Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 25. kapitola

17.10.2011 (08:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 3039×

25. kapitola

EDWARD

Spala. Už zase.

Její tělo jen přepnulo na jiný režim, srdce se zklidnilo, tváře nabyly poklidného dojmu a slané stopy po slzách oschly. Nedělo se nic nenormálního. To jsem si tedy alespoň snažil tak vehementně vtlouct do hlavy, protože ve skutečnosti to bylo všechno úplně jinak.

Její pokožka mi připadala neskutečně horká, což bylo zvláštní, když jsem vzal v úvahu, že už dvě dlouhé a zároveň až neskutečně krátké hodiny bez přestávky se dotýkala té mé. A přesto ještě pořád nemrzla, a tváře měla dokonce jemně načervenalé.

Netušil jsem, jestli jeden z nás měl původně v plánu, že skončíme takhle. Já napůl v leže a napůl v sedě, ona s hlavou položenou někde na mém břiše, po ramena zachumlaná ve světlé přikrývce, tiše oddechujíc. Sám jsem dostatečně pochyboval o tom, že by něco takového smýšlela ona, avšak na druhou stranu jsem si zase nemohl být ani trochu jistý v tom, jestli jsem k něčemu takovému nechtěl nakonec náhodou dospět já.

Možná, že by má odpověď zněla ano. Ale přesto bylo mnohem jistější, když jsem sám sebe přesvědčoval o tom, že to celé byla jen jedna velká náhoda.

A dávalo by to smysl. Když mi říkala o tom všem, co se v ní těch několik let tak vehementně bouřilo, když mi popisovala ten zmatek, který cítila, a tu bezmoc, které se nedokázala zbavit, a když se pak nakonec proti své vůli se zadržovanými vzlyky sesypala a nechala se ode mě objímat, slzy jí z očí tekly tak dlouho, že nakonec při zvuku nějaké konejšivé melodie, která se mi bůhví jak a bůhví kdy začala linout z hrdla, usnula. V mých pažích, s hlavou zabořenou do mé hrudi.

A já jsem prostě nedokázal být tak krutý, abych se s ní pokoušel znovu nějak manipulovat, přičemž bych ji třeba mohl vzbudit. A kdo by toho byl taky schopný, že?

Navíc se jedna část mého já, ta která se za posledních čtyřiadvacet hodin až neslušně rychle zvětšovala, si toho úžasného pocitu její těsné blízkosti náramně užívala. Bylo to skoro až zvrhlé.

Na okamžik jsem si dovolil zavřít oči a zhluboka se nadechl. Čímž se moje myšlenky opět jako na povel přestěhovaly někam úplně jinam.

Vůně jejích vlasů mě okamžitě zašimrala v nose a já jsem cítil, jak se mi rty maličko vytáhly do úsměvu. Voněla sladce. Nedokázal jsem to sice přirovnat k ničemu konkrétnímu, ale až příliš jasně se to podobalo jemnému odéru její krve, kterou mé čichové buňky sem tam zaznamenaly také.

Ještě párkrát jsem to příjemné pokušení zhluboka nasál do plic a pak se naplno začal soustředit pouze na pravidelný tlukot jejího srdce.

Buch buch. Buch buch. Buch buch. Buch buch.

Jako už tolikrát jsem si pomyslel, že ačkoliv je to tak prosté, pro moje uši je to dokonalá symfonie, znamení klidu a míru. Dokud se třeba jen trochu nezrychlí, mohl jsem být přesvědčený o tom, že spí pokojně, bez jakýchkoliv nočních můr nebo čehokoliv jiného.

Mohl jsem být klidný. A nemusel jsem myslet na to, co nastane, až se probudí. Jistěže mě už nesčetněkrát napadlo, jestli tohle vypovídání se nebyla jen jedna z mála světlých chvilek a jestli se ráno opět nepodívám do obličeje té staré a uzavřené Belly.

Ale zároveň jsem se nevzdával naděje, že tohle byl klíč k těžkým a ohromným dveřím, za kterými se celou tu dobu ukrývala, a že i když nejspíš ještě stále bude trochu nejistá, už se nebude snažit všechny pocity tak vehementně potlačovat.

Zničehonic přikrývka zašustila a na břiše mě zašimraly pramínky jejích vlasů. Aniž by otevřela oči, anebo projevila jakékoliv jiné známky toho, že je vzhůru, trochu se ve spánku zavrtěla a jednu ruku, která jí vyklouzla zpod přikrývky, mi omotala kolem pasu.

Několik vteřin jsem ji dokázal pouze konsternovaně sledovat, všechny končetiny ztuhlé, výraz zaražený. Hlavou mi lítala jedna otázka za druhou, ovšem odpovědi na ně se nějak nedostávaly.

Ještě okamžik jsem zůstal nehybný. A pak jsem, bůhví z jaké příčiny, najednou sledoval svoji vlastní paži, jak ji něžně objímá a v ochranářském gestu ji vine blíž ke mně.

A najednou jsem měl jasno. Nemohl jsem dopustit, aby se ke mně po probuzení chovala jakkoliv odtažitě. To by moje už teď dosti pomatená a pochroumaná osobnost prostě nesnesla.

* * *

EMMETT

Když jsem vzal v úvahu, kolik věcí mě celej den otravovalo, čeho všeho jsem měl plnou mysl i zuby, co všechno mě tížilo, trápilo a deptalo, musel jsem sám sobě přiznat, že jsem spal až nezvykle tvrdě.

Usnul jsem snad ještě dřív, než mi hlava padla na polštář. Nedoprovázely mě žádné noční můry, nezdálo se mi ani o jedné z mých dvou sester, a dokonce se mi ve snech nepromítla ani ta protivná a arogantní blondýna, která mě celý den v práci terorizovala svou blbou náladou, a která mě přinutila vykonávat minimálně desetkrát víc věcí než jindy.

Celou tu dobu se tvářila jako Miss Naštvaný ksicht a nedopřála mi ani minutu volna. Div mě málem ani nepustila na záchod… Což mě zhruba ve tři hodiny odpoledne, po tom, co jsem si dopřál dvě silná kafe, začínalo tak trochu děsit.

No, ale každopádně jsem jí byl vlastně svým způsobem tak trochu vděčnej. V těch hromadách všemožně nudných a strašně spěchajících papírů jsem aspoň nemusel v jednom kuse myslet na to všechno okolo. Osobní život v práci prostě neměl svoje místo, a za to jsem mohl být jedině rád.

Myšlenky na Bellu, Tanyu a na to, co všechno na mě moje dvojče při snídani vychrlilo, se objevily až po tom, co mě Rosalie vysadila zpátky před domem a já se zase octl tváří v tvář těm několika stěnám, které až žalostně samy o sobě křičely to, co všechno se mezi nimi za poslední dny odehrálo.

Nebylo divu, že jsem se nezdržoval ani večeří, jenom asi tak na minutu zapadl do sprchy a padl do postele. Nechtělo se mi dělat už absolutně nic. A dokonce už i to debilní myšlení mě nehorázně unavovalo.

A tak jsem prostě usnul.

A možná bych spal ještě teď, kdyby můj mobil nezačal hlasitým brněním o noční stolek dávat najevo, že se na něj někdo snaží dovolat. Původně jsem se jenom chtěl převalit na druhý bok, připlácnout si hlavu polštářem a s vysokou ignorací toho kraválu spát dál. Jednou to přestat muselo, ne?

Znovu jsem zavřel oči, přitáhl si deku až po uši, a když to vrčení ustalo, úlevně jsem si povzdechl. Cítil jsem, jak mě vyčerpanost stahuje zpátky do toho krásného, sladkého spánku… Jenomže to by se ten krám nemohl o slovo přihlásit znova.

Zatracené jednadvacáté století! Byl bych se vsadil, že v pravěku si mohli nerušeně vyspávat až do oběda.

Poslepu jsem se natáhl pro tu vymoženou a neskutečně otravnou blbost a pomalu si ji přiložil k uchu. Ani jsem se neobtěžoval podívat na číslo volajícího.

„No?“ zabrblal jsem. A ani trochu mě neštvalo, že můj hlas zněl skoro až strašidelně, jak ochraptělý byl.

„Ježišmarjá, neříkej mi, že ještě pořád spíš.“ Není nad krásné probuzení naštvaným hlasem vašeho nadřízeného, fakt ne.

„A co je na tom tak zvláštního?“ Volnou rukou jsem si pořádně protřel oči a potom se snažil zaostřit na ta titěrná čísílka na budíku.

Půl osmé? Proč mě, doprčic, budí o půl osmé?!

„Máme se jet podívat na ten rodinný domek do Port Angeles. Snad jsi nezapomněl?“ Při poslední větě jsem si podle toho nechutně slaďoučkého tónu hlasu dokázal jasně představit ten její křivý a do detailů falešný úsměv.

Jo, samozřejmě že jsem na to zapomněl…

„Jistěže si to pamatuju,“ zabrblal jsem a přitom se snažil přimět vrchní polovinu těla, aby se zvedla do sedu. A že to nebyl zrovna nejlehčí úkol.

„To je fajn, protože právě parkuju před tvým domem. Tak sebou hoď, nemám zrovna náladu, kdy by se mi chtělo nějak dlouho čekat.“

A do… háje.

Až teď mi došlo, že v telefonu to nějak podivně hučelo, což mohlo znamenat jedině zvuk jedoucího motoru. Báječné. Fakt neskutečné.

Co nejrychleji jsem se vyhrabal z postele a bosýma nohama se došoural k oknu. A fakticky. Její nablýskané BMW právě parkovalo na obrubníku přímo před mým barákem.

Potlačil jsem hlasité zaúpění.

„Už jdu,“ zamumlal jsem a pro jistotu okamžitě zavěsil, aby náhodou neslyšela to mohutné zívnutí, kterému jsem se nedokázal ubránit.

Ještě stále trochu dezorientovaně jsem ze skříně popadl čistou košili a první kalhoty, co mi přišly pod ruku. Cestou do koupelny jsem ze sebe shodil tričko a nechal ho ležet na zemi tam, kam dopadlo. Fakticky jsem neměl náladu a ani čas na nějaké uklízení.

Ve spěchu jsem si opláchl obličej a vyčistil zuby, co nejrychleji se osušil ručníkem a začal na sebe soukat aviváží vonící kusy oblečení. Do zrcadla jsem se pro jistotu ani nedíval – nějak jsem netoužil po tom ujištění, že nejen, že se cítím jako zombie, ale zároveň tak i vypadám.

Za doprovodu dalšího mohutného zívání jsem se došoural až ke dveřím, tam se spěšně obul, popadl bundu a kufřík s věcmi do práce a konečně vyšel ven do studeného vzduchu, který svou teplotou sliboval brzký sníh.

Ranní hygienu jsem zvládnul v rekordním čase, ale i přesto, jakmile jsem došel dostatečně blízko k jejímu autu, jsem zaznamenal, že se tváří značně otráveně.

S téměř neslyšným „nazdar“ jsem nastoupil na místo spolujezdce a automatickým pohybem za sebou s tlumeným bouchnutím zavřel dveře.

Čekal jsem, že se s neustávajícím brbláním, že kvůli mně přijedeme pozdě, okamžitě rozjede. Ale ona se na mě jenom s pozvednutým obočím zadívala. Ruce měla založené na prsou. A vypadala pobaveně.

Oplatil jsem jí její pohled značně nechápavě a v duchu přemítal, jestli třeba nemám na obličeji zbytky zubní pasty nebo tak něco, když se najednou hlasitě uchichtla.

„Proboha, sprav si tu košili. Vypadáš neslušně.“

Nechápavě jsem sklopil pohled na onen kus oblečení a chvíli ho nechápavě pozoroval. Hledal jsem třeba nějaký flek, špatně vyžehlený límeček, urvaný knoflík nebo něco podobného, ale můj dezorientovaný pohled tak nějak nic nezaznamenával.

Slyšel jsem, jak si hlasitě povzdechla, a pak se ke mně najednou nahnula. Temeno její hlavy se mi bez varování octlo přímo před nosem a já jsem z té náhlé blízkosti naráz celý strnul.

Pak jsem najednou ucítil její studené prsty skrz látku na svojem břiše.

Co to, sakra, má zname-

Vnitřní zaklení jsem nedokončil, protože mému zpomalenému mozku vzápětí opožděně docvaklo, co to dělá. No jasně. Měl jsem nerovnoměrně zapnuté knoflíky.

No, Emmette, to se ti zas něco povedlo.

Původně jsem se chtěl nadechnout k tomu, abych ji ujistil, že to zvládnu sám, ale… Místo toho jsem se neubránil myšlence na to, že ty její ledové prsty jsou až nesmyslně příjemné…

Ale ani tuhle myšlenku jsem neměl šanci dotáhnout do konce, protože vzápětí se mi bránice najednou nekontrolovatelně roztřásla a já jsem vyprskl smíchy a cítil, jak se mi svaly na břiše v pudu sebezáchovy okamžitě stáhly k sobě.

Zvedla hlavu s podmračeným a nechápavým výrazem ve tváři zároveň.

„Jsem lechtivej.“ Hlas mi ještě stále tak trochu přeskakoval, protože její ruce se pořád nacházely u knoflíku přímo na pupíku.

Obočí jí vylítlo skoro až navrch čela a rty se zformulovaly do značně pobaveného výrazu.

Čekal jsem, že se mi nahlas vysměje – a v tomhle bych se jí nejspíš ani nemohl divit, protože jsem si sám dost dobře uvědomoval, jak je tahle pitomá slabost zženštilá, ale ona se místo toho jen znovu se zakroucením hlavy hlasitě uchichtla a – měl jsem chuť ji okamžitě něčím praštit – ta pitomá ženská mě začala lechtat naschvál!

Jako správný zástupce mužského pohlaví bych se měl nejspíš zachovat doopravdy mužsky a odstrčit ji, jenomže její prsty se mi po břiše začaly pohybovat tak rychle, že jediné, co jsem dokázal, bylo se ze všech sil přemáhat, abych se neřehtal nahlas jak kobyla. Snažil jsem se jí vykroutit, ale zas tak moc místa v autě nebylo, a tak nebylo divu, že když jsem ramenem narazil do dveří, vlastně už jsem byl v pasti.

Najednou jsem byl dokonale vzhůru a svaly na břiše už mě začínaly bolet od toho zadržovaného smíchu. „Už dost!“ Snažil jsem se znít tvrdě a přísně, ale stejně byl účinek úplně opačný, protože ta pitomá bránice se prostě ne a ne zklidnit.

Ale Rosalie naštěstí pochopila a s tichým smíchem plným zadostiučení se napřímila.

Nejprve mě napadlo, že tahle situace byla pravdu zvláštní a že takhle veselou jsem ji ještě nikdy neviděl. A taky, že by mě ještě před minutou doopravdy ani nenapadlo, že je něčeho takového vůbec schopná.

Ale pak se najednou její veselé oči upřely do těch mých a smích ji rázem přešel. Stejně jako mě. Cítil jsem, jak mi rty najednou bezdůvodně poklesly, a slyšel jsem vlastní tlukot srdce, jaké ticho kolem najednou zavládlo.

Její obličej od toho mého nemohl být dál než pět centimetrů. Nebo byl dokonce ještě blíž?

Do háje, jako by zrovna na tom záleželo.

Sledoval jsem její temné oči, ten způsob, jakým mě pozorovaly, a nebyl jsem si jistý, co přesně v nich vidím. Jediné, o čem jsem mohl být stoprocentně přesvědčený, bylo to, že její obvyklá zuřivost to rozhodně nebyla.

Strnul jsem. Doopravdy se ke mně přiblížila? Ještě víc, než byla předtím? Doprčic, to tohle všechno mělo znamenat?

Najednou se mi v hlavě zčistajasna jako ozvěna ozvaly Tanyina slova.

„Měl jsi vůbec někdy nějakou ženskou? Jistěže ne!“

Měla pravdu. Hodně, hodně krutou pravdu. Já nikdy neměl žádnou přítelkyni. V životě jsem nikoho nelíbal, a to poslední, po čem jsem teď doopravdy toužil, bylo se před Rosalií nějak ztrapnit.

Měl bych se odtáhnout. Nějaké zpropadené instinkty mi jasně říkaly, k čemu tohle směřuje, a doopravdy by bylo lepší, kdybych se od–

Pozdě.

Ani nevím, jak nebo kdy přesně k tomu došlo, ale její ledové rty se najednou octly na těch mých. Bylo to šílené. Bylo to nelogické. A bylo to nesmyslně nádherné.

Cítil jsem, jak se mi v břiše, přesně na těch místech, kde ještě před okamžikem byly její dlouhé prsty, rozvlnil tak šíleně krásný pocit, až se mi tomu samotnému nechtělo věřit. Jako by se stovky maličkých motýlků tam někde uvnitř naráz rozvlnily a jejich křidýlka jako by se o mně příjemně otírala.

Do háje, a to jsem si myslel, že takhle uvažují jenom holky.

Až příliš jasně jsem cítil její rty na těch svých, a najednou se všechna ta rádoby správná jednání, jako že bych se měl okamžitě odvrátit, otočit od ní hlavu a dělat, že se nic nestalo, vypařila jako mávnutím kouzelného proutku.

Mojí jedinou starostí v tu chvíli bylo to, co mělo následovat.

Pomalu pohnula rty proti těm mým. A znovu. A aniž bych si nějak pořádně uvědomoval, co dělám, najednou jsem se přistihl při tom, že dělám přesně to samé.

A že se mi to neskutečně líbí.

Cítil jsem na tváři její ledový dech a cítil jsem, jak se její ruka sune přes můj zátylek až do vlasů. A vzápětí jsem slyšel svůj vlastní zajíkavý povzdech doprovázený zběsilým tlukotem srdce.

Nahnula se ke mně ještě blíž, až se naše hrudníky téměř dotýkaly, a nějaký hlásek ve mně zběsile křičel, že je to dobře, a že mám udělat to samé.

A možná, že bych to doopravdy i udělal, kdyby se najednou odkudsi neozvalo hlasité vyzvánění jejího telefonu a my se od sebe neodtrhli jako dva puberťáci ve stupidním filmu, které na školní chodbě přistihne učitel.

Jen matně jsem vnímal, jak mezitím zvedla ten telefon – a dnes už podruhé mě napadlo, že bez nich by byl život mnohem jednodušší – a sám se nezmohl na víc než na nepřítomné zírání před sebe.

Nechtělo se mi věřit tomu, co se to tu stalo.

Sakra… Já se právě líbal se svojí protivnou šéfovou.

* * *

EDWARD

Skrz obrovské okenice dovnitř do pokoje pronikalo ostré dopolední slunce. Tvořilo na naleštěné podlaze protáhlý obdélník, ale přesto na postel stojící bokem od něj nemělo šanci dosáhnout. Což bylo možná i dobře.

Bella svou polohu skoro nezměnila. A nutno podotknout, že já taky ne. Snad se mi pouze ještě víc zavrtala hlavou hlouběji do hrudi a já ji nejspíš i o něco pevněji svíral. Nemohl jsem jinak. Ať jsem se snažil sebevíc.

Její horký dech, který jsem na břiše cítil i skrz tričko, mě svým způsobem uklidňoval a zároveň mi dodával i určitou jistotu, že všechno je tak, jak má být. Skládačka zapadla do sebe a všechno se vyřešilo.

Ale kéž by to všechno mohlo být tak jednoduché…

Stejně jsem někde hluboko uvnitř stále cítil jistou nervozitu, i když už ani zdaleka ne tak velkou jako předtím. Spíš jako by to byly pouze nějaké její pozůstatky.

Když se o chvíli později Bellina víčka trochu zatřepetala, cítil jsem, jak se pomalu probouzí, a na okamžik se celý napjal, jak jsem se snažil předvídat její reakci. Napadalo mě hodně věcí. Bude křičet? Odskočí ode mě s vyděšeným výrazem ve tváři a bude se na mě dívat, jako bych se pomátl, nebo ji, nedej bože, i nějak zneužil?

Ale ona se místo toho jen pomalu vytáhla do sedu a zmateně se zadívala nejprve na místo, kde spočívala její hlava, a poté se její oči stočily na moji ruku, která ještě stále volně spočívala těsně vedle jejího pasu.

A vzápětí se jí do tváří nahrnula červeň a ona sklopila pohled někam dolů. Vypadala skoro až zahanbeně.

„Dobré ráno,“ řekl jsem a pokusil se o přívětivý úsměv, ačkoliv jsem si nebyl tak docela jistý, jestli se do téhle situace úplně hodil.

„Dobré ráno,“ špitla, ale podívat se na mě neodvážila. To ale nic neměnilo na tom příjemném hřejivém pocitu z toho, že mi pozdrav oplatila.

„Spala jsi dobře?“

„Já…,“ odmlčela se a znovu se stydlivě zadívala na můj hrudník. Hlasitě si povzdechla, „omlouvám se, jestli jsem něco –“

„Nic se nestalo,“ přerušil jsem ji vlídně. „A za nic se neomlouvej. Tak - spalo se ti dobře?“ zopakoval jsem otázku a nemohl uvěřit té drzosti v sobě, jak jsem si uvědomil, jak moc toužím po tom, aby mi odpověděla kladně.

„Ano…,“ zašeptala tichounce.

„To jsem rád.“ Neubránil jsem se ještě širšímu pousmání. Protože, ať už to bylo jakkoliv nepatřičné, to slovíčko ano mohlo stejně tak znamenat, že se jí spalo dobře v mé společnosti.

Ale no tak, takhle bych vážně přemýšlet neměl.

Dala si ruku před pusu, aby zakryla zívnutí, a neuniklo mi, že i její oči vypadají ještě pořád značně unaveně. „Kolik je hodin?“ zeptala se a pomalu se začala rozhlížet kolem, jako by sama hodiny hledala.

Zvedl jsem levou ruku, na které jsem měl připevněné hodinky. „Půl dvanácté.“

Několikrát překvapeně zamrkala a pak nevěřícně zalapala po dechu. „To jsem spala tak dlouho?“ zajíkla se.

Pokrčil jsem rameny. „Byla to dlouhá cesta. A ty jsi byla utahaná. Vlastně bych se nedivil, kdybys prospala celý den.“

Znovu jsem zaznamenal, jak potlačila další zívnutí, a trochu ode mě odvrátila hlavu, jako by doufala, že to neuvidím. Ale to mi jen vytvořilo na čele starostlivou vrásku.

„Víš co? Možná by ses vážně měla ještě chvíli prospat.“ Pomalu, a proti své vůli, jsem se zvedl z postele a postavil se na nohy. Opatrně, podél stěny, abych se neocitl v přímém slunečním světle, jsem došel až k oknu a zatáhl přes něj tlusté a dlouhé závěsy, čímž jsem v pokoji udělal relativní tmu. Jediné další světlo přicházelo z chodby, do které zůstaly dveře dokořán.

„Asi budeš chtít trochu soukromí.“ Trochu smutně jsem se pousmál a vydal se k těm dveřím, rozhodnutý dopřát jí prostor pro sebe samotnou tak, jak jsem jí to slíbil, než jsme se sem vůbec vydali.

„Jestli máš hlad, v kuchyňce by měly být nějaké chlebíčky nebo tak něco na přivítanou. Ale samozřejmě si můžeš objednat cokoliv z toho lístku na nočním stolku.“ Pevně jsem v ruce sevřel zlatou, kulatou kliku. Už jsem stál téměř na prahu. „Kdybys něco potřebovala, já… budu v tom pokoji naproti.“

Stále seděla na posteli ve stejné pozici a stále upírala oči pouze na svou přikrývku.

Potlačil jsem povzdech a chystal se konečně vypařit, když vtom se ozval její tichý a nesmělý hlásek. „Edwarde?“

Okamžitě jsem se zarazil a moje tělo možná až příliš nedočkavě udělalo krůček zpátky, aby na mě lépe viděla. „Copak?“

Kousala si spodní ret. „Vlastně asi nic,“ špitla nakonec.

Slyšel jsem svůj vlastní hlasitý povzdech. „Takhle ne, Bello. Pověz mi, co jsi chtěla.“

Několik dlouhých vteřin jenom mlčela. Pak se zatvářila skoro provinile a zvedla oči směrem ke mně. „Mohl bys tu se mnou prosím zůstat?“

To hřejivé teplo rozlévající se mi okolo hrudníku bylo snad to nejkrásnější, co jsem kdy pociťoval. A zároveň jsem cítil, jak se mi rty tvarují do dalšího úsměvu. „Moc rád,“ zašeptal jsem, a byla to pravda.

Zavřel jsem zasebou dveře a pár kroky se vrátil zpátky k posteli. Nevěděl jsem, jak přesně svou prosbu myslela, a tak jsem se raději rozhodl na poslední chvíli zamířit k malému křesílku hned vedle. Ale když se Bella na posteli trochu posunula a uvolnila mi tak dostatek místa, měl jsem co dělat, abych se celý nesesypal jako nějaká křehule.

Obezřetně jsem se položil na kraj matrace vedle ní. Váhavě umístila hlavu na polštář kousek ode mě. Jako vždy z ní sálala obrovská nejistota, jak nevěděla, co si ke mně může dovolit.

Ale tentokrát jsem ji nehodlal nechat takhle váhat. Opatrně jsem si ji paží přitáhl blíž k sobě a ona mi po krátkém otálení pomalu položila hlavu napůl na hrudník a napůl na rameno.

V tu chvíli jsem byl nejspíš nejšťastnější upír pod sluncem.

Moc děkuji za vaše úžasné komentáře. :) Příští kapitola snad bude brzy a pokusím se do ní nacpat dostatek Emmetta i Edwarda zároveň. ;)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 25. kapitola: