Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 28. kapitola

06.11.2011 (16:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2597×

28. kapitola

BELLA

Skrz husté koruny stromů na zem dopadaly jen téměř nepatrné paprsky světla. Spadané listí mi šustilo pod nohama, i když jsem si byla až doteď jistá, že stojím na místě bez jediného pohybu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, bez dechu, s nepatrným pocitem zoufalství někde hluboko v sobě.

Neměla jsem ani to nejmenší ponětí, kde to jsem.

Byla jsem překvapená, že mi srdce nebilo rychle o sto šest. Protože když jsem se něčeho bála, vždycky to tak bylo. A teď jsem si svůj strach uvědomovala až příliš jasně, a přesto jsem v hrudi cítila jen ten známý, pomalý pravidelný rytmus.

Všude okolo mě vládl naprostý klid. To ticho tady bylo téměř hmatatelné. Nebylo slyšet žádné prozpěvování ptáků, ani žádné jiné lesní živočichy. Kam jsem se podívala, tam byly jen mohutné kmeny stromů, natěsnané těsně vedle sebe, že jsem skrz ně neměla šanci vidět na vzdálenost větší než pár metrů.

Byla jsem tady úplně sama. A to na tom bylo to nejstrašidelnější.

Moje nohy udělaly jeden váhavý krok neurčitým směrem. Nevěděla jsem, proč tu jsem, nevěděla jsem, co tady hledám. Absolutně jsem netušila ani to, kam jsem se vlastně chtěla dostat. Byla jsem si jistá pouze tichoučkým a špatně slyšitelným hláskem někde hluboko ve své mysli, který mi bez jakýchkoliv přesných instrukcí tak nějak nařizoval, abych se pohnula vpřed. A jelikož to byl můj jediný společník, poslechla jsem ho.

Stačilo mi ale udělat sotva pár kroků, abych zjistila, že na té scenérii okolo nehraje ještě něco dalšího. Najednou se někde ve mně objevil prapodivný, ale o to silnější pocit, že mě něco, nebo možná spíš někdo, sleduje.

Ani teď jsem se ale od svého těla nedočkala patřičné reakce. Byla jsem si jistá, že kdykoliv jindy bych už na čele cítila ledový pot, ruce by se mi třásly a to zrádné a zpropadené srdce už by se mi přinejmenším snažilo vyskočit z hrudního koše.

Ale dnes…? Nedělo se vůbec nic. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl šílený vnitřní zmatek.

Pomalu jsem se otočila okolo sebe. Tím, že se na mě někdo dívá, už jsem si byla stoprocentně jistá. Nelíbilo se mi to. Nějaká část mého mozku si vzpomínala na to, že na sebe nerada upoutávám jakoukoliv pozornost, a nějaká další mi našeptávala, abych se snažila co nejefektivněji splynout s okolím.

Ale jak se to dělalo?

„Sestřičko!“ Ten hlas jsem znala. Milý, přeslazený, dokonale melodický… ale jeho tón naprosto falešný. Jako smyslů zbavená jsem se za tím zvukem otočila a spatřila Tanyu, jak se bůhví odkud najednou objevila jen kousek přede mnou. Na sobě měla jedny šaty, které nosila docela často. Přiléhavé, na ramínka, dost krátké na to, aby v nich mohla vyjít do nějaké slušnější společnosti. Emmett se vždycky mračil, když právě v nich odcházela ven.

Co na nich ale bylo nejvýraznější, byla jejich tmavá, krvavě rudá barva. Která mě ještě nikdy neděsila tolik jako dneska.

Beze slova jsem jí oplatila pohled. Necítila jsem žádné nutkání něco říct a tak trochu jsem si i uvědomovala, že to ode mě ani nečeká. A tak jsem jen mlčky vyčkávala, co se stane, s neblahým tušením okolo žaludku.

„Nechtěla by ses se mnou projít?“ Její andělský obličej se rozzářil širokým úsměvem, ve kterém odhalila své dokonale rovné a jako perličky bílé zuby. Něco mi říkalo, že teď bych se měla dát na útěk.

Ale proč?

„Bells!“ Další hlas se ozval těsně za mým uchem. Nechápavě jsem natočila hlavu do strany a setkala se s Edwardovým pohledem. Jeho oči přetékaly zlatem, a když jsem se do nich zadívala, byla jsem si jistá, že jedině díky nim se někde ve mně začal rozlévat pocit klidu a bezpečí.

„Nechoď s ní nikam. Prosím,“ šeptal tiše a já jsem se podivila jeho tónu. Připadal mi zvláštní, podivně naléhavý a zároveň konejšivý. Stalo se snad něco?

Jelikož jsem si připadala podivně dezorientovaná a nenapadalo mě nic rozumného, rozhodla jsem se to pro jistotu moc neřešit. Chtěla jsem přece být s ním. S ním jsem se cítila lépe než s Tanyou. Už-už jsem se nadechovala k tomu, abych mu to řekla nahlas, ale z mého hrdla nevyšla ani hláska.

Zmateně jsem to zkusila znovu. A znovu. Cítila jsem, jak se mi rty rychle pohybují, ale neslyšela jsem vůbec nic. Byla jsem zmatená a naprosto vyvedená z míry. Nerozuměla jsem Edwardovu smutnému pohledu, ani tomu, proč se Tanya najednou octla z druhé strany tak těsně vedle mě.

A najednou na mě odněkud uhodila šílená, praštěná, ale v tu chvíli až příliš jasně pravdivá myšlenka.

Byla jsem němá?

Ale tu informaci jsem ani nestihla pořádně zpracovat, protože v ten samý okamžik mi v hlavě začala burácet silná a neodbytná bolest.

Prsty mi vylétly nadlidskou rychlostí ke spánkům a hned na to jsem vyděšeně vyjekla, i když mi z úst nevyšlo absolutně nic.

Všude okolo mě byla krev, tu hustou a mazlavou tekutinu jsem cítila na obličeji, na rukou, a když jsem sklonila pohled dolů na své tělo, zjistila jsem, že tričko v okolí břicha bylo celé rudé.

Byla to úplně stejná barva jako ta Tanyiných šatů.

„Je čas,“ slyšela jsem za sebou její hlas. Zněl tak trochu jako ozvěna, ale tomu jsem v tu chvíli nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Zoufale jsem se zadívala na Edwarda.

Po zlatě v jeho očích jako by se slehla zem. Najednou se na mě dívaly dvě jako uhel černé duhovky. A tvářily se nepochopitelně smutně.

A pak se během jediné vteřiny beze slova otočil a jediné, co jsem viděla, byly jeho vzdalující se záda… Nechal mě tam s ní samotnou.

Prudce jsem otevřela oči a slyšela svoje vlastní hlasité lapání po dechu. Sen… byl to jen sen… Anebo ne? Nebyla jsem si absolutně ničím jistá.

Všude kolem mě byla tma. Černá, hustá a neproniknutelná tma… Stejná jako Edwardovy oči v tom snu.

Pevně jsem stiskla první věc, kterou jsem nahmatala, něco velkého a rozložitého. Přála jsem si něčeho se chytit, pevně a silně, a nepustit se toho. A bylo mi úplně jedno, co to je, protože jsem se až příliš bála toho, že by mě ten sen mohl vtáhnout zpátky do svých spárů.

„Bells, co se děje?“ Vyplašeně jsem tu věc stiskla ještě pevněji, i když jsem si až doteď byla jistá, že už to není možné. Na tváři jsem cítila horké slzy a bylo mi to úplně jedno.

Najednou se ozvalo tiché cvaknutí a skrz zavřená víčka ke mně proniklo blyštivé světlo. Opatrně jsem pootevřela oči. A zmateně se rozhlížela kolem sebe.

„Bells…“ Něco studeného mi zastrčilo pramínek vlasů za ucho. Mělo to úplně stejnou teplotu jako to, co jsem tak pevně držela…

Edwardova hruď.

Zmateně jsem se trochu odtáhla a posadila se. Postel. Byla jsem v posteli. V hotelovém pokoji. Žádný les. Žádné listí. Žádná Tanya…

Zadívala se do jeho starostlivého obličeje. A pocítila vlnu úlevy, když jsem v jeho očích zaznamenala zlaté nitky.

„Celá se třeseš,“ zašeptal a já jsem si pomalu uvědomila, že má pravdu. Pohotově se posadil, vzal huňatou přikrývku a pořádně mě do ní zabalil, jako bych snad měla zimnici.

Ale já jsem chlad necítila. Aspoň ne fyzicky.

Pomalu jsem se z té deky zase vybalila a cítila na sobě jeho dočista zmatený pohled.

„Měla jsi zlý sen?“ zeptal se po pár vteřinách mlčení tiše a já jsem cítila, jak se mi v slzných kanálcích vytvořily další a další zpropadené kapičky. Nechtěla jsem před ním dávat najevo svou slabost, ale už bylo pozdě. Jedna horká slza přetekla přes okraj a za ní už bez dalšího dlouhého čekání následovala druhá.

Sklopila jsem pohled. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, aby měl znovu před očima, jak jsem nemožná a jak mě dokáže rozbrečet pitomý sen. Chtěla jsem se jakkoliv uklidnit, jenomže když jsem očima zavadila o svoje břicho, najednou to bylo všechno úplně jedno.

Přepadl mě ještě silnější pocit zoufalství. Před očima jsem jasně viděla barvu Tanyiných šatů a vzápětí už jsem prostě neuměla zastavit svoje nemotorné ruce. Nezáleželo mi na tom, že moje bavlněné tričko na sobě nemělo ani ty nejmenší známky po krvi, potřebovala jsem se na vlastní oči přesvědčit o tom, že nekrvácím.

Roztřepanými prsty jsem nadzvedla jeho lem a zadívala se na svou nepřirozeně bílou pokožku.

Nikde nic rudého.

Pravděpodobně bych si v tu chvíli měla úlevně vydechnout a s pokojným pocitem, že se vlastně nic neděje, se zase uložit do polštářů a znovu usnout. Jenomže místo toho jsem musela vynaložit veškeré úsilí k tomu, abych nedovolila hlasitému vzlyku dostat se ven.

„Zdálo se ti o ní.“ Nebyla to otázka, jen holé konstatování. Odkudsi se najednou vynořily Edwardovy ruce a zezadu se kolem mě obtočily. Zastudily mě na holém břiše, ale bůhví proč to ve mně nevyvolalo nic nepříjemného. Spíš naopak. Opatrně si mě přitáhl blíž k sobě… a já jsem se nechala. Pocit bezpečí na sebe totiž nenechal dlouho čekat a já jsem si najednou byla jistá, že tenhle Edward, ten skutečný, by mě nikdy nenechal samotnou tak, jak tomu bylo v tom snu.

Několikrát jsem rychle za sebou zamrkala.

„Chtěla ti ublížit?“

Nevědomky jsem stiskla jeho ruce na svém břiše. Byly opravdu ledové, ale na to už jsem si za tu dobu tady stihla zvyknout. Nevěděla jsem, co bych mu měla odpovědět. Vůbec jsem totiž netušila, co by následovalo, kdybych se neprobudila. Chtěla by mou krev? Pokusila by se mi znovu rozříznout zápěstí? A co když už by mě tentokrát Emmett nenašel?

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“ Jeho šepot byl uklidňující. Ale jeho slova ve mně probudila strach. Mé srdce se konečně zachovalo tak, jak by mělo, a rozeběhlo se dvakrát rychleji.

Edward mě nenutil, abych něco řekla. A právě to bylo to děsivé. Stačilo si jen nepatrně vzpomenout na to šílené zoufalství, když jsem otevírala ústa a neměla tu moc z nich cokoliv dostat… A najednou jsem si byla naprosto jistá tím, co musím udělat.

Navzdory tomu, že se to jedné pomatené části mého já vůbec nelíbilo, jsem se od něj odtáhla a po krátkém zaváhání se na posteli otočila čelem k němu. Propaloval mě zkoumavým pohledem, který mi na odvaze, nebo alespoň nějaké její napodobenině, vůbec nepřidával.

Na tvářích jsem ještě stále cítila vlhkost, a tak jsem se ji rukou marně snažila otřít. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu si tričko roztřepanými prsty stáhla zase pořádně dolů. Další nádech. A ještě jeden. Doopravdy jsem byla až tak nemožná? Pevně jsem stiskla ruce v pěsti a odvážila se mu zpříma pohlédnout do očí.

„Edwarde…“ začala jsem, váhavost ze mě musela čišet všemi směry. Starostlivě nakrčil obočí. Určitě už se chtěl zeptat na to, co se děje, ale tentokrát jsem se rozhodla, že ho nenechám. Byla jsem sama sebou dost překvapená. Poslední nádech. „Chci být normální,“ vyhrkla jsem, hlas podivně nakřáplý. Když se mu obočí nakrčilo ještě víc, nejradši bych se zmenšila na velikost špendlíkové hlavičky.

„Jsi normální.“ Řekl to tak jistě, že kdybych neměla stovky důkazů a pochybností o pravém opaku, možná bych mu byla schopná bláhově uvěřit.

Hlava se mi automaticky začala pohybovat ze strany na stranu. „Nejsem normální, Edwarde. Nikdy jsem nebyla a možná, že ani nikdy nebudu. Ale chci se o to alespoň pokusit.“

Zatímco ze mě nespouštěl ten svůj pohled, pomalu se napřímil a ruce si založil na prsou. Vypadal zamyšleně, ale raději jsem ani nechtěla vědět, co se mu honí hlavou. Určitě si o mně totiž nemohl myslet nic lichotivého.

„Jak jsi na něco takového přišla?“

Můj pohled se pravděpodobně podobal něčemu velmi skeptickému. A zoufalému zároveň. „Jen se na mě podívej,“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. Při pomyšlení na sebe jako na tu vyplašenou osobu, která mi každé ráno oplácí pohledy v zrcadle, se mi do očí najednou chtěly vtlačit další štiplavé slzy. „Nedokážu vyjít ven mezi lidi, nedokážu se jim podívat do očí a v klidu a zdvořile je pozdravit. Neumím se chovat přirozeně a mám strach ze sebe samotné. Nedokážu se ani pořádně smířit s nějakým pitomým snem a místo toho se rozbrečím a jenom ze sebe dělám pitomou hysterku. Tohle není normální, Edwarde. A já už na to prostě nemám. Možná by vážně bylo lepší, kdyby mě někdo zavřel do blázince, třeba bych si tam aspoň nepřipadala tak divně, když bych věděla, že ti lidi kolem mě mají taky nějaký problém.“

Jeho pohled se změnil na zděšený. Ty dvě zlatohnědé oči se na mě dívaly jako… jako na toho blázna, kterým jsem snad doopravdy byla.

Pak ale jeho rysy znenadání zkameněly a já jsem jasně viděla, jak pevně zaťal čelist. „Tohle už od tebe nikdy nechci slyšet, Bello, je ti to jasné?“ Jeho hlas působil stejně tak tvrdě jako jeho výraz. V očích mu zaplál černý oheň a já jsem mu najednou pohled nedokázala dál oplácet. Zbaběle jsem se zadívala na své ruce a silně si kousala spodní ret.

Horečnatě jsem přemýšlela, co bych měla udělat.

„Do blázince,“ to slovo skoro vyplivl, „rozhodně nepatříš.“ Slyšela jsem, jak přikrývky zašustěly, a najednou se jeho studené prsty dotkly mé brady. Jemným tlakem mě donutil hlavu opět zvednout do jeho úrovně. Cítila jsem svůj vlastní zběsilý tep. „Ty ne,“ řekl důrazně. Pak mě zase pustil a kousek se ode mě vzdálil. Ale náš oční kontakt ani na vteřinu nepřerušil.

„Jak to můžeš vědět?“ bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Protože tě znám,“ odpověděl prostě a jeho hlas opět trochu zněžněl. „Protože vím, že za nic, co se s tebou děje, nemůžeš ty. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč se asi snažíš tak izolovat od okolního světa, a myslím, že jsem na to přišel.“ Nechápavě jsem na něj zůstala zírat. Bez dalšího pobízení pokračoval. „Je to sice jen jedna moje domněnka a zároveň jen jedna z mnoha možností. Prostě si myslím, že takhle nějak, možná aniž by sis to uvědomovala, reaguješ na to, v čem jsi vyrůstala.“

Ještě stále jsem nechápala absolutně nic. Ale nějak podvědomě jsem tušila, že pravdě je to blízko. Přitáhla jsem si kolena až k bradě a pevně je objala.

„Jak jsi vycházela s dětmi ve škole?“

Zmateně jsem se na něho zadívala, ovšem zdálo se, že on na odpověď doopravdy čeká. Váhavě jsem pohledem zabrousila na tapetu na zdi za ním. „Nevšímala jsem si jich a oni si nevšímali mě. Vždycky jsem si v té třídě připadala poněkud… nepatřičně. Ale tak jsem si připadala všude. I doma.“

„A to je právě to,“ vydechl tiše. Opatrně jsem se zadívala znovu na něj. „Myslím si, že tím, že jsi vyrůstala pouze se svým bratrem a sestrou, ses od světa lidí nevědomky úplně distancovala. Oni nemohli změnit to, co jsou. A ty jsi nemohla změnit to, kým jsi ty. Uvědomuju si, jak tahle věta bude znít šíleně, ale… Vychovali tě přece dva poloupíři. Žila jsi sice ve městě mezi lidmi, ale doma jsi měla je. Možná si nějaká tvoje část uvědomovala, že jsi jiná než oni, a možná právě to, že nemáš doma nikoho stejného, jako jsi ty, v tobě vyvolalo dojem, že jsi i jiná než ostatní děti. To ale ještě neznamená, že bys neměla být normální,“ dodal rychle naléhavým hlasem. „Jen jsi realitu přijímala jiným způsobem než ostatní.“

Snažila jsem si představit jeho slova. Snažila jsem si je spojit s tím vnitřním zmatkem, který proplouval celou mou myslí. A snažila jsem si marně nalhávat, že nemá pravdu. Jenomže to bylo zbytečné… Když to říkal, před očima mi vyskakovaly spousty a spousty vzpomínek. Na mé spolužáky. Na to, jak kolem mě vždycky všichni chodili, jako bych byla vzduch. Protože jsem se chtěla cítit jako vzduch. Skupinky holek si o přestávkách vždycky něco štěbetaly, slýchávala jsem jejich chichotání, ale nikdy mě ani nenapadlo, jaké by to bylo, kdybych byla mezi nimi. Protože jsem chtěla být sama. A nikdy jsem neměla odvahu k tomu, abych se vůbec snažila svoje přesvědčení nějak překopávat.

„Jestli se chceš pokusit svůj pohled na svět změnit,“ pokračoval Edward a vytrhl mě z ponurých vzpomínek, „budu tady a budu se ti jakkoliv snažit pomoct. Ale ne jako tvůj psychiatr. Pouze jako někdo, komu na tobě záleží.“

Zoufale jsem se na něho dívala. Mluvil tak sebejistě, až mě to skoro děsilo. Ale jak by mi mohl pomoct? Copak to vůbec bylo možné? Nebyla jsem už zničená natolik, aby se nic nedalo vrátit zpět?

„Vždycky tady pro tebe budu. Na to pamatuj.“ Na několik vteřin jsem si dovolila zavřít oči. Cítila jsem ve vzduchu jeho přítomnost, vybavovala jsem si to, jak příjemně jsem se cítila v jeho společnosti, anebo dokonce v jeho objetí.

Možná, že by se mu to nakonec přeci jenom nějak podařilo. Možná, že on by dokázal i nemožné.

Nakonec jsem, ztracená sama v sobě, znovu otevřela oči a pomalu přikývla.

Ať už to dopadne, jak chce.

* * *

Tu noc už jsem znovu usnout nedokázala. Jen jsem tiše ležela v posteli s očima dokořán a snažila se přemýšlet. Nad minulostí, nad přítomností a v neposlední řadě jsem se neubránila ani budoucnosti. Snažila jsem se přijít na to, jak přesně Edward myslel to, že mi pomůže. Jakým způsobem to chtěl udělat. Nenapadlo mě nic konkrétního, a tak mě nakonec docela překvapilo, když jsem ráno vstala a potom, co jsem se vrátila z koupelny, stál u dveří v čisté košili a kalhotách a s mírným úsměvem mi pokynul, abych šla k němu.

Bylo to jasné. Chystal se mě vzít na snídani do restaurace. V tu chvíli jsem nejspíš měla srdce až v krku. Jasně, jednou už jsem to absolvovala… ale až příliš jasně jsem si vzpomínala na ty smíšené pocity, jaké jsem v té obrovské místnosti měla pocity.

Ale jelikož jsem si moc dobře vzpomínala na to, co jsem si slíbila, beze slova jsem se k němu připojila a následovala ho.

Chodba vedoucí z našeho pokoje byla prázdná, a to ve mně vzkřísilo maličkou jiskřičku naděje na to, že je třeba ještě brzo na to, abychom tady někoho potkali. Jenomže všechny naděje se pohřbily ve chvíli, kdy se s cinknutím otevřely dveře výtahu a já jsem najednou stála tváří v tvář hned několika hostům najednou.

V tu chvíli mě Edward pevně chytil za ruku a konejšivě mi ji stiskl. Tentokrát mě to moc neuklidňovalo. Zvlášť když se na mě nějaká vysoká bruneta upřeně zadívala a bezostyšně mi přejížděla pohledem od hlavy až k patě. A pak se s nechápavostí v očích zadívala na Edwarda. Nemusela jsem být zrovna dvakrát chytrá, aby mi došlo, co ji asi v tu chvíli muselo napadnout. A upřímně řečeno, ani já jsem pořádně nechápala, proč se Edward zaobíral zrovna mnou.

Vmáčkl se se mnou až do rohu, na opačný konec výtahu, co nejdál ode všech, a jemně mi na ruce kreslil uklidňující kroužky, dokud jsme se neocitli až dole v hale.

Kde se to lidmi jen hemžilo.

Klid, Bello… prostě klid. Připadala jsem si, jako bych před sebou měla nějaký životně důležitý úkol, a přitom absolutně netušila, jak bych ho mohla splnit.

Beze slova jsme se přesunuli až do restaurace a Edward vybral stůl až úplně vzadu. „Tady budeš mít na všechny nejlepší výhled,“ zašeptal mi u ucha, když mi jako pravý džentlmen odsouval židli. S mírným úsměvem se pak posadil vedle mě. Ne naproti. Vedle.

Znovu mě chytil za ruku a gestem mi naznačil, abych se podívala na ty desítky stolů před námi.

„Vidíš je? Jsou úplně neškodní, věř mi.“ Znělo to, skoro jako by se mě snažil přesvědčit o bezpečnosti stáda ochočených tygrů, ne o lidech. Připadalo mi to směšné a ponižující, ale zároveň jsem cítila střípky vděčnosti, když mi došlo, že až on konečně přesně pochopil a vystihl to, jak na mě ostatní působili.

„Třeba támhleten, co si zrovna dolívá kávu. Co si o něm myslíš?“

Doopravdy po mně chtěl odpověď? Zadívala jsem se do jeho klidných a nevzrušených očí. Připadaly mi jako takový nějaký přístav bezpečí.

Povzbudivě mi stiskl ruku a já jsem se navzdory veškerým pochybnostem zadívala do davu na onoho pána.

Seděl skoro na opačné straně restaurace, ale viděla jsem na něj dobře. Měl na sobě honosně vypadající oblek a v oválném obličeji mu zářil tmavý knírek, který mi k němu vůbec neseděl a připadal mi spíš jako nějaká komická kulisa.

Zaměřila jsem se na jeho mladou společnici u stolu a na to, jak jí s širokým úsměvem něco líčil. Neslyšela jsem, co říká, ale nejspíš to bylo vtipné, protože se ta žena tiše chichotala.

„Tak co?“ ozval se znovu Edward a já jsem se pohledem přesunula zpátky k němu.

„Co bych si o něm měla myslet?“

Pokrčil rameny a volnou rukou mi natočil hlavu zpátky směrem k té dvojici. „Důkladně si ho prohlédni. A řekni mi, jestli tě na něm něco děsí.“

Po krátkém zaváhání jsem zavrtěla hlavou. „Ne… nic. Dokud se na mě nedívá,“ dodala jsem se sklopeným pohledem zahanbeně. Jistě, dokud někdo netušil o mojí existenci a nezaměřoval se na mě, všechno bylo v pohodě. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Studený prst mě pohladil po tváři. Zatajila jsem dech a snažila se přimět své srdce, aby zpomalilo. Marně. „Dám ti jednu radu, souhlasíš?“ zašeptal tiše těsně vedle mého obličeje. Neodvažovala jsem se na něj ani podívat. Místo toho jsem si silně kousala spodní ret.

„Zní to sice docela divně, ale je to osvědčená metoda. Věř mi.“ Na okamžik se odmlčel a po chvíli se ode mě trochu odtáhnul a jeho hlas zněl opět o něco hlasitěji. „Až se na tebe zase někdy někdo zadívá, seber všechnu svou odvahu a prostě si řekni, že jsi dost silná na to, abys to zvládla. Protože ty jsi. Potom se mu pokus ten pohled oplatit, snaž se vypadat odhodlaně. Tak, aby toho dotyčného nemohlo ani napadnout, že jsi křehká a zranitelná.“ Poslouchalo se to sice hezky, znělo to tak jednoduše… jenomže jsem si nedokázala samu sebe představit s takovou odvahou. „A nakonec, když se ti to nebude dařit, si ho představ v noční košili.“

Rázem mi obočí vylítlo skoro až navrch čela. Cítila jsem, jak mi zacukaly koutky, a Edwardův vážně vypadající obličej mi připadal tak nějak nepatřičný.

„Hodně lidí tvrdí, že to funguje,“ řekl přesvědčivě. Pak se ale i jeho rty vytáhly do pokřiveného úsměvu. „Jde o to, že ti daná osoba namísto jakési hrozby musí připadat spíš jako důvod k úsměvu. Rozumíš? Nemusí to být zrovna noční košile, klidně jakékoliv jiné oblečení, o jakém si myslíš, že by v něm vypadal směšně…“ Pak se ale najednou zarazil a s pozvednutým obočím se na mě upřeně zadíval. V očích mu tancovaly pobavené jiskřičky. „Jen mi, prosím tě, slib, že se nikdy nebudeš bát mě.“

V tu chvíli se k mým uším donesl můj vlastní smích. Poprvé za několik dlouhých let jsem slyšela jeho zvuk a sama byla překvapená tím, jak to zní. Lehce, uvolněně, beze stop po jakýchkoliv rozpacích.

Edward se na mě nejdříve trochu užasle zadíval, ale po krátké chvíli se ke mně váhavě připojil.

A já jsem necítila vůbec žádné nutkání k tomu, abych se to nějak snažila zastavit.

Původně jsem neměla v plánu celou kapitolu psát z pohledu Belly. Ale myslím, že kdybych tady nacpala ještě i něco dalšího, už by vás délka kapitoly mohla začít nudit.

Takže slibuju, že příště přidám pohled Emmetta nebo Rosalie, a zároveň oznamuju, že další kapitolu se pokusím přidat už během týdne. Moc vám děkuji za vaše komentáře a doufám, že mi i tentokrát řeknete, jak to na vás působí. Děkuji. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 28. kapitola: