Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 26. kapitola

23.10.2011 (11:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2484×

26. kapitola

EMMETT

Nepřítomně jsem odhodil kufřík do kouta, a když jsem zaslechl, jak se z otevřené kapsy s rachotem vysypal veškerý jeho obsah, ani mě nenapadlo se otočit a dát to do pořádku.

Jako v mrákotách jsem se dopotácel do kuchyně, kde jsem padl na židli. A tam prostě zůstal. Neudělal jsem si čaj, neuvařil jsem si kafe, ani jsem se, jako každý den, nevrhl na kupu špinavého nádobí ve dřezu. A k čemu by to taky bylo?

Pohled se mi zasekl na jemně zdobené vázičce uprostřed stolu. Nebyly v ní žádné kytky. Ty poslední uschly asi před týdnem, a od té doby se nikdo nestaral o to, aby tam dal nějaké nové. Úplně se na to zapomnělo…

Stejně jako nejspíš šéfová byla schopna zapomenout na náš ranní polibek.

Jen, co zvedla ten telefon, její tvář opět nabrala čistě pracovně profesionální rysy, a když domluvila, s pohledem upřeným před sebe mi oznámila, že na prohlídku nemůžeme jet společně, protože jiný klient si žádá její přítomnost v domě na opačném konci města. Ale že zrušit se to už nemůže, a tak tam budu muset dojet sám.

Takže jsme se vlastně skoro beze slova rozdělili, já nasedl do vlastního auta, ona zůstala v tom svém, a pak jsme se prostě každý rozjeli úplně jiným směrem.

A čím větší vzdálenost mezi námi byla, tím víc se ve mně mísil jeden pocit s druhým, bombardovaly mě stovky naprosto šílených myšlenek. Nezdálo se mi to? Doopravdy se to stalo? Nezačne mě teď nenávidět ještě víc?

Ale co na tom všem bylo nejhorší… Na břiše mě celý den až doteď svrběly přesně ta místa, kterých se předtím dotýkala. A o tom, jak mi rty plály a hořely pokaždé, když jsem si jen vzpomněl na to, co se tam vlastně dělo… O tom jsem raději už ani přemýšlet nechtěl.

Ale stejně jsem to měl před očima neustále.

Jediná známka toho, že jsme spolu nadále zůstali v kontaktu, byla prostá a jednoduchá zpráva, kterou jsem jí nechal v záznamníku. Že čtyřčlenné rodině se dům velmi líbil, smlouvu podepsali na místě a v co nejbližší době se hodlají nastěhovat.

Konec. Tečka. Ani jsem si nebyl jistý, jestli jsem doopravdy ten vzkaz odeslal, anebo jsem byl tak mimo, že jsem si to jenom myslel.

S hlasitým povzdechem jsem si založil ruce na prsou a donutil svoje oči, aby zabloudily k hodinám na troubě. Byl jsem pryč celkem dlouho. Už se blížila čtvrtá odpoledne, a já jsem si tak nějak uvědomoval, že jsem se nejspíš měl ještě po prohlídce vrátit do kanceláře… Ale něco ve mně mi jasně říkalo: Copak by to v tom tvojem stavu bylo možné?

A mělo to naprostou pravdu. Nebylo. Já sám jsem byl totiž totálně nemožný. Možná, že kdybych se zahrabal někam hodně hluboko pod zem, všichni by se pak cítili tak nějak líp.

Včetně mě.

„Nazdar.“ Byl jsem tak zabraný do vlastních myšlenek, že jsem ani neslyšel, kdy a jak se Tanya octla v kuchyni. Zmateně jsem se na ni zadíval. Její výraz byl odměřený, to bylo patrné už na první pohled. Čímž na mě, ještě k tomu všemu, najednou dopadly další a další pomyslné těžké balvany v podobě obrovských výčitek svědomí, když jsem si vzpomněl na včerejšek a na naši bezhlavou hádku.

Doopravdy se celý můj život mohl během tak krátké doby celý takhle podělat? Jak dlouho, že to bylo? Osmačtyřicet hodin?

„Ahoj,“ vydechl jsem a založil si hlavu do dlaní. Všechno bylo v háji. Celý můj život jako by byl jen domeček z karet. Nejistý, křehký, stačilo, aby vítr zafoukal, a už se celý kymácel. A když teď najednou začalo fučet z více stran, celý se bez ladu a skladu prostě zhroutil. Jo… Přesně takhle to bylo.

Jen mě mrzelo, že mi to všechno docvaklo až teď. Když už bylo příliš pozdě.

„Přespím v hotelu. A zítra mám něco domluvené, takže doma nejspíš budu až v noci.“ Nemusel jsem být zrovna dvakrát inteligentní na to, abych zaslechl tu jízlivou uraženost v jejím hlase. Jindy bych se nejspíš snažil jí za to nějak vynadat a přesvědčoval bych ji, že je to hloupé a zbytečné, ale dneska jsem se jen hlasitě nadechl a bez jediného slova ji nechal odkráčet pryč. Ještě jsem zaslechl chrastění klíčů, jak za sebou zamykala, a pak už jen tiché bručení motoru, když opouštěla příjezdovou cestu.

A pak se okolí prostě ponořilo do hustého, tíživého ticha.

Vydržel jsem sedět možná ještě tak pět minut. Nehýbal jsem se, nedělala jsem vlastně vůbec nic. Jen jsem naplno vnímal ten nepříjemný pocit, jako by mě něco cíleně dusilo. A to mě nakonec donutilo postavit se na nohy a došourat se nejprve k rádiu – ne že bych snad měl náladu poslouchat až přehnaně veselého moderátora jakési stanice – a pak jsem se pomalu přesunul k tomu dřezu a pustil se do své obvyklé práce.

Pustit vodu. Najít správnou teplotu. Vzít talíř. Otřít ho žínkou. Položit na odkapávač. A znovu a znovu a znovu…

Najednou ale domem projel ostrý, chrčivý zvuk zvonku a já jsem leknutím trochu naskočil. Dneska jsem sám sebe překvapoval víc než kdykoliv jindy.

Shrábnul jsem čistou utěrku a pomalu se z kuchyně vytratil do chodby ke dveřím. Nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Návštěvy jsem nemíval zas tak často a o Tanye jsem věděl, že ta by si otevřela sama. A proto mi po pár vteřinách na mysl vyvstala jen jedna jediná osoba, která by tu mohla být, a o které by bylo docela logické, kdyby přišla.

A když jsem otevřel a doopravdy ji tam spatřil, srdce mi najednou vylítlo až do krku.

Dívala se na mě hodně zvláštním pohledem. Nebyl jsem si jistý, jestli to mělo říkat něco v tom smyslu, jakože si hrozně přeje, abychom oba dva zapomněli na ranní příhodu v autě, anebo je to naopak něco úplně jiného, například že si myslí, že to bylo správné a úžasné a že bychom si to třeba mohli zopakovat.

Anebo mě třeba lituje, protože jsem se před ní se svým nedostatkem zkušeností naprosto ztrapnil.

Hlasitě si povzdechla. Koutkem oka jsem postřehl, jak kabelku sevřela v ruce mnohem pevněji a zároveň přešlápla z nohy na nohu. Její hlas byl nejistý. A oproti tomu, jak na mě jindy ječela, až nezvykle podivně klidný. „Emmette, musíme si promluvit.“

Mlčky jsem odstoupil od dveří a vteřinku počkal, dokud se nerozhodně neprosmýkla kolem mě. Stále ještě tiše a beze slova mě následovala zpátky do kuchyně, a pak se opatrně posadila ke stolu. Při pohledu na ni mě napadlo, že já ještě před chvílí musel vypadat nejspíš úplně stejně. Zírala na neurčité místo, v tváři měla hluboce zamyšlený výraz. A dokonce se posadila i na tu samou židli.

Jedna vteřina… Druhá vteřina… Třetí vteřina… Další hlasitý povzdech. Opřel jsem se o linku a dál vyčkával, plný netrpělivosti.

„Nevím, co se to se mnou v tom autě stalo,“ zamumlala nakonec a odvrátila ode mě pohled. Zadívala se ven z okna na pochmurně vyhlížející dvorek zasypaný opadanými listy, které ještě nikdo neshrabal. Co jsem si ale uvědomoval mnohem víc, bylo to, že v tu chvíli jsem její obličej viděl dokonale z profilu. A najednou jsem všechny ty její jemné, přesné a naprosto bezchybné rysy viděl mnohem, mnohem jasněji než kdykoliv předtím. Byla nádherná. Ale co bylo horší, dost dobře jsem věděl, že takhle bych o ní přemýšlet neměl…

Bylo to šílené. A já jsem za to byl naštvaný sám na sebe.

„Emmette, já… Nechci, aby to vyznělo, jako že to byla nějaká chyba,“ pokračovala pomalu. Každé slovo říkala jasně a zřetelně, jako by si ho pokaždé nejprve pečlivě promýšlela. „Ale sám asi musíš vědět, že to bylo naprosto šílené a rozhodně velmi unáhlené.“ Utěrku, kterou jsem ještě stále svíral v rukou, jsem stiskl o něco silněji. Ale čekal jsem snad od ní něco jiného? Jistěže ne. Jasně, že jsem pořád tak nějak věděl, že toho nakonec bude litovat. Jinak to dopadnout nemohlo.

„V podstatě se skoro neznáme.“ Zničehonic pohled sklopila a hlas se jí ztlumil na pouhý šepot. Vypadala smutně. Nebo jsem si to jenom namlouval? „Ano, vím, kde bydlíš, vím, že máš dvě sestry, a ano, vím i to, že zatímco s jednou z nich máš vztahy na bodu mrazu, pro tu druhou bys udělal všechno na světě. Ale co ty víš o mně kromě toho, že jsem upírka?“

Neodpověděl jsem. Měla naprostou pravdu. V podstatě by se dalo říct, že jsme byli dva cizinci. Teda, ne tak docela, spíš jsme byli cizinci společně pracující na jednom místě, z čehož jeden z nás byl nadřízený a druhý podřízený. Klasický vztah klasického koloběhu lidského života, není to pravda?

„A nejhorší na tom všem je, že kdybych neměla vševědoucí rodinu, nejspíš bych o tobě netušila ani těchhle pár maličkostí. Protože jsi mi je nikdy neřekl. Nikdy jsme se nebavili o ničem mimo práci.“

„Jo… Už to tak bude,“ zamumlal jsem po chvíli napůl nesrozumitelně a znovu tu ubohou utěrku stiskl ještě víc. Kdyby nebyla z měkké a přizpůsobivé látky, možná už by dávno byla na kusy.

„Nechci toho polibku litovat, Emmette. Za celou dobu mojí existence jsem ještě nikdy nic takového nezažila. Neohlížela jsem se po mužích, to je pravda, ale i tak… Setkávala jsem se se spoustou z nich. A nikdy mi s nikým nebylo tak příjemně jako s tebou, na mou duši. Ve tvojí společnosti jsem se začala chovat úplně jinak, ano, vím, že na tebe občas bývám hnusná a protivná, ale mimo to…“ Hlasitě si povzdechla a zakroutila hlavou. „Špatně se to vysvětluje. Nemůžeš mě pochopit.“

Můj hlas taktéž nebyl hlasitější než šepot, ale i tak jsem dobře věděl, že mě slyší naprosto jasně. „A co když můžu?“

„Zkrátka…“ Skousla si spodní ret. Působila hrozně nevinně a roztomile. Kam se poděl její tvrdý a nepřístupný obličej? „Občas s tebou mívám pocit, jako bych znovu byla člověk. Já vím, že to zní šíleně. Pořád jsem totiž jenom chodící kus kamene bez srdce nebo čehokoliv jiného. Ale to, co cítím, se v tvojí společnosti začalo radikálně měnit. A… Líbí se mi to. Myslím, že… Že bych s tebou chtěla strávit víc času. Nechci toho polibku litovat,“ zopakovala znovu s větším důrazem. „Ale musím udělat všechno správně.“ Ticho. Váhání. Neměl bych něco říct? Nakonec to ale vyřešila za mě. „Takže… Třeba bychom mohli spolu strávit více času, trochu lépe se poznat… Ale samozřejmě jedině, pokud o to budeš stát,“ dodala trochu spěšně a napůl vyplašeně se na mě zadívala.

Nevěděl jsem, co říct. Co se v takových situacích odpovídá? Dlouhou chvíli jsem jí jen oplácel ten její pohled. Nevěděl jsem, jak se tvářím, ale ani z jejího výrazu nebylo vůbec čitelné, co asi vidí.

Mohly uběhnout minuty. Anebo to možná byly jenom vteřiny. Až jsem se nakonec napřímil a utěrku konečně odložil na linku vedle sebe. S náhlým rozhodnutím, kterého možná později budu litovat, jsem se na ni upřeně zadíval. „Mohla by sis prosím z očí vyndat čočky?“

Její modrý pohled se změnil nejprve na nechápavý. A poté na… Vlastně na ještě více nechápavý. „Proč?“ Bylo jediné, na co se zmohla.

„Víš… Jak jsi řekla, měli bychom se lépe seznámit. A já bych tě rád poznal takovou, jakou jsi doopravdy. Bez přetvářky nebo čehokoliv jiného.“

Ještě chvíli se na mě dívala tak trochu nevěřícně, až se nakonec lehce uvolněně zasmála. „Fajn. Ale v tom případě tě chci vidět v pyžamu.“

Trochu jsem povykulil oči a obočí mi vylítlo skoro až navrch čela.

Jen pokrčila rameny. Atmosféra jako by se mávnutím kouzelného proutku naráz uvolnila. Jak to bylo možné?

„No co. Ty čočky nenosíš. A v něčem neformálním jsem tě ještě nikdy neviděla.“

* * *

BELLA

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Nikdy by mě nenapadlo, že dívat se před sebe do té velké lesklé plochy, kterou ostatní nazývali zrcadlem, může být tak těžké.

Samozřejmě jsem svůj odraz nesledovala poprvé, to vůbec ne. Ale dnes mi všechno kolem mě vůbec samo o sobě připadalo takové… zvláštní.

Od probuzení dopoledne, přes další několikahodinový spánek, až po další procitnutí v šeru přicházejícího večera a konečného uvědomení si, že se všechno v mém životě otočilo o sto osmdesát stupňů.

Ta dívka s dlouhými tmavými vlasy a čokoládovýma očima se na mě dívala vyděšeně. Jako laň, lapená při lovu.

Znovu jsem se pokusila nabrat do plic čistý vzduch. A znovu jsem si opožděně uvědomila, že je to zbytečné. Na té podivné nervozitě, která ovládala každou buňku mého těla, se nezměnilo vůbec nic.

„Můžu, Bello?“ Ten nádherný hlas doprovodilo jemné zaklepání. Moje první přirozená reakce bylo přikývnout, ale až poté, co jsem to udělala, mi došlo, že on to skrz zavřené dveře vidět nemohl. V duchu jsem zaúpěla a několikrát rychle zamrkala.

„Ano,“ špitla jsem. Ve snaze předstírat, že tady aspoň něco kromě zírání před sebe dělám, jsem se natáhla ke kohoutku a nechala vlažnou vodu padat na své ruce.

V zrcadle jsem viděla, jak opatrně nakoukl dovnitř, a když zpozoroval můj pohled, jako vždy se na mě hřejivě usmál.

Ať už jsem přemýšlela jakkoliv nelogicky, byla jsem v tu chvíli ráda, že už jsem byla osprchovaná a umyla jsem si i vlasy, které ještě stále byly trochu vlhké. Po té cestě jsem si připadala unaveně a špinavě a bylo mi v jeho společnosti trochu trapně, když jsem viděla tu jeho naprostou dokonalost, kterou by ani roky bez veškeré hygieny nemohly nijak poznamenat. Ale horká voda ve sprše mi pomohla se toho pocitu aspoň trošičku zbavit.

„Budeš chtít jít na večeři do restaurace, anebo ti mám nechat přinést něco na pokoj?“

Skousla jsem si spodní ret. Jeho otázky typu ‚Co chceš‘ a ‚ Co si přeješ?‘ se stále více stupňovaly. Nebo se mi to alespoň tak zdálo. A dokonce jsem měla pocit, že si to až moc dobře uvědomoval a občas jsem si i podle toho jeho úsměvu byla jistá, že mu dělá dobře, když mě přinutí k nějaké odpovědi. Ale já nebyla zvyklá takhle mluvit…

„Nemusí mi nic nosit. V kuchyňce ještě něco zbylo,“ špitla jsem, rychle sklopila pohled a zavřela vodu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla ručník, ale všimla jsem si ho až tehdy, když ho Edward sebral z prádelníku a ruku s ním natáhl ke mně. Čímž popošel o několik kroků blíž a octnul se těsně za mými zády.

S pohledem přilepeným k zemi jsem si od něj ten kus měkké a jemné látky převzala.

„Je to tam už od včerejška. Určitě už to nebude dobré.“ Zněl docela přesvědčivě, ale i tak jsem zavrtěla hlavou. Zaslechla jsem jeho tichý povzdech. „No tak, Bello.“

„Doopravdy nepotřebuju nic nosit.“ Snažila jsem se znít jistě, ale sama jsem moc dobře věděla, že se mi to nepovedlo. A on to musel zaregistrovat taky.

„Fajn… Takže jdeme do restaurace. Aspoň si tak můžeš prohlédnout hotel.“

Všichni se na nás dívali.

To bylo to první a jediné, co mi přišlo na mysl, jakmile jsme se octli v obrovské a honosně vypadající hale, kde se to jen hemžilo lidmi. Dobře, nebyla tak docela pravda, že by se na nás upíraly všechny páry očí přítomných hostů hotelu, ale vždy, když jsme kolem někoho prošli, byla jsem si jistá, že se zadívali na Edwarda. A hned poté na mě, jelikož jsem byla hned vedle něj. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Připadala jsem si jako zvířátko někde v ZOO, i když to vůbec nedávalo smysl.

„Jsi v pořádku?“ Edward se ke mně naklonil se starostlivým výrazem ve tváři. Bylo skoro až nemožné, jak moc byl na mě milý a hodný. A hlavně jak byl pozorný.

Přikývla jsem a přitom se rozhlédla kolem. Snažila jsem se spatřit nějaký vchod do nejbližší restaurace nebo tak. Ale pořád jsem na sobě cítila ten jeho upřený pohled a po zaváhání jsem se vrátila očima zpátky k němu.

„Nemusíme tu být,“ zašeptal a přistoupil ke mně o krok blíž, abych ho lépe slyšela. „Jen jsem si myslel, že ti chvilka mezi lidmi prospěje. Ale když se ti to nebude líbit, stačí říct. Klidně můžeš na pokoj jít i sama, kdybys chtěla mít chvilku soukromí. Přeci jenom jsem ti před odjezdem slíbil, že ti dám prostor pro sebe.“ I když měl naprostou pravdu, při představě, že bych se v tom rychle se hemžícím davu octla sama, se mi srdce vyděšeně rozbušilo o něco rychleji. A on to musel slyšet, protože se mu obočí stáhlo ještě více k sobě.

„Mluv se mnou, Bells. Prosím, jen se mnou mluv.“

Přerývaně jsem se nadechla. To poslední, po čem jsem opravdu toužila, bylo zase zbrkle a vyplašeně měnit plány. Už jsem byla tady. Vykročila jsem s ním ven z pokoje, a tak jsem nemohla zase ustrašeně zalézt zpátky. Pokusila jsem se na něj trochu pousmát, abych mu dala najevo, že jsem ráda, že mě vytáhl ven, ale jelikož moje mimické svaly nebyly zvyklé na nějaké časté pohyby, nebyla jsem si tak docela jistá, co v mé tváři nakonec spatřil.

„Nechci se zatím nikam vracet,“ zamumlala jsem.

Sice přikývl, ale ještě stále si mě chvilku nedůvěřivě měřil. Nakonec se znovu pousmál tím svým obvyklým jemným a hřejivým způsobem. A pak, zatímco neodpoutával pohled od toho mého, pomalu sevřel mou ruku ve své dlani a povzbudivě ji stiskl.

„Kdyby se cokoliv dělo, stačí říct. Na to nezapomínej.“ A pak se i se mnou rozešel na opačný konec té velké a prostorné místnosti.

Edwarda a Belly tu tentokrát moc nebylo. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli o ně v poslední době někdo stojí, ale každopádně příští kapitolu bych ráda zaměřila hlavně na ně.

Znovu moc děkuji za komentáře.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 26. kapitola: