Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 27. kapitola

30.10.2011 (20:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2737×

27. kapitola

BELLA

Za několik posledních let jsem vystřídala hodně odborníků. I když to nejprve začalo u psychologů a až nějakou dobu poté se Emmett rozhodl vyhledat prvního psychiatra, všichni na mě působili takřka stejně.

Čtvercové kanceláře s pohodlnými pohovkami, polstrovaným lehátkem s opěrkami na ruce, na všech tvářích ty uměle vytvořené úsměvy a všude ty věty typu ‚No tak, Isabello, nemusíš se bát‘ a ‚Hezky se uvolni a jen mi vyprávěj, co máš na mysli‘. Ať už se jednalo o muže či ženy, jasně jsem si vybavovala, že každý z nich téměř pokaždé seděl s nohou přes nohu, pohodlně opřený ve vysoké židli a s poznámkovým blokem na klíně a propiskou v ruce čekal na to, co se ode mě dozví.

A pokaždé se na mě dívali neskutečně nepříjemným zkoumavým pohledem, když se ode mě dočkali jen ticha. Možná právě tohle mohlo za to, že jsem od nich vždy odcházela s podivným pocitem zmatku někde hluboko v sobě a doma Emmettovi nedokázala odpovědět ani na to, jaké to bylo. Což skoro vždy po pár týdnech vedlo k tomu, že mi našel odborníka nového.

Ano, myslela jsem si, že všichni jsou stejní, že jsou zkrátka všichni lidé z naprosto jiného světa, do kterého já prostě nepatřím a kterému nikdy nemůžu porozumět.

Jenomže teď když jsem seděla na malé lavičce vedle Edwarda a jeho paži cítila okolo svých ramen, neubránila jsem se tomu, aby mi v hlavě nezačaly vířit všemožné myšlenky a pochybnosti ohledně toho, jestli jsem se v něčem jen unáhleně nezmýlila.

Mlčel. Nic neříkal. Stejně jako já. Z jeho postoje vyzařoval naprostý klid, žádné naléhání, už žádné odborně zvídavé otázky. Bylo slyšet jen šumění vln a tlumenou hudbu zpoza zdí hotelu. Měsíc se odrážel na obrovské vodní hladině a obloha byla plná hvězd, jelikož na ní nebylo ani mráčku.

Možná, že nějak takhle jsem si s největší pravděpodobností představovala klid. A tak nějak jsem si uvědomovala, že ten příjemný pocit bezstarostnosti nevyvolávala jen ta kouzelná scenérie okolo, ale něco úplně jiného…

Edward se zhluboka nadechl. Poznala jsem to podle toho, že se mé rameno, které mu zčásti spočívalo na hrudi, nepatrně pohnulo.

Pravděpodobně by mi ta poloha měla připadat zvláštní a rozhodně nemístná - koneckonců stejně jako ta, ve které jsem prospala to nesčetné množství hodin dnešního dne -, jenomže málo věcí na mně v poslední době bylo normálních… a tak, když se vedle mě takhle posadil, neměla jsem odvahu na to - a ani jsem to nechtěla -, abych se nějak vykrucovala nebo se snažila odsednout od něj dál.

Takhle jsem si připadala podivně v bezpečí.

„Líbí se ti tady?“ ozval se po chvíli a jeho příjemný hlas mě pohladil po duši. Ještě pořád jsem nebyla zvyklá odpovídat na takovéhle otázky. A on to věděl. Ale aspoň už jsem v sobě dokázala najít dostatek odvahy na to, abych se o to mohla pokusit. A to musel vědět taky. A nejspíš si i moc dobře uvědomoval to, že to bylo způsobeno pouze jeho zásluhou.

„Je tady krásně.“ Můj hlas nebyl hlasitější než šepot, ale on ho slyšel. Když znovu promluvil, ačkoliv jsem se na něj nedívala, slyšela jsem v jeho hlase úsměv a dokázala jsem si přesně vybavit, jak jeho obličej musel v té chvíli vypadat. Dokonale. Tak jako vždycky.

„Taky si to myslím. Máš ráda moře?“

Na tohle jsem dokázala pouze pokrčit rameny. „Nikdy jsem u žádného nebyla. Tohle je poprvé,“ přiznala jsem pološeptem a znovu se zadívala na tu tmavou a obrovskou plochu před sebou. Nic podobného jsem předtím ještě nikdy naživo neviděla. Bylo to krásné. A příjemné.

„Já u moře taky nestrávil zrovna moc času, takže to je pro mě po dlouhé době vlastně taky poprvé.“

Užívala jsem si příjemného pocitu někde hluboko ve mně, když ten rozhovor klidně a nenuceně pokračoval dál. Nebyl o ničem konkrétním, a přitom jsem při něm s každým dalším slovem nabývala ještě víc a víc silnějšího pocitu, že Edwarda znám naprosto dokonale. Připomnělo mi to časy ještě předtím ve Forks, časy, kdy se naše setkání teprve začala odehrávat venku v přírodě a on mi vždy vyprávěl o něm. Snažila jsem si vzpomenout na to, jak to na mě tehdy působilo, a i když mi to nešlo tak docela přesně, věděla jsem jistě, že oproti tomu teď to bylo rozhodně slabší. Protože najednou jsem si připadala jistější a odvážnější a nebála jsem se – nebo aspoň ne tolik – se zhluboka nadechnout a zapojit se do hovoru, i když se nejednalo o nic světoborného.

Cítila jsem pokrok. Jelikož jsem se ale nedokázala chovat nijak uvolněněji i mezi ostatními lidmi, nejspíš ne nijak velký. To ale nic neměnilo na tom, že tam byl.

Plně jsem si ho uvědomila až dnes při večeři, když jsem Edwarda sledovala, jak se s přemáháním snaží sníst aspoň větší polovinu své porce. Právě tehdy se ve mně něco hnulo, jakási pomyslná brána se trochu pootevřela a já jsem si tak nějak při pohledu na něj uvědomila to všechno, co kvůli mně podstupoval. Bylo to vůbec možné?

Edward mluvil a vyptával se na nepodstatné otázky ještě dlouho. Neměla jsem hodinky a ani jsem nikdy nebyla příliš dobrá v jakýchsi odhadech, a tak jsem absolutně netušila, jestli uběhlo pár minut, anebo hodina. Moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle ještě nikdy žádný psycholog nebo psychiatr, se kterým jsem se kdy setkala, nedělal. Téměř každého z nich zajímalo jen to, proč nemluvím, a snažili se mě rozpovídat naprosto odlišnými způsoby, které mi vždy jen naháněly podivný strach. Někteří mi předepisovali prášky na uklidnění, protože se domnívali, že trpím jakousi psychickou blokádou způsobenou stresem, že jsem poznamenaná dětstvím bez obou rodičů, nebo že mívám noční můry, které mě nutí dívat se na svět s nedůvěrou a možná i hrůzou.

Nejednou se mě ptali na to, jestli jsem třeba nezažila jakousi tragickou událost, která by na mně mohla zanechat následky, jestli někdy nemívám pocit, že mě někdo sleduje, anebo jestli třeba někdy nevídám zvláštní věci. Kdybych jim tehdy odpověděla, že otec mých dvou nevlastních sourozenců byl upír, nejspíš by mě do blázince zavřeli bez dalšího dlouhého váhání.

S Edwardem jsem ten pocit bezmoci ale nezažívala. S ním bylo všechno dočista odlišné, s ním jsem si najednou byla jistá, že ať už bych mu řekla cokoliv, on by mě pochopil.

I když mi to docházelo opravdu pomalu.

„Musí ti být zima, promiň,“ řekl po chvíli, když jsem se při náhlém poryvu větru trochu zachvěla. Měla jsem na sobě jen tenkou mikinu a Los Angeles v tomhle ročním období nebylo tak teplé jako jindy. Cítila jsem, jak se Edward zavrtěl, a za chvíli se postavil na nohy a mě vytáhl s sebou. „Už je i docela pozdě. Nejsi unavená?“

Zakroutila jsem hlavou. Na rty se mi dralo slabé pousmání, a tak jsem instinktivně sklopila pohled na světlý písek pod našima nohama. Ale Edwardův prst, který se mi vzápětí objevil pod bradou, mě donutil pozvednout hlavu zase o něco výš, dokud jsem se nestřetla s jeho topazovým pohledem.

„Spala jsem celý den,“ vydechla jsem tiše. Byla jsem překvapená tónem svého hlasu. Připadal mi skoro cizí, neznámý. Což by mě jistě nemělo tak udivovat…

Zahanbeně se usmál a volnou rukou se podrbal ve vlasech. „Máš pravdu. Ale i tak, nechtěla bys odpočívat?“

Pokrčila jsem nerozhodně rameny. Unaveně jsem si nepřipadala, ale na druhou stranu, co jiného jsem taky mohla dělat?

„Ale no tak, Bells.“ Při tom oslovení mě jako vždy příjemně zahřálo u srdce. Naklonil hlavu do strany a s nadějí se mi zadíval do očí. „Můžeme dělat cokoliv. Jít na pokoj, do města, zůstat tady sedět, stačí říct. Jen bych byl nerad, kdybys mi tady umrzla, tak se rozhoduj rychle.“ Další přívětivý úsměv. Další jiskřičky v očích.

Slyšela jsem svůj vlastní tichý povzdech. Opatrně jsem mu úsměv oplatila. „Můžeme zůstat venku?“

„Jak si přeješ.“ Komicky pokrčil rameny a pak se na vteřinku zadíval na nebe. „Ale pod jednou podmínkou.“ Zadíval se mi do očí, a když jsem mu několik vteřin oplácela tázavý pohled, jeho tvář trochu zněžněla. „Až budeš chtít jít dovnitř, nebudeš se bát mi to otevřeně říct. Platí?“

Po krátkém zaváhání jsem nepatrně přikývla a jeho úsměv se o něco rozšířil. „A tohle si na sebe vezmeš bez debat.“ Obratně ze sebe shodil svoji mikinu, a zatímco moje tělo tím nečekaným gestem celé ztuhlo, on mi ji přeopatrně přetáhl přes hlavu. Měkká a příjemná látka mě pohladila po tváři, a když jsem se na sebe potom zadívala, zpozorovala jsem, že bych se do toho kusu oblečení vlezla přinejmenším dvakrát, jak velká byla.

Edward se zatvářil trochu omluvně, nicméně ty jiskřičky z jeho očí nezmizely.

„Půjdeme se projít?“ zeptal se po pár vteřinách a moje hlava skoro bez přemýšlení automaticky přikývla. Edward mě přeopatrně chytil za ruku, stejně jako tomu udělal předtím v hale plné lidí. Tenkrát jsem to považovala za takové nějaké ochranářské gesto. Ale teď, když tu kromě nás nebyla ani noha, to ve mně probudilo jakýsi krásný a příjemný pocit. A pak se i se mnou pomalu někam rozešel podél pláže a já jsem se znovu zaposlouchala do jeho melodického hlasu.

* * *

ROSALIE

„Rosalie? Hej, Rose… Haló!“ Zvedla jsem hlavu a zpozorovala Alicinu ruku mávající mi kousek před obličejem. Zabloudila jsem pohledem k jejímu obličeji a zpozorovala její pobavený výraz.

„Promiň,“ zamumlala jsem s mírným úšklebkem a rychle se vyzvedla do stoje, abych se trochu vymanila z jejího dosahu. Což mi ale stejně bylo prd platné, protože ona se okamžitě vymrštila na nohy taky a následovala mě až do mojí ložnice.

„Tak povíš mi konečně, co se děje?“ Její úsměv se ještě rozšířil. Bez jakýchkoliv rozpaků skočila na moji postel a pohodlně se na ní usadila. A ty svoje nehorázně pozorné oči ze mě pořád nespouštěla.

Hlasitě jsem si povzdechla a neubránila se protočení očí v sloup. Tohle prostě byla celá ona. „Co by se mělo dít?“ zeptala jsem se rádoby nedůležitě a vešla do šatny, čímž jsem se k ní chytře octla zády.

„Možná bys nám toho Emmetta mohla konečně představit, víš? I Esmé je na něj docela zvědavá.“ Zněla naprosto nevinně, a když jsem se k ní trochu šokovaně otočila, s komicky našpulenou pusou zkoumala svoje nehty.

„Fajn…“ Zatnula jsem zuby a popadla první džíny, co mi přišly pod ruku. „Ještě bych pochopila, že to víš ty. Ale musela jsi to hned vyslepičit i Esmé?“

Andělsky se na mě usmála a odhalila řadu bělostných zubů. „Budeš se divit, sestřičko, ale já jsem v tomhle dočista nevinně. Jelikož toho Emmetta skoro neznám a on je ještě ke všemu ten poloupír,“ při posledním slově naznačila ve vzduchu uvozovky a podivně se zašklebila, jak jí ten výraz připadal divný, „ve svých vizích ho v podstatě nevidím. To Esmé s Carlislem se včera v noci vášnivě bavili o tom, že mezi vámi nejspíš něco bude.“ Vesele se na mě zazubila a já jsem si byla jistá, že kdybych mohla, momentálně bych byla rudá až na zadku.

Místo toho jsem ale pevně zatnula zuby a našpulila pusu. „A jak na to přišli oni?“

Jen pokrčila rameny. „Jasper nakousl téma vaší pracovní situace a tvých zmatených pocitů, když chodíš z práce domů.“

Slyšela jsem své vlastní zaúpění. „Čímž mi vlastně chceš naznačit, že to víte úplně všichni.“

„Víceméně.“ Jediným ladným pohybem seskočila z postele a protáhla se kolem mě do šatny, kde se lenivě začala přehrabovat v několika stojanech. „Nechápu, proč s tím tolik naděláš. Vždyť my ti to přejeme!“

S povzdechem jsem se svalila do křesla a čelo si nechala spadnout do dlaně. „Mám takový pocit, že hodně předbíháte události, víš?“

Aniž by přestala zkoumat jednu halenku za druhou, na vteřinku se na mě zadívala a pozvedla jedno obočí.

„Všechno je to… složité.“ To bylo patrně slabé slovo. Ano, Emmett byl milý, vtipný, přátelský a dnešek jsem si s ním v práci opravdu užila. Probrali jsme obrovskou spoustu věcí a zdálo se, že si rozumíme. Jenomže se mi prostě příčil fakt, že má rodina nás automaticky prohlásila za pár, když mezi námi kromě toho jediného polibku vlastně k ničemu nedošlo.

„Rose,“ řekla Alice s mírným povzdechem. „Toho tvého přiblblého úsměvu dneska si nešlo nevšimnout. Tak co je špatně?“

Při narážce na přiblblý úsměv jsem se na ni dostatečně cynicky zamračila. „Mám v péči dvě děti, Alice. V podstatě by se dalo říct, že jsem svobodná matka. A to občas v některých vztazích působí problémy, víš?“

„Chceš mi říct, že jsi mu o Patrickovi a Liss ještě neřekla?“ Zatvářila se trochu nevěřícně a dokonce se zastavila uprostřed pohybu, zírajíc na mě s pootevřenou pusou.

Znovu jsem protočila oči v sloup. „Jistěže jsem mu to řekla.“ To, že k tomu došlo teprve dneska, jsem si ale raději nechala pro sebe. Právě proto jsem se cítila tak divně… Když jsem před Emmettem vyklopila tu informaci, sice se netvářil, že by mu to působilo nějaký problém, spíš naopak, vypadalo to, že ho to spíš i tak trochu těší, ačkoliv ho to značně překvapilo. Jenomže to celé bylo o mnoho složitější…

„Tak v čem je problém?“

Hlasitě jsem si povzdechla. „Alice… Sama moc dobře víš, jak jsou oba citliví… Zvlášť Patrick. Není to zas tak dlouho od doby, co o oba rodiče přišli, zvykali si na nový život mezi námi. Zkrátka se bojím, že by to na ně nemuselo působit zrovna pozitivně, kdybych se najednou objevila s tím, že jsem si našla přítele. Nechci, aby si mysleli, že je najednou nějak zanedbávám.“

„Rose…“ S povzdechem si sedla vedle mě na opěrku a jednou rukou mě objala kolem ramen. „Oba dva tě mají moc rádi, vždyť si to musíš uvědomovat i ty. Jsem si jistá, že ať už by ses rozhodla jakkoliv, nebude jim vadit, kdyby sis někoho našla. Zvlášť když od Edwarda moc dobře vím, že Emmett je strašně milý a starostlivý a určitě to s dětmi umí. Takže nestresuj, zhluboka se nadechni a Emmetta s nimi co nejdříve seznam. Třeba to tak potom bude jednodušší.“

Pokusila jsem se na ni vděčně pousmát, ale ještě stále ve mně přetrvávaly dost silné pochybnosti, a tak se mi to tak úplně nepodařilo.

Alice mi povzbudivě stiskla rameno a pak se nahnula někam za sebe. „Mimochodem, až s ním zase někam půjdeš, vem si k těm tmavě modrým džínům tohle.“ Jako to největší neviňátko odněkud vytáhla jakési bílé tričko a já jsem se neubránila tichému smíchu.

„Ty jsi nepoučitelná.“

Její úsměv se ještě rozšířil, jako by jí to zalichotilo. „A právě proto mě všichni tak moc zbožňujete.“

* * *

EDWARD

Bella byla… ohromná. Ne, to bylo pravděpodobně slabé slovo. Byla úžasná a náramně roztomilá, jak si se mnou pomalu váhavě povídala.

Užíval jsem si toho pocitu, kdy jsem nemusel příliš dlouho čekat na to, až mi na něco odpoví. Užíval jsem si toho, jak každý večer klidně usínala u mě v náručí, a toho, jak se na mě každé ráno s nesmělým pozdravem tak rozkošně usmála a pak hned v rozpacích sklopila oči. Užíval jsem si každé vteřiny její společnosti, protože jsem moc dobře věděl, že její důvěra ke mně s každým dalším okamžikem nezadržitelně roste. A spolu s ní rostl i ten nádherný pocit, který jsem k ní choval já.

Jako už tolikrát jsem marně přemýšlel nad tím, jaký druh vzájemného vztahu mezi sebou vlastně momentálně máme… O tom, že je to pouze doktor pomlčka pacient, jsem ale silně pochyboval.

„Dojedla jsi?“ zeptal jsem se, když se zvedla od stolu a vzala do ruky talířek se zbytky snídaně. Pomalu přikývla a otočila se ke mně zády. Zamířila ke dřezu a potom, co zbytky vyklopila do koše, po sobě nádobí jako vždy začala pečlivě umývat. Nejprve jsem se jí to snažil rozmlouvat a přesvědčoval jsem ji, že to za ni udělám buď já anebo jakýkoliv zaměstnanec hotelu. Ale ona po sobě stejně pořád svědomitě po každém jídle, které měla na pokoji, uklízela.

Postavil jsem se vedle ní a vzal do ruky utěrku. Trochu váhavě mi do rukou předala mokrý talíř, a když přitom rukou zavadila o moje prsty, naslouchal jsem, jak její srdce maličko zrychlilo. Snažil jsem se jí ve tváři něco vyčíst, ale natočila hlavu tak, abych jí přes hustou clonu vlasů do obličeje nemohl vidět.

S povzdechem jsem se začal věnovat své práci. Ještě jsem utřel hrnek a lžíci a pak Bella zavřela kohoutek a na okamžik upřela pohled někam na dlážděnou stěnu před sebe. Uklidil jsem všechno pečlivě do kredence a pak se zády opřel o linku, abych na ni lépe viděl.

Chvíli jsem zkoumal její zamyšlenou tvář, pak jsem svůj pohled pomalu přesunul přes krk a hrudník až na její ještě stále vlhké ruce a cítil jsem, jak se mi obočí zamračeně stáhlo k sobě, když jsem zaznamenal tenkou červenou jizvičku, která se jí táhla přes pravé zápěstí.

Nebylo to za dobu našeho pobytu tady poprvé, co mě znovu začaly napadat různé alternativy toho, jak se jí to vlastně stalo… Ale nenašel jsem odvahu na to se jí na to zeptat.

Ona ale najednou zaregistrovala, kam svůj pohled upírám, a beze slova svou ruku schovala tak, abych na ni neviděl.

Hlasitě jsem si povzdechl a přál si, aby mě při tom raději nepřistihla. Tak nějak jsem tušil, že teď už by stejně vyšlo nastejno, kdybych mlčel, anebo sebral odvahu k tomu, abych se zeptal.

Zhluboka jsem se nadechl a chystal se k tomu to téma po dlouhé době zase otevřít. Ale ona mě k mému velkému překvapení předběhla.

„Nejspíš ti dlužím pravdu,“ zašeptala s pohledem stále sklopeným. Mé tělo se trochu napjalo. Jen částečně jsem si uvědomoval, že jsem přestal dýchat a ruce do linky zatnul o něco pevněji.

Tiše se odebrala zpátky ke stolu a tam se svezla na židli. Po chvíli jsem ji opatrně následoval a posadil se naproti ní.

Ještě chvíli mlčela, oči zabodnuté do hedvábného ubrusu, a pak se zajíkavě nadechla.

„Slíbíš mi, že za to nebudeš nikoho odsuzovat?“ zeptala se šeptem a zpod řas na mě váhavě pohlédla.

Přikývl jsem, dočista zmatený.

Smutně se pousmála a pak zase pohled sklopila na své ruce. „Jednou už jsem ti říkala, že jsem se nechtěla zabít,“ zamumlala váhavě.

„Vzpomínám si,“ potvrdil jsem, abych jí dodal trochu odvahy.

„Nelhala jsem ti. Doopravdy bych si nikdy na život nesáhla.“

„Co se tedy tenkrát stalo?“ zeptal jsem se pomalu, se vší opatrností.

Jemně si skousla spodní ret. Pravděpodobně si ještě stále nebyla tak úplně jistá, jestli mi to chce povědět, a měl jsem takový nejasný pocit, že bych ji měl ujistit v tom, že mi nic říkat nemusí, pokud nechce… Jenomže moje zvědavost byla silnější a doslova mi zavázala jazyk.

„Noc předtím se Tanya hodně opila.“ Zmateně jsem nakrčil obočí. Jasně, na to jsem si vzpomínal, ale nějak jsem netušil, jak to s tím může souviset. Nicméně jsem zůstal mlčet a čekal na to, až mi to vysvětlí. „Podle toho, v jakém stavu byla, jsem tak trochu tušila, že k tomu dojde. Párkrát předtím už to udělala. Ale ještě nikdy to nenechala zajít tak daleko.“ Znovu si skousla spodní ret. A když se na okamžik odmlčela, celé mé tělo se napjalo podivnou nervozitou.

„Bells, o čem to mluvíš?“ vydal jsem ze sebe něžně a opatrně jí položil dlaň na ruku, která jí spočívala na stole. Trochu se při tom doteku zachvěla, ale neodtáhla se. Z čehož jsem mohl trochu nejistě soudit, že se chystá ve vyprávění i pokračovat.

„Tanyino tělo reaguje na alkohol hodně zvláštním způsobem. Nejsem si sice tak docela jistá, jak přesně to je, ale když se někde opravdu hodně opije, její organismus to oslabí natolik, že pak potřebuje krev. Většinou si ji obstarávala někde venku, v klubech, na ulicích… aspoň takhle jsem to pochopila z těch hádek, které často vedla s Emmettem. Ale občas…“ Hlasitě se nadechla a já už jsem si byl najednou úplně jistý, co z ní vypadne.

„Občas to nestačilo a ona domů přišla hladová,“ dopověděl jsem za ni šokovaně se zatajeným dechem.

Přikývla a několikrát za sebou rychle zamrkala, jako by se snažila zahnat slzy.

„Poprvé k tomu došlo asi před rokem,“ přiznala tichounce. „A pak ještě dvakrát. Nikdy mi ale nevzala tolik krve, aby mě to ohrozilo na životě. A nikdy nepila z nějakých viditelných míst. Nevím, co ji to tentokrát popadlo, ale najednou ke mně v noci přišla, v ruce měla žiletku a já už jsem věděla, co se bude dít - vždycky totiž používala žiletku na to, aby mi narušila kůži, příliš se bála toho, že otisku zubů by si třeba Emmett někdy náhodou mohl všimnout.

Ale když mě pak vzala do koupelny a rozřízla mi zápěstí, zarazilo mě to. Byla rozrušená a naštvaná a bylo to jiné než kdykoliv předtím… A pak si jenom pamatuju, že jsem tak nějak ztratila vědomí a probrala se, až když přijela sanitka.“

Šokovaně jsem přestal dýchat. Celý jsem zkameněl. Stejně jako ona před chvílí jsem několikrát prudce zamrkal, ovšem já to dělal za účelem se trochu probrat a uvědomit si, fakt pořádně, co mi to právě řekla.

Nedokázal jsem pochopit, jak její vlastní sestra mohla být něčeho takového schopná! Nejprve mě popadla zuřivost, až jsem měl chuť okamžitě ji najít a něco ošklivého jí udělat. Hned vzápětí jsem se ale přinutil ke klidu a několikrát se zhluboka nadechl.

Zadíval jsem se na Bellu před sebou. Působila jako hromádka neštěstí a netrvalo mi dlouho, abych si uvědomil, že ona je teď na prvním místě, že ona je ta, o kterou bych se měl v tenhle okamžik starat.

„Odkud z tebe jindy pila?“ zeptal jsem se skrz zaťaté zuby a sledoval jsem, jak se trochu přikrčila. Nejradši bych si vrazil facku, když mi došlo, jak nepříjemně na ni můj tón musel působit. Povzbudivě jsem jí stiskl ruku a pokusil se svůj výraz trochu zkrotit, když se na mě zpod řas opatrně podívala. „Promiň. Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš,“ zamumlal jsem rychle o něco něžněji.

Ale ona se pomalu postavila na nohy, udělala dva krůčky směrem ke mně a pak si trochu nadzvedla tričko. Na plochém a bledém bříšku se jí na levé straně trochu pod pupíkem rýsovaly tři růžové jizvičky. Přesně takové jako ta, kterou měla na zápěstí.

„Vždycky si dávala pozor, aby mi neporanila žádnou žílu. To až teď…“ Zadíval jsem se jí do vlhkých očí, ze kterých bylo jasně patrné, jak je vyplašená. Najednou jsem se nemohl ani trochu divit tomu, proč tu noc po tom, co se vrátila z nemocnice, tak zoufale potřebovala odejít.

Bez dalšího slova jsem si ji dlouhými pažemi přitáhl k sobě. Posadil jsem si ji na klín a přitiskl k sobě tak silně, jak jen mi to její křehkost dovolovala.

„Jsem moc rád, že jsi mi to řekla,“ zašeptal jsem jí těsně u ucha. Opatrně mi zabořila obličej do krku a já jsem pocítil neskutečnou vděčnost za to, že mi důvěřovala…

V tu chvíli jsem byl jasně rozhodnutý ji už nikdy nikam samotnou nepustit.

Pár věcí se trochu vysvětlilo... V příští kapitole bude nejspíš opět pohled Edwarda. ;)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 27. kapitola: