Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 8. kapitola

08.09.2013 (13:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2539×

Tu noc se mi o nich zdálo. O obou. Byly to jen záblesky. V jednom z nich byly jen jejich obličeje. Ryan se na mě díval a usmíval se. Ale jeho celkový výraz byl… nic v něm nebylo. V očích žádné jiskřičky, nebo něco podobného a nevyčetla jsem z nich ani nic jiného. Ale když se objevil Edward, který se usmíval svým podivným, přesto překrásným úsměvem, i ve snu jsem tála. Byl ke mně mírně zohnutý, protože byl o dvě hlavy vyšší než já, a díval se mi zpříma do očí. Bylo v nich tolik citů, avšak mnoho v nich jsem neznala a nedokázala je identifikovat.

„Bello! Bello!“ ozvalo se najednou odněkud z dálky a já jsem se musela odtrhnout od Edwardových očí. Otočila jsem se.

„Bože! Co to vyvádíš! Křičela jsi jako kdyby tě někdo vraždil!“ Obvinila mne Angela a svalila se na paty.

Já jsem se posadila na posteli a zmateně jsem se rozhlížela. Proč jsem křičela? Můj pohled se zastavil na Angele a na mysl mi vyvstanulo to, co se dělo včera. V jeden moment zvedla Ang svůj pohled a v druhý už mne drtila v objetí.

„Promiň, moc mě to mrzí,“ skuhrala mi do ramene.

„I já se omlouvám, nevím, co to do mě vjelo,“ přiznala jsem a stiskla ji silněji.

„Nikdy jsme se nepohádaly, už nechci, aby se to opakovalo,“ zašeptala a odtáhla se ode mě na nutnou vzdálenost, aby mi viděla do očí.

„Já taky ne. Víš, křičela jsem proto, že někde, hodně daleko, v koutku mysli vím, že jsi v tom měla pravdu,“ přiznala jsem a sklopila pohled na mé kalhoty s fleky, jako mají krávy.

„Víš co? Už to nebudeme řešit,“ mrkla na mě a její tvář se rozjasnila. Zaběhla do kuchyně pro krabici cini-minis, do sklenic nalila mléko a tak jsme na snídani chroupaly cereálie a zapíjely je mlékem. Nevylezly jsme až do oběda, kdy už se oběma začalo dost hlasitě ozývat břicho.

Po obědě jsme sice všechno uklidily, ale převlékat se nám nechtělo, takže jsme v pyžamech seděly na zemi u televize a smály se nějaké komedii, co právě dávali. Když film skončil, byl největší čas začít balit. Let měl sice startovat v půl deváté, ale chtěla jsem se nachystat dřív a povzpomínat, jestli jsem něco nezapomněla a taky jsem chtěla na letišti být pro jistotu o něco dřív.

Angela mi pomáhala všechno oblečení vtěstnat do největšího kufru, co jsem měla. Připadalo mi to zbytečné, na pár dní si brát tak velký kufr, ale nevěděla jsem, co všechno budu potřebovat. Jenže i když jsem oblečení značně omezila, kufr se prostě nechtěl nechat zapnout. Nakonec jsem všechno vyházela a znovu začala třídit.  Pečlivě jsem zvažovala, co se mi bude určitě hodit a co vůbec. Po vytřídění několika kusů oblečení se už kufr tvářil, že se nechá zavřít.

Angela se nedala a z mého šatníku vyhrabala i noční košilku, pokud se to tak dalo nazvat a taky triko s proklatě velkým výstřihem. Když jsem jí to vyvracela, tvrdila, že nikdy nevím, kdy se něco takového bude hodit, a že v kufru to zabere minimum místa.

Pak přišlo rozhodování, co na sebe. Potřebovala jsem boty na práci, které se mi ale nevlezly do kufru. Jakže jsem si je musela vzít na sebe. Zvolila jsem neutrální černé na nižším klínku. Úzké vyšisované rifle, kdyby bylo chladno, meruňkovou halenku a na to sako, které se hodilo i jako oblečení do práce.

„Hotovo!“ vykřikla jsem a zatleskala. Snad jsem na nic nezapomněla.

Angela se nabídla, že mě odveze. Prý abych nemusela auto nechávat na letišti a že před tím si ještě zajdeme na večeři. Prokoukla jsem ji. Chtěla, abych jí představila Edwarda. Přesto jsem nadšeně souhlasila.

Cesta do Seattlu trvala přes dvě hodiny a pokud jsme chtěly stihnout i večeři, musely jsme vyjet hned.

Naposledy jsem zkontrolovala, jestli mám letenku i se všemi potřebnými dokumenty ohledně stavby, se rozhlédla po domě, zavřela dveře a zamkla. Angela právě zavírala kufr od svého staršího Mercedesu.

Časově nám vše perfektně vycházelo. Přesně hodinu před odletem jsem vešla vchodem B do východní haly s Angelou v patách.

Hala byla skoro liduprázdná. Pár lidí sedělo na plastových sedadlech u stěn, několik se jich jen tak procházelo a v dáli jsem zahlédla skupinu letušek. Takhle jsem letiště ještě nikdy neviděla.

S Ang jsme došly až na samý konec plastových sedaček a posadily se. Uběhlo čtvrt hodiny a Edward nikde, ale ještě měl čas. Ovšem když už uběhla celá půl hodina, začínala jsem být nervózní. Edward nikde a nikdo ještě ani nevyvolával náš let. Že bych si spletla halu? Nebo čas? Pro jistotu jsem vytáhla letenku a zkontrolovala ji. Vše sedělo.

Řekla jsem Ang, ať na mě počká a já jsem se postavila a přešla k jedné slečně za pultem.

„Promiňte, ještě nevyvolávali náš let. Stalo se snad něco?“ Ptala jsem se, když ke mně vzhlédla.

„Mohu vidět vaši letenku?“ Usmála se a natáhla ruku. Letenku jsem jí podal a ona něco začala ťukat do klávesnice. Najednou se usmála.

„Jistě, tady to je. Je to soukromý let. Pan Cullen už je v letadle. Můžete si také nastoupit. Vchod třináct.“ Usmála se a vrátila mi letenku. Já se nezmohla ani na slovo, a tak jsem se otočila a šla zpět na Angelou. Soukromý let? Proč o tom nic nevím? Nemusela jsem ze sebe dělat blázna.

„Děje se něco?“ Angela vyskočila na nohy a očima přeskakovala ze mě na dámu za pultem a zase zpět.

„Je to soukromý let,“ zamračila jsem se.

„Soukromý?“ vypískla. „Sakra!“ sykla a skoro si dupla nohou.

Mně to najednou došlo a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát na celou halu. Ovšem, nevydržela jsem to. Rozesmála jsem se na celé kolo a to přilákalo pozornost těch pár lidí, co tu byli, ale to mě ani trochu netrápilo.

„To ti nevyšlo,“ dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu doprovázenými i pokašláním.

Angela po mě střelila pohledem a nechápala. A já jsem se začala smát ještě víc. Zamračeně se na mne dívala a v hlavě jí to šrotovalo. Za chvíli jí ale došlo, co mám na mysli a nevině pokrčila rameny.

Věřím, že ve své hlavě měla dokonalou představu toho, jak jí představím Edwarda a ona pak do mě za rohem bude hučet, jak moc moc moc je sexy. Dneska nic nebude.

Rozloučily jsme se. Slíbila jsem, že se ozvu, jakmile přistaneme a po té mne donutila, abych jí každý den volala a podávala zprávy. Když jsem jí na to, ač s donucením, kývla, slíbila, že pro mě ve středu zase přijede. Já jsem se vydala ke vchodu třináct. Tak jsem odevzdala letenku a taky si ode mě převzali kufr. Ještě jsem Angele zamávala a tunelem jsem vyšla ven, kde bylo přistavené letadlo. Muž stojící u schodů vedoucích do něj, mi rukou pokynul, abych pokračovala nahoru.

Na samém vrcholu schodů, u vchodu do letadla, stála letuška, která mne zavedla do letadla. Odtáhla světlý závěs a počkala, až vejdu dovnitř.

Interiér byl zařízen do, u letadla, nezvyklé černé barvy. Prostoru dominovaly velké černé sedačky.

Z jedné z nich také seděl pan šéf. Měl na sobě obyčejné vyšisované jeansy a meruňkovou košili, na které měl pár knoflíčku povolených. Musela jsem se zasmát – ladili jsme k sobě.

Seděl na sedadle u okna a řekla bych, že až skoro zasněně hleděl z okýnka, i přesto, že v té tmě tam nemohl nic vidět. Byl při tom tak uvolněný a na tváři mu pohrával velice jemný úsměv.

Ještě o mně nevěděl.

Popošla jsem tedy pár kroků k jednomu ze sedadel naproti němu a nenápadně jsem si odkašlala. V tu chvíli po mne okamžitě střelil očima a paralyzovaně na mě hleděl, očima přejel odshora dolů, a když se zase vrátil zpět, zastavil se mi na očích a široce se usmál.

„Isabello, dobrý večer,“ vydechl. Isabello? Že by měl zase svou náladu?

„Dobrý večer i vám. Nechci být nezdvořilá, ale myslím, že včera po tom… ehm, no, řekla jsem vám, abyste mi tykal. Jsem Bella,“ zamračila jsem se a doufala, že se nenaštve. Vůbec se mi nelíbilo, že mi říká celým jménem. Nikdo jiný mi tak neříkal a bylo mi to cizí. Nechtěla jsem, aby mi tak říkal zrovna on – z jeho úst to znělo ještě cizeji.

„Dobře, jen jsem to zkoušel,“ mrkl na mne s úsměvem. Takže náladu má dobrou. „V tom případě,“ postavil se a rychlými kroky přešel ke mně. „Také mi tykej. Edward,“ napřáhl ruku, na kterou jsem se zahleděla. Měl tak dlouhé prsty a jejich pokožka vypadala nehorázně jemně. Jeho ruku jsem přijala a následně se přesvědčila o svém úsudku. Ale on udělal ještě jeden krok ke mně a začal se přibližovat. Zůstala jsem na něj nehybně zírat neschopna jakéhokoliv pohybu. Čím blíž byl, tím více bylo mé srdce splašenější. Najednou se to stalo. Svými rty mě obdařil jemným, skoro až neznatelným polibkem na tvář. Avšak já jsem měla pocit, že ho mám na tom místě vypálený. Jakmile se dotkl svými prsty mé tváře, projel mnou zvláštní, příjemný a velmi intenzivní pocit, a já úlekem odskočila. 

Komenty zase poklesly, ale nějaké pořád ještě jsou, takže jsem nejvíc spokojená ;). 

Druhá věc, odjíždím na intr a podle všeho, ode dneška by nám měl jet net, takže uvidím, když přidám další kapču, nejpozděj to však bude zase v sobotu. Taky mám teď míň času na psaní, ale zatím to přidávání nijak neovlivní, páč mám něco napísané dopředu. Narovinu, moc akce zatím nečekejte, hodlám to rozjet až později, takže tak. 

Ode mě je to zatím vše, děkuji, že tu patlaninu vůbec čtete a kdyby byly nějaké otázky, nebo cokoliv, sem s tím!

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 8. kapitola: