Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 14. kapitola

09.10.2013 (19:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2605×

Změna nastala až příští týden. Jako každé ráno jsem už seděla ve své kanceláři za stolem a do počítače jsem ťukala údaje z posledních dokumentů, které jsem v pátek nestihla. Bylo devět, takže jsem si myslela, že Edward opět nepřijde. Spletla jsem se.

Najednou se rozletěly dveře a do místnosti se jako velká voda přiřítil pan šéf. Okamžitě jsem vystřelila ze židličky a stoupla si. Ani nevím proč.

„Kafe!“ křikl, když rychlými kroky přešel do své pracovny a ani se neobtěžoval zastavit, natož pozdravit. Bylo mi z toho na nic. No, Bello, máš, cos chtěla.

Přešla jsem tedy k malé kuchyňce a dala jsem vařit vodu. Najednou se otevřely dveře a vstoupila Esme. Viděly jsme se už ráno, takže se na mě jen usmála a spěšně zapadla k Edwardovi. Konvice cvakla, a tak jsem kafe zalila, postavila ho na stříbrný podnos a zamířila k němu. S klepáním jsem se neobtěžovala. Tácek jsem držela oběma rukama, takže jsem neměla ani jak zaklapat. Zatlačila jsem do dveří a ty se otevřely.

Oba stáli v opačném rohu místnosti.

„Edwarde, vím, že je to těžké.“ Esme k němu mluvila naléhavým hlasem a při tom mu dlaní přejížděla po rameni.

„Netušíš jak. Navíc, Ryan a ona js…“

„Edwarde!“ sykla Esme a otočila se ke mně. Zřejmě o mně doteď nevěděli. Mně okamžitě došlo, že se baví o mně. Chtěla jsem vědět, co se děje. Proč je kvůli mně tak vytočený.

„Pro koho to je?“ kývla Esme na tácek, na kterém stál hrníček s kávou.

„Pro mě,“ odpověděl Edward a rychlými kroky přešel ke mně a tácek mi z rukou málem vytrhl, přičemž se naše ruce dotkly a mnou projel opět známy elektrický proud. Vylekaně jsem odskočila a spěšně odešla. 

Do oběda se celý den táhl jen ve znamení litrů kávy. Nechápala jsem to. I já jsem občas někdy kafe nutně potřebovala, hlavně ráno, ale takhle si ničit zdraví? Nehledě na to, že každému člověku by se po takovém množství udělalo při nejmenším špatně. Ale on? Ani to s ním nehnulo.

Když přesně ve dvanáct přišla Alice, brala jsem to jako vysvobození.

Seděly jsme, jako obvykle, v protější restauraci a já jsem před sebou měla jen lehký tuňákový salát. Alice nejedla. Nikdy. Jak mi později vysvětlila, má zvláštní dietu. Nechtěla jsem moc vyzvídat, a tak jsem to raději nechala být.

„Alice, víš, je mi to blbé se tě takhle ptát, ale…“

„Bello, víš, že se mě můžeš zeptat na cokoliv. Když to bude v mých silách, odpovím ti,“ mrkla na mě s úsměvem.

„No, víš, jde o tvého bratra…“ začala jsem tedy odhodlaně, ale ona mi skočila do řeči. „Páni! On už se vymáčkl?“ vyjekla a poskočila na židli.

„Cože?“ Nic jsem nechápala. Vymáčkl? S čím?

„Aha. Tak ne. Co jsi tedy chtěla?“ Její výraz najednou posmutněl. Nevěděla jsem ale, co se děje, tak jsem to nechala být.

„No, víš, pořád po mně chce kafe. A já myslím, že normální člověk by se při nejmenším pozvracel, ale on… Vypije litry!“ sykla jsem potichu a kroutila nad tím nevěřícně hlavou.

Na chvíli nastalo hrobové ticho, ale následně Alice propukla v neovladatelný smích.

„Ty se mi směješ?“ Zamračila jsem se. Co je? Vždyť to není vůbec směšné.

„Bello!“ dostávala ze sebe mezi záchvaty smíchu. „On kafe nepije.“ Nepřestávala se smát.

„Nepije?“ Tak teď jsem úplně mimo!

„Nikdy. Nesnáší ho.“ Kroutila hlavou a koutky jí neustále cukaly.

„Tak proč…“

„Bello, vážně? Zkouší tě.“ Osvětlila mi Alice už relativně klidně a já jsem zalapala po dechu. Ten parchant! Jen počkej!

Nakonec jsme se nad tím zasmály a já jsem Alice ujistila, že to mu jen tak nedaruju. Ještě nevím co, ale něco na něj vymyslím!

Když jsem se vrátila, k mé smůle už tam nebyl žádný Edward, který by vyžadoval kafe. Prostě byl fuč. Takže můj plán musí počkat na jindy.

Neměla jsem nic dalšího na práci a tak jsem se prostě o půl třetí sebrala a jela jsem domů.

Další den mi to taky nevyšlo, protože se ukázal jen ráno a pak odešel na schůzku se stavební firmou, s kterou měli pracovat na stejném projektu.

Byla středa, jedenáct hodin, a pán se uráčil přijít do práce. Byl celý rozčepýřený, ale nebylo se čemu divit, protože dnes venku foukal silný vítr. K mému štěstí, si poručil kafe. Pomalu jsem tedy vstala a šla jsem ho udělat. Nikam jsem nespěchala.

Když jsem ho zalila, opět jsem ho postavila na podnos a loudavým krokem jsem se vydala do jeho kanceláře, když jsem vešla, seděl za stolem a něco ťukal do počítače. Zůstala jsem stát před dveřmi, pár kroků od mého cíle. On si mě však nevšímal, tak jsem si odkašlala.

„Položte to sem,“ kývl hlavou na svůj stůl a zase se zahleděl do počítače. Tak on mi zase vyká?

Znovu jsem si odkašlala, abych upoutala jeho pozornost. Naštvaně zafuněl a se zdvihlým obočím ke mně stočil pohled.

Když jsem si byla jistá, že mi už bude věnovat pozornost, zeširoka jsem se usmála, hrníček naplněný kávou jsem vzala z tácu a mírně jsem ho pozdvihla. Otočila jsem se na patě a přešla jsem pár kroků k jediné kytce, co se v této místnosti nacházela. Vypadala opravdu bídně. Nechtěla jsem ji ničit i já, ale k mému činu to bylo nezbytně nutné. Sklonila jsem se ke květináči a po očku jsem koukla, jestli mě sleduje. Málem jsem vyprskla smíchy. Oči mu div nevypadly z důlku a pusu měl doširoka otevřenou. Pro sebe jsem se šibalsky usmála a dala jsem si záležet, abych pěkně pomalu vylila všechen obsah hrnku do hlíny. Chudinka květinka. Po té jsem se zvedla a přemístila jsem se na své předchozí místo.

„Víte, myslím, že pro příště bude lepší použít hnojivo. Přece jenom to pro ni bude lepší,“ usmála jsem se co nejsladším úsměvem, pomalu jsem odkráčela zpět k sobě a jeho jsem tam nechala a mohla jsem jen doufat, že mu ty oči opravdu nevypadnou. Musel to pro něj být šok, hned tak po ránu.

Sedla jsem si na svou židli a dovolila jsem si hlasitě oddechnout. Zvládla jsem to. Už jen doufám, že ho to nevytočí na tolik, aby mě vyhodil.

Měla jsem z toho dobrý pocit. Dal jsem mu co proto. Už mnou nebude jen tak zametat. Alice ze mě bude mít radost.

Zhruba po pěti minutách se dveře od něj pomalu začaly otevírat a já jsem se vyděsila. Jde mě vyhodit. Belo, ty jsi tak blbá! Blbá!

Když se objevil Edward s kamennou tváří, vyděsila jsem se ještě víc. Pomalu, velmi rozvážnými kroky přešel až k mému stolu a následně se o něj opřel. Vyhodí mě! Vím to!

Nejednou se jeho tvář rozjasnila a usmál se tím nádherným pokřiveným úsměvem. Kdybych neseděla, šla bych do kolen.

„Omlouvám se,“ pronesl a nervózně přivřel jedno oko a rukou si zajel do vlasů. Mně spadla brada. Nebylo to jenom proto, že se omluvil, to ano, ale hlavně proto, jak sexy při tom gestu působil. Bello!

„Odpustíte mi? Rád bych začal znovu,“ nervózně se ošil jako kluk, co zve poprvé holku na rande. On tak i působil.

„Moc ráda!“ vyhrkla jsem s úsměvem a tím jsem pohřbila úplně vše, o co jsem se snažila a hlavně jsem tím svůj plán nadobro zadupala hluboko do země. Navíc, jakmile se usmál, byla jsem ztracená.

„To jsem rád. Co dnešní oběd?“ Zamrkal a díval se na mě zpod řas. Jak to dělá?

„To by bylo fajn,“ přikývla jsem a pokusila se o normální, ne moc rozjařený úsměv.

„To by bylo fajn.“ Zopakoval po mně a zase zapadl do své kanceláře.

Přesně ve dvanáct se jeho dveře zase otevřely. Oblékla jsem si kabát a mohli jsme vyrazit. Čekala jsem, že půjdeme jen do restaurace přes ulici, ale když zamířil do podzemních garáží, věděla jsem, že se mýlím.

V autě panovalo zvláštní napětí. Spíš jiskření, řekla bych. Teď, když už jsem věděla, co k němu opravu cítím, vnímala jsem to milionkrát silněji.

Asi po deseti minutách zastavil před restaurací, kterou jsem neznala a já jsem se mohla přetrhnout, abych už byla z auta venku. Na čerstvém vzduchu, kde bylo napětí minimální, jsem si mohla oddechnout.

Restaurace byla velice luxusní, stačila by mi ale i ta malá, co byla naproti firmy, ale nestěžovala jsem si.

Hosteska nás usadila a nemohla jsem si nevšimnout, že se věnuje hlavně Edwardovi. To se mi vůbec nelíbilo.

Když jsme se usadili a objednali si pití, Edward se upřeně zadíval někam za mě. Nedalo mi to a za zdrojem jeho upřeného pohledu jsem se otočila. V protějším rohu místnosti seděl Ryan s nějakou blondýnkou, která se něčemu dost příšerně hihňala. Od toho, co jsem se s ním rozešla, je to poprvé, co ho vidím. Popravdě, snažila jsem s mu vyhýbat jak jen to šlo. Nestála jsem o další scénu, navíc tentokrát určitě se svědky. Teď jsem také doufala, že mi mě nevšimne.

„Blbec,“ zamumlala jsem si pod noc a otočila jsem se zpět.

„Mrzí mě to, Bello, ale on už takový je.“ Edward se na mě díval soucitným pohledem. Takže on to ještě neví?

„K vám se to ještě nedoneslo? Rozešla jsem se s ním,“ pokrčila jsem rameny a hostesce, která se právě objevila, nadiktovala svoji objednávku.  

„Rozešla?“ Zdvihnul překvapeně obočí a po tváři se mu rozlil úsměv.

„Ano. Bylo to bouřlivé. Křičel na mě a choval se, jako kdybychom spolu byli bůhví jak dlouho,“ ušklíbla jsem se. „Označil mě za děvku.“

„Hajzl,“ zamumlal a zaťal čelist a pěsti. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo určeno i pro mé uši, a tak jsem mlčela. Ale upřímně mě to potěšilo.

„Ale o něm se už bavit nechci.“

„Jistě. Tak, jaké máš koníčky, Bello?“ Nadhodil hned a pokusil se o úsměv. Bello. Jak krásně to z jeho úst znělo. Zatřepala jsem hlavou.

Potěšilo mě, že se o mě zajímá. Na tohle se Ryan ani jednou nezeptal. A tak jsem začala. Hodně jsme se toho dozvěděla i o něm. Například, že kromě Alice má ještě další tři sourozence, miluje rychlá auta, mluví několika jazyky a taky že hraje na piano, za což ho opravdu obdivuju. Zbožňuji klavírní skladby, ale abych se na ten nástroj naučila hrát, mi nebylo souzeno. Taky jsme měli pár společných zájmů. Oba milujeme knihy a taky máme stejný hudební vkus.

Oběd se protáhl až do dvou hodin, protože při tom povídání jsme oba ztratili pojem o čase. Edward zmeškal schůzku, ale bylo vidět, že ho to vůbec netrápí. Taky vůbec nebyl nepříjemný, ba naopak. Byl až nehorázně milý a pozorný, dokonce se ke mně choval ještě líp, než v Riu. A díval se na mě takovým zvláštním pohledem, při kterém mne hřálo u srdce. Byla jsem těžce v p… háji. A naprosto ztracená.

Když jsme se vrátili, musela jsem zavolat muži, se kterým Edward zmeškal schůzku, abych ho omluvila. Byl sice trochu naštvaný, ale když jsem mu vysvětlila, že se na jedné stavbě vyskytly vážné a neodkladné problémy, pochopil a schůzku jsme přesunuli.  

Bylo půl třetí, všude klid a tak jsme se zvedla s tím, že půjdu domů. Oblékla jsem se, vzala si věci a šla za Edwardem, kterému jsem oznámila, že jdu domů a pro jistotu jsem se zeptala, jestli ještě něco nepotřebuje. Když mě ujistil, že ne, otočila jsem se k odchodu.

„Bello!“ Ozval se těsně za mnou jeho hlas, když už sem se za sebou chystala zavřít dveře. Otočila jsem se nazpět.

„Ano?“ Jak se mohl tak rychle přemístit, vždyť před chvílí seděl za svým stolem a za tu dobu mohl maximálně stihnout vstát.

„Já… nešla bys se mnou na večeři? Zítra?“ Zase ta ruka ve vlasech. Bože! V hlavě se mi rozblikal červený majáček. Přesto jsem celému světu chtěla vykřičet ano!

„No… nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamračila jsem se sama sobě, že jsem to vůbec vypustila z úst a špičkou lodiček jsem se snažila zavrtat do koberce.  

„Mám tě snad prosit?“ naklonil hlavu na stranu a sladce nakrčil obočí. Neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale až tak podlá nejsem.

„Dobře,“ usmála jsem se a dala jsem se na odchod.

„Dobře, jako že mám prosit, nebo dobře, že se mnou půjdeš?“ Křikl za mnou, když jsem stála ve dveřích na chodbu.

„Uvidíme zítra!“ křikla jsem nazpět.

Blažený úsměv mi vydržel až domů.  

Ahoj! Tak, jsem zpět. Jako první se opravdu omlouvám, že to tak dlouho trvalo.

Jako další, nevím, jak často budu přidávat, páč toho mám teďkon moc a nějak to nedávám. A bude hůř. :(

Jinak, doufám, že se vám kapča líbila, už je tady i nějaký světlý moment, tak snad jsem vás potěšila. 

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 14. kapitola: