Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 5. kapitola

30.08.2013 (08:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2687×

Asi kolem druhé do kanceláře vešla Esmé a v rukou měla dva veliké výkresy.

„Bello, potřebuju pomoct,“ vyhrkla a výkresy mi strčila před nos.

„Ode mě?“ Zírala jsem s otevřenou pusou.

„No, ano. Nevím, za kým jiným bych šla. A ty se mi zdáš vhodná. Mám tady dva návrhy haly do té stavby v Riu a nemůžu se rozhodnout. Na obou návrzích se mi něco nezdá,“ rozhodila bezmocně rukama, návrhy položila vedle sebe na stůl a přemístila se vedle mě.

„No…“ zadívala jsem se na návrhy.

„Víc se mi líbí tenhle. Je takový osobitější,“ začala jsem. Dál jsem se dívala na návrh a už jsem chtěla něco dodat, když se ve skleněných dveřích objevil můj šéf. Zarazila jsem se.

„Pokračujte,“ kývl hlavou k návrhu.

„A… ten nápis bych přemístila na stěnu za pultem. Bude víc vidět. Zároveň bych pult posunula vedle toho vodopádu. V Riu je horko. Někdo se třeba bude chtít i osvěžit, tak aby pult nezacláněl. No… a ty křesílka bych dala k oknům,“ pokračovala jsem váhavě a občas se po očku podívala na svého šéfa opřeného o rám dveří.

„Bello! Jsi poklad! Líp bych to nevymyslela! Děkuju,“ usmála se zářivě a už byla pryč.

„Tohle by vám šlo,“ zašeptal šéf. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to měla slyšet, přesto jsem pokrčila rameny.

„Vidím, že složky už jste uspořádala,“ řekl jen tak mimochodem.

„Ano,“ přikývla jsem mu nazpět a složky poskládala na sebe.

„Tak tedy máte padla. Pro dnešek vás už nebudu potřebovat, nashle.“ Než jsem stačila cokoli odpovědět, otočil se na patě a zapadl do své pracovny.

Vzala jsem si tedy své věci a odešla. Končila jsem dříve a tak jsem se rozhodla, že se na chvíli zastavím za dětmi, jak jsem jim slíbila. Cestou jsem se ještě zastavila v menším obchůdku, kde jsem větším dětem koupila lízátka a menším sušenky. Byly nadšené. Předala jsem jim sladkosti, pomazlila se a za hodinku už jsem zase seděla v autě a mířila domů.

Další den byl podobný, jen trochu, tedy hodně, hektický. Zanes to, přines tamto, udělej tohle, přines mi kafe. S tím kafem už to přeháněl. Vždy, když jsem přišla k němu do pracovny, hrníček byl prázdný a on se dožadoval dalšího.

Z toho běhání mi už odumíraly nohy a občas jsem se musela zastavit a vydýchat, nebo dokonce použít inhalátor. Když jsem práci přijala, nikdo mě neupozornil, že to zahrnuje i běhání maratonů na jehlách. V průběhu dne si mě odchytil i Ryan. Zatáhl mě za roh, kde nikdo nebyl, přitiskl se na mě a oždiboval mi krk. Bere to nějak hopem. Ne, že by mi to vadilo.

„Přestaň! Strašně to lechtá!“ smála jsem se a odstrkovala jsem ho.

„Co bys řekla večeři? Dneska?“ odtáhl se ode mě a tázavě se podíval.

„To má být rande?“ zvedla jsem obočí.

„Něco takového. Jen po mě nechtěj to pravé americké, absolvoval jsem ho několikrát a pokaždé to bylo děsný,“ udělal psí očka.

„Neboj, o nic takového tě nežádám,“ mrkla jsem na něj.

„Takže?“

„No… nejsou vztahy na pracovišti zakázané?“ šibalsky jsem se usmála.

„Na to kašlu. A kdyby měl někdo problém, vyřídím to s ním,“ mrkl na mě. „Vyzvednu tě v půl šesté.“ A už odcházel.

Já jsem s úsměvem od ucha k uchu pokračovala v cestě do svého patra. U Esmé jsem se stavila, aby podepsala nějaké smlouvy, co jsem měla vyzvednout, a pak je zanesla k podpisu i Edímu.

„Stalo se něco?“ ptal se, když oba papíry podepsal a podal mi je zpět, abych je zanesla dolů.

„Ne, mělo by?“ zamračila jsem se.

„Asi ne,“ prohodil lhostejně.

„Za deset minut vás dole čeká pan Morrison, máte projednat nějaké drobnosti ohledně dokončení interiéru kasina v Seattlu,“ připomněla jsem mu, ještě než jsem se otočila k odchodu.

„Jistě, děkuji,“ usmál se. Páni! To bylo poprvé, co se na mě usmál! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím! Už kvůli tomu, že se usmál, ale hlavně, jak krásný úsměv má. Cítila jsem, jak taju.

„Byl bych rád, kdybyste se jednání zúčastnila taky a něco pochytila. Včera jste se u toho návrhu předvedla,“ díval se mi zpříma do očí a já měla problém vnímat jeho slova.

„Jak si přejete. Zanesu to dolů a počkám tam na vás.“ Na znamení souhlasu přikývl, tak jsem odešla. Na stole jsem ještě popadla notes na poznámky a sjela výtahem do dvojky, kde jsem Meredith, přes kterou šly všechny smlouvy, odevzdala podepsané papíry.

Pak jsem po schodech seběhla domů a u dveří výtahu čekala na šéfa. Za chvíli se objevil a společně jsme šli do kavárny, která se nacházela v budově a ve které jsme se měli sejít s panem Morissonem.

Posadili jsme se ke stolu pro čtyři a objednali si kávu, já latté a on espresso. Za pár minut se objevil muž ve středních letech. Když nás viděl, usmál se a vydal se k nám. Oba jsme se postavili.

„Georgi,“ napřáhl šéf ruku.

„Edwarde, rád tě vidím,“ odpověděl a ruku přijal.

„A kdo je tahle okouzlující dáma?“ zeptal se muž a otočil se na mě. Edí po něm hodil ošklivý pohled, ale ihned zase nasadil kamennou tvář.

„Pardon, to je má asistentka, Isabella Swanová.“ Páni! Pamatuje si mé jméno.

„Velice mě těší, krásná slečno,“ zašeptal úlisně a lehce mě políbil na hřbet ruky. Spíš mi na ni vypustil spršku slin.

Když jsem si byla jistá, že se zrovna nedívá, zašklebila jsem se na něj. To Edího pobavilo.

„Mě také,“ zašeptala jsem a vytrhla mu svou ruku.

Poté jsme se posadili a oni se pustili do projednávání posledních dodělávek kasina, které se mělo v pátek otvírat, a ten chlap se na mě po očku pořád díval. Já jsem dělala, že o ničem nevím, dělala si poznámky a snažila se pochytit, o co jde. Celkem mi to šlo.

Když jsem asi po čtvrt hodině cítila, jak se mi sevřelo hrdlo a stáhnul žaludek, věděla jsem, že je zle. Rozkašlala jsem se a nešlo to zastavit. Šéf po mě střelil ustaraným pohledem. Omluvila jsem se a odběhla na toalety, kde jsem se opřela o umyvadlo a snažila se uklidnit. Inhalátor samozřejmě ležel nahoře v tašce. Po dechovém cvičení, o které jsem se snažila, se to zlepšilo natolik, že jsem se mohla vrátit.

Sedla jsem si zpět na své místo a pokračovala v zapisování. Šéf se po mě občas podíval pohledem, jako kdybych měla každou chvíli odpadnout.

„Samozřejmě vás zvu na otevření,“ pronesl, když už jsme stáli v hale. Mimochodem, za celou dobu se šéf své kávy ani nedotkl.

„I vás, Isabello, na vás se budu obzvlášť těšit,“ udělal krok ke mně a chtěl mi opět políbit ruku, já jsem si s ním však ihned potřásla a vytrhla jsem se mu.

„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile.

„Nashle,“ usmál se a odcházel. Hlasitě jsem vydechla. Fuj.

„Jak já toho chlapa nesnáším,“ pronesl šéf, když už jsme oba stáli v bezpečí výtahu. Udiveně jsem se na něj podívala. Tohle byly jedny z normálních slov, co poslední dobou pronesl.

„Je to úlisný hnusák a postelí mu prošly desítky žen,“ pokračoval dál. Já se nezmohla na nic jiného, než otevření pusy.

„Copak? Vám byl příjemný?“ zeptal se a já se probudila.

„Naopak. Nemám ráda tyhle typy. Byl… slizký,“ odpověděla jsem. „A oslintal mi ruku,“ dodala jsem šeptem, ale šéf to slyšel a začal se smát.

Ten smích byl jako balzám na srdce. Nikdy jsem žádný takový, ani podobný, neslyšela. Udiveně jsem se na něj podívala, ale když se smát nepřestával, hodila jsem po něm rozzuřený pohled.

„Pardon,“ zvedl ruce v obranném gestu, ale smál se dál. Úsměv mu slušel. Moc.

V kanceláři mě pozval k sobě a chtěl vědět, co si myslím o tom, co jsem slyšela. Když jsem mu vše vylíčila a řekla mu mé domněnky, pokýval hlavou.

„Možná jsem se ve vás spletl,“ uznal.

Nevěděla jsem, kde se to v něm vzalo, ale posledních pár hodin byl konečně příjemný. Byla jsem za to ráda a dokonce jsem se přistihla, že se v jeho přítomnosti usmívám, což jsem nikdy nedělala. Jak on na mě, tak já na něj.

Nakonec mě požádal, abych se podívala i na další návrhy a má pracovní doba se nakonec protáhla.

V půl šesté se rozrazily dveře a v nich se objevil Ryan.

„Bello! Co tady ještě děláš? Už jsem chtěl pro tebe jet, ale Jenna na recepci ni řekla, že jsi ještě tady,“ přišel až ke stolu.

„Promiň, úplně jsem zapomněla na čas. Musím to dodělat. Necháme to na jindy,“ pronesla jsem nešťastně. Bylo mi to líto, těšila jsem se, ale nechci, aby byl Edí naštvaný, že jsem se na to vykašlala.

„Tak to teda ne. Počkej tady, já to vyřídím!“ rozhodl a jako velká voda se nahrnul do dveří šéfovy pracovny. Rychle jsem za ním utíkala, ať to nechá být, ale už byl uvnitř.

„Zdravím, Edwarde. Přišel jsem požádat o propuštění Belly,“ rozvalil se do křesla. Edward se nejdřív podíval na něho a pak na mě, jak stojím ve dveřích.

„A to pročpak?“

„Máme rande,“ prohlásil s úsměvem Ryan a na oba mrknul. Střelila jsem po něm hnusným pohledem, ale to přešel.

Edward se zarazil a nasadil opět kamennou tvář, jakou měl celé dopoledne. Podíval se na mě zkoumavým pohledem, jako by čekal, že něco řeknu, ale já jen stála, mlčela a chtěla jsem se propadnout do země.

„Vztahy na pracovišti?“ střelil po Ryanovi podrážděným hlasem.

„Kdo říká, že je to už vztah?“ vyhrkla jsem, ale pak jsem toho litovala. Sklopila jsem pohled k zemi.

„Dobrá, můžete jít, Isabello,“ řekl nakonec a zase se zadíval do monitoru.

„Vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se Ryan v mé kanceláři.

Když jsme nasedali do Ryanova auta, stále jsem z toho měla divný pocit. Nevím proč, ale domnívala jsem se, že mému šéfovi se tohle vůbec nelíbilo a mně se zase nelíbilo, že nevím, proč se mu to nelíbí. Možná jen opravdu nemá rád vztahy na pracovišti. Ale ty jeho pohledy.

Na šéfa se mi nakonec podařilo zapomenout a večeři jsme si užila. Ryan mě vzal do luxusního podniku na druhém konci města. V restauraci bylo moc příjemně, jídlo bylo taktéž výborné a hlavně, stále jsme si měli o čem povídat. Nakonec jsem si to užila. Po večeři mě odvezl do firmy k mému autu.

„Takže…“ začal, když jsme se loučili u mého auta.

„Takže?“ zvedla jsem tázavě obočí.

„No… byl bych rád, kdyby mezi námi bylo i něco víc,“ zašeptal a skousl si ret. Při tom se mi zpříma díval do očí. Do těch jeho mi nedělala problém se dívat.

„Popravdě? Nechci ti lhát. Nečekám od toho nějakou velkou lásku, ale ráda bych to zkusila,“ usmála jsem se a udělala krok k němu. V očích se mu objevilo nadšení a za chvíli už mé rty drtil svými. Když jsme do naší hry zapojili i jazyky, ozvalo se vedle nás odkašlání. Ryan se odtrhl velice rychle a při tom mě kousnul do rtu.

„Au,“ zaskučela jsem a vzhlédla. Před námi stál Edí. Sakra.

„Takže to není vztah?“ divil se a s tím nasedl do svého černého Volva a se skučením pneumatik odjel.

„Tak, a je to venku,“ smál se Ryan. Jo, úžasné, zašklebila jsem se.

Ještě jsme si vlepili jeden polibek a každý si šel po svých. Takže je to mezi námi oficiální. Událo se to tak rychle, ale ani jednomu z nás to nevadilo.

S úsměvem na rtech jsem mířila domů a v hlavě si přemítala dnešní večeři. Ryana jsem za tu chvíli měla víc než ráda. To ano, ale nedokázala jsem si představit, že by z toho byla láska. To určitě ne. Myslím, že to bylo u obou spíš něco jako dobří kamarádi s výhodami.

Domů jsem po dnešním dni přijela značně unavená. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem se převlékla a ulehla do postele. 

Znovu děkuji za předchozí komentáře. Bylo jich dost a byly pochvalné. Všechny. Přesto bych chtěla vědět, co se vám na povídce nelíbí a co bych měla změnit. 

A za to, jak jste byli pilní ohledně komentářů, jsem slíbila odměnu.

Takže, tady je malý bonus v podobě Ryana. Tedy toho, jak já si ho představuji.

Dámy, pohodlně se usadně, vezměte kapesníčky a poklidně si zaslintejte. :)

Ta dá: Záměrně jsem dala fotku i "vysvlečenou" i "oblečenou". Já samozřejmě slintám hlavně u té první, ale ta druhá je, abyste si nemysleli, že jsem nějaká... úchylná.

P.S. Dneska jsem v povídce měsíce zahlédla, jak se u nějaké slečny objevil i hlas pro tuto povídku. Byla jsem z toho tak unešená, že jsem hned za odměnu vložila další kapču (7.) Nečekala jsem ani ten jeden hlas. Moc za to slečně děkuji! :)

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 5. kapitola: