Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 6. kapitola

18.06.2011 (11:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2774×

6. kapitola

EDWARD

Několikrát za sebou jsem zamrkal. Ten primitivní pohyb, zavřít oči a zase je otevřít, neměl žádný smysl, žádný cíl a žádnou pointu. Jenom už jsem prostě nevěděl, jak jinak zaměstnat oči. Asi jsem prostě bláhově doufal, že když se mi tma bude v tak krátkých intervalech neustále střídat se světlem, přivede mě to na jiné myšlenky. Bezúspěšně. Jako ostatně všechno, co jsem tohohle dne vůbec stihl udělat.

Když jsem dorazil z kanceláře domů, u zrcadla jsem strávil skoro dvakrát tolik času než jindy – a že to vážně se zkrášlováním nemělo pranic společného. Ustavičně jsem se zhluboka nadechoval a vydechoval, sledoval jsem svůj výraz, soustředil se na každý zkamenělý sval v obličeji… ale i přes všechnu snahu a vypětí všech sil se mi prostě tu tvář nepodařilo zformovat do toho výrazu, jaký měl přijít automaticky na řadu po překročení prahu mezi venkem a vnitřkem, mezi prací a soukromím. Mezi dvěma různými odvětvími mého života. Jako by se prostě jednoduše vypařil.

Snahu pročistit si myšlenky, soustředit se na zvuk animovaného dětského filmu ozývajícího se z obýváku a tichého0, tlumeného hovoru, vykouzlit na obličeji druh úsměvu, jaký jsem si dovolil používat jen doma, to všechno prostě dneska… nešlo. Na to jsem byl až příliš rozrušený.

Když se pak ke mně se starostlivě staženým obočím přichomýtla Alice a jen tak mě několik vteřin sledovala bez jediného slova opřená ramenem o zeď, vzdal jsem to. Hlasitě jsem si povzdechl a smířil se s tím, že tohle je dneska marná snaha.

Jasně jsem cítil, jaký zachmuřený výraz se mi usadil ve tváři, když jsem se tiše a neupoutávaje pozornost neslyšně protáhl kolem průchodu do obýváku a zamířil jsem rovnou po schodech do svého pokoje. Tam jsem odhodil poloprázdnou tašku se všemi prospekty a laptopem na pohovku v koutě a sám jsem se – přísahal bych, že vyčerpaně – svalil na vzorně ustlanou a už několik let absolutně nevyužitou postel.

Když jsem hlavu zabořil do polštářů, jen okrajově jsem si uvědomil, že ze saténových povlaků vychází svěží vůně, která svědčila o tom, že je Esmé nedávno musela vyměnit. Samozřejmě pouze z čiré pozornosti, snaze vytvořit tady co nejdomáčtější prostředí. A taky možná trochu kvůli tomu, že doma neměla od rána do večera co dělat.

Nevydržel jsem ale polemizovat o našem domově dlouho. Moje myšlenky se stále ne a ne odlepit od mé kanceláře a od jediné osoby, která dnes seděla v jednom z křesel. Provázely ji, vybavovaly si každý detail jejího nečitelného obličeje a jen si zoufale vytvářely marné domněnky toho, co jí asi tak je.

Ani už jsem nevzpomínal, kolikrát jsem se na tuto prostou otázku sám sebe dneska zeptal. Nespočítal bych to. Ani kdybych se doopravdy snažil.

Dobře, tvrdit někomu, že se na mně to jedno jediné sezení s Isabellou nepodepsalo, nemělo by to cenu. Byla by to prachsprostá lež. Podepsalo se na mně. A dost.

A já jsem prostě nedokázal prokličkovat mezi těmi všemi uličkami zmatení, nerozvážnosti, zvědavosti a bůhvíčeho dalšího. Nedokázal jsem se chovat tak jako jindy. Nedokázal jsem sejít dolů do obýváku a sednout si k ostatním. Kristova noho, nedokázal jsem absolutně nic.

Jako by mě něco drželo, dost pevně na to, abych neměl šanci se z toho vykroutit, a nedovolovalo mi to se volně nadechovat, chodit, a obzvlášť mluvit s ostatními. Nemohl jsem přece připustit, aby poznali, že jsem něčím znepokojený. Stačilo, že mě zpozorovala Alice a že ta to určitě při nejbližší možné příležitosti stihne pořádně prodiskutovat s Jasperem. To bylo u těch dvou normální. A nejen já jsem si občas doopravdy myslel, že jsou ti dva spíš dvě drbající kvočny než manželé…

Ale připustit, aby mě takhle viděla i Liss s Patrickem? To nešlo. No fajn, musel jsem přiznat, že oni mi většinou nevěnovali dostatečnou pozornost na to, aby vůbec byli schopni zaznamenat jakoukoliv změnu, ale to nic neměnilo na tom, že mi prostě připadalo hloupé být osobou s nimi, když jsem duchem byl s ní.

Bože, Isabello, kam jsi mě to dostala…

Převalil jsem se na záda a bezděčně jsem se zadíval na nízký strop. Ne snad že bych zrovna tam mohl zpozorovat něco zajímavého, nebo alespoň něco, co by mě dokázalo dostatečně zaměstnat, ale jelikož už jsem si připadal jako dostatečný magor doposud, nejspíš jsem si podobné věci mohl dovolit i nadále, že…

* * *

EMMETT:

„Kdes celou noc byla?“

Tanya pomalu odlepila oči od země a pozvedla hlavu tak, aby se mohla zadívat na mě. Když se jí obličejem mihl mírně přiotrávený výraz, dokázal jsem si jasně představit, co asi vidí. Paže založené na prsou, postoj tvrdý, v obličeji nepřístupný výraz… Jo, tak nějak jsem asi vypadal. Jako vždycky, když jsem se pokoušel roli hodného bratra převtělit do role přísného zákonného zástupce. Jímž jsem oficiálně samozřejmě nebyl.

„Večer jsem na tebe čekal.“

Žádná odpověď. Jen mlčení a nezřetelné zvuky, jak si vyzouvala boty a následně je s cinknutím podpatku o kachlíkovou dlažbu okolo dveří položila na zem.

„Věděla jsi to,“ pokračoval jsem dál tónem, ze kterého jsem i já slyšel dostatečně patrnou autoritu. Ještě kdysi by mě docela určitě dost děsila, nikdy jsem nebyl zvyklý na to, abych zněl takhle důležitě, ale teď už se jaksi stala nedílnou součástí každého rozhovoru s ní.

Když se bez zájmu bosa protáhla kolem mě, aniž by o mě zavadila nějakým pohledem, a zamířila k zánovnímu úzkému schodišti, bez rozmýšlení jsem se pustil za ní jako stín, paže stále přísně zkřížené na prsou.

„Kolikrát jsem ti to včera během dne připomínal? A kolikrát jsem ti volal?!“

Jeden hlasitý povzdech. Nic víc z ní nevyšlo.

„Sakra, Tanyo!“ Moje trpělivost byla velká, hodně velká. Jindy jsem byl sám na sebe pyšný, že jsem dokázal v klidu přestát tucty nepříjemných rozhovorů, ze kterých jsem nikdy já ani Tanya neměl dobrý pocit, dokázal jsem třeba půl hodiny stát u ní v pokoji a prostě čekat, dokud se neuráčila mě vzít na vědomí.

Ale to dneska nehrozilo. Za posledních čtyřiadvacet hodin už mě stihlo vytočit tolik věcí… Nejdřív doktorův neúspěch na sezení s Bellou, následně jsem cestou z kliniky někde špatně odbočil, na chvíli se ztratil, narazil na objížďku a potom do mě na křižovatce div nevrazil náklaďák – který docela určitě ani ve státě Washington neměl oprávnění jezdit na červenou, a když jsem pak došel domů, zjistil jsem, že prkna na verandě jsou ztrouchnivělá, stejně jako několik podlažních prken na půdě, a že jestli nechci riskovat, že si na tom dřív nebo později někdo něco udělá, budu to muset co nejdříve vyměnit. Následně vypověděla službu zbrusu nová lednička, která byla momentálně vhodná tak akorát na reklamaci, a coby třešnička na dortu mi ještě zavolali ze dvou různých míst, o která jsem se ucházel, že nakonec přijali někoho jiného a že moje služby tudíž nebudou potřeba. Takže Tanya, která se opět rozhodla hrát si na umanutého puberťáka, jo, tak tohle byla poslední kapka. Jako by přilila poslední kapičku benzínu do tiše doutnajícího ohně.

„Mluv se mnou!“ Trochu sebou cukla, jak ji můj křik najednou překvapil. Ani ona nebyla zvyklá na to, že bych jednal takhle. A ruka, která se jí zasekla těsně nad kulatou klikou od dveří jejího pokoje, toho byla jasným důkazem. Stejně jako o něco hlasitější polknutí a následné bojovné vystrčení brady.

„Co chceš vědět?“ zeptala se pomalu, jízlivost jako by z jejího těla doslova vystupovala a měla potřebu se vsakovat do všeho okolo sebe.

Přinutil jsem se na chvíli zavřít oči a párkrát se zhluboka nadechnout. To se přece dělalo, když jsem se potřeboval uklidnit, ne? Tohle přece byla součást lidského jednání, udržení emocí na uzdě a zachování patřičného klidu. Tak proč to sakra nešlo…

„Možná by stačilo ujištění, že jsi neudělala žádnou blbost.“ Nádech. Výdech. Nádech, výdech…

Ale drzé uchechtnutí mě stejně jenom víc pobouřilo, takže má bránice beztak neposlouchala myšlenkové pochody a nechala se prostě ovládnout těmi opravdovými pocity. Jak taky jinak. „Ale no tak, bráško,“ ušklíbla se, „doopravdy si o mně myslíš až tak hrozné věci?“

„Už nežijeme v New Yorku.“ Její rádoby otázku jsem ignoroval. „Nemáme kolem sebe takové množství lidí, údajní pohřešování už by se nemohli jen tak ztratit mezi davy dalších.“

Původní jízlivost v jejích očích najednou vystřídalo čisté a ničím nemíšené podráždění. „Do háje, jestli si myslíš, že jsem doopravdy tak blbá, pěkně děkuju.“ Jedním jediným pohybem rozrazila dveře svého pokoje a spěšně do něj vkráčela. „Abys věděl, hledala jsem si práci!“ S těmi slovy za sebou zase rychle – a nutno podotknout, že stejně tak hlučně – praštila.

Já jsem jenom několik dalších vteřin vydržel stát na místě, zírat na ty dveře z javorového dřeva a snažit se ignorovat všechny ty myšlenky a představy, co si asi tak ona mohla najít za zaměstnání. Má sestra, co zpravidla na všechno kašle. Má sestra, kterou kromě jí samotné nezajímá absolutně nic jiného. Má sestra, která byla líná i vynést odpadky. Má sestra, co noc co noc nespí doma a stará se o… vlastní zájmy.

Na několik kraťoučkých okamžiků jsem zavřel oči a se vší upřímností, vroucností a bezbřehou nadějí se skutečně pomodlil – a že jsem to nedělal zrovna často, protože jsem mezi věřící rozhodně nepatřil -, aby její práce neobnášela minimální množství oblečení, naopak velkou vrstva make-upu, a taky častý kontakt s opačným pohlavím.

Rychle jsem zatřepal hlavou. Ne, tohle bylo i na Tanyu příliš. Jistě, byla divoká, nespoutaná a nebála se ničeho, kromě zodpovědnosti samozřejmě, ale tohle snad i na ni bylo moc.

Alespoň jsem v to ustavičně doufal.

* * *

Snídaně nebyla moc bohatá. Tak jako nikdy. Z několikaleté zkušenosti jsem přesně věděl, jaký druh pečiva je Bella ochotná vzít do pusy, jaký naopak vždycky jen s omluvným výrazem ve tváři odsune stranou; že nemá ráda míchaná vajíčka ani cornflaky s mlékem, či jogurtem, a že množství, které do sebe je schopná nasoukat, je minimální.

Proto na jejím talířku spočívala jen jedna houska, z tmavšího pečiva, na okrajích posypaná nějakým zrním a podobnýma kravinama. Snad každé ráno, když jsem si hrál na paní hospodyňku a chystal to, jsem se neubránil pomyšlení, jestli takhle jí schválně kvůli tomu, že se to na rozdíl od obyčejného bílého pečiva řadí do zdravé stravy, anebo se za tím skrývá ještě něco jiného, a následně taky velkým depresím z toho, že jsem nevěděl, jak se dopracovat k tomu, abych jakýmkoliv způsobem aspoň na tohle dostal odpověď.

Když jsem měl pocit, že má třeba jen o nějaký maličký, nepatrný stupínek lepší náladu než jindy, že se třeba dobře vyspala a její obličej působí svěžejším dojmem, pokusil jsem se nějak u stolu navést řeč. Začal jsem u toho, jaké je dnes venku počasí, pokračoval přes další ošlehané fráze typu dnešní noviny, dřív to byla také škola, když ji ještě navštěvovala, až jsem se nakonec chtěl propracovat k trochu důvěrnější otázce na to, proč jí tohle chutná a tohle ne. Slovo důvěrnější jsem použil z toho důvodu, že v jejím případě naprosto všechno, co se jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv míře týkalo její osoby, bylo takové. Moc osobní, příliš soukromé, než aby to mohl vědět někdo jiný. Zkrátka jsem se musel smířit s tím, že navést řeč na její názory, zvyky a preference vždycky vyvolalo jenom nepřívětivou vlnu zamlklosti z její strany.

S povzdechem jsem ze skříňky vytáhl zatím nedotčenou krabici multivitaminového džusu a naplnil jsem jím vysokou sklenici vedle Bellina talíře. Nikdy ke snídani nepila kávu, čaj, kakao, horkou čokoládu nebo cokoliv teplého. Bůhvíproč to prostě pokaždé odmítala.

Promnul jsem si volnou rukou unavené oči a otočil jsem se zpátky k lince, abych z ní mohl vzít svůj hrnek s kávou – dnes po probdělé noci obzvlášť silnou -, a ve stejnou chvíli, kdy jsem se došoural ke vlastní židli a zahučel na ni, jsem na schodišti zaznamenal klidnou chůzi. Pomalou, ničím nerušenou, prostě dokonale uvolněnou.

Takhle Tanya nechodila, její chůze byla svižnější, o něco rychlejší, a pokaždé to bylo slyšet ve všech koutech jakékoliv místnosti v domě. Takže jsem ani nemusel přemýšlet o tom, kdo to byl.

Počkal jsem několik vteřin, jako každý den celý napjatý, jakou náladu Bella bude mít, jak se bude chovat, jestli bude mít kruhy pod očima hlubší, anebo naopak nezřetelnější než jindy, zatímco jsem nevědomky dělal lžičkou v hrnku stále dokola ty samé krouživé pohyby, dokud se neobjevila v otevřených dveřích.

Nevěděl jsem, jestli bych měl vydechnout úlevou, když jsem zpozoroval, že její obličej je oproti včerejšku o něco víc svěží, víc mírný a pravděpodobně se v něm odrážela klidná noc, anebo bych se měl popadat za hlavu a lamentovat, když jsem sjel pohledem o něco níž a všiml si, jak pomalu prsty jedné ruky tře o sebe. Už jsem u ní tohle gesto několikrát zpozoroval, a vždycky jsem se dopracoval ke stejnému závěru. Byla to její jasná známka neklidu a nervozity.

Nevědomky jsem se celý napjal a cítil, jak úsměv, který jsem vykouzlil, nebyl dostatečně upřímný. „Ahoj.“

Počkal jsem, až ke mně zvedne oči. Následně až se její rty trochu vytáhnou do toho pousmání, které vytvořily každé ráno místo pozdravu. Ale stejně jako včera, předvčerem i pokaždé předtím se v jejích očích objevily postačující emoce a pocity pro to, aby to mohlo být dostatečně přesvědčivé.

Přesto mě ale těšil fakt, že jsem jediný, kvůli komu se alespoň trochu snaží. Ani k Tanye se takhle nikdy nezachovala, a k cizím lidem už vůbec ne.

Sledoval jsem, jak se pomalu posadila, a pak jsem se zhluboka nadechl. Neměl jsem v plánu se jí na nic ptát, věděl jsem, že bych zacházel příliš daleko, za hranice, které se mezi námi bez ničí pomoci vytvořily a jejichž překročení znamenalo přestupek. Ale pocitu nervozity jsem se neubránil. Jako při každé společné snídani, kdy jsme si byli za celý den asi nejblíž.

Nejprve bych se chtěla omluvit za takové zpoždění téhle kapitolky, ale dřív jsem to nějak nestihla.  Potom bych ještě jako vždy chtěla poděkovat za komentáře, těší mě, že se jich i v páté kapitole udrželo tolik. A nakonec snad jen že mě za tu časovou prodlevu od posledně neukamenujete a budete komentovat i nadále.

Příště bude druhé sezení Belly s Edwardem. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 6. kapitola: