Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 19. kapitola

18.12.2013 (18:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2343×

„Můžeme se posadit?“ Nečekala jsem na odpověď, zapadla jsem na gauč a snažila se být neviditelná. Byla jsem nervózní. Strašně jsem se bála.

„Taky ti musím něco říct,“ šeptl Edward a mnul si ruce.

„Edw…“

„Bello, prosím. Nepočká to,“ zaskučel. Neměla jsem tušení, o co by mohlo jít, ale neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Cítila jsem, že je něco špatně… Najednou jsem úplně zapomněla, co jsem mu chtěla říct a soustředila se plně na něj.

„Dobře?“ špitla jsem a vyčkávala.

„Víš…“ začal, ale náhle se odmlčel. Stoupnul si a pár pomalými, rozvážnými kroky přešel k oknu. Ruce si spojil za hlavou, hlasitě vydechl a otočil se do místnosti. Díval se po celém pokoji. Jen mne vynechal.

Hluboko v sobě jsem cítila, že je něco špatně. Hodně. Nejprve jsem to byla já, kdo chtěl všechno pohřbít hluboko do země, ale teď jsem měla pocit, že Edward to udělá za mne. A strašně jsem se toho bála. Přesto mi to nedalo, přešla jsem až k němu, vpila se do jeho očí a sevřela jeho tvář v dlaních. Když mé ruce přikryl svými, sotva znatelně jsem přikývla.

„Nechci…“ vydechl a zavřel oči.

„Nechci o tebe přijít,“ šeptl a prudce otevřel oči. Na sekundu mi zatrnulo. Lekla jsem se totiž, že už se dozvěděl o mojí nemoci. Ale když jsem se mu zadívala hlouběji do očí, věděla jsem, že jde o něco jiného. Možná závažnějšího.

„Nepřijdeš,“ zakroutila jsem hlavou, ale moc dobře jsem věděla, že lžu nám oběma.

„Jen se posaď, prosím.“ Zatlačil mne do křesla a sám si sedl naproti, na opěrku gauče.

Chvíli jen tak seděl s rukama na kolenou, hlavou skloněnou k zemi a zavřenýma očima. Mlčky jsem seděla a čekala. Nechtěla jsem ho do ničeho tlačit, chtěla jsem, ať mi to, co ho tíži, řekne sám. Zprudka vydechl.

„Jen mne prosím poslouchej a nic neříkej. Chci… potřebuju, abys to věděla. Nemůžu ti lhát. Slibuju, že když budeš chtít, nechám tě být a zmizím ti ze života.“ Nezmohla jsem se na nic jiného, než omámeně přikývnout.

„Stalo se to už opravdu dávno. Já a moji rodiče jsme umírali na španělskou chřipku. Můj otec… brzo podlehl a má matka také. Ovšem, ještě před tím, potkala v nemocnici Carlislea. Věděla, co je zač a prosila ho, aby mne zachránil jakýmkoliv způsobem. A on jí vyhověl.

Bello, musíš vědět, že bych ti nikdy neublížil. Ani já, ani má rodina. Nikdy. Nejsme jako ostatní svého druhu,“ vzdychl. Neměla jsem ani ponětí, o čem to mluví. Nechápala jsem to. Na chvíli mi přišlo na mysl i to, jestli nemluví z cesty, jestli se nezbláznil. Ale na to mluvil až moc vážně a vyrovnaně.

„Nikdo z nás si to nevybral. Ani já, ani nikdo z mé rodiny.“ Děsil mne.

„Co…“

„Upír.“ Pronesl jen a zpříma se mi zadíval do očí.

Nemožné. Nic jiného na tohle nešlo použít. Dělal si ze mne srandu? Jestli ano, je to hodně blbá sranda. Chce se se mnou rozejít? Stačilo by to říct normálně a ne si vymýšlet stupidní příběhy.

„Jsme rychlí, naše kůže je tvrdá a chladná. Naše oči… mění barvu. Nejíme. Lidské jídlo ne.“ Vše do sebe zapadalo. Už když jsme byli u jeho rodičů. V jídle se všichni jen přehrabovali. A ta podoba. Všichni byli jako bozi. Zlaté oči. Až na Jaspera. Oni… nejí normální jídlo.

„Jak? Chceš… Chceš mne zabít?“ Kuňkla jsem a trochu se přikrčila, když mi vše došlo.

Edward jen rychle zamrkal očima, vyšvihl se na nohy a dva kroky couvnul. Jen se na mě díval a kýval hlavou ze strany na stranu.

„Ne! Bože! Nikdy!“ Jeho hlas byl zoufalý.

„Neživíme se lidskou krví.“

„Tak jak?“

„Jak jsem řekl. Nikdo z nás si tenhle život nevybral a nechceme být monstra. To Carlisle, náš stvořitel, objevil tenhle způsob života. Nechtěl vraždit nevinné lidi. My… krmíme se zvířaty. Bello, jen si vzpomeň. Na Esme, Alici, Emmetta, celou mou rodiny. Nikdy by ti neublížili. Esme tě bere jako svou další dceru. Milují tě. Ani oni o tebe nechtějí přijít. Nikdo z nich. Oni… nechtěli, abych ti to říkal, báli se, že je budeš nenávidět. I já se teď bojím. Slibuji, že ti povím cokoliv, na vše ti odpovím. Jen prosím nejednej unáhleně. Pak… jestli budeš chtít, odejdeme. Slibuji.“

„Dobře?“ vydechla jsem, ale sama jsem nevěděla, jestli to vůbec chci. Právě teď jsem na všechno byla až moc zmatená. Někde v koutku duše jsem pořád doufala, že se probudím. Že se za chvíli ozve ten otravný zvuk budíku. Nepřicházel.

Vstala jsem a dala jsem si velký pozor, abych Edwarda obešla obloukem. Přešla jsem až ke stěně, kde jsem se zády opřela o komodu a zhluboka dýchala.

„Krev?“

„Ano… Ovšem zvířecí. Díky ní přežíváme. Sice nás nasytí, ale nemáme takovou sílu, jako kdybychom pili tu lidskou. Říkáme si vegetariáni.“ Uchechtl se vlastnímu vtipu. Mé uchechtnutí bylo spíš s nádechem hysterie

„Ty… pil jsi…“ Vyhrkla jsem, ale pak litovala. Raději nechci znát odpověď.

„Ano. Dávno. Teď jsem… čistý.“ Snahu zlehčit mi tuhle situaci nezapřel.

„Ostatní?“

„Momentálně čistí. Carlisle nikdy neochutnal lidskou krev.“

„Vždyť on… je doktor.“ Můj hlas zněl vyděšeně.

„Ano. Chce pomáhat, ne zabíjet. Naučil se krvi odolávat.“

Edward o všem mluvil tak vyrovnaně a ve mně se právě odehrávala třetí světová. Nedokázala jsem na nic myslet. V hlavě se mi honilo milion myšlenek a míchaly se s obrazy, na kterých byl vždy někdo z Cullenů, jak ze mě vysává krev. Ovšem můj mozek to odmítal. Nevím proč, ale byla jsem na sto procent přesvědčená, že by mi nikdo z nich bezdůvodně neublížil. Přesto jsem s touhle myšlenkou vnitřně bojovala.

„Slunce?“

„Neublíží nám, ale nemůžeme se ukazovat před lidmi. Všimli by si. Někdy ti to ukážu.“ Zarazil se. „Tedy…“

„Česnek? Kolík, kříž?“ Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla a pokračovala.

„Povídačky.“

Najednou mi došly otázky. Nevěděla jsem, co dalšího bych chtěla vědět. A jestli bych na to vůbec chtěla slyšet odpověď.

„Edwarde, já… ne-“

„Chápu tě. Bude to tak, jak jsem ti slíbil. Jen, prosím, nikdy to nikomu neříkej. Nevěřili by ti. A nám by to ublížilo.“ Přerušil mne a já mu jeho prosbu jen zhypnotizovaně odkývala.

A pak už se jen zvedl k odchodu. Když šel kolem mne, nejprve jsem zadržela dech, ale hned na to jsem se zhluboka nadechla. Do nosu mě praštila sladká vůně, kterou jsem zbožňovala, a kterou měl jen on. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Tohle je špatně!

 *

„Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě.“

Buddha

I am so sorry!

Po opravdu dlooouhé době jsem vám sem hodila další kapču. Nebudu se nijak vymluvouvat. Měla jsem toho sice moc, ale na druhou stranu je fakt, že se mi prostě nechtělo. A když jo, tak jsem nevěděla co... Takže, konečně je tady. Mega krátká, ale je. O Vánocích mám určitě v plánu dokopat se k tomu, abych něco napsala, takže už tak dluho čekat nebudete. Snad. 

Díky těm, kteří ještě vydrželi a doufám, že to za to čekání alespoň malinko stálo.

MyLS.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 19. kapitola: