Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 7. kapitola

04.09.2013 (20:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2702×

Když se ozvalo cinknutí a dveře se otevřely, ocitli jsme se na střeše budovy. Unešeně jsem přešla až k zábradlí, o které jsem se opřela a dívala jsem se na noční Seattel, který jsem tady měla jako na dlani.

„Páni,“ vydechla jsem obdivně.

Protože byla budova vysoká, vcelku silně tady foukal vítr a mně byla po chvíli zima. Objala jsem se pažemi a zhluboka se nadechla. Byl tady výborný čistý vzduch. Lehce jsem se otřásla a dlaněmi si třela ramena. Najednou mi na ramenech přistálo něco teplého.

Ohlédla jsem se a až teď si uvědomila, že tady nejsem sama.

„Děkuji,“ usmála jsem se na Edwarda, který stál krok za mnou. Popošel k zábradlí, já se mezitím navlékla do dlouhých rukávů jeho saka a vdechovala omamnou vůni. Nikdy jsem neměla možnost zjistit, jak voní a tohle bylo jako droga. Dokonalá vůně. Přivřela jsem oči a do saka jsem se zachumlala ještě víc.

„Líbí se vám tu?“ šeptl, otočil se ke mně a jedním bokem se opíral o zábradlí. Byl tak uvolněný. Nikdy jsem ho takhle neviděla.

„Moc,“ usmála jsem se a zasněně se dívala do dáli. „Abych řekla pravdu, výšek se bojím, ale tohle miluju. Mohla bych tady stát celou noc i den,“ šeptla jsem a natočila obličej jeho směrem. Jemně se usmíval.

„A popravdě, jen pohled na George se mi hnusí a tohle je úžasné místo ke schování se. Vsadím se, že když nemusí, tak na čerstvý vzduch ani nepáchne. Nehorázně smrdí doutníkem,“ zatřásla jsem se nad tím puchem. Bože, takhle si ničit zdraví. Já bych dala cokoliv, abych měla plíce v pořádku, a on si dobrovolně pomalu bere život a ještě si za to platí.

„Ano. Taktéž ho nemám rád,“ uchechtl se a zvážněl. „A to, jak se na vás dívá.“

„Jak se na mě dívá?“ zamračila jsem se a povytáhla obočí. Věděla jsem, že je to slizoun, ale že by se na mne nějak zvláštně díval, toho jsem si nevšimla.

„Je to hnusák a každá s ním vleze do postele už kvůli tomu, že je bohatý. A vy o něho nejevíte žádný zájem. To ho podráždilo a o to víc by vás chtěl,“ šeptal s pohledem upřeným na mne.

„Ano, toho jsem si všimla. Ale pořád jste mi neřekl, jak se na mne dívá,“ pronesla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, protože byl tak blízko, že jeho dech mě šimral na tváři.

„Dívá se na vás… jako na kořist, která mu stále uniká. Nelíbí se mi to.“ Tentokrát už se opět díval do země a hypnotizoval moje lodičky.

„Nelíbí se vám to?“ Pozdvihla jsem jemně obočí a usmála se. Líbilo se mi, že se mu to nelíbí. Ale nemělo by se mi to líbit. Bože! Vždyť ještě před pár desítkami hodin jsem toho chlapa nemohla vystát! Co se změnilo? Jen zamrká svýma krásnýma očkama a blbá Bella mu padne do náruče. To se změnilo! křikla jsem na sebe.

„Ne,“ šeptl a opět se na mě zadíval.

Prve jsem netušila, co vlastně dělám, znovu jsem se utápěla v jeho očích a nedokázala jsem vnímat nit jiného. Nevědomky jsem se k němu začala naklánět a jeho dech jsem cítila čím dál silněji. Tak sladký a omamný. Když mi ale pohled sklouzl na jeho rty, probudila jsem se.

Rychle jsem se odtáhla a vyděšeně jsem na něj zírala. Nechápala jsem, co to do mne vjelo. Vždyť mám Ryana!

Edward jen nechápavě zíral a nic neříkal.

„Měla bych jít,“ vyhrkla jsem, nemotorně ze sebe stáhla jeho sako, hrubě jsem mu ho přirazila na hruď, nečekala jsem, jestli ho drží nebo ne a rozešla jsem se k výtahu. Když jsem zmáčkla tlačítko, dveře se ihned otevřely. Nastoupila jsem, otočila jsem se čelem k němu, a když jsem viděla, jak se ke mně rozešel, horlivě jsem začala mačkat tlačítko s jedničkou. Dveře se mu zavřely těsně před nosem a já si oddychla. Chtěla jsem se odtud jen rychle dostat.

Vystoupila jsem z výtahu a rychlými kroky jsem dlouhou chodbou mířila k východu.

Náhle mne však někdo hrubě chytil za předloktí a silou mne přitlačil na stěnu. Vykřikla jsem a při nárazu křečovitě zavřela oči.

„Isabello, konečně sama,“ zašeptal mi velice známý hlas a já oči opět prudce otevřela.

Morisson se na mě silně tiskl, rukou mi přejížděl po boku a nechutným pohledem se díval na mé rty.

„Nechte mě jít, jste opilý,“ domlouvala se mu a snažila se vyprostit z jeho sevření. Marně. Byl o hlavu vyšší, vážil jednou tolik než já a byl o hodně silnější.

Najednou se o mě opřel celou vahou a já zalapala po dechu. Nebral si ohledy a rty přitiskl na mé. Začala jsem se ještě víc zmítat a znechuceně jsem se snažila odvrátit hlavu na stranu, abych osvobodila své rty a mohla volat o pomoc. Když se mi to málem podařilo, celá jeho váha z mého těla byla pryč.

„Nech ji být!“ zařval někdo skřípavým hlasem, a když jsem se otočila, rozzuřený Edward ho držel pod krkem a zrovna se napřahoval, aby mu jednu ubalil. Připadalo mi, že jeho obličej nabral ještě ostřejší linie a teď vypadal opravdu děsivě. I já jsem se ho bála.

„Už nikdy na ni nesahej!“ zavrčel, když se Morisson po ráně sesunul k zemi.

Na výjev před sebou jsem zírala s očima dokořán a mému mozku ještě pořád nedošlo, co se právě stalo. Edward ke mně udělal tři rychlé kroky a chytil mě za obě zápěstí. Střelila jsem po něm vyděšeným pohledem, protože mi to připomnělo, jak mě Morisson hrubě chytil za předloktí.

„Neboj se mě,“ šeptl a jeho stisk povolil. Uvědomila jsem si, že od něj mi nic nehrozí a bezmyšlenkovitě jsem mu padla do náruče.

Chvíli se mnou jen tak stál, šeptal chlácholivé slova, rukou mi přejížděl po zádech a já se snažila zmírnit svůj třes. Když se však za rohem začaly ozývat hlasy, objal mne kolem ramen a vyvedl mě ven z budovy.

„Kde máš auto?“ zeptal se a já jsem jen kývla hlavou doprava. Opět se rozešel.

Když už jsme byli u mého auta a já se dostatečně uklidnila, stydlivě jsem se od něj odtáhla a dívala se do země. Měla bych něco říct, ale neměla jsem tušení co. Styděla jsem se za své jednání, jak jsem se na něj nalepila. Byla jsem z toho nervózní. Nakonec jsem v psaníčku začala hledat klíče od auta a dálkovým ovládáním odemkla. Edward na nic nečekal, otevřel dveře řidiče a natlačil mne na sedadlo čelem k sobě a sám si klekl přede mě. Skenoval mě starostlivým pohledem.

„Já… děkuju,“ zdvihla jsem k němu oči a pokusila se o úsměv.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ Staral se místo odpovědi a hledal na mně sebemenší známky jakéhokoliv zranění.

„Ne. Nic, jsem v pořádku.“ Přikývla jsem a až teď jsem si uvědomila, že mi tyká.

„Dokážeš řídit?“ nervózně se podíval na volant auta.

„Myslím, že ano. Měla bych jet. Děkuji a… dobrou noc,“ špitla jsem.

„Dobrou noc i vám, Isabello.“ Opět se vrátil k vykání.

„Jsem Bella,“ podívala jsem se mu zpříma do očí. „A tykejte mi.“ Jen přikývl, postavil se a odstoupil od auta.

Já jsem zavřela dveře, nastartovala a rozjela se domů. To, co jsem dělala potom, si pamatuju jen matně, protože co jsem odtamtud odjela, má mysl se vznášela někde vysoko nade mnou.

Když jsem v sobotu vstala kolem deváté, na chvíli jsem si byla zaběhat a pak jsem a pustila do uklízení domečku. Když jsem procházela kolem zrcadla na chodbě, zastavila jsem se. Dnešek byl jiný, já jsem byla jiná. Můj obličej vypadal svěže a zdobil ho úsměv. Už dlouho jsem se jen tak bezdůvodně neusmívala. Vždy to muselo mít důvod, ale ač to v mé hlavě šrotovalo, nemohla jsem přijít na to, co dnešní úsměv zapříčinilo. Snad že by… ne! Edward se ke mně včera choval víc než dobře a tím si u mě získal spoustu plusových bodů, ale pochybuju, že by to bylo kvůli němu. Na nic jiného jsem ale nepřišla.

Na večer se ke mně nakýblovala Angela s tím, že si uděláme pyžamový večírek. Byla jsem nadšená. Ona přinesla víno a já jsem z kuchyně nanosila všechny dobroty, co jsem našla. Dole jsme rozložily gauč a usídlily jsme se na něm u hromady romantických dojáků, kterým jsme stejně moc pozornosti nevěnovaly, protože bylo pořád o čem povídat.

Když jsem jí už někdy kolem půlnoci, se třemi sklenkami vína, tabulkou čokolády a brambůrky v sobě oznámila, že v neděli odlétám se svým moc moc moc sexy šéfem do svého vysněného města, vyprskla na mě červené víno, které právě pila, a když už se přestala dusit, začala ječet na celý dům a já jí musela polštářem zacpat pusu, aby náhodou nevzbudila tu protivnou sousedku od naproti. Tajně jsem doufala, že už není pozdě.

„Se svým moc moc moc sexy šéfem do Ria?“ pištěla o něco tišeji, když jsem se odhodlala polštář z její pusy sundat.

„Slyšelas,“ odpověděla jsem nevzrušeně, ale pravdou bylo, že to ve mně vyvolalo zvláštní pocity, když jsem to řekla takhle nahlas.

„Páni! Víš, co se obvykle stane, když spolu jedou šéf a asistentka na pracovní cestu sami?“ zakřenila se a náhle se zahleděla kamsi do dálky. Vůbec nevnímala a přísahám, že jsem slyšela, jak jí to v hlavě šrotuje.

„Ang! Vím přesně, na co myslíš! A věř mi, že nic takového se nestane. Moc se díváš na televizi. Navíc, je tu Ryan,“ pronesla jsem pod vlivem alkoholu velice důležitě.

„Jo! A Edwarda jsem nenáviděla, vzpomínáš?“ vyhrkla jsem dodatečně a horlivě přikyvovala hlavou.

„Edwarda? Od kdy je to Edward?“ vypálila ne mne a bojovně vystrčila bradu. „A mluvíš v minulém čase! No?“

Na to jsem jí neměla co říct. Nachytala mě a já vlastně nachytala samu sebe. Byla to pravda. Nenáviděla jsem ho, a teď? Stále ho nenávidím? Na to byla pouze jedna odpověď a obě jsme věděly jaká.

„Dobře, to nemění nic na tom, že je tu Ryan,“ sklopila jsem hlavu a šáhla po slaných preclících.

„Kašli na Ryana! Znáš ho pár dní! A navíc, o něm jsi prohodila sotva pár vět a o Edwardovi básníš v jednou kuse.“

„Oba je znám stejně dlouho! A ano, o Ryanovi sice moc nemluvím, ale to proto, že mě neštve tak jako Cullen, víš? Ryan je moc milý! A vůbec, ani jednoho neznáš!“ Můj hlas byl silně podrážděný. Štvalo mě to, co mi říkala, i když jsem věděla, že je to pravda.

„Znám, nebo neznám, to je fuk! Stačí, že znám tebe! A milý? Vážně? Nic jiného? Nenávist je také cit Bello! Budeš radši trpět s někým, koho nemiluješ?“ sykla a z očí jí šlehaly blesky.

„Nemiluju ani jednoho! Ani nemůžu, a ty to víš! Víš proč!“ Ne jenom, že byl můj hlas podrážděný, nedokázala jsem se krotit a skoro na ni křičela. Pak mi to bylo strašně líto, ale už bylo pozdě. Nechápu, proč to nemůže nechat být tak, jak to je. Mrzelo mě, že když jsem si našla chlapa, ona mi to začne vyvracet a cpát mi úplně někoho jiného, o kom vůbec nic nevěděla a neviděla ho ani na fotce.

„Jsi tak hloupá, Bello. Měla by sis to užívat. Nechápu tě,“ řekla Ang už tišeji a kroutila nevěřícně hlavou.

„Já zase nechápu, proč to prostě nemůžeš nechat být,“ sykla jsem.

„Fajn. Jen doufám, že přijdeš k rozumu. Brzo,“ řekla, sklenku vína odložila na stolek a zády ke mně žuchla do peřin. Nevěřícně jsem na ni chvíli zírala. Ona se ke mně otočila zády! Tak to ne!

„Fajn,“ řekla jsem podrážděně a udělala jsem přesně to, co před chvílí ona. Lampa zůstala rozsvícená. Myslím, že dnes nebude hádka o tom, kdo půjde zhasnout. Já to rozhodně nebudu.   

Já vas zbožňuju! Ani nevíte jak! Dneska ráno, i když jsem nestíhala, jsem se sem jen tak kukla, výsledky Povídky měsíce jsem přeletěla jen tak light. A teď koukám na to, a co nevidím! Oči vyvelené, pusal dokořán, já jsem tam! Páni! Vůbec jsem nečekala, že bych se vůbec mohla umístit a teď tam jsem! Na krásném 9. místě! Prostě vás zbožňuju! A ostatním samozřejmě gratuluji! 

P.S. Valím na intr a s netem je to tam většinou problém, než to všem připojí, takže kdybych nepřidala další kapču v týdnu, slibuju, že nejpozděj v sobotu tu bude. ;)

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 7. kapitola: