Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 31. kapitola

28.11.2011 (11:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5530×

31. kapitola

EDWARD

Byl jsem přesvědčený, že to zvládnu. Byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem dost silný na to, abych neudělal žádnou zbytečnou chybu, žádnou blbost, prostě nic, čím bych jí mohl způsobit rozpaky a celou tu situaci jí jen zhoršit. Ale všechno moje ovládání se rozpadlo na prach v okamžiku, kdy se její blízkost najednou zdála být až moc intenzivní, a kdy její hedvábné rty byly jen kousek ode mě.

Měl jsem na sebe neskutečný vztek za to, že jsem nedokázal zůstat sedět na místě a nechal se ovládnout tím nelogickým a nerozumným pudem, který se v Bellině společnosti poslední dobou choval snad úplně stejně jako magnet. Kdykoliv byla příliš blízko, najednou se to prostě spustilo a už to nešlo zastavit. Bylo to šílené. A hlavně ohromně nesprávné.

Nikdy jsem ženu nepolíbil. V době mého lidského života se to bez sňatku jevilo jako známka té nejhlubší nezdvořilosti, a jakmile se ze mě stal upír, za celé ty desítky let mě ani jednou nenapadlo pomyslet na to, že bych snad ještě někdy něco takového mohl chtít udělat. Nevěřil jsem totiž tomu, že by na světě existovala nějaká upírka, kvůli které bych byl nucen něco podobného někdy řešit.

A koho by kdy napadlo, že jednoho dne budu napůl šílený z křehké a hlavně ohromně zranitelné lidské dívky? A kdo by si kdy ještě k tomu navíc pomyslel, že se moje tělo změní na nestabilní kus něčeho, co se bude najednou dát tak těžko ovládat pouhým rozumem?

Znechucen sám sebou jsem se přinutil vstát z postele a pomalu vyšel ven na chodbu. Z koupelny bylo slyšet šumění sprchy a mně se trochu ulevilo, protože to znamenalo, že tím se alespoň trochu oddálí chvíle, kdy se Belle budu muset podívat zpříma do očí. Protože jsem skutečně netušil, jak bych se teď po tom všem, co jsem udělal, k ní měl chovat, a ta maska klidu a předstírání toho, že se se mnou v její společnosti nic neděje, se mi na tváři už nemohla udržet příliš dlouho.

Převlékl jsem se do čistého oblečení a s mírnou nadějí se zadíval oknem ven. Slunce bylo schované za šedivým baldachýnem mraků a podzimní Los Angeles očekávalo brzký déšť. Aspoň něco pozitivního. Jelikož jsem se nemusel bát té obrovské žhavé koule na obloze, mohl jsem Bellu vzít ven, kde na čerstvém vzduchu, a hlavně v obklopení mnoha dalších lidí, třeba budu schopen alespoň jakéhosi náznaku racionálního myšlení.

Byl jsem tak zabraný do vlastních úvah, že jsem ani neslyšel, kdy šumění sprchy ustalo, a když se Bella najednou octla zpátky v ložnici, zprvu jsem to ani nepostřehl. Teprve až když mě její silná vůně uhodila do nosu, otočil jsem se směrem na ni a... A najednou všechny moje předsevzetí i dosavadní myšlenky byly ty tam.

Tváře měla zrůžovělé. Z neposedného uzlu na temeni hlavy jí unikalo několik pramínků vlasů, a ten řetízek jí prostě neskonale slušel. Byla roztomilá. Proti své vůli jsem cítil, jak se mi rty tvarují do úsměvu. Bylo až nemožné, co se mnou jediný pohled na ni v poslední době dokázal udělat.

„Chceš udělat něco k snídani?“ vypadlo ze mě naprosto automaticky.

Sledoval jsem, jak rozpačiě kroutí hlavou. „Něco si vezmu,“ zamumlala a pohled upřela na čtvercový koberec na podlaze.

Nechal jsem ji, aby se v kuchyni najedla a mezitím v rychlosti odpověděl na několik zpráv od Alice. Ptala se mě, kdy se vrátíme, a psala, že na nás nejspíš doma čeká malé překvapení. Netušil jsem, co tím měla na mysli, ale moje prsty zcela automaticky do klávesnice vyťukaly, že o odjezdu zatím neuvažuju. Bleskově jsem stiskl odeslat a mobil s vypnutým zvoněním si hodil zpátky do kapsy. Jakmile jsem z kuchyňky zaslechl sklízení nádobí, popadl jsem svou i její mikinu a se stále setrvávajícím pousmáním na tváři se k ní vrátil.

„Co kdybychom se dnes šli projít po městě?“

Nejasně pokrčila rameny a schovala umytý hrníček do kredence nad dřezem. „To bych ráda.“

***

EMMETT

Neměl jsem ponětí, kde přesně se na nějakém pomyslném žebříčku nacházely jakési moje dovednosti a zkušenosti s dětmi. Ono v podstatě taky byla pravda, že kromě Belly jsem se s nimi do styku nejspíš ani nedostal, a že od té doby, co jsem se o svou sestru staral v tom pravém slova smyslu, už taky uběhl nějaký ten rok.

A proto nebylo divu, že když jsem teď seděl naproti dvěma párům zvědavých očí, občasné nervozitě z jejich společnosti jsem se ubránit nemohl.

Byl jsem předem poučen a informován, jak na ně. Rosalie mi nejistě líčila všechna témata, kterým bych se měl v jejich společnosti vyhnout, mezi něž patřili například jejich rodiče, a naopak mi minimálně půl hodiny úpěnlivě kladla na srdce, co je zajímá, v čem se orientují, o čem bych si s nimi měl povídat, a tak dále. Nutno však podotknout, že teorie se v praxi aplikuje jen velmi těžko.

„Ty jsi doopravdy bydlel v New Yorku?“ Liss se tvářila tak trochu nevěřícně, ale očí jí jiskřily veselím. Musel jsem sám sobě přiznat, že tohle jakési první setkání bylo z velké části aspoň trochu pohodové - hlavně díky ní. Byla upovídaná a vlastně většinu hovoru obstarávala ona. A Rose. Což pro mě, jakožto pro někoho, kdo o jakýchsi hovorech s dětmi neměl ani páru a byl z nich nervózní, znamenalo jistou podobu úlevy.

I když, pravdou zároveň bylo, že někdy jsem z jejího upřeného a dětsky upřímného pohledu nabýval pocitu, že jsem pod drobnohledem.

„Jo, bydleli jsme kousek od Central Parku," usmál jsem se a sledoval, jak se jí oči ještě o něco víc rozšířily zájmem.

„Ach jo...,“ povzdechla si po chvíli a mírně se zamračila. „Taky bych tam jednou chtěla bydlet. Ve Forks je strašná nuda.“ Nechala si bradu spadnout do dlaně a usrkla si z horké čokolády.

„Však ty ještě budeš jednou ráda, že jsi mohla vyrůstat na venkově," vložila se do toho poučně Rosalie. „Aspoň tu máme čerstvý vzduch.“ Neušlo mi, jak Liss protočila oči v sloup, a snažil jsem se nedat najevo přílišné pobavení.

„Gabrielle od nás ze třídy pořád mluví o tom, jak se její brácha nedávno odstěhoval do LA, a v jednom kuse se chlubí, že za ním o Vánocích na dva týdny pojede. Jenom my nemáme nikde žádné známé,“ namítla ukřivděně.

Jak už jsem řekl, dokud ty dvě obstarávaly téma hovoru, ubíhalo to v pohodě, a dokonce jsem občas nabýval i pocitu, že mě má Liss docela ráda. Problém nastal až tehdy, když se jí chtělo na záchod, a jelikož nevěděla, kde toalety jsou a styděla se zeptat, Rosalie musela s ní.

‚Zvládneš to?' naznačila neslyšně rty těsně předtím, než se vzdálila od stolu. Starostlivě pohlédla Patrickovým směrem a já jsem přesně věděl, co má na mysli. Ale neměl jsem na výběr. Nepatrně jsem přikývl a ona se trochu rozpačitě nechala Liss odtáhnout za roh kavárny. Cestou se na nás ještě několikrát otočila.

S hlubokým nádechem jsem se vrátil očima zpět ke svému zbylému společníkovi. Celou dobu se tvářil tak trochu nepřítomně. Jednou rukou si podpíral hlavu a tou druhou si pohrával s brčkem ve skoro netknutém pití. Byl jsem si až příliš dobře vědom toho, že za celou hodinu a půl tady řekl sotva pět slov.

Rosalie mě předem několikrát upozorňovala na to, že je to s ním těžké. Vyprávěla mi o jeho rodičích i o tom, že se s jejich ztrátou ještě stále dost těžko smiřuje. Vlastně jsem se mu nemohl divit, že se od všeho tak nevědomky distancoval.

Zvedl ke mně upřímné šedivé oči a upřeně se na mě zadíval. Neříkal nic, prostě mě jen dlouhou chvíli beze slova pozoroval, a nakonec svůj pohled nechal opět klesnout na desku stolu. To byl pravděpodobně konec veškerých jeho snah o navázání kontaktu.

„Teta vás má s Liss opravdu moc ráda.“ Byla to ta první blbost, co mě napadla. Ale nemohl jsem mlčet, měl jsem šílené nutkání něco říct, protože to ticho se zdálo být neúnosné.

„Já vím,“ zamumlal tiše. „Taky ji mám rád.“ Dalších několik dlouhých chvil jsem ho pozoroval. Skleslý pohled, ve tváři povadlý výraz, ta téměř hmatatelná nemluvost jako by se vznášela okolo něj.

Vypadal úplně přesně jako Bella.

Před očima mi zničehonic vytanul jasný a ostrý obraz toho, jak jako malá u stolu vždycky sedávala podobně. Tehdy ještě občas mluvila. Odpovídala mi na to, jak se má, jak se vyspala, nebo co by chtěla dělat. Přesto mi ale Patrick najednou připadal jako její věrná kopie. Jako někdo, v kom se odehrává přesně to samé jako tehdy v ní...

Něco se ve mně v tu chvíli bolestně sevřelo. Bylo vůbec něco takového možné? Bylo možné, aby takových lidí na světě existovalo víc? A bylo možné, abych se jim do života vždycky nějak zapletl já?

V tu samou chvíli se k nám od vedlejšího stolu donesl hlasitý smích. Jen tak reflexivně jsem mírně natočil hlavu tím směrem. Původně jsem měl v plánu se zase hned odvrátit a se jim nevěnovat, ale jak jsem přejel očima po čtyřčlenné rodince, která se právě usazovala, mou pozornost upoutali dva malí kluci, na první pohled od sebe naprosto k nerozeznání. To oni byli původci hlasitého chichotání. Na čemž by normálně určitě nebylo nic špatného a ani neobvyklého.

Ale oni se dívali na nás a vzájemně si mezi smíchem něco šeptali.

Obočí se mi samovolně stáhlo k sobě a v dalším okamžiku už jsem byl otočený zpátky na Patricka. Jak se zdálo, ani jemu ta dvojčata neunikla.

„Ty je znáš?“ Byla to zbytečná otázka. Podle toho, jak se Patrick na židli přikrčil, mi byla odpověď více, než-li jasná.

Po krátkém zaváhání ale mírně přikývl. „Chodí k nám do školy.“ Zněl docela vyhýbavě, což mě přimělo k poněkud hlubším úvahám o tom, co by s nimi asi tak mohl mít společného. S trochou logiky by na to určitě nebylo zas tak těžké nějak přijít, ale přesto jsem si zakázal dělat jakékoliv předčasné závěry. Co já jsem o něm vlastně věděl, že...

Rozhodl jsem se jimi dál nezaobírat a v duchu už jsem horečnatě přemýšlel nad tím, jaké téma bych mohl nahodit, abych ho přiměl k nějakému hovoru, ale... Ale v tu samou chvíli se výbuch smíchu ozval nanovo. A to už mě docela vytočilo.

Podíval jsem se zamračeně přes rameno na ty dva kluky, ani tentokrát se nesnažili svou „nenápadnost“ nějak skrývat, a já jsem absolutně nerozuměl tomu, proč jim jejich rodiče něco neřeknou. Ale ti si mlčky pročítali nápojový lístek a svým dvěma ratolestem nevěnovali absolutně žádnou pozornost.

„Nemám jim něco říct?“ navrhl jsem pološeptem. Patrick trochu povykulil oči, ale zběsile začal kroutit hlavou ze strany na stranu.

„Patricku...,“ zamumlal jsem trochu nejistě, „máš s nimi nějaký problém?“

Sklopil pohled, aby se na mě nemusel dívat. Připadalo mi sice poněkud zvláštní, že jsem se s ním zrovna já, někdo, koho on viděl poprvé v životě, bavil o takovýchto věcech. Ale nějak jsem sám sebe nedokázal přimět k mlčení, když jsem viděl, jak se tváří.

„Občas se mi posmívají,“ přiznal po chvíli tak tiše, že možná i tak trochu doufal, že to neuslyším.

„A teta o tom ví?“

Další zakroucení hlavou.

Zhluboka jsem se nadechl a přinutil se ke klidu. Copak jsem já věděl něco o jejich rodinných vztazích? Ne, takže bych se do nich zcela určitě neměl jakkoliv plést, jenomže... Jenomže to nešlo. „Možná bys jí o tom měl říct, co myslíš?“ Aspoň jsem se snažil znít konejšivě. Myslel jsem to dobře.

Ale on se zatvářil skoro vyděšeně. „Ale... Vždyť o nic nejde,“ namítl, ale pak se na mě nerózně zadíval. Najednou mi připadal podivně vystrašený. „Ty jí to řekneš?“ zeptal se potichu.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Ne.“ Pokusil jsem se trochu pousmát, abych ho trochu lépe přesvědčil, ale přesto jsem si nebyl ani trochu jistý tím, co za škleb z toho nakonec vylezlo. „Ale něco mi za to musíš slíbit, platí?“

Opatrně přikývl.

„Kdyby tě někdy opravdu moc štvali, zajdeš za tetou a povíš jí to sám?“

Po zaváhání sklopil hlavu a znovu přikývl. „A do té doby jí nic říkat nemusím?“

„Dokud sám nebudeš chtít.“

V tu samou chvíli jsem na druhém konci kavárny postřehl Rosalii s Liss, a na poslední chvíli jsem se ještě k Patrickovi nahnul. „Chceš tady ještě být?“ Když pomalu zavrtěl hlavou ze strany na stranu, holky už byly skoro u nás.

Pomalu jsem se začal stavět na nohy.

„My už odcházíme?“ zeptala se Liss a smutně našpulila pusu. Na to, že už z ní v podstatě vyrůstala mladá slečna, se tvářila jako malé zatvrzelé dítě, které by si klidně bylo schopno doopravdy dupnout, aby dosáhlo svého. Mile jsem se na ni usmál a pak se nejistě podíval na Rose, která trochu nechápavým pohledem těkala mezi mnou a Patrickem.

„Kousek odsud je jedna hodně dobrá cukrárna. S Patrickem jsme si říkali, že by tam možná byla širší nabídka zákusků než tady.“ Spiklenecky jsem na ni mrkl a jí se v ten samý okamžik oči rozzářily nadšením. Chvíli na to už byla navlečená v kabátu a nedočkavě přešpovala na místě, protože my ostatní jsme tak hbití jako ona určitě nebyli.

„Je všechno v pořádku?“ zašeptala mi Rose starostlivě do ucha těsně před tím, než jsme vyšli ven do mrazivého večerního vzduchu.

Chytil jsem ji za ruku a mírně se na ni pousmál. „V naprostém.“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 31. kapitola: