zrovna ona byla ten typ, který by někdy někomu dobrovolně volal jen proto, aby si s ním pokecal… No, ale teď to bylo stejně jedno, protože ona nouze právě nastala.

„Volaný účastník není dostupný, opakujte prosím –“

Naštvaně jsem stiskl červené sluchátko, odolal silnému nutkání s tím přístrojem mrštit o zeď a vzápětí už jsem vytáčel další číslo. Jedno zazvonění… druhé zazvonění… Samou netrpělivostí jsem přerývaně dýchal, a aniž bych si to nějak opravdově uvědomoval, prsty na rukou se mi samy od sebe zatínaly v pěsti.

Třetí zazvonění… Na okamžik jsem zavřel oči a hluboce se nadechl. Klid… Hlavně klid.

Čtvrté zazvonění… Další nádech. Hlasitý výdech.

Při dalším zazvonění jsem zvažoval, že to vypnu a místo toho zavolám třeba policii, nebo kohokoliv jiného, kdo ji najde a přivede mi ji zpět domů, museli přece pochopit to, jak je tohle… nenormální. Jenomže těsně předtím, než jsem se k tomu odhodlal, se ze sluchátka najednou ozval tichý a nezvykle napjatý hlas. „Je v pořádku, Emmette.“

„Co má tohle do háje znamenat?!“ Původně jsem neměl v plánu křičet, opravdu ne. Ale ono se to stalo tak nějak samo a prostě jsem najednou nebyl schopen svoje vlastní hlasivky ovládat.

„Netuším.“ Zdálo se mi, že z druhého konce slyším tichý povzdech.

„Jak jako netušíš?! Kde jste?! Chci, abys ji okamžitě dovezl zpátky! Rozumíš?“

„Nemůžu ji dovést zpátky.“ Zněl skoro až zkroušeně. Nebo se mi to jen zdálo? Už jsem se nadechoval k tomu, abych se jasně zeptal, proč to jako nejde, ale on mě předběhl. „To ona chtěla pryč. A ne kvůli tobě a Tanye, rozumíš? Bylo toho na ni moc, všechno to, co se stalo, se na ni muselo nějak podepsat. Je naprosto normální, že teď prostě potřebuje pár dní sama pro sebe.“

„Kde je?“ Úspěšně jsem jeho argument ignoroval. Ať to znělo jakkoliv krutě a nenáviděl jsem se za to, že jsem si i jen dovolil na to pomyslet, Bella prostě nikdy nedělala nic jen sama pro sebe. Pokaždé se jen přizpůsobovala ostatním… A pokud si teď bůhvíproč myslela, že se nám musí přizpůsobit tím, že odejde… Doprčic, vždyť jsem jí musel vysvětlit, že to tak není! „Chci s ní mluvit,“ vydechl jsem napjatě a mobil v ruce stiskl o něco silněji, než by se mělo.

„Spí.“

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Odolal jsem silnému nutkání na něho vyštěknout, aby ji okamžitě vzbudil. I když jsem věděl, že by mi nejspíš stejně neřekla ani slovo, už jen ten pocit, že drží ten telefon u ucha, že poslouchá to, co jí chci říct… Bylo nesmírně těžké touhu po tomhle potlačit.

Ještě dlouho jsem mlčel. A on taky. Z druhé strany jsem slyšel jenom občasné nepatrné zašustění, sem tam zahučení připomínající svištící auto.

„Nechápu to… Celé tohle mi přijde strašně… šílené,“ přiznal jsem se po nekonečně dlouhé chvíli.

„Emmette… já vím, že to pro tebe nemůže být nic lehkého. Ani jsem nečekal, že bys to mohl vzít v klidu, na to až moc dobře vím, jak ti na ní záleží. Nejsi jediný, kdo z toho všeho má v hlavě pořádný zmatek, ani já přesně nevím, co se děje. Ale chci jí pomoct, ano? Udělám všechno pro to, aby se cítila lépe. Slibuju.“

Jeho hlas zněl až nechutně přesvědčivě. Tak moc, že jedna část mého mozku, ta o mnoho větší, už mu dokonale podlehla a dokázala se jakž takž uklidnit a připustit si alespoň ten ždibíček víry v Edwarda Cullena a jeho schopnosti. Ta druhá část ale ještě pořád překypovala vztekem spojeným s nechápavostí, a ta mi zakazovala mu uvěřit, zakazovala mi uklidnit se a dělala všechno pro to, aby ve mně vzkřísila všechnu tvrdost a ješitnost a zbytky vzteku, aby mě donutila nejlépe nasednout ihned do auta a rozjet se za nimi.

„Kde jste?“ Tuhle otázku už jsem mu dnes jednou položil. Teď už ale o mnoho tišším, ale o to strachem prosáklejším hlasem.

„Momentálně v Portlandu, ale nejspíš budeme ještě pokračovat v cestě víc na jih,“ odpověděl velice pomalu a zároveň značně nejistě.

Zavřel jsem oči.

Klid. Žádný stres. Žádné obavy. Věř mu.

„Dej mi prosím vědět, až někam dorazíte. A dej na ni pozor.“ Aniž bych čekal na jeho odpověď, rychle jsem ukončil hovor a vzápětí se jako v mdlobách odpotácel na chodbu.

Moje sestřička byla pryč.

***

EDWARD

Bylo sedm ráno. Silnice už se pomalu začínaly zalidňovat. Všudypřítomné semafory nás nutily zastavovat každých pár minut a kolony aut před křižovatkami se zdály s každou další vteřinou delší a delší.

A v tu chvíli se Bella probudila.

Zrovna jsem zabrzdil za tmavě modrým naleštěným Jeepem a podle toho, že ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, na konec řady stojících aut jsem ani neviděl, jsem soudil, že minimálně další čtvrt hodinu se nebudeme mít šanci hnout z místa, když se nepatrně pohnula a její srdce, ten jeho dokonalý tlukot doprovázející mě celou cestu, na okamžik vypadl z rytmu. Střelil jsem pohledem jejím směrem zrovna ve chvíli, kdy se jí pomaličku zatřepetala víčka a ona ospale zamžourala před sebe.

V první chvíli jsem čekal, že se zděšeně začne rozhlížet kolem a začne zmatkovat. Nebude chápat, kde to je, a třeba si nejdříve i pomyslí, že jsem ji doopravdy unesl. Myslel jsem si to podle toho, jak se trochu dezorientovaně zadívala z okýnka ven a na okamžik trochu povykulila oči. Vzápětí ale sklopila pohled na své nohy skrčené na sedadle pod sebou a malinko si skousla spodní ret.

Nedýchal jsem.

„Omlouvám se,“ zašeptala tak tiše, že normálně bych ji snad ani v tom cestovním ruchu a neustálém troubení všude kolem nemohl slyšet.

„Nemáš se přece za co omlouvat.“ Nejprve jsem se zamračil. Pak mi ale hned došlo, že to by si mohla vyložit trochu jinak, a tak jsem se i navzdory neklidu a nejistotě ohledně toho, co bych od ní měl čekat, pokusil ovládnout svůj výraz, a dokonce se mi i podařilo ze rtů vytvarovat cosi jako úsměv.

Zakroutila pomalu hlavou ze strany na stranu a přitom si opatrně natahovala ztuhlé nohy před sebe. „Neměla jsem právo tě takhle někam –“

„Chceš se vrátit?“ přerušil jsem ji, najednou ignorujíc význam jejích slov. Přesně tohle byla jedna z variant, které jsem čekal. A přesně tohle jsem slyšet nechtěl. „Teď je jenom na tobě, jestli budeme pokračovat dál, anebo to otočíme.“

Chvíli mlčela. Kolona se mezitím asi tak o dva metry posunula a pak se zase zasekla na mrtvém bodě.

„Asi by bylo správné se vrátit,“ zašeptala s pohledem upřeným na své bosé nohy. „Není ode mě správné, že jsem tě donutila jet se mnou.“

„K ničemu jsi mě nedonutila, je to jasné? To já jsem se ti vnutil, vzpomínáš?“

„Na tom přece nesejde.“ Stále mluvila tichounce, jemně. A v kombinaci s tím, jak byl její hlas po dlouhém spánku trochu ochraptělý, to vyznělo snad ještě dvakrát provinileji, než to původně vyznít mělo.

„Ale ano, Bello, sejde,“ řekl jsem přesvědčivě a na okamžik odtrhl pohled od nehybné vozovky. Zadíval jsem se na ni. Její zkroušený výraz byl tak nepřehlédnutelný… Hlasitě jsem si povzdechl. „Víš, co bych si opravdu přál?“

„Co?“ špitla po krátkém zaváhání.

„Abys mi aspoň jednou řekla, co si přeješ ty. Nemyslím si, že se chceš vrátit domů. Ale musím to slyšet od tebe. Pochop mě. Prosím.“ Jemně jsem sešlápl plyn, abychom se posunuli a další nepatrný kousíček a řidiči za námi tak neměli žádný důvod pro to, aby na nás troubili, a upřeně jsem se zadíval na její lehce zrůžovělou tvář. „Co myslíš, Bello, povíš mi to?“

Mlčela další neskutečně dlouhou chvíli. Mezitím v rukou pevně svírala jeden cíp deky a zdálo se, že všechnu svou pozornost věnuje pouze jemu. Já jsem ale moc dobře věděl, že tahle gesta se u ní vyskytují vždy, když se na delší dobu nad něčím zamyslí.

A měl jsem pravdu.

„Nechci se vrátit domů,“ zamumlala téměř nesrozumitelně. Neubránil jsem se sice unavenému, ale v nitru nehorázně šťastnému pousmání.

„To jsem rád,“ řekl jsem jí. „Tady by se to totiž asi jen těžko dalo otočit.“ Zadívala se na širokou, několikaproudovou dálnici, která byla naprosto ucpaná tak, že ani chodec by se mezi těmi auty nemohl proplést, a plaše se pousmála.

V tu chvíli jsem div nepukl, jak ve mně v jedinou chvíli explodovala obrovská úleva, štěstí a ještě něco mnohem, mnohem silnějšího, co jsem si nedokázal ani přesně zařadit.

Dokázal bych v tu chvíli tvrdit snad jen jediné, a to i navzdory všem vnějším a dalším okrajovým problémům. Byl jsem šťastný. Byl jsem šťastný kvůli ní.

V tu samou chvíli jí tiše zakručelo v břiše, a to byl signál pro to, abych si okamžitě uvědomil zodpovědnost, jaké jsem se vystavil.

„Máš hlad?“ optal jsem se pohotově. Místo odpovědi se trochu začervenala a sklopila hlavu. Bylo skoro až směšné, jak se za všechny tyhle projevy lidství tak styděla.

S nechápavým zakroucením hlavy a stále trvajícím pousmáním na rtech jsem natáhl ruku na zadní sedadlo a podal jí objemný sáček. „Asi před hodinou jsem musel zastavit na pumpě. Nevěděl jsem, co máš ráda, ale nechtěl jsem tě budit. Tak si vyber.“

Zmateně se na mě zadívala, chvíli mě jen hypnotizovala tím svým plachým, nejistým a nedůvěřivým hnědým pohledem. Pak si ale ode mě tašku opatrně vzala a pomalu začala objevovat její obsah. Byly tam převážně bagety, balené sendviče a podobné věci, které menší a chudší benzínka poskytovala. Ale kromě toho i kelímek ještě stále jakž tak teplé kávy a vedle taky čokolády, dvě balené vody, čokoládové a cereální tyčinky a několik sáčků s gumovými medvídky v různých příchutích. Doopravdy jsem neměl ani to nejmenší tušení, jestli jí něco z toho chutná. Ale upřímně jsem doufal, že aspoň v něčem jsem se trefil.

Kolona se mezitím dala trochu do pohybu, a i když jsme jeli vpřed jen opravdu šnečím tempem, zdálo se, že tentokrát už bychom se mohli pohnout o něco víc než jen o pár centimetrů. Soustředěně jsem hleděl na vozovku a odolával silnému nutkání se na ni znovu podívat. Když teď byla vzhůru, připadalo mi až zoufale zvrácené ji takhle pozorovat. Nesprávné. A možná i tak trochu zvrhlé.

Nechtěl jsem, aby se kvůli tomu cítila jakkoliv nejistě.

Očima jsem tedy zabloudil k GPS. Cíl byl ještě stále nejasný, a to mě trochu znervózňovalo. Váhavě jsem se nadechl. „Jaké místa máš ráda, Bello?“ zeptal jsem se nejistě. Bál jsem se, že mi neodpoví, anebo že se z odpovědi na to nějak nenápadně vykroutí.

Periferním viděním jsem zaznamenal, jak pomalu lehce pokrčila rameny. A ucítil jsem na tváři její zmatený pohled. Nemusel jsem být zrovna dvakrát chytrý na to, aby mi došlo, že ona celou dobu počítala s tím, že já mám cíl jasný. A připadal jsem si strašně provinile, když jsem pomyslel na to, že to ve skutečnosti není tak docela pravda.

„Víš co?“ navrhl jsem po krátkém váhání. „Až se odsud vymotáme, můžeme buď zůstat už tady ve městě, anebo jet dál. Třeba do Los Angeles. Co myslíš?“

Znovu sklopila pohled. Znovu se zadívala na své nohy. A znovu se její hlas podobal jen tichému třepotání motýlích křídel. „Jo… Los Angeles je fajn.“

Původně jsem toho v té kapitole chtěla stihnout víc, ale nakonec se to tam nějak nevešlo. Ale slibuju, že tentokrát se přes víkend pokusím napsat a přidat další, abyste nemuseli tak dlouho čekat. Zároveň prozradím, že už se tam konečně (teď už fakt) dočkáte odpovědí na několik záhadných otázek.

A moc vám děkuju za ty úžasné komentáře, za to číslo jsem neskutečně ráda. (I když nezazlívám, že kdyby bylo větší, nepohrdla bych jím.) Nikoho do ničeho ale samozřejmě nenutím.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 23. kapitola: