Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 18. kapitola

23.11.2013 (16:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2568×

„Baf!“ S tím vyletěl Edward ze dveří kanceláře a tím mi málem přivodil infarkt a taky zkazil můj plán udělat mu to samé. Možná bych se i vsadila, že mě Jenna stihla prásknout.

„Hej!“ ohradila jsem se a teatrálně se chytla za hrudník a dělala uraženou.

To mi ale dlouho nevydrželo, protože mě Edward sevřel ve své ocelové náruči a já jsem velice ochotně roztála.

„Jak jsi to věděl?“ Doufala jsem, že kápne božskou.

„Prostě jsem to věděl,“ šeptl šibalsky a přisál se na mé rty. Tak tohle mi chybělo. Byl jako droga, chvíli ji nemáte a když dostanete další dávku, chcete víc a víc, a tak jsem se na něj ještě víc natiskla, postavila se na špičky a polibek jsem mu vřele opětovala.

„Hmm… měla bys do lázní jezdit častěji,“ prohlásil s našpulenými rty, když mi došel dech.

„A vypadáš úžasně, celá záříš, odpočinek ti prospěl, co?“

„Ani nevíš jak,“ šeptla jsem.

„Ale přesto máš u mě vroubek.“ Zvážněl a já jsem se opravdu lekla, co jsem provedla. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Nebrala jsi mi mobil.“

„Ach… promiň, víš, to byly samé procedury, sauny, masáže a tlachání. Na mobil jsem si ani nevzpomněla. Omlouvám se,“ špitla jsem s hlavou skloněnou k zemi. Nemohla jsem se mu podívat do očí, když jsem mu takhle lhala, ale myslím, že zatím to bylo lepší, než: Jó, promiň, víš, ležela jsem dva dny napíchlá v nemocnici, protože mám plíce na dvě věci. Jó, a sice nevím kdy přesně, ale určitě to bude brzo, umřu. To by bylo pěkné.

„Promiň, nevěděl jsem, že tě to tak vezme. Jen jsem chtěl vědět, jak se máš a jestli jsi v pořádku,“ šeptl a svou dlaň mi vsunul pod bradu, a tak mě donutil se na něj podívat. Pokusila jsem se o úsměv.

Celý zbytek týdne byl na houby. Edward měl moc práce s novou zakázkou a tak jsme se skoro vůbec neviděli. A když ano, ukradli jsme si pár polibků a on zase zmizel. Naštěstí tady byla Alice, která se mě snažila všemožně zabavit. Dokonce se mnou v práci zůstávala celý den a pomáhala mi. Ve čtvrtek jsem ji taky seznámila s Angelou, která měla na dva týdny odjet do školy. Obě byly nadšené a skvěle si sedly. Jak jsem říkala. Taky jsem hodně času trávila s Esme a pomáhala jsem jí s propozicemi. 

A další týden? To samé. A protože tentokrát Edward nemohl ani o víkendu, byla tady opět Alice. V sobotu jsme si udělaly nakupovací maraton v Seattlu, kde jsem si po dlouhé době pořídila i něco ze sortimentu spodního prádla a večer jsme skončily u mě na pyžamové párty, ke které se přidala i Rosalie, která byla úplně v pohodě, když se uvolnila a nebyla zrovna posedlá tou ustavičnou sebekontrolou.

Dělaly jsme typicky holčičí věci, jako mani a pedi u naivních slaďáků. Zpívání karaoke na Celine Dion a přišlo i na polštářovou bitvu. A tam nastal zlom.

„Néé!“ Ječela jsem a se všech sil jsem se snažila ubránit útočící Rose. Při tom všem jsem se smála z plna hrdla.

„Hej, Rose,“ vykřikla Alice někde z dáli, a když se Rose otočila, v obličeji jí přistála pecka od polštáře. Najednou jsem ji přestala zajímat a s velikou vervou se vrhla na Alice. Bylo to opravdu k popukání, jak se ty dvě nahání po obýváku. Najednou chtěla Alice přeskočit pohovku, jenže Rose skočila za ní a při tom ji zasáhla polštářem. Obě se přetočily a dopadly vedle sebe na zem do dalších rozházených polštářů, ze kterých prudce vyhrklo peří. Při tom všem sebou vzaly i tu pohovku. A to byla poslední kapka. Začala jsem se smát, jak nejvíc jsem mohla a nemyslela na následky. A pak mi začal docházet vzduch a hrdlo se mi prudce stáhlo. Dostavil se záchvat kašle bez možnosti se nedechnout.

„Bello?“ vykřikla Rose a další moment už byla u mě. Jak to dokázala?

Chytla jsem se za hrdlo, které mě neskutečně pálilo, a sesunula se z křesla na zem.

„Bello!“ slyšela jsem ještě poslední výkřik z dáli a hned nato jsem uvítala, nyní příjemnou, temnotu bez bolesti.

„Já vím, Edwarde, nemohly jsme to nijak ovlivnit,“ šeptal někdo z povzdálí.

„Jistě, proč teda…“ začal odporovat hrubější, přesto jemný hlas.

„Nevím, Edwarde, já to nevím, sakra! Prostě se to stalo, chápeš,“ zaskučela ta první osoba. Ve hlase jsem poznala dívku.

„Za chvíli se probudí,“ šeptla ještě a pak klaply dveře.

Pamatovala jsem si úplně všechno, ale veškerá bolest zmizela a já se cítila dobře. Jediné, co mě neposlouchalo, byla víčka, která se odmítala byť jen pohnout. Zamručela jsem nad tím a najednou se mé dlaně dotklo něco ledového. Instinktivně jsem ucukla a otevřela oči.

„Edwarde,“ vydechla jsem chraplavě a on mi hned nato dal k ústům sklenici vody. Hltavě jsem se napila.

„Tohle mi nesmíš dělat,“ vyčítal mi hned a ještě víc se nade mě naklonil. Postel se pode mnou zhoupla a až teď jsem postřehla to, že ležím ve své posteli.

„Promiň,“ špitla jsem a sklopila oči.

„Nevíš, jak strašně jsem se bál, když mi Rose zavolala. Zítra tě Carlisle vyšetří.“

„Cože? Ne! Teda… to není nutné. Vážně. Jen mi zaskočilo a zatočila se mi hlava. Toť vše. Nebylo mi prostě dobře.“ Jestli mě bude vyšetřovat Carlisle, tak jsem mrtvá. Vsadím se, že někomu, jako je on by netrvalo dlouho zjistit, co mi je.

„Bello, nevíš…“

„Ne, ty nevíš. Já mám panickou hrůzu z doktorů. A slibuju ti, že až to budu opravdu potřebovat, půjdu. Ale teď… nenuť mě.“

Jen si povzdechl, rukou si zajel do vlasů a podíval se na mě. Věděla jsem, že mám vyhráno.

„Teď si pojď ke mně lehnout,“ zaprosila jsem a uvolnila mu místo. Tolik mi chyběl.

Pravdou ale bylo, že celou tu dobu, co jsem spolu tak leželi, jsem byla duchem mimo a snažila se přijít na to, jak se to mohlo stát. Budu muset k doktorovi.

„Bello, nebudu vám lhát,“ prohlásil zamračeně doktor Stevens, sedl si za svůj pracovní stůl a něco ťukal do klávesnice, zatímco já jsem zápasila na křesle s knoflíčky u košile.

„Tedy?“ Naléhala jsem a snažila se sama sebe naivně opít rohlíkem, že to bude v pořádku.

„Posaďte se,“ vybídl mne, a tak jsem přešla do křesílka u jeho stolu.

„Pokud se nepletu, byla jste tady před necelými dvěma týdny a následně jsem dostala záchvat. To je velmi netypické, zvlášť po tak krátké době. Budu muset udělat ještě nějaká vyšetření, ale…“ povzdechl si. „Zhoršuje se to. A šance, že… že by se to zlepšilo nebo zastavilo, je minimální. Taky na rekonvalescenci budete muset chodit častěji a taky se hodně šetřit. Nebude to jednoduché.“

Od té poslední věty jsem vnímala jen tak napůl. Nebyla jsem schopna smysluplně uvažovat a už vůbec ho plnohodnotně poslouchat, když jsem právě slyšela, že můj život se opět závratným způsobem krátí. Jistě, už když jsem sem šla, věděla jsem, že to nebudou dobré zprávy, ale na tohle jsem nebyla připravená.

Vyšla jsem z nemocnice, a aniž bych věděla proč, nasedla jsem do auta a zamířila do parku na druhém konci Seattlu.

Jen jsem seděla na lavičce a s mlhou před očima pozorovala krajinu a lidi kolem. Bez jakýchkoliv myšlenek. V hlavě jsem měla prázdno. Potřebovala jsem na chvíli prostě vypnout.

Probralo mě až to, když malá holčička utíkala za míčem, upadla a okolím se začal rozléhat její naléhavý pláč a křik, když volala rodiče. Pane Bože! Tohle já Edwardovi nikdy nebudu moct dát!

S pláčem jsem se zvedla z lavičky, kabát si přitáhla více k tělu a rychlou chůzí, skoro během, jsem zamířila k autu, a vzápětí už jsem mířila domů s jasným, ale přitom neznámým cílem. Věděla jsem, že mám na vybranou. Jen dvě možnosti. Buď to Edwardovi řeknu, nebo… bude konec. Nechtěla jsem připustit ani jednu variantu. Nezvládnu to.

Zaparkovala jsem před domem a vysedla z auta. Za cestu jsem se celkem uklidnila, ale přece jen jsem chtěla jet nejdřív k sobě domů, abych si byla jistá, že jsem na to připravená.

Když jsem šla po schodech na verandu, všimla jsem si, že je v obýváku rozsvíceno. Přesto jsem si byla téměř stoprocentně jistá, že jsem zhasínala. Asi ne.

Sotva jsem za sebou zabouchla dveře, ozval se hlas.

„Bello?“ ozvalo se nejistě. Edward. Strnula jsem v pohybu. Tak moc jsem ho chtěla vidět a vpadnout mu do náruče, ale pak už bych to nezvládla.

Byla jsem zticha a šnečím tempem jsem si začala vyzouvat boty a vysvlékat kabát, který jsem pověsila na věšák a pečlivě uhladila. Teď, nebo nikdy. Přešla jsem do obýváku. Edward seděl v křesle a vypadal celkem sklesle. Jakmile mne spatřil, stoupnul si.

„Ahoj,“ pípla jsem a zhluboka se nadechla.

„Musím ti něco říct,“ vyhrkla jsem. 

Dopsáno. Uff. Sice opět nejsem spokojená, ale v rámci možností... Tahle kapča je taková... rozpolcená. Moc by mne zajimalo, co si o tom myslíte, nebo co se podle vás bude dít dál? Na další už se, sice pomalu, ale pracuje. 

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 18. kapitola: