Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 16. kapitola

27.10.2013 (22:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2331×

Vytočená. Ano, to je to správné slovo pro to, jak jsem se právě cítila. Byla jsem těžce vytočená a k tomu všemu jsem se dnes cítila opravdu mizerně. Celý den. Edward měl nějaké vyřizování v Seattlu, takže jsem ho celý den neviděla a práce jsem taky neměla moc, tak jsem jela dřív domů. Alice za mnou dnes také nepřišla, i když jsem očekávala, že tady bude stepovat už od rána a vyptávat se na podrobnosti. Ale ona nikde. Asi se vše dozvěděla od Edwarda.

„Bože!“ zavrčela jsem, když jsem přepínala programy a skoro všude byl samý teleshoping. Zrovna teď. Jako naschvál.

Každou chvíli má dorazit Angela. Podotýkám, že naštvaná Angela. To zas dneska bude. Obě jsme totiž v náladě. Ang totiž všechno pokazila. A já nevěděla, jestli bych jí neměla poděkovat, nebo vynadat. Část mne věděla, že správná je ta první možnost, ale ta druhá část to nechtěla připustit.

Když už jsme se totiž včera s Edwardem pohledy vpíjeli do svých očí a naše rty od sebe dělily jen setiny milimetrů, na celé kolo se rozeřvala melodie vyzvánění mého mobilu, která se mi v ten okamžik zdála odporná. Ta si to teda uměla načasovat. Hovor jsme musela vzít, nebo by to dopadlo hrozně, takže jsem se omluvně usmála a přijala. Zatímco jsem Angelu už po páté ujišťovala, že se dnes může stavit, Edward se s tichým ahoj vypařil. Jenže Ang ho slyšela a já musela kápnout božskou, čímž jsem ji naštvala. S tím, že si to vyřídíme, hovor ukončila.

S povzdechem jsem teda začala hledat klíče a jen co se za mnou zavřely dveře, jsem uskutečnila svůj předchozí plán a zády opřená o dveře jsme se svezla na zem.

„Bello?“ ozval se najednou její hlas v předsíni. Ani jsem neslyšela dveře.

„Tady!“ křikla jsem nazpět a zdvihla jsem nad hlavu levou ruku, abych na sebe ještě víc upozornila.

„Isabello Marie Swanová!“ Zavrčela moje celé jméno, i když věděla, že to z hloubi duše nesnáším. Pak se ozývalo jen dupání a následně s žuchnutím přistála na křesle naproti mně.

Já jsem se nezmohla na nic víc, než na ni jen němě zírat, zatím co ona na mě upírala svůj pohled s kamennou tváří a prsty jemně bubnovala do opěrek mého oblíbeného křesla.

„Jak si to jako představuješ?“ řekla relativně v klidu a přimhouřila oči. Jen jsem zafuněla a snažila se splynout s gaučem.

„Co konkrétně?“ prohodila jsem lhostejně. Tohle je teda rozhovor. Čekala jsem, že tady vletí jako uragán a bude pěkné dusno. A ono nic. Že by ticho před bouří?

„Byla jsi včera venku.“

„Ano?“ Odpověděla jsem nejistě a protáhla to do otázky. Co tím sleduje?

„Ty jsi byla venku s Cullenem a neřekla jsi mi to! Sakra!“ zakřičela a prudce se postavila. Mě jen samovolně spadla brada skoro až na zem. No tohle.

„Bello, víš ty vůbec, co chceš?“ špitla s povzdechem a posadila se vedle mě.

Vím to? Ano, ale za žádných okolností to nechci přiznat. Protože bych tím vše zadupala.

Připadala jsem si jako nějaká naivní třináctka, která neví. Mám si koupit ten růžový lak, nebo ne? Máma říkala, že ne, ale teď je v módě a všichni ho mají.

A nejvíc vás láká to, co nemůžete mít. Mě sice nikdo neříká, že to mít nemůžu, nebo že to není správné, ovšem, mé svědomí na to má jiný názor. Nedalo se odolat.

„Ne. Teda ano. Já… Ang!“ vzlykla jsem a s následným přívalem slz jsem se jí hodila do již připravené náruče. Tyhle stavy mě poslední dobou přepadaly dost často. Byla jsem zoufalá.

„Bello, není to zločin. Jsi do něj zamilovaná a nemůžeš se od něj držet dál. Víš to.“ Uklidňovala mne v silném objetí a s tváří zabořenou v mých vlasech.

„Dobře,“ vzlykla jsem.

„Dobře?“ Trochu se ode mě odtáhla a pochybovačně zvedla obočí.

„Jo,“ přikývla jsem přesvědčeně.

Bylo rozhodnuto. Doposud jsem byla přesvědčená, že to dokážu. Že se od něj budu držet dál. Ano. Ale když jsem zjistila, že k němu cítím to, co ještě k nikomu, už jsem nemohla.

Ang u mě zůstala celý večer. Vyprávěla mi, jak byla něco vyřizovat ve škole a že se jí rýsuje další stáž. Tentokrát až v Africe.

Z toho jsem byla trošku smutná, protože by mi zase na dlouho odjela, ale přála jsem jí to a její nadšení jsem se pokoušela sdílet.

Bylo opravdu krásně. Na Forks nezvykle. Ani jako malá jsem tady takové počasí nezažila. A to také podpořilo moji už tak dobrou náladu. Je totiž pondělí a to znamená den práce. Většina lidí v zemi právě otráveně vylézá z postelí a znuděně se chystá do práce. Já byla nadšená. Pondělí totiž znamenalo, že ho uvidím. A tak jsem vstala o půl hodiny dřív, po opravdu dlouhé době si zaběhala, dala si sprchu, vyžehlila vlasy a v šatníku jsem strávila další půl hodiny, abych vybrala ten správný ohoz. Vyhrály slim jeany, bílé tílko a hnědý delší svetřík.   

V rychlosti jsem se ještě zkontrolovala v zrcadle, nazula ty proklaté jehly a za chvíli už jsem, o čtvrt hodiny dřív, než obvykle, seděla v autě a za hlasitého zpěvu provařených písniček jsem mířila do Port.

Své autko jsem zaparkovala na mém osobním místě a po schodech vyběhla do haly.

Dole jsem si chvilku povídala s Jennou. Vyprávěla mi, jak o víkendu s manželem byly na letu balónem. Ona má sice strach z výšek, ale prý to bylo úžasné.

Poté jsem se rozloučila a za chvíli jsem nedočkavě očekávala cinknutí, které by mi mělo oznámit, že jsem v příslušném patře.

„Konečně,“ vydechla jsem, když se očekávaný zvuk ozval.

Mé nadšení ovšem opadlo záhy, když jsem si odložila kabátek a zamířila do Edwardovy pracovny. Prázdno.

Podívala jsem se na hodinky. Měl sice ještě pět minut, ale většinou tady býval dřív, než já. Přesto jsem ještě doufala, že se objeví.

Když se ani po půl hodině nic nedělo, s povzdechem jsem se vydala za Esme. Jenže u ní bylo zamknuto. Že by tady taky nebyla? Třeba má jen nějakou schůzku, napadlo mne.

Přesto mi to nedalo a už jsem zvedala telefon, abych zjistila, co se děje. Volala jsem Jenně. A ta mi mou domněnku opravdu potvrdila.

Ani jeden z nich tady nebyl a dnes už ani nebude. Prý můžu jít klidně domů.

A tak mě má dobrá nálada opustila definitivně. Tolik jsem se těšila, že ho uvidím.

Zvedla jsem se a zamířila do jeho pracovny, v naději, že by se tam mohl třeba nějak záhadně najednou objevit. Ale když jsem už po druhé dnes ty dveře otevřela, nikdo tam nebyl. Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla jeho saka přehozeného přes židli. Bez zaváhání jsem tam zamířila a v momentě už jsem na ní seděla navlečená v jeho saku a vdechovala tu úžasnou vůni.

Když už jsem se pomalu cítila v limbu, pomalu jsem ze sebe sako svlékla a přehodila ho zpět přes opěradlo. Naposledy jsem přejela rukama po opěradlech a s povzdechem vstala.

Pobrala jsem si své věci a pomalu jsem se po schodech šourala dolů. Nebylo kam spěchat.

„Á! Naše siréna.“ Ozval se za mnou dobře známý hlas a já ztuhla v pohybu.

Už je to delší doba, co jsem ho neviděla, jako by tady ani nepracoval, nebo se mi záměrně vyhýbal.

„Cože?“ Otočila jsem se s povzdechem. Nebudu přece srab a neuteču. Pravdou bylo, že srdce jsem měla až v kalhotách.

„Nevábíš snad muže?“ Nahnul hlavu na bok a se zvednutým obočím se na mě díval. Vyčkával. Nejradši bych se sebrala a s nosem pěkně odkráčela, ale tak hnusná jsem být nechtěla, no, ale taky jsem nechtěla odejít a nechat ho tam, by si nemyslel, že se ho náhodou bojím.

„Prosím?“

„Slyšel jsem nějaké novinky o tobě a Edwardovi.“ Našpulil rty. Asi jsem opravdu byla tak zaslepená jeho krásou, že jsem si nevšimla, jak moc je arogantní?

„Nevím, co jsi slyšel,“ pokrčila jsem rameny. Co já vím, co se povídá?

„Že jsi ho uhnala,“ vyhrkl a já zhluboka zalapala po dechu.

„Prosím? Já jsem někoho uhnala? Tak to jsi určitě slyšel špatně, víš? Jsem jen jeho asistentka,“ zavrčela jsem skrz zuby a uvnitř mě se to pěkně vařilo.

„Spala jsi s ním?“ Tak to je moc.

„Polib mi,“ sykla jsem a otočila se k odchodu.

„Takže spala!“ křikl ještě. To už jsem byla od něj alespoň deset metrů a všichni okolo nás se na mě hnusně podívali. Nemá to cenu.

Zbytek den jsem strávila s dětma. Díky tomu, že bylo opravdu hezky jsem je s Kate vzaly do parku, kde se pořádně vyřádili, já samozřejmě s nimi a tím jsem si zlepšila náladu.

Do postele jsem uléhala s úsměvem, v naději, že zítra ho uvidím.

Nic moc se nedělo, přiznávám. Učení mi sebralo všechnu múzu a já jse vycuclá. Taky je to poslední kapitola, kterou jsem měla celou dokončenou. Dobrá zpráva ale je, že mám celý týden prázdniny, takže se chci povídce věnovat a něco dalšího vyplodit.

Hezké čtení, MyLS.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 16. kapitola: