Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 23. kapitola

14.04.2014 (08:00) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2707×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ještě ten den se Edward usnesl, tedy po několikahodinovém přemlouvání a úplatcích, že můj zdravotní stav je natolik dobrý, že mi – velice nerad – povolil zase chodit do práce. Myslím, že to bylo jen kvůli tomu, aby mě mohl neustále kontrolovat, což se mu díky nové zakázce moc nedařilo.

Byl to opruz. Kdyby nebylo Alice, tak bych se tam unudila k smrti a ještě k tomu bych byla i celý zbytek dne doma sama. Edward mi totiž nedával skoro žádnou práci, ale on pořád někde lítal, měl miliony schůzek a na mě neměl skoro vůbec čas, a tak pověřil Alice, nebo se spíš pověřila ona sama, aby mě zabavila. Jednoho dne, mi na mysl vyvstanula otázka, co vlastně Alice dělá. S tím, že celé dny trávila se mnou a pak mě tahala po obchodech, kde utrácela hromady peněz bez mrknutí oka, by přece musela být brzo na mizině. Jenže brzo mi vysvětlila, že když máte v rodině někoho, kdo čte myšlenky a někoho, kdo vidí budoucnost a s tím vším můžete sledovat pohyby na burze, různé akcie a dokonce i loterii, pomalu nemusíte hnout ani prstem. Dokonce, i kdyby neměli tuhle firmu, byli by zřejmě multimilionáři, ne-li víc. Tohle pro ně bylo jen rozptýlení. Jak jsem zjistila, tak jediný, kdo má z jejich rodiny ještě stálou práci, byl Carlisle, který byl lékař. Páni. A ostatní si užívali života, někdy chodili na školy, někdy si našli práci, ale téměř vše pro ně už byl stereotyp. No jo, to je ta sladká nesmrtelnost.

Edwarda už jsem neviděla tři dny v kuse a ani se mi neozval. Věděla jsem, že toho má moc, ale mohl poslat alespoň blbou textovku. Tak strašně se mi stýskalo.

A tak jsem zase seděla v obýváku s Esme a Alice. Měla přijít i Rose, ale Emmett ji prý vytáhl na romantický lov. Zezačátku jsme jen tak tlachaly a pak se řeč opět stočila k mé nemoci. Tentokrát chtěly vědět všechny podrobnosti. Neměla jsem důvod mlčet, už ne. A tak jsem na všechno odpovídala. Dokonce mi obě nabídly, že až budu potřebovat do nemocnice, pomůžou mi s krytím. Přesto obě byly toho názoru, že bych to Edwardovi měla říct a taky byly skálopevně přesvědčené, že by to určitě pochopil.

Najednou do okna zasvítila světla a na příjezdové cestě se ozval zvuk motoru, který rázem utichl a do vteřiny klaply hlavní dveře.

„Co tady všechny děláte?“ Edward zůstal zírat ve dveřích a podezřívavě si nás prohlížel. Pěkné, a teď jakože co? Do pěti sekund si přečte jejich myšlenky a bude všechno vědět? Úžasné, přesně takhle jsem si to představovala. Myšlenky byly plné ironie, ale pravdou bylo, že jsem měla na krajíčku. Takhle se to nemělo stát. Ne teď.

„Povídáme si?“ Ujala se slova Alice a nervózně se po mě ohlédla, ale záhy věnovala Edwardovy jeden z jejich zubatých úsměvů. Nenápadné.

„Vážně? A proto Esme odvolala schůzku s Miltonem?“ Pozvedl obočí a se zkříženými rukama se bokem opřel o zeď.

„Víš, jak toho chlapa nesnáším. A když Alice volala, že jede za Bellou, tak jsem neodolala. Ale poslala jsem tam Jesse.“ Esme mluvila plynule, jako by všechno tohle byla pravda, vsadím se, že by přesvědčila i detektor lži. Umět takhle lhát, tak si pískám.

„No, tak, vidíš? Nic se neděje, pane detektive. My teď půjdeme a… dopřejeme vám soukromí.“ Alice tahala Esme za sebou a když procházely kolem Edwarda, upřeně se na ně díval.

„Ahoj Bello!“ A už jich nebylo.

Já jsem vstala, přešla jsem k Edwardovi a líně se na něj zavěsila rukama okolo krku. Ale on se ani nehnul, jediné, na co se zmohl, byl upřený pohled na mě a povytáhnuté obočí.

„No tak, chyběl jsi mi,“ líbla jsem ho na nos. Byl jako kamenná socha. Své prsty jsem mu vpletla do vlasů a znovu mu vlepila polibek. Ani se nepohnul a to mě zranilo. Nechápala jsem, proč je takový. V jeho tváři nebylo nic. Tvářil se jako pokerový hráč. Své ruce jsem stáhla dolů a svěsila ramena. Ještě jednou jsem se na něj podívala s nadějí v očích, ale nic. Žádná změna. Myslela jsem, že dnes už bylo pláče dost, ale asi to nebyla tak úplně pravdě. Zase jsem cítila, jak mě pálí oči a aby to Edward neviděl, rychle jsem ho obešla a zamířila do ložnice. Za tu chvíli se spustil můj tichý pláč, který jsem se ještě snažila ztišit, protože Edward slyší úplně všechno.

Vletěla jsem tam jako hurikán a zakopla o kusy dřeva, které kdysy bývali šuplík, opřené o komodu. Zaklela jsem a začala je zase sbírat.

Edwardovi jsem tehdy řekla, že Alice hledala nějaké mé oblečení a prostě to přehnala se silou. Kupodivu, díky tomu, že věděl, jak Alice umí být, co se týče oblečení velice náruživá, mi věřil.

Ozvalo se zaklepání.

Moje první reakce byla, že jsem udělala dva kroky ke dveřím, abych otevřela, ale zastavila jsem se v rukou těsně nad klikou. Trápí mě on, potrápím já jeho. Navíc nechci, aby mě viděl celou rudou, uslzenou.

„Nechci tě vidět!“ prohlásila jsem a snažila se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, bohužel, mě zradil a zlomil se. Otočila jsem se k posteli a ve chvíli, kdy jsem se na ni lehala, se objevil vedle mě. Sakra. Okno.

„Mohla tě vidět ta bába,“ pronesla jsem první, co mě napadlo. Samozřejmě jsem nezapomněla sklopit hlavu a nechat si vlasy spadnout do tváře, aby neviděl mé uslzené oči.

„To je mi jedno,“ řekl sklíčeně šeptem. Zůstala jsem ležet na posteli s nohama přehozenými přes okraj a rukama složenýma v klíně. Čekala jsem, že na mě každou chvíli vybalí to, že si všechno přečetl v myšlenkách Esme a Alice a prostě že bude křičet. Nebo něco takového. Jenže mlčel. Najednou hlasitě vydechl a ve vteřině klečel u mých nohou. Překvapeně jsem vzhlédla.

„Bello,“ začal tiše a vzal mé ruce do svých. „Omlouvám se. Opravdu.“

Chtěla jsem. Chtěla jsem mu všechno odkývat a padnout mu kolem krku. Ale snažila jsem se být silná. Nebudu vždycky taková, že mu všechno odpustím, jen na mě udělá ten svůj kukuč. Jenže ty zlaté oči… Bello!

„Bell, nezlob se, mám toho moc. Vím, že se ti teď nevěnuju, že tě musím nechávat samotnou, ale už se to změní, slibuju. A dneska… obě měly takové divné myšlenky…“

„Jak – divné?“ vyhrkla jsem.

„Bello, děje se snad něco? Něco o čem bych měl vědět?“ přimhouřil oči. Buď ze mě dělá blbce, nebo opravdu nic neví. Trochu se mi ulevilo.

„Ne já jen… chyběl jsi mi,“ vydechla jsem a zhroutila se mu do náruče a bez rozmyslu jsem se naléhavě vrhla ne jeho rty. Edward neodporoval a za chvíli nás oba vytáhl na postel. Když se ode mě odtáhnul, aby si mohl svléct triko, zůstala jsem na něj zírat. Přejela jsem celé jeho tělo očima a zůstala jsem civět na jeho obličej. Jak sakra mu sakra můžu lhát? Jak? On ke mě byl vždy upřímný, dokonce mi řekl, kdo doopravdy je, i když se bál. A já? Jsem obyčejný zbabělec, který lidem kolem sebe neustále lže a ubližuje jim tím. Jsi sobec Bello!

„Co je?“ zarazil se, když si všiml, jak si ho prohlížím. Na vteřinu jsem zavřela oči a zatřepala hlavou.

„Pojď sem.“ A přitáhla jsem si ho za vlasy k sobě.

Tak a je to tady. 

Popravdě jsem přemýšlela, že kapču přidám až na konci týdne, ale jsem prostě měkká no. Stejně je celkem o ničem.

Jinak určitě jsete si všimli, že jsem kapču nepřidala hned týden po té předchozí a taky, že je o něco kratší, než na co jste zvyklí. Inu, rozhýčkali jste si mne a já jsem čekala víc, než 10 komentářů. To mě celkem zklamalo. I když chápu, že když se kapča sekla na měsíc u schvalování, tak se počet snížil. Sejde z očí, sejde z mysli. 

Taky to všechno zapříčinilo to, že se všichni učitele zcvokli a já jsem dva týdny pořádně neviděla oblohu a byla jsem na pokraji všech svých sil. Ovšem, teď mám prázdniny, a tak se pokusím dát něco dohromady.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 23. kapitola: