Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 4. kapitola

26.12.2010 (13:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6134×

S vytřeštěných očí mi proudem tekly slzy a neznámá dlaň mě hrubě svírala obě zápěstí, která jsem už ani necítila.

„Cekni a bude tě to bolet!“ prsknul mi někdo slizce do ucha a v jeho větě jsem poznala dvojsmysl. První kdo mě napadl byl Alex. Trvalo mu celou sekundu, než se v tlačil ke mně na postel. Třásla jsem se strachy.

„Neopovaž se mě kousnout, ty děvko!“ zavrčel a nechutně se mi přisál k ústům. Kopala jsem prakticky do prázdna, než mi jeho koleno bolestivě přidrželo nohy ve vodorovné poloze a jeho ruka se mi začala dobývat pod peřinu.

„Princezno, cesta volná -,

Ty šmejde!“ Uslyšela jsem ránu a v té samé chvíli všechno nepříjemné zmizelo. Schoulila jsem se a tiše vzlykla.

„Dej ze mě ty pracky -“ „Drž hubu a dobře mě poslouchej, řeknu to jen jednou! K ní už se nikdy ani na metr nepřiblížíš! Je ti to jasné?“ Slyšela jsem až nebezpečně rozzuřené šeptání a když jsem rozlepila mokré oči, viděla jsem Edwarda jak drží Alexe na podlaze s rozbitým rtem, ze kterého mu tekla krev.

„To seš takovej ubožák, že si nedokážeš sehnat ženskou, aby ti dala dobrovolně?!“ Následovalo bolestivé syknutí.

„Ty kteréne! Zlomils mi prst!“ Alex měl v očích slzy a páčil svůj ukazováček z Edwardovo pěsti, která mu ho lámala pozpátku.

„Příště ti zlomím něco jiného a moc dobře si rozmysli, co řekneš na ošetřovně! Někdo by se o tvém výletě mohl dozvědět!“

„Jo, to o tvém taky!“ ozvalo se hysterické uchechtnutí a zasyčení.

„Možná, ale já bych z toho neměl tělo napadrť! Vypadni a zapomeň kudy se sem jde!“ Viděla jsem Edwarda, jak ho zvedl za triko, až Alex na chvíli zasýpal po vzduchu a doslova ho vykopl ze dveří.

„Pane Dawsy! Co tu vyvádíte? Okamžitě k sobě! Pánské návštěvy jsou u slečen přísně zakázány a zvlášť v tuhle hodinu!“ ozvalo se ostře na chodbě a následovalo hlasité polknutí a vykoktání, něco o půjčeném sešitu.

Kroky se blížily a Edward stál uprostřed pokoje jako solný sloup. V tu chvíli se na mě omluvně podíval a ve vteřině jsem měla pod peřinou plno. Trochu jsem ztuhla. Nebylo to ani tak předchozím zážitkem, ale jestli měl Alex problém se sešitem, co by udělali mě, kdyby mi našli kluka v posteli a druhý odcházel?!“ Hlasitě jsem dýchala a viděla jak se mi dělají mžitky před očima.

„Princezno, uklidni se! Přece nechceš, aby mě tu našli, že ne?!“ uslyšela jsem šepot a zděšeně s sebou trhla. Ozvalo se zaúpění a peřina se smrskla do malé hromádky ve tvaru ulity. Nebyl čas se omlouvat a jen jsem zděšeně pozorovala dveře, které se otevřely.

„Slečno! Příště vraťte panu Dawsymu, sešit až na hodině! A okamžitě spát!“ Pak přísným pohledem sjela mou hromádku z peřiny a povytáhla obočí.

„A to nachmoustané oblečení si laskavě ukliďte!“ A dveře se zavřely. Měla jsem pocit, že jsem prožila výstup na nejvyšší horu. Alespoň tak jsem se cítila vyčerpaná.

„Můžeš,“ zasýpala jsem a slyšela tlumené ,nemůžu!´ Odhrnula jsem peřinu a zoufale si změřila jeho bolestný obličej.

„Princezno, až si budeš chtít zase kopnout. Tak si to nech na útočníka – věř, že tohle ho skolí,“ zaskřehotal a já o něj otráveně peřinu zase přetáhla. Otočila jsem se na bok a stírala si oslintané tváře, od toho hajzla. Ani jsem si nevšimla, že se peřina nadzvedla a on leží obrácený ke mně a dívá se.

„Ššš, už je to v pořádku. On se sem nevrátí,“ zašeptal, když jsem se mu stulila do náručí. Bylo nesmírně uklidňující schovat se někde, kde jsem se cítila bezpečně. Zavrtala jsem mu nos do trička a vdechovala jeho vůni. Cítila jsem aviváž, nějaké mýdlo, jeho typickou vůni a zbytky vody po holení.

Jen jsme dlouhou chvíli tiše leželi a on mě mírně kolíbal. Na zátylku mě příjemně šimraly jeho vlasy.

„A…“ popotáhla jsem nosem, „co tu vlastně děláš?“ Pohladil mě po tváři a přitiskl blíž k sobě.

„Přišel jsem ti říct, že jsem si podložil peřinu polštářem, takže to vypadá, že tam někdo leží, abys to udělala taky a mohli jsme být v knihovně dýl. Vypadá to, že jsem přišel právě včas. Udělal ti něco? Byl tu už dřív?“ zeptal se opatrně a já zakroutila hlavou. Bylo mi trapně. Trochu se uvolnil.

„Je to už v pořádku?“

„Asi jo,“ pípla jsem, „díky tobě.“

„No, vypadá to, že teď nikam nemůžu. Tak se semnou budeš muset podělit o peřinu,“ zasmál se a otočil se ode mne s celou peřinou kolem sebe. A já jsem zůstala na něj civět jen v košilce.

„Co si to..! Okamžitě jí vrať!“ vyjekla jsem a on se tiše zasmál. Oceňovala jsem, že se mě pokoušel přivést na jiné myšlenky a kupodivu se šok z předchozí události ještě nedostavil.

„Budeš mě muset přemluvit,“ zamručel spokojeně a já zalapala po dechu.

„Ty!“

„Ano?“

„Prosím…“ zakňučela jsem, protože mi už v kamenném pokoji začalo být chladno a topení bohužel zapínaly, až když teplota moc klesla.

„Prosby si nech pro světce, hříšníci se přemlouvají jinak,“ zašeptal vesele a já zrudla. Chvíli jsem váhala a pak se opatrně naklonila k němu. Políbila jsem ho krátce na krk a znovu zašeptal prosím.

Slyšela jsem jak se ostře nadechl. Otočil se a přehodil přes nás peřinu. Lehl si nade mně a stáhl prudce pod sebe. Skenoval mě pohledem a po chvíli mi zašeptal do rtů. „Nepros. Přemlouvej mě jako hříšníka…“ a políbil mě.

Bylo to jiné než tenkrát v chodbě. Byl něžný, jemný, bral si ale i dával. Pohltilo mě vzrušení a slyšela jsem hlasité, bolestivé tepání ve spáncích. Hořela jsem. Naše jazyky se nesnažily vyhrát v přetlačování. Splývaly, něžně se hladily a ochutnávaly. Pomalu jsem padala volným pádem a cítila jeho dlaně na tvářích. Pomalu ukončoval polibek.

„Edwarde, neprosím tě. Já… chtěla bych…“ Polkla jsem celá rudá a vpíjela se mu do očí, které mě zastřeně pozorovaly z pár centimetrové blízkosti.

„Co bys chtěla, princezno?“

„Tebe,“ špitla jsem nesměle a slyšela jak se prudce nadechl, až se mu rty zachvěly a oči jakoby vzplály potlačovaným vzrušením.

„Víš to jistě?“

„Chtěla bych, abys byl mým prvním,“ začervenala jsem se a rukou jsem si ho neohrabaně za zátylek přitáhla zpátky ke rtům. Nenechal se pobízet. Na tváři mě příjemně škrabalo jeho strniště a cítila jsem jak mi se rty sklouzává po krku a jazykem krouží po kůži. Barvy všech pocitů, se ve mně přelívaly jedna přes druhou a já nekontrolovatelně vzdychala. Dal mi prst přes rty.

„Tiše princezno. Ty zdi nejsou tak silné jak vypadají.“

Snad jsem vydala zamručení jako souhlas, nebo se mi to jen zdálo. Ucítila jsem jemný dotek jeho prstů, kterým mi jel pomalým tahem po stehnech nahoru a vyhrnoval košilku. Chvěla jsem se vzrušením a napětím. Toužila jsem, aby se mě dotýkal.

Hladil mě rukou po boku a rty se mi přisál k odhalenému ňadru. Vzdáleně jsem se slyšela vykřiknout, což okamžitě utlumil rty. Potřebovala jsem ho a myslela, že se zblázním. Jeho prsty jemně svíraly mou bradavku a jeho rty mě hluboce líbaly. Nemohla jsem to vydržet a zcela bezmyšlenkovitě dlaní zamířila k sobě do klína. Jen co jsem se dotkla místa, které bylo v jednom ohni, vzdychl a ruku mi odtáhl.

„To nech na mě, princezno.“ Ruku mi zvedl a navedl si jí k sobě do klína. Trochu jsem se vyděsila, když jsem pod prsty ucítila jeho pevnou touhu. Ruku mi kolem semkl pevněji a zavzdychal, když jsem dlaní pohnula.

„Neboj se,“ zašeptal přiškrceně a mou pozornost odvedl pohyb, kterým se mě dotkl v klíně, až u samotného středu.

Trochu mě udivilo, když mě přestal líbat a zahleděl se mi s očekáváním do očí. Ucítila jsem zvláštní dotek uvnitř mě a prohnula se v zádech. A pak další pohyb jeho prstů. Třesoucíma rukama jsem mu přetáhla tričko přes hlavu a kotníky stáhla z boků kalhoty. Když jsem chtěla nohy znovu natáhnout, podržel mi je pod koleny a vklínil se mezi má stehna.

„Teď buď tiše, princezno… musíme pomalu… nemám s sebou žádnou ochranu a mohl by být průšvih,“ hluboce dýchal a jeho trhané věty, prosycené vášní mě ničily.

Ucítila jsem v klíně tlak a následně bolest. Zatnula jsem mu nehty do ramen. Pomalu si lehal a já ho cítila víc. Bolest polevila a já si ho nedočkavě za hýždě přitáhla k sobě. Tlumeně zasténal a vrhl se na mé rty. Začal se houpavě pohybovat a každým přírazem jeho pánve jsem cítila něco nového. Nepoznaného. Svíjela jsem se pod jeho tělem rozkoší a hladila ho po zádech. Začalo se mi hůř dýchat a mravenčit v podbřišku. Otevřela jsem široce oči a dívala se přímo do jeho zelených hlubin a  zrudlé tváře od horečky. Slyšela jsem i jeho přerývaný dech, jak se začal zadrhávat a pak jsem ochutnala ráj.

Chtěla jsem si ten pocit udržet navždycky, když se najednou rozvzdychal a prudce odklonil. Nechápavě jsem se na něj dívala skrz vzrušení, které ve mně doznívalo a po chvíli, když se uklidnil se jen volně položil zpět. Pokusila jsem ho těsně obejmout lýtky a přitáhnout zpátky, když mě zastavil s rozpačitou větou; že by byl nato tata tatík. Zrudla jsem.

„Princezno, jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se znenadání pobaveně mezi letmými polibky, kterými mě zasypával.

„Isabella. Bella,“ pousmála jsem se a přitáhla si jeho rty zpět. Moc mluvily.

< - * - >

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 4. kapitola: