Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 10. kapitola

15.09.2013 (16:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2641×

Po obědě, kde měl Edward až překvapivě dobrou náladu, jsme se rozloučili ještě před restaurací s tím, že má schůzku s ředitelem kongresového centra a já jsem pádila do pokoje s jedinou myšlenkou. Postel.

Převlékla jsem se do titěrného saténového pyžámka s krávou a zachumlala jsem se do lehkých krémových peřin. V tu ránu, kdy jsem ulehla a zavřela oči, jsem o sobě nevěděla.

Když jsem se vzbudila, cítila jsem se líp. Otevřela jsem oči a hlavu naklonila na stranu k hodinám. Spala jsem jen tři hodiny, ale cítila jsem se mnohem líp. Stačilo se jen trochu vyspat. Zůstala jsem ještě ležet v posteli. Byla příjemně měkká a mně se z ní nechtělo ven. I když to nebylo tak dlouho, co jsem jedla, při pomyšlení na jídlo se můj žaludek ihned ozval. Přetočila jsem se tady na břicho a natáhla se na noční stolek pro telefon. Objednala jsem si palačinky s nutelou a ovocný pohár. Mňam. Je to kalorická bomba, ale tohle mě vůbec netrápilo.

Když mi jídlo přinesli, nechala jsem si ho naservírovat na balkón, abych se mohla pokochat výhledem na oceán.

Seděla jsem na vypolstrovaných křesílkách, jedla ovocný pohár a kochala se večerním Riem.

Další den, kdy bylo opět zataženo, probíhal podobně. Dopoledne jsme se byli podívat v centru, jak se podařilo vyřešit problém se statikou. Edward byl překvapivě velice spokojen. Bylo to i proto, že se vše stihlo v termínu, ba ještě dřív. Tím jsme pro dnešek uzavřeli kongresové centrum a vydali se na další tři schůzky, které byly s lidmi, kteří projevili zájem o spolupráci s CE Buildes. Mezi tím jsme si stihli zajít i na krátký oběd.

„Co máš dnes v plánu?“ Ptal se Edward, když jsme výtahem jeli do našeho patra. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„No, ještě nevím, chtěla bych si to tady prohlédnout,“ pokrčila jsem rameny.

„A máš v plánu něco konkrétního?“ řekl nevzrušeně a jen po očku se na mne podíval.

„Ještě nevím. Pročpak?“

„Trochu to tady znám, a kdyby ti to nevadilo, provedu tě,“ usmál se krásným nevinným úsměvem a nervózně si prohrábl vlasy. Bože! To mi dělá naschvál!

„Myslím, že by mi to nevadilo,“ pokrčila jsem ledabyle rameny. „Tak tedy za půl hodiny?“

„Dobře,“ objevily se mu v očích jiskřičky. Naposledy se na mě podíval a zapadl do svého pokoje.

Dala jsem si rychlou sprchu a jen v ručníku jsem přeběhla ke kufru, ze kterého jsem všechny věci vyházela na postel a za boha jsem se nemohla rozhodnout, co si na sebe mám vzít.

„Sakra! Jdeš se jen podívat po městě!“ sykla jsem na sebe a zhluboka se nadechla. Vzala jsem si první šortky a triko, které mi jako první padlo pod ruku. Překvapivě to bylo to, co mi přibalila Ang. Popadla jsem kabelku a vyrazila jsem ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo klepání.

Seděli jsme v autě a já jsem neměla nejmenší tušení, kam míříme. Myslela jsem si, že se jen projdeme po městě, ale před hotelem bylo přistavené auto, do kterého jsme nasedli, a když jsem se zeptala, kam jedeme, odpovědí mi bylo jen to, že je to tajemství. Když jsem to zkoušela znovu, jen se zasmál, zakroutil hlavou a dál se věnoval řízení.

Když zabočil do postranní cestu, která vedla dokola kolem kopce, byla jsem ztracená. Jenže následně jsem vyhlédla z okýnka a nad námi se tyčila obrovská socha Ježíše. Nechápu, jak jsem si jí mohla všimnout až teď.

Na vrchu bylo nádherně. Po schodech jsme vyšli na podstavec, na kterém socha stála, a před námi se rozprostřelo celé Rio v západu slunce. Dokonce jsem viděla i favely. Kouzelné.

„Líbí?“ zeptal se Edward kousek ode mě.

„Líbí? Slabé slovo! Do Ria jsem se chtěla podívat už od malička,“ vyhrkla jsem se smíchem, ale následně jsem se začervenala a zrak jsem stočila k městu. Styděla jsem se za to, jak velké nadšení jsem projevila.

„Tak to jsem rád, že sis splnila svůj sen. Rio mám taky rád,“ pokýval hlavou, otočil se k soše Ježíše a zdvihl k němu pohled. Jeho pohyb jsem napodobila.

V hotelu jsme se rozloučili a já jsem zaplula do svého pokoje, kde jsem hned zamířila na balkón, kde mě zaujal nezvyklý ruch. Když jsem se vyklonila, po ulicích proudily davy lidí a hlasitě se smáli. Všichni mířili jen na jednu stranu, ze které se ozývala jistě hlasitá hudba tlumená vzdáleností. To jsem si nemohla nechat ujít, a tak jsem se rozhodla, že se po Riu půjdu ještě na chvíli podívat.

Vstala jsem a v tom se na stole rozeřval mobil a začal se pod vlivem vibrací točit dokola. Zase jsem zapadla do křesílka a popadla mobil. Ryan. Vzdychla jsem.

„Ahoj,“ pípla jsem.

„Ahoj, Bello, mám čas jen chvíli, ale chtěl jsem se zeptat, jak to jde a jak se ti tam líbí?“ chrlil rychle do mobilu a já jsem mu stěží rozuměla.

„Všechno jde dobře. Dnes jsem se byla podívat na Corcovado. Bylo to tam kouzelné a…“ začala jsem a to, že jsem tam byla i s Edwardem, jsem záměrně vynechala, ale on mě přerušil.

„Jsem rád, že se ti tam líbí, ale já už musím jít. Ahoj, stýská se mi.“ A zavěsil. Co to mělo znamenat? Připadalo mi to jako nějaká rodičovská kontrola. Rychle jsem to ale vyhnala z hlavy.

Vběhla jsem do pokoje a z kufru jsem vytáhla letní, světle modré šaty se zavazováním za krkem a žabky. V koupelně jsem si neposedné sepnula vlasy do drdolu a dala si látkovou čelenku v barvě šatů. Zvažovala jsem, jestli si mám vzít i mobil, ale nechtěla se mi tahat kabelka. A když jsem usoudila, že Edward už mě dneska nepotřebuje a ostatní hovory bych mohla vyřídit potom, vyrazila jsem tedy bez něj.

Když jsem vyšla před hotel, nevěděla jsem, na kterou stranu se mám vydat. Nakonec jsem se vydala za větším davem lidí. Chvíli jsem jen tak bloudila ulicemi a po chvíli jsem se objevila přímo v jádru dění. Všude okolo zněla hlasitá hudba, při které lidé i zvesela zpívali. Všichni se hlasitě smáli, vlnili se v rytmu hudby a někteří vesele poskakovali kolem se zářivými světly, nebo prskavkami. Bylo to tu kouzelné. Všude bylo tolik barev a lidé vypadali tak bezstarostně.

S úsměvem na tváři jsem se vydala hlouběji, mezi tančící dav, spolu s ním jsem se vlnila do rytmu a děkovala bohu, že mi máma dovolila chodit do moderního tance, protože bez něj bych šlapala zelí.

Vystřídalo se u mě několik lidí, kteří se se mnou na chvíli dali do páru. Taneční bariéry jsme rozhodně neměli. Já jsem však po chvíli začala být zadýchaná a hlasitá hudba mě vcelku otupěla. Rozhodla jsem se tedy, že pro dnešek mám dost a vydala jsem se zpět cestou, u které jsem doufala, že jsem jí i přišla. Nevím, kolik bylo hodin, ale když jsem opustila osvětlené náměstí, v ulici mě pohltila tma. Jen na některých krámcích svítily neonové nápisy. Čím dál jsem šla, tím méně lidí jsem potkávala. Šla jsem celkem dlouho a byla jsem si jistá, že jsem se ztratila. Zabočila jsem tedy do postranní ulice a doufala, že tou se dostanu alespoň na nějaké světlejší místo.

Jenže jsem se šeredně spletla. Tady už nebyla vůbec žádná světla a ze všech koutů se ozývaly podivné hlasy. Každou chvíli jsem se musela otočit, abych se ujistila, že za mnou nikdo nejde. I když nikde nikdo nebyl, měla jsem strach, a tak jsem ještě přidala do kroku.

Otáčela jsem se, když jsem do někoho vrazila. S hlasitým výkřikem jsem se otočila za tou postavou a vyděšeně jsem odskočila.

„Ahoj, holka,“ šeptl hrubý opilecký hlas vysoké mužské postavy, která stěží postávala jen kousek ode mě ve stínu. Muž mluvil anglicky. Takže nebyl zdejší. Zřejmě si sem přijel užít a trochu to přehnal.

Když udělal jeden těžký krok ke mně, zalapala jsem po dechu a otočila se k útěku. Jenže jsem neudělala ani krok a on mě hrubě chytil za loket a škubl. Zavrávorala jsem a dopadla přímo na něj. Jeho ruce se obtočily kolem mého pasu a já jsem se ho vší silou snažila od sebe odstrčit. Nedařilo se mi to, ale i přesto jsem se snažila zachovat chladnou hlavu. Nějaký opilec mne nemůže rozházet.

Jenže moc nepomáhalo ani to, že jsem hlasitě lapala po dechu a mé srdce tlouklo, jakoby se chtělo probojovat ven z mé hrudi a samo utéct.

„Nechte mě,“ zašeptala jsem a snažila se, aby můj nezněl vystrašeně, ale výhružně. Doufala jsem, že to zabere. Ale on jen zakroutil hlavou ze strany na stranu a jeho dech, ve kterém byl cítit jen alkohol mi ovál tvář, když se ke mně více nahnul.

„Ale, ale, víš, jsi moc pěkná. A já bych si rád s takovou kočkou pohrál,“ zachraptěl a přitlačil mě na protější stěnu. Chtěla jsem křičet, kopat, bušit do něj. Ale mé tělo nespolupracovalo, nevydalo ani hlásku a odmítalo se jakkoliv pohnout. Zůstala jsem na něj zírat se šikora otevřenýma očima, zatím co on mi dlaní velmi pomalu přejížděl přes břicho, bok až na odhalené stehno. Když se mě dotýkal, nepříjemně jsem se chvěla, ale jakmile se jeho dlaň dotkla mé odhalené kůže, projel mnou nepříjemný elektrický šok a já sebou silně škubla.

„Pšš… Mám rád kočky. Nebude tě to bolet." S těmi slovy mi jazykem přejel po klíční kosti a já se probudila z transu. Začala jsem kolem sebe kopat a křičet. Jenže oproti němu jsem neměla nejmenší šanci. Byl tak velký a mohutný.

„Nechtě mě, nikomu nic neřeknu,“ zaskučela jsem se slzami v očích. Došlo mi totiž, co se mnou má v plánu. Čím více se na mě tiskl, tím méně jsem se mohla nadechnout a přísun kyslíku byl pro mé plíce nedostatečný. Začala jsem se silně dusit a kašlat. Takový záchvat jsem ještě nikdy neměla a teď jsem neměla ani možnost se alespoň trochu uklidnit.

Odpovědí mi bylo silné stisknutí stehna a následně se tvrdě vrhl na mě rty. Velkýma zpocenýma rukama bloudil po mém těle a já se mu stále snažila ze všech sil vykroutit. Když se ozvalo trhání látky, vykřikla jsem. Byla to chyba, protože na to mi na tváři přistála bolestná facka a já se sesunula ke studené kamenné zemi a jeho tělo na mě ihned ztěžka dolehlo. Sedl si na mne obkročmo, a když si začal jednou rukou rozepínat kalhoty, zatímco druhou rukou držel mé ruce, srdce mi tlouklo jako o závod a ze všech sil si chtělo probojovat svou cestu ven a plíce se dožadovaly většího přísunu kyslíku, který se jim nedostával.

„Užijeme si,“ zafuněl a začal mi vyhrnovat už tak natržené šaty.

„Ne!“ vykřikla jsem zoufale ze všech sil a začala jsem se silně zmítat. To s ním ani nehnulo. Dolehl na mě ještě víc a vrhl se mi na krk a postupoval k ňadrům. Všude na sobě jsem cítila jeho hnusný dotyk a bylo mi z toho špatně.

„Prosím,“ zašeptala jsem z posledních sil. Ale jeho ruce se ze stehna přesunovaly až k lemu kalhotek. Zalapala jsem po dechu. V té chvíli, už jsem věděla, že se tomu, co mě čeká, nevyhnu, jsem křečovitě zavřela oči, hlavu natočila na stranu a přestala jsem se bránit. Plně jsem se mu podvolila. Už jsem jen doufala, že umřu. 

Vždy jsem si myslela, že se mi něco takového nemůže stát. Nikdy jsem se ničeho nebála, a když mi kamarádky vypravovaly o nebezpečích, co venku číhají, co všechno je už potkalo a že nechápou, jak můžu být tak lehkomyslná, vždy jsem nad tím mávla rukou. Naivně jsem věřila, že něco takového se stává jen ve filmech. Ne mě. Nedokázala jsem si to představit ani v tom nejhorším snu a já to teď prožívala. Nebylo se čemu divit, když jsem tady, ač krásném, ale kriminalitou prorostlém městě, jen tak na vlastní pěst vyrazila ven bez mobilu. Byla jsem tak blbá.   

Jak jsem slíbila, přidala jsem další kapču. Word sice ještě protestuje, ale povídka mi nezmizela, a to je hlavní!

Taky tady máme první kulatiny. Páni! Popravdě, nemám páru, kolik dílů bude povídka mít, páč jsem se celkem dost rozepsala.

Tak, já tedy odjíždím a uvidím, jak na tom budu s netem, jestli dobře, tak další kapča bude během týdne. ;)

A na závěr:

„Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.“ 

- Ruth Rendell

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 10. kapitola: