Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 13. kapitola

28.09.2013 (09:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2742×

Byla jsem naštvaná! Hodně! Díky bohu, že už jsem pryč. Byla jsem si jistá, že jsem rudá až na zadku a nebylo to tím, že bych se styděla. Rudě jsem také viděla. Vyhýbal se mi! Tohle mi nikdo nevymluví. Bylo to zjevné!

„Bello! Proč ji maminka nedovolí jít ven?“ zatáhala mě malá Leila, která mi seděla v náruči, za kalhoty a tím mě probudila. Střelila jsem po ní nechápavě pohledem a pak jsem pohled přesunula k velké televizi, kde běžela pohádka Na vlásku. Taky bych chtěla žít v pohádce, kde se najednou všechno vyjasní a všichni žijí šťastně až do smrti.

„Když Locika odejde, ta paní začne stárnout, víš? Není to její maminka, ukradla ji.“

„Proč?“ Leila byla neodbytná, v náruči se vyškrábala výš a nedočkavě se mi dívala do očí.

„Locika má přece kouzelné vlasy, a proto ji taky ukradla. Teď koukej, zlato,“ usmála jsem se a hlavou jsem kývla k televizi.

Poté, co jsem se vrátila do své kanceláře, na stole ležel stoh dokumentů s připravovanými zakázkami, které bylo potřeba zaevidovat do počítače. Nemohl mi to alespoň oznámit, když jsme se dole srazili? To mě naštvalo, ale pustila jsem se do toho. On se celou tu dobu neukázal. Jako by se po něm slehla zem. Sakra! Nechápala jsem, proč jsem zrovna kvůli němu tak vytočená.

Když se do půl třetí nikdo neukázal, prostě jsem si sebrala svých pět švestek a odešla jsem. Dole jsem oskenovala kartu, rozloučila se s Jennou, sedla jsem do svého autíčka a následně jsem skončila tady s nadějí, že si zlepším náladu. Ovšem, má naděje byla hodně planá.

Když pohádka skončila a já jsem usoudila, že je čas odejít, byla jsem o něco málo klidnější. Děti mne objímali ještě půl hodiny a odmítaly mě pustit. Nakonec jim Kate musela slíbit, že si večer pustí další pohádku a teď že půjdou ven. A já jsem v nepozorované chvilce musela doslova utéct.  

Jenže jen co jsem sedla do auta, jsem zjistila, že je docela brzo a že se mi domů vlastně vůbec nechce. Přesto jsem vyjela s tím, že se projedu po městě a třeba si někde zajdu dát kafe. Nakonec jsem zakotvila v největším obchoďáku, co se v Port nacházel.

Nakoupila jsem si nějaké věci do práce. Hlavně tedy kalhoty, protože za chvíli se nebude dát vyjít ani v sukni se silonkami. Pak nějaké košile, které jsem si poslední dobou oblíbila, a nakonec jsem jen tak proletěla pár obchůdků, kde jsem ulovila pár pěkných kousků, které se mi do práce ale rozhodně hodit nebudou. Párty hadříky, jak s oblibou říkala Angela.

Nakonec jsem celá ověšená taškami můj maraton zakončila v kavárně, kde jsem si objednala Latté a tiramisu. Mňam!

Nikdy jsem neměla nakupování nějak moc v lásce, ale přistihla jsem se, že dneska se mi to dokonce líbilo a mé naštvání trochu opadlo. Přesto, chtělo by to ještě něco… A to už jsem hrabala v kabelce se snaze najít mobil.

„Bello?“ ozval se z reproduktorů tak trochu rozespalý hlas Angely.

„Neříkej mi, že ještě spíš!“ vyčetla jsem jí se smíchem. Věděla jsem, že Angela je spáč, ale že až takový.

„Ráno jsem si byla vyřídit něco do školy a teď jsem usnula u televize. Potřebuješ něco?“ Hlas už měla o něco svěžejší, přesto jsem slyšela, jak zívla.

„No… mám nové párty hadříky!“ oznámila jsem jí a čekala na její reakci. Věděla jsem, že pochopí.

„Jé! Super! Takže dneska?“ Teď jsem věděla, že je naprosto probuzená. Musela jsem se tomu zasmát, jak málo stačí.

Domluvily jsme se, že se u mě sejdeme v sedm, což bylo asi za hodinu a půl, takže mi to bohatě stačilo na cestu.

Ang dorazila na minutu přesně. Pomalu jsme se začaly chystat. Dnešek jsem byla rozhodnutá si pořádně užít. Obě jsme si daly sprchu, navzájem se nalíčily a učesaly. Angela nám oběma vybrala outfity na dnešní večer. V osm jsme byly obě připravené a před domem už stál přivolaný taxík. Obě jsme dnes plánovaly něco vypít.

V klubu, kde bylo pěkně rušno, jsme se usadily nad tanečním parketem u jediného stolku, kde bylo ještě volno, a objednaly si pití. Obě jsme šly hned do něčeho tvrdšího, ovšem k tomu jsme si daly pěkně barevný koktejl. 

„Tak, povídej. Co se stalo?“ Naklonila se ke mně Angela a musela i trochu křičet, abych ji vůbec přes velmi hlasitou hudbu slyšela.

„Co jako?“ Prve jsme nevěděla, o čem mluví, ale když mi to pak docvaklo, zatvářila jsem se já nic, já muzikant.

„Bello, to nezakecáš! Vidím to na tobě. Co se stalo v Riu?“

Povzdychla jsem si. Musím s pravdou ven. Potřebuju to ze sebe dostat a nikdo jiný, než Angela by to nepochopil líp a nikomu jinému bych to asi ani nebyla ochotna říct. Ani mámě.

„Fajn, řeknu všechno, jen mě, prosím, nepřerušuj,“ rezignovala jsem a pustila se do vyprávění. Řekla jsem jí úplně všechno. Začala jsem už u nástupu do letadla, popsala jsem jí všechny schůzky, to, jak je Rio krásné, pak jsem se k ní naklonila blíž a svěřila jsem se jí se svým setkáním s tím opilcem. To, že ho Edward pravděpodobně… že se ho zbavil, jsem vynechala. No a skončila jsem u dnešního dne.

„No, a on se mi pořád vyhýbá a štve mě to. Nejhorší na tom je, že nevím, proč mě to štve!“ zamručela jsem na konci své řeči naštvaně, svezla jsem se zpět do sedadla a hltavě jsem brčkem pila koktejl, který mezitím přinesli.

„Bello! A to mi říkáš jen tak? Mohl tě znásilnit, nebo dokonce zabít!“ rozkřičela se Angela a já jsem v tu chvíli byla ráda, že je tady takový hluk, protože jinak by to slyšeli úplně všichni a ne jenom já.

„Ale nic takového se nestalo. Jsem v pohodě. Vážně,“ kývla jsem a na důkaz jsem se zářivě usmála.

„Jen díky tvému princi na bílém koni,“ sykla na mě s úšklebkem.

„Cože?“

„Bello, jsi vážně tak blbá? Jak jsi o něm celou tu dobu mluvila… Zamilovala ses do něj! Nebo se ti při nejmenším hodně líbí!“ smála se mi a nevěřícně kroutila hlavou.

„To je blbost!“ sykla jsem přes stolek.

Ne! Křičela jsem na sebe v duchu, ale moje mysl i mozek mi tvrdili něco jiného. Najednou mi na mysl vyvstanul jeho okouzlující úsměv a následoval ještě krásnější, pokřivený, jeho hebké velké dlaně, když mě držel. Jeho velká postava, vedle které jsem si připadala tak malá, bezmocná a přesto v bezpečí. Jeho náruč, když mě konejšil na té ulici. Panebože! Těžce jsem zalapala po dechu a nemohla jsem se nadechnout.

„Bello!“ vykřikla Angela a najednou už byla u mé kabelky, ze které záhy vytahovala inhalátor. S vděčností jsem ho přijala, přiložila k ústům a několikrát zmáčkla.

„Klid, Bello. To byla jen moje čistě hypotetická úvaha,“ uklidňovala mně Ang, i když jsme věděla, že ona to myslela smrtelně vážně, ale já jsem opravdu nechápala, jak to, že ona na to přišla dřív, než já. Vždyť ho znám jen dva týdny! Dva týdny… i tak krátká doba stačila.

„Navíc, máš přece Ryana,“ poskočila na sedadle a snažila se zachránit situaci. Sakra! Tohle ne.

„No… víš, Ryan. To je další věc,“ zašklebila jsem se a se sklopenýma očima, kdy jsem periferně viděla, jak jí vylétlo obočí, jsem pokračovala.

„Rozešla jsem se s ním,“ vyhrkla jsem rychle a střelila po ní pohledem. Ona jen bez pohybu seděla.

„No, to… to je…“ Byla jako zpomalený film.

„Víš, nejdřív jsem si myslela, že je to kvůli tomu, že jsem se bála, že kdybych to nechala zajít dál, tak bych mu ublížila. Ale pak jsi ty přišla s tím… No, ale udělala jsem dobře! Křičel na mě. Dali jsme si sotva pár pus. Řekl mi, že jsem děvka.“ Poslední slovo jsem zašeptala. Nebylo mi zrovna příjemné, že mě tak oslovil, ale těžkou hlavu jsem si z toho taky nedělala.

„Bello… A Edward?“

„O ničem neví, jestli se ptáš na tohle. Ale víš, Ang. Už vím, že k němu něco cítím, něco, co jsem necítila u nikoho. Ale tohle mu nemůžu udělat. Jemu ne. Navíc, on mě nenávidí a vyhýbá se mi.“ Tekly mi slzy. Kde se tady ty mrchy proradné vzaly? V tu chvíli jsem byla rozhodnutá bránit se všemi možnými prostředky, aby to nezašlo dál.

„Co budeš dělat?“ špitla Ang se soucitným pohledem.

„Potřebuju panáka!“ Řekla jsem jako odpověď a s těmi slovy jsem vstala a s Angelou v závěsu mířila k baru.

„Bože!“ zaskuhrala jsem a rukou si přiložila na čelo. Ještě horší. Odfoukla jsem si a přetočila se na druhý bok. Bum! Sakra! Kam se poděla má obrovská manželská postel?

Zvedla jsem se v loktech, bradu trochu povystrčila a spatřila Angelu, jak se rozvaluje téměř přes celou mou postel a z pusy jí teče slina. Fuj!

Poslední, co si z večera pamatuju, byl náš ubrečený taneček nad tím, jak je svět nespravedlivý a pak jsem měla jen matné vzpomínky na taxikáře.

„Ang!“ Zaskuhrala jsem a rukou jsem plácla do matrace, načež se mi hned dostalo odezvy.

„Pšš!“ Cože? Ona na mě pšká? Hned po tomhle svém velkém projevu zamlaskala a otočila se na druhou stranu. 

Když jsem usoudila, že ona mě na tu postel prostě nepustí, i kdyby byla třetí světová, vyhrabala jsem se na nohy a to už na mě z koupelny volala sprcha. Doslova mě vábila. Tam jsme strávila přes půl hodiny a stále jsem neměla dost. Měla jsem si napustit vanu.

Celý zbytek víkendu jsme proležely u televize, a když jsme zrovna nebrečely nad hnusnými slaďáky, u kterých bylo skoro povinností plakat, rozebíraly jsme Edwarda.

Už jsem na sto procent věděla, že jsem do toho nepříjemného, sobeckého tupce, který se neumí chovat, zamilovaná. A s Angelou jsme se pokoušely vymyslet plán, jak to udělat, aby to nepřerostlo v lásku. Protože, přiznejme si, kdo by se do něj už jen zamiloval, když byl tak příjemný? Jenom blbá Bella. A k lásce chybělo už jen tak málo. Ovšem, na žádný plán jsme nepřišly, takže zbývalo jen přistoupit na jeho hru, kterou on už začal – vyhýbání.

Popravdě, byla jsem překvapená, že mi Angela nevtlouká do hlavy, že když jsem konečně našla toho pravého, a že bych si to měla užít. Viděla, jak jsem z toho zničená a tak mi v mém plánu chtěla se vším nadšením pomoct.

Další týden nebyl nijak zajímavý. Byla jsem nadšená i smutná. Nadšená z toho, že mi můj plán budu se mu vyhýbat, vycházel až moc dobře a smutná z toho, že jsem ho celý týden neviděla, takže jsem se mu vlastně nemusela vyhýbat.

Když jsem v pondělí přišla do práce, na stole ležel obrovský stoh papírů. Většinou to bylo něco na vyplnění, nebo se to mělo někomu doručit, na což jsem využila místního poslíčka. Bylo toho hodně a na maraton jsem opravdu neměla náladu. Odpoledne přišla Alice, jestli nezajdeme na kafe. Když jsme se bála, že z toho budou problémy, rychle mě uklidnila, že tady Edward není. Musel na týden odjet mimo město. Rodinné problémy. U kávy se mi pořád omlouvala, že to v Riu nevyšlo. Takže jí to řekl, ale Alice mě ujistila, že to ví jenom ona. Nechápala jsem ale, proč se mi omlouvá, vždyť ona o tom nemohla vědět a ani to nijak ovlivnit.

Bylo to tak každý den, po celý týden. Ráno jsem vždy na stole měla hromádku s instrukcemi, co s ní, a když jsem byla hotova, většinou jsem pomáhala Esme, se kterou jsem si moc rozuměla. Každý den se za mnou taky stavovala Alice. S tou jsem si padla do oka už předtím, ale teď jsme se sblížily ještě víc. Už jsem plánovala, jak ji seznámím s Angelou.

Další kapča je zde. Přes týden jsem nestíhala, takže až teď. Snad se vám bude líbit. :)

MyLS

Nechte komenty. ;)

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 13. kapitola: